Sobota 3. prosince 2022, svátek má Svatoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 3. prosince 2022 Svatoslav

Babeta Malinová a vraždící Golem

24. 11. 2022 12:15:37
Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Mladá archeoložka se tentokrát zaplete do vyšetřování záhadného úmrtí kousek od Maiselovy synagogy...

Babeta Malinová a vraždící Golem

PDF v originálním formátu ke stažení

I. Svíčky na stole

Po žulových schodem činžovního domu ztěžka našlapují modré tenisky. Ošuntěle vínový dům v Široké ulici již nějaký ten rok hostí v malém bytu archeoložku. Někdejší sláva secesních domů, které po asanaci Židovského ghetta vyrostly jako houby po dešti s krásnými klobouky, se štuky, ozdobami a vysokými stropy, nyní znovu ožívá. Po sto letech se ti cihloví svědci pražských událostí těší na rekonstrukce, na nové barvy a opravené fasády. A třetí rok nového milénia zpečetil i rozsáhlé privatizace. Domy postupně získávají staronové majitele i ty docela jiné. Ani Bety už není nejmladší. Pětatřicet. Zatím její život připomíná sinusoidu. Události tak podivně poskládané, chvílemi šťastné, a pak zase ty druhé. Každý to máme za sebou, pomyslí si vždy, když má na krajíčku a srdce se jí při inventuře života na chvilku zasekne. Střídá se to jako roční období. Slunce s deštěm, někdy vyprahlá poušť a suchopár, že nejde ani polknout, a pak zase z louže do bláta, kdy pro pláč není vidět, že prší. Není na výběr. Ani ty krásné domy kolem Pařížské nemají na výběr a smáčené fasády listopadových rozmarů jsou toho důkazem. Louže před nimi na ulici jen zrcadlí nostalgii a skrytá tajemství každého z nich a každého z nás.

V rukách nákupní igelitky, pětatřicítka funí do schodů. Druhé patro, tam míří. Tam jsou bílé lakované dveře, tam je pokoj široký 223 centimetrů, nedávno to měřila kvůli nábytku. Klíče, zámek, kov na kov. Doupě se otevře. Najednou se ocitne uvnitř svého malého jistého světa, v tom velkém světě bezbřehých nejistot. Jaká to proměna. Nechala tašky v malé kuchyňce, která byla zároveň chodbičkou a svalila se ještě v kabátě na gauč. Hledí do dřevěných prken vestavěné palandy. Co také jiného se stropy skoro pět metrů vysokými. Vetnout dřevěné mezipatro. Oddychuje, rozepne kabát, zhluboka se nadýchne, odpočívá. Celý týden běhá z práce do práce, z muzea na ústav, zablácené ulice špinavé Prahy už jí lezou krkem. Tyhle chvíle v bytě, kde jí nic neruší, to je blaho.

Venku ve dvoře vrkají holubi. Uhnízdili se v malém kulatém okénku synagogy, na půdě. Nedávno tam dali bodce, ale moc to nepomohlo. Zfušovali to, takže ti holoubci tam stejně létají. Jeden se tam napíchl a umřel. Jeho vyschlé tělo je ještě teď patrné, jedno křídlo trčí nahoru jako varovný prst. Peříčka se postupně rozlítala do celého dvora. Seschlý Prometheus, kterému se zdařilo vymanit z kletby hmoty.

Nakonec Bety vstala a zchystala hostinu pro návštěvu. Chlebíčky, víno do lednice, na prosklený stůl stojan se třemi svíčkami. Nevěděla ani, proč to tak udělala, asi že to bude hezčí a nic jiného ji nenapadlo. Nakonec zbytek nákupu poklidila a otevřela francouzské okno na balkón. Vrkání zesílilo, ale také dovnitř postupně zavanul kouř z kamen. Už je skoro tma, na nebi se smísilo olejové světlo Prahy s temným vesmírem.

II. Fido není pes

„No a pamatuješ, jak sme jednou před chemií otočili svoje stolky a židle bokem k tabuli, pamatuješ, jak sme celá třída seděli otočený ke dveřím a ta brejlounka, když vešla, tak nejdřív mrkala těma svejma očkama a pak se tak strašně urazila...“ a plácla rukou do kolena.

„Jó, to byla prča!“ rozesmála se i Bety.

„Dostala co proto. Teroristka. Málem mě nechala rupnout. Před maturou! A z chemie? Copak já někdy potom ještě potřebovala chemii? Leda tak, když s děckama patláme něco z moduritu.“ a usrkla víno, aby se snad trochu zchladila.

