Jak jsem chytla mořskou nemoc v malé české vesničce

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (16)

Jednou v létě jsme si umanuly pouštět na vodě lodičky. Bylo nám kolem devíti, taková malá skupinka dětí na prázdninách. K řece to ale bylo daleko, k moři ještě dál, a tak nejpříhodnější se nám proto zdála vana na zahradě. Taková stará, plechová.
Našly jsme v dřevníku borovicovou kůru. Loďky jsme z ní za chvíli sice udělaly, ale jejich drobounký půvab nás velice brzo omrzel. Nic neuvezly. Vrátily jsme se proto do dřevníku a našly krásná příhodná prkénka. Požádaly jsme staršího bratra o pomoc a za chvíli díky všelijakým nástrojům, hřebíčkům a látkám byly vyhotoveny skvostné plachetnice. Sice se ve vaně nemohly pro svoji velikost už ani otočit, ale zase unesly panenky, indiány i kovboje a dokonce mončičáka i se svačinou. Hrály jsme si s nimi vkusně a dospěláci z nás měli radost.
Ale to nám nestačilo.
Potají jsme opět vlezly do dřevníku, nalezli jsme asi dvoumetrový kus prkna a v garáži jsme z něj udělaly - "Titanic". Protloukly jsme prkno snad stovkou hřebíků, skobiček a přibily jsme na něj další prkýnka, další látky, kastroly, vařečky a všelijaké další haraburdí, jen aby vypadal parník honosně. Zábradlí, plachtoví, kajuty, kapitánský můstek i ohrádka pro koně nesměla chybět. Když jsme ho vynesly z garáže, když mu do plachet zadul první vítr a když jeho komíny ve slunci vrhly stíny, pojala nás hrdost. Parník byl opravdový.
Opravdový byl ale i hněv dědy, jehož zásoba hřebíků, skobiček a prkýnek se díky Titaniku značně ztenčila. Nejenže se náš parník nakonec ani do vany nevešel, ale děda nás donutil vytahat všechny ty hřebíčky a skobičky a narovnat je, což byl pro nás mořské vlky skutečně krutý trest.
Nedostala jsem sice na lodi mořskou nemoc, ale znám ji. Dostala jsem ji na zemi před naší garáží.

Jednou v létě jsme si umanuli pouštět na vodě lodičky. Bylo nám kolem devíti, taková malá skupinka dětí na prázdninách. K řece to ale bylo daleko, k moři ještě dál, a tak nejpříhodnější se nám proto zdála vana na zahradě. Taková stará, plechová.

Našli jsme v dřevníku borovicovou kůru. Loďky jsme z ní za chvíli sice udělali, ale jejich drobounký půvab nás velice brzo omrzel. Nic neuvezly. Vrátili jsme se proto do dřevníku a našli krásná příhodná prkénka. Požádali jsme staršího bratra o pomoc a za chvíli díky všelijakým nástrojům, hřebíčkům a látkám byly vyhotoveny skvostné plachetnice. Sice se ve vaně nemohly pro svoji velikost už ani otočit, ale zase unesly panenky, indiány i kovboje a dokonce mončičáka i se svačinou. Hráli jsme si s nimi vkusně a dospěláci z nás měli radost.

Ale to nám nestačilo.

Potají jsme opět vlezli do dřevníku, nalezli jsme asi dvoumetrový kus prkna a v garáži jsme z něj udělali - "Titanic". Protloukli jsme prkno snad stovkou hřebíků, skobiček a přibili jsme na něj další prkýnka, další látky, kastroly, vařečky a všelijaké další haraburdí, jen aby vypadal parník honosně. Zábradlí, plachtoví, kajuty, kapitánský můstek i ohrádka pro koně nesměla chybět. Když jsme ho vynesli z garáže, když mu do plachet zadul první vítr a když jeho komíny ve slunci vrhly stín, pojala nás hrdost. Parník byl opravdový.

Opravdový byl ale i hněv dědy, jehož zásoba hřebíků, skobiček a prkýnek se díky Titaniku značně ztenčila. Nejenže se náš parník nakonec ani do vany nevešel, ale děda nás donutil vytahat všechny ty hřebíčky a skobičky a narovnat je, což byl pro nás mořské vlky skutečně krutý trest.

Nedostala jsem sice na lodi mořskou nemoc, ale znám ji. Dostala jsem ji na zemi před naší garáží.