„No jo, chudinka nepochopila, že naše třída obsahuje ještě menší než malý množství mozkových molekul, co žerou chemický rovnice a bublání amoniaku nebo čeho.“ dodala s intelektuálním nadhledem Bety a nabrala hrst oříšků z misky na stole.

„No jo, a Míša, víš, ten co seděl před náma, jak pak šel na medinu, tak ten mě na lyžáku balil. No, balil, nejdřív do mě nalil asi litr vína a bylo to, no...ten to uměl.“ vzdychla při vzpomínce, dopila sklenku a nalila si hned další.

„Jó, toho si pamatuju.“

„No abys ne. Tobě se nelíbil? Tobě se přeci taky líbil, ne? Si mi to říkala.“

„Jo, líbil. Co teď dělá?“

„Nomá nějaký soukromý sanatoriumneboco.Atři děti.“

„Hm.“ další hrst oříšků a kuličky vína.

„Ten mi vlastně taky vymyslel tu přezdívku, Fido. A ta se mě držela ještě na akademii.“

„Byla to fakt sranda.“ vzpomínala zase na ten svůj díl gymnaziálních let Babeta.

„Ale ty vůbec nepiješ, děvče. Ty špatně dopadneš.“ káravě prstem ve stavu lehké opilosti.

„Tovíš, já nemám takovej splávek jako vy umělci.“ a hodila si do pusy další kuličku.

„Umělci, prosímtě. To je nejdřív plno ideálů a nakonec před tebou na stole leží kupa nezaplacenejch složenek a v rohu ateliéru torzo něčeho, u čeho si už dávno zapomněla, co to mělo bejt. To víš, že sem dřív stávala modelem, žejo. A pak, po škole, sem nemohla ani zaplatit takovou jednu pitomou holku, aby mě postála. Tak sem si stála sama, před zrcadlem. Samota ve dvou. Hahaha! A úspěch se nedostavoval. Jediný, co pořád chodilo, byly ty pitomý složenky. A nakonec se na nějaký druhořadý výstavě seznámíš s panem radním, ten ti naseká dva špalíky, ententýky dva špalíky a skončíš u pračky, žehlícího prkna a s vařečkou v ruce.“ vzdychla nakonec a dopila sklenku.

„Hm. Hm.“ zadumaně Bety. Netřeba víc.

„Máš recht. No to jako Aleš!“

„Jakej Aleš?“

„No můj Aleš. Moje manžle.“ rozesmála se a pokračovala. „Vadí mu, že ještě po škole dělám tu výtvarku s děckama. Že mám bejt jako víc doma a starat se o ty jeho fusekle nebo nevim co. A já říkám. Hochu, manžle moje, tu večeři ti stejně lepší udělá tvoje máti a ty fusekle si konečně můžeš vyprat sám, nožejó!“ a zase se rozesmála a zaklonila se na gauči že se skoro překulila na záda.

Pak zpozorněla, rozhlídla se po bytě, jakoby ve vteřině vystřízlivěla. Vstala a něco hledala. Energicky a lámavě přecházela po pokoji, vešla do chodby, do koupelny, podívala se dokonce i ven z okna. Pak se otočila k sedící a překvapené Babetě.

„Ale děvče, ty tady nemáš pračku?“ vykulila oči. „Kde pereš?“

„Já peru v ruce.“

„Cože?“ vykulila oči ještě víc.

„Anebo to vozím k mámě. Aspoň mám důvod tam ject.“

Spolužačka vzdychla účastně a chápavě. Pak přisedla zpátky k ní na gauč a vzala jí kolem ramen.

„Já vim. Ale neboj, to všechno ještě přijde. Uvidíš. Musíš se víc usmívat, kočko.“ konejšila ji.

„Každej člověk, kterýho potkám, má jednu vadu.“ vzdychla Bety.

„A jakou proboha?“

„Že mě potkal.“

Chvilka ticha prostoupená nepochopením. Lahev vína už zapracovala.

„Hele, kočko. Zejtra musíme spolu něco podniknout. Něco veselýho, divokýho.“

„Já teď nemám náladu, Fido.“

„Náladu náladu, prosím tě. Život de dál. Nový lidi, nový zážitky. Nový chlapi...“ a zatřásla s jejími rameny obhrouble mateřsky.

Babeta vstala a pohlédla z okna. Tma říznutá kouřem zespoda, který se dýmově blyštil jako fatra nad stádem spících ovcí. Otevřela okno a vpustila dovnitř ten pražský smog. Spolužačka také vstala a postavila se za ní. Obě koukaly do ztemnělého bloku secesních domů. Zezadu nejsou tak výstavné jako z ulice. Žižkov nebo Smíchov, tam by spíš pasovaly. Předměstskou vyhlídku kazí jen ta synagoga. Vypadá tu nepatřičně. A přitom, ona tu byla o stovky let dřív. Domy její vznešenost obkroužily prstencem všednosti.

„Co to tam dole tak hulí?“

„To sou dílny ve dvoře. Je tam nějakej sochař. Jiránek, myslím.“ promnula si čelo a sfoukla svíčku na stolku.

„Jiránek? To mi něco říká. Počkej, Jiránek, nedělá von takový litý sochy a taky vypaluje klasicky? Takovej už starší...“

„To nevim. Ale čoudí to skoro každej den. Smradu jak z cihelny. Lidi z baráku nadávaj. Jakoby tam snad topil mourem.“ dodala Bety a šla si sednout na gauč, kde polkla další hrozno.

„No, jo. Už si vzpomínám. Hele - mám nápad, kočko. Fe-no-me-nál-ní!“ a máchala rukama, že vyplnila skoro celý ten úzký pokoj.

„Svlíkneme se do naha a přeběhnem Václavák?“

„To samozřejmě můžeme taky, ale jak mám ty děcka, v kroužku výtvarným, jak sem tě to řikala, že bysme pro ně připravili takovou hru. Jo, jo, to je naprosto genitální.“ žasla nad svým nápadem spolužačka.

„Genitální?!“

„To říká ten můj, von má takový kecy, manžle a genitální...to je taková naše vnitropodniková hantýrka manželská. No, to je ale vopravdu genitální!“ a posadila se na gauč a začala vysvětlovat, co jí právě přešlo ovíněnou hlavou.

III. Sklep

Ještě týž večer nebo spíš noc, co Fido odešla, se Babeta vypravila do své sklepní kóje, aby tam přenesla některé věci ze skříně v chodbě. A kvůli nedostatku místa se rozhodla přesunout málo užívané harampádí do truhlice ve sklepě. Celý rok na ty věci nešáhne a jak jí Fido připomněla, že nemá ani pračku, docela se naštvala. Bydlí v takovém krcálku. Ano, sice je to krcálek v samém středu Prahy a snad i světa, v samém srdci srdce, ale co naplat, sotva dva metry na rozpažení a bez pračky. A ledničku má v koupelně vedle záchodu a spí na palandě, kam leze po žebříku. Teď pokřtila svůj dosavadní život odsudkem a klesala níž a níž po těch schodech do sklepení josefovského činžáku. Nesla bednu se starými plechovkami, vloni natírala oprýskaná okna a taky ty hadry a nějaké staré oblečení, co už asi nikdy nevezme na sebe, ale třeba se to jednou bude hodit! To vždycky matky říkají a dupačky a ponožtičky po dceruškách pak jsou v krabicích na půdě nebo ve sklepě celé roky a shnijou tam zaživa. A nehodí se ani na to, aby se utřel štětec od barvy.

Sešla na rozcestí a vlevo a pak ještě další chodbou vlevo a kolem několik sousedních kójí, nakonec stanula před tou svou a odemkla visací zámek. Nedbale hodila věci do bedny po německých granátech z války, ve svitu chabé žárovky při zaklapnutí bedny zahlédla zvířený prach. Ten zase v klidu, tmě a tichu dosedne na svoje místo, o to žádný strach. Prach je věčný, prach jsme a v prach se vše obrátí, nakonec i ty dupačky, i ta plechovka, jen to bude trvat. Měla chmurné myšlenky. Nápad, co jí Fido přednesla, jí však přeci jen trochu povzbudil, protože jí přišel skutečně interesantní. Ano, to je to slovo.

Zabouchla kóji a otočila zámkem. Když strkala klíč do tepláků, v roku sklepní chodby, až skoro na konci, kam žárovka nedosvitla, zahlédla nějakou podezřelou hromadu hadrů. Ano, jsou to staré hadry, to asi některý ze sousedů to tady pohodil do kouta. Udělala proti té podivné hromadě na zemi dva tři kroky, něco se jí nezdálo. Ruku měla v kapse, v ní stále svírala klíč. Vytvořila teď stín na té haldě, ustoupila trochu doleva, aby lépe viděla. Ne, nezdálo se jí to. Ty hadry se pohnuly. Srdce jí tlouklo. To srdce ve středu srdce, se rozbušilo jako blázen. Byla tam sama? Nebyla! Hodiny už měřily druhou hodinu vlka a z haldy vylezla ruka. Špinavá a něco tam uvnitř chrčelo. Lekla se, z hromady hadrů vykoukl bezdomovec. Chlap, smradlavý, špinavý, Babeta ho probudila. Ano, venku už je zima a bezdomovci v celé té zlaté Praze hledají teplá místa. A někdy ta teplá místečka mohou být i ve sklepech domů, kde by to nikdo nečekal. I tady v centru Prahy. Pod svícnem tma. V panice utekla ze sklepa. Cupitala v pantoflích nahoru ke světlu hlavní chodby, zabouchla za sebou dveře sklepa, oddychovala, jakoby uběhla maraton. Lekla se. Strašlivě se lekla. Ale pak se uklidnila, když to byl jenom bezďák. Neškodný a zoufalý veskrz. Jenom někde přespat další den svého marného bytí. O to běží. Hadry a duše napadrť.

Nahoře v zamčeném bytě, když ulehala už uklidněná do postele na palandě, kam vystoupala po tom strmém žebříku, najednou si uvědomila, jak dobře na tom je. I když si musí prát v umyvadle a ledničku má vedle záchodu. Usnula nad ránem.

IV. Ruce od hlíny

Uběhl týden a před vínovým domem stojí Fido a kolem ní houf dětí ve věku od sedmi do deseti let. Na podzimem zmáčené žule děti klábosí a lomozí a když Babeta vykoukne zpoza černých dveří, ty malé hlavičky se skoro všechny otočí jejím směrem.

„Ahoj Bety.“ pozdraví Fido a rozmáchne rukama na svým hejnem neopeřenců, „Tak tady nás máš.“

„Pote dál, už je to domluvený. Pan Jiránek už čeká.“ pokyne Bety rukou dovnitř a nechce ani vyjít na ulici, protože už zase skoro prší, na zemi jsou louže a je sychravá zima. Děti kolem ní už stejně proklouzávají dovnitř v kabátcích a bundách, ona drží těžké dveře a nakonec vpustí i spolužačku a zaklapne. Klid a ticho domu se rozpustilo dětskými hlasy. Prošli přízemím až na dvůr, naproti asi pět metrů přes dvůr je dílna sochařského mistra Jiránka. Ten ostatně už stojí ve dveřích, v ruce cigaretu. Z jeho komína se zase kouří, smrad z uhlí stoupá vzhůru jako vždy. Z děravého okapu dílny crčí voda, co se tam nahromadila.

„Pote, ale musíte bejt opatrný, vstupujete do chrámu.“ pokynul s nedokouřenou cigaretou. Všichni pozdravili. Dětský houf se jako balónek přimáčkl na dveře dílny a jeden po druhém se vtlačil dovnitř. Nakonec i Babeta, která za sebou zavřela, aby neutíkalo teplo. Dílna byla velká. Větší, než to zvenku vypadalo. Už tu bydlí roky a uvnitř nikdy nebyla. Využila proto vlastně tuhle příležitost, aby se dovnitř podívala. Na stěně byly police se soškami a různými skulpturami, v rohu místnosti kamna a vzadu pec na vypalování, dokonce dvě pece. Pak mnoho stolů a stojanů na tvorbu větších soch. Tamhle zahlédli velkou hliněnou sochu Golema. Má určitě přes dva metry! Děti právě tato socha ihned upoutala. Seběhli se k ní jako vosičky na med. Mistr Jiránek začal vysvětlovat.

„To vidíte sochu Golema, děti. To byl takovej hliněnej slouha židovskýho rabína, kterej na slovo poslouchal. On neměl moc rozum, takovej pitomej byl, no co pitomej, učiněnej blb, ale sílu měl jako bejk!“ ponořil se do zemitého výkladu mistr. Děti se taky hned rozesmály.

„Ten když popad almaru, tak jí moh hodit až na druhej konec města. A jednou ranou by nás všechny přizabil, kdyby se nasral. Ale to von nemoh, protože jak řikám, byl to učiněnej moula a řídil ho ten židovskej šéfík. Co šéfík, šémík! Ale to nebyl Šemík, ten zase skákal z Vyšehradu. Toho sem taky dělal. Z pískovce. Tenhle moula je hliněnej.“ zakončil svůj kratičký a lehce zmatený výklad a típl do popelníku na římse. Fido se ušklíbla, patrně čekala, že výklad akademického sochaře bude přeci jen trochu sofistikovanější. Edukativnost ale upřít nemohla, postrčila děti víc ke stolům, aby měly všechny dost místa.

„Vidíte, děcka, tady budeme teď dvě odpůldne modelovat malý Golemy, vidíte toho velkýho Golema, tak takhle nějak vypadal, a pak nakonec tady mistr Jiránek nám to v té peci vzadu vypálí. A ty svoje sošky si pak nabarvíme a zlazurujeme nakonec. Když se to povede. A tady Bětka nám k tomu něco řekne. Ta o Golemovi ví tolik věcí, to budete koukat!“ lákala svůj výtvarný kroužek Fido.

„A co ten velkej, von to tu hlídá?“ zeptala se jedna z mladších dívek a chlapec za ní strašidelným hlasem kontroval, „Tebe si pohlídá!“ a hrábl jí za krk studenou rukou až dívka vypískla a ostatní děti se rozesmály.

„No, jo – správně to řikáš...“ chytil se toho mistr a potáhl ze zbytku cigarety. „On ještě není dodělanej, ale už to tu hlídá. Pak, až bude hotovej, tak ho šoupnu židovskýmu muzeu na výstavu, tam bude stát ten moula. A schrábnu prachů, to budete koukat!“ a rozesmál sea děti s ním,promnulsiruce jako po dobře odvedené práci.Fido se zase ušklíbla. Snad přemítala, jestli to přeci jenom byl tak dobrý nápad,vystavit dětitakovému samorostu. Už to ale běží a nelze to zastavit. Omnia sponte fluant.

„Tak si děcka sedněte tady do lavic, já vám dám každýmu hlínu a můžete se do toho pustit.“ rozhodně mistr a zatímco se děti začaly usazovat do lavic, svlékat bundy a batůžky pokládat k nohám, on plácl co chvíli před každé dítě na stůl hroudičku červené hlíny, předem prohnětenou. Misky s vodou, aby se hlína lépe tvarovala, stály uprostřed stolů. I Babeta se posadila do kouta vedle dětí a sála teplo z kamen i atmosféru. Usmívala se snad ani ne z povinnosti, ale že ji to opravdu bavilo. Jedna dívka vedle ní měla copy tak dlouhé, že by si je záhy zapatlala od hlíny. Přehodila jí je dozadu, dívka se na ní usmála, už měla ruce i špičku nosu od hlíny.

„Tak povídej něco, Bety, o tom Golemovi.“ pobídla jí Fido.

„No, tady pan Jiránek už řekl vlastně to základní. To děti víte, vždyť jste viděli určitě všichni tu pohádku na Vánoce, kde ten Golem je, a vidíte tady Golema právě sochaného, který je skutečně krásný. Já vám řeknu něco navíc, snad taky zajímavýho.“ začala. Před malými dětmi mluvila snad poprvé. Rozepnula si kabátek, protože v dílně bylo příjemně teplo, jednu nohu položila na lavici a pokračovala.

„Židovský rabín Löw, což je česky vlastně lev, to si děti všimněte, že máme ve znaku lva, ale to není on, to je náš český lev. Ten rabín se ve skutečnosti jmenoval Becalel, což je jméno stavitele Chrámu úmluvy, ve které se přenášela archa úmluvy. A to nikdo neví, co to vlastně je. Někdo tvrdí, že to je nějaká kamenná deska, nějaký zaříkávadla, jinej zase čarovná hůlka na kouzlení a kdesi cosi. Ale musí to být něco vzácnýho, co dává strašlivou sílu, velkou moudrost a možná nesmrtelnost a věčnou krásu. No řekněte holky, nechtěly byste bejt pořád krásný a mladý? Nebo vy kluci, abyste měli sílu jako lev a každýho přeprali? I Indiana Jones to hledal a nenašel. A víte, proč to nikdo doteď nenašel?“


Děti ani nedutaly.

„Protože to nikdo nehledal na správným místě.“

„A kde to je?“ vykřikl ten nejotřelejší kluk zpoza své rozpatlané hlíny.

„Než vám to řeknu, povím vám ještě druhou věc, stejně tajemnou a skoro strašidelnou.“ pokračovala Babeta. „Ten rabín bydlel tady právě tam, co bydlím já. Tam, jak sme šli tím domem, tam stával jeho domek. A tady vedle, za touhle zdí, je synagoga. Nejvyšší chrám. A tady byl Golem zrozen. Tady přímo se to stalo, co teď sedíme.“ V kamnech zapraskalo, jakoby to bylo poselství ze zásvětí. Děti ani nedutaly.

„Rabín vyrobil Golema, protože chtěl zmermomocnit hmotu. Stejně jako vy děti teď děláte ty svoje Golemy. A to se mu taky povedlo. Přetvořil něco neživého do něčeho, co chodilo, mělo to obrovskou sílu a skoro věčnou krásu.“ a ukázala na velkou sochu v dílně. I sochař Jiránek se na svoje dílko podíval a kvitoval, že použila slovo krásu ve spojitosti s jeho výtvorem.

„Sestrojil Golema, ten mu sloužil, pomáhal mu, používal na jeho oživení slovo, takové heslo, to byl ten šém. Ale po čase se mu ta Golemova síla vymstila. Golem poslouchal jako blázen, ale nerozuměl ničemu lidskýmu. Měl hrabat listí kolem stromu, ale hrabal tak hluboko, že zničil kořeny toho stromu. Byl to vlastně robot. Bez duše. A Rabín dumal, kde se stala chyba. A pak to pochopil. Unikla mu jedna důležitá věc. Že právě najít to skutečný tajemství života, lásky a životní síly a ducha, že to je někde jinde. Není to v tý hlíně. A tak, aby neudělal ještě větší neplechu, tak Golema zase zničil. Proto ho nemůžeme najít.“

„Nojo, ale kde je ta archa?“ zeptal se Jiránek jako dítě.

„Opravdu jí chcete vidět?“ zeptala se a děti zakřičeli. Dokonce i Fido se rozzářily oči překvapením a čekala, co se bude dít dál.

„Tak vydržte, hned sem zpátky.“ a vyšla ven z dílny do již setmělého dvora. Děti vevnitř si špitaly, co to může být, radily se a předháněly v tom, co sami mezitím vymyslely. Mistr sochařský si zapálil venku na dvorku další cigaretu. Déšť zase na chvilku ustal. Bude muset jít zase přiložit do kamen, aby nevymrzli. Světla oken vnitrobloku postupně řezala podzimní tmu. Děti patlaly svoje sošky, čas od času se každé z nich zahledělo přes rameno na toho velkého, dokonce některé přišly blíž k té velké soše a obdivovali mohutnost, dokonce si opatrně sáhly, dokud jim to Fido nezakázala. Mistr se vrátil dovnitř a přiložil do kamen. A pak se konečně otevřely dveře a vešla Babeta, v rukách nesla něco pod plachetkou. Vypadalo to skutečně tajemně. Děti se nahrnuly ke stolu, kde to položila.

„Tak děti, tady je to překvapení.“ a odkryla přehoz. Děti najednou zahlídly velkou lepenkovou krabici, plnou čokoládových dobrot, bonbónů, Mikulášů a čertů. Děti se na to vrhly jako mlsná smečka vlčat. Mistr také pln zvědavosti nahlédl zpoza dětí, a pak, když uviděl to čokoládové mámení, odfrkl zklamaně a vrátil se za svůj stůl.

„No jo, dyť bude vlastně ten Mikuláš, co...“ utrousil zpod kníru a upil zteplalé pivo.

V. Tělo na tělo

Slunce další dny přestalo vykukovat zpoza mraků docela a šedivá obloha na chvilku oschlý chlebíček Prahy zalila jako zkažená majonéza. Větrající okno Betyna pidibytu vpustilo dovnitř studený ranní vzduch. Nadýchla se. Balkon, na který sotva dvakrát vstoupila, měl zrosené zábradlí. Dole ve dvoře byl klid, holubi vrkali u kulatého okénka synagogy jako každé ráno. Jen něco bylo jiné. Zatím si toho nevšimla, ale něco tohle ráno bylo docela jiné. Ano, už to má. Dole nekouří ten sochařský komín. Mistr Jiránek asi vyspává ty piva. Nadýchla se znovu a pak si šla udělat snídani.

Když za půl hodiny později vynášela do popelnice ve dvoře odpadky, a snažila se nešlápnout do kaluže, co se u zdi dělá z okapové roury, zahlédla otevřené dveře do dílny. Hm, tak vida, mistr už se probudil. Za chvíli zatopí v kamnech, aby tam měl teplo a počne dílo. To zase bude dílo. A sousedka Havránková, která na něj kvůli tomu nadává, ta zase spustí. Ještěže jde Babeta do práce, kde bude mít klid a až se večer bude vracet, za tmy, radši nebude ani větrat. Zaleze si rovnou do postele. Stejně je zima. Dveře od dílny byly otevřené a uvnitř ticho. Žádný šramot. Kroky. Nic. Asi šel mistr pro uhlí do sklepa. Ale vida, sklep je také temný, nesvítí tam žárovka. Nakoukla zvědavě do dílny, a tak se stalo, že to ráno už do práce nešla.

Policejní výjezd obsadil celý dvůr a přízemí domu. Začalo vyptávání po partajích, fotografování, snímání otisků a všechny ty potřebné drobnosti, které skládají koláž zločinu. Kapitán Hruška, před penzí, rozvážně opřený zvenku o zeď dílny, v ruce zápisník, zpovídá Babetu.

„Takže ste sochaře Jiránka znala, dokonce ste tady byla, den před vraždou, bydlíte tady nahoře ve druhým patře, hm hm.“

„Nojo, ale to je asi všechno. Víc vám nepomůžu.“

„Uvidíme, uvidíme.“

„No my jsme tam měli s Fido a jejíma děckama ten sochařskej kurz nebo hrnčířskej, prostě s hlínou. Děcka si sochaly Golemy a ...“

„Jaký fido?“ nechápavě kapitán.

„No Fido, moje kamarádka z gymplu. Ona se jmenuje Dominika Fialová, tak sme jí říkali Fido. Ale to je jedno, ona se teď stejně už vlastně menuje jinak.“ vyprávění nabralo lehce zmatečný sled. Toho si všimla i Bety a vzdychla zhluboka do zimou vyzáblého dvora.

„Nechcete mi to říct všechno pěkně v klidu tam u vás, v teple?“ kapitán Hruška dloubl propiskou směrem k jejímu balkonku ve druhém patře. Přikývla.

Mezitím v dílně proběhly všechny nutné kriminalistické úkony a tým se postupně vytratil. Zbyla jen modrobílá páska, natažena před dveřmi do dílny a pak vevnitř také. Čumilové s okolních partají postupně pozavírali svá okna, zima zvítězila nad zvědavostí.

O půl hodiny později se kapitán s Babetou opět ocitli u dveří dílny.

„Moc mi pomůžete, když se pozorně podíváte po tý dílně a řeknete mi, co je jinak případně, no však budete vědět.“ a zdvihl pásku, aby mohla proklouznout. Dílna byla už stejně vyzáblá, jako dvůr, na zemi ležel obrys těla sochaře Jiránka, roztříštěný hliněný golem byl hned vedle. To asi, jak ho musili odsunout a sochaře vyprostit. Evidentně ho socha zavalila a zabila. Byl to skutečně obr a Bety se nedivila, že někdo, kdo skončil pod tou sochou, zemřel. Jde vlastně jen o to, co se stalo? Proč socha spadla. Byla to nehoda? To nestihl Jiránek uskočit? Proběhl tu zápas? Vrah použil sochu jako vražedný nástroj? Nebo snad ještě něco děsivějšího? Golem ožil a sám zabil svého strůjce?!

Kapitán Hruška stál hned za ní. O otisky nešlo, stejně jich tu Babeta nechala plno a vyloučit otisky všech těch dětí a cizích lidí, co se tady poslední týdny promenádovali, to bude těžká práce. Anebo je to skutečně jen nešťastná náhoda? A socha nějakou špatnou manipulaci spadla a sochaře zabila? Doktor zatím nevyloučil nic. Vedle obrysu kromě střepů a částí sochy ležel ještě pohrabáč od kamen a další střepy s díla, které Babeta určila, že předtím stálo na stolech a na policích u stěny. Bylo skoro všechno rozbité, jakoby tu řádil nějaký šílenec. Snad se ten Golem pomátl, rozbil všechno na padrť a pak zavalil svého pána. Obr ležel na břiše vejpůl, ruka mu upadla a hlava se rozbila na tři kusy. Křídový obrys pod ním působil divně. To ze sochaře zbylo. Ještě předevčírem s ním mluvila, kouřil, dělal vtípky a teď je tu ten obrys. Mlčky na to hleděla, kapka z nosu. Kapesník.

„Tak co, doktorko, napadá vás něco?“ přerušil ticho Hruška.

„Nevím...dřív to tu bylo takový útulný, s těma dětma. V kamnech praskalo, bylo tu teplo. Já fakt nevím. Všechno je rozbitý.“

„No všechno tak docela ne. Tady vepředu jo, ale támhle vzadu měl Jiránek už nějaký hotový věci a tam se pachatel nedostal. Asi mu to za to nestálo. Spíš to vypadá, že tady došlo k hádce a strkanici.“

„Jojo, tak to vypadá. Tenhle stůl stál o trochu blíž k oknu.“ ukázala Bety na stůl, kde seděla vedle té copaté holčičky.

„Ani kamna nejsou převrácený a uhlí se nevysypalo z uhláku.“ komentoval dál kapitán situaci na místě činu. Bety vyšla ven na dvůr a nadýchla se zhluboka. Kapitán po chvilce za ní.

„Kouříte?“ nabídl jí vytaženou cigaretu a sám si strčil do pusy druhou. Zakroutila mlčky hlavou.

„No, zatím díky.“ cigaretou píchl k čelu jako na pozdrav, pokynul strážmistrovi, ať opět hlídá dveře a dvůr a odešel domem neznámo kam.

Babeta ještě chvíli stála ve dvoře svého domu a snad teď měla pocit, že dvůr najednou není její, dům není ten její, byt ve druhém patře není její, nic jí tu nepatří, ona sem taky nepatří, snad se ocitla v nějaké špatné detektivce jako postava navíc, která o ničem nerozhodne, zbytečná, jen stojí opodál a kouká, co se stane. Dvůr, kam vynášela odpadky, teď najednou patří policii, dílna, ve které nedávno patlala s dětmi sochy Golemů, teď za policejní páskou vypadá cize. Ale vždyť je cizí. Ano, je to tak. Jí se to přeci netýká. Nemá s tím nic společného. Kdyby jí tehdy Fido neřekla ten genitální nápad, byla by teď v muzeu, psala žádost o grant a neměla by ten divný pach zločinu v nose. Nepoznala by nějakého kapitána Hrušku s levnými cigaretami, nespatřila by obrys Jiránka na podlaze, neviděla by od hlíny zapatlaný nos toho zvědavého kluka a copy té dívky. Vzpomínky osvětlují kouty naší duše. Odfrkla. Práce čeká.

VI. Kouřové signály

O pár dní později scházela Babeta ráno po schodech a dole v přízemí slyšela nějaký hluk, lidské hlasy. Aha, sousedka Havránková tam zase klábosí po partajích, klevetí jak je jejím zvykem. Tentokrát nenadává na začouzený dvůr, ale patrně probírají něco stejně vzrušeného, protože její hlas i ten druhý, mužský, se nesou schodištěm jako ozvěny ovčího bečení mezi skalami. Bety už byla skoro v přízemí. Nešlo neslyšet, přeslechnout ten vzrušený sousedský hovor.

„Já mu nepřála nic zlýho, ale ten začouzenej dvůr, co sem nemohla celý dny vůbec větrat, jak se to tu točilo ve dvoře, to se mu teď vrátilo. Ale teď se bojim, kdoví, co tady z toho udělaj. Aby to nedostal ještě někdo horší.“ klevetila Havránková, zástěru upatlanou od nedokončené vánočky. Ta jí kyne nejspíš na topení pod utěrkou a ta stará důchodkyně, co má na krku vnuka na vychování, tady stojí v chodbě jak kynutá vánočka taky, s rukama v bok a rozhodným hlasem.

„Už je na to tlačenka. To se nebojte, že by to tady zvostalo dlouho prázdný. Tady, přímo v centru. Sotva ho šoupli do penálu, už na to má někdo grant a slyšel sem na městský, že ten Vrána tady vodvedle, jak má ty kanceláře, no vždyť víte, že se na to přihlásil.“ zpravil sousedku ten muž z bytu dole.

„Jakej Vrána řikáte?“ vyzvídala Havránková.

„No ten co tady naproti přes dvůr má přeci ty opravený kanclíky. Von to podle mě chce spojit, aby to měl větší. No to se ví, to se mu šikne, takovej prostor ve dvoře, bude to mít dvakrát větší, jestli mu to na městu přiklepnou.“ pokračoval soused.

„A to by tu byl nejspíš klid, potom, ne?“

„No těžko říct, asi by chodili jejich domem, jako doteď, to nevím.“

„No to by bylo dobrý.“ radovala se Havránková, že se zbaví smradu od sochaře a neustálého otvírání dveří do dvora, jak Jiránek chodil do sklepa pro uhlí a do hospody a tahal si sem ty modelky a všechno tohle, jak to ještě v jednom dechu stačila doplnit. Oba mezitím nedbale pozdravili Babetu, která se kolem nich protáhla jako kočka. Tak vida. Na dílnu sochaře Jiránka už má někdo zálusk.

Když vyšla na ulici, obešla blok domů, aby se podívala na zvonky sousedního domu, kde má údajně mít kanceláře ten zmíněný Vrána. A na zvonku skutečně byla účetní firma Ing. Vrány. Zvoňte dvakrát, ve dvoře. Jen jestli ten Vrána taky nezazvonil umíráčkem sochaři Jiránkovi. To by dávalo smysl. Aby si zvětšil svoje kanceláře, v centru Prahy, exkluzivně lukrativní prostory, které se jistě také budou privatizovat. Milionová hodnota! Ale co naplat, archeoložka má teď svůj život, jde do své kanceláře v ústavu a na nějaký zločin může v klidu zapomenout. To není její věc.

VII. Pára nad vodou

K deváté hodině večer, když už byl všude klid a poslední valášci ze staromáku doklopýtali svými podkovami a kočáry s kožešinami své okružní písně a i ti poslední promrzlí turisté zapadli do hotelových barů, také v domě v Široké ulici se rozhostil klid. Babeta vklouzla do vany. Dala si pěnu, mimořádně. Těžký den, bolí ji za krkem, snad deset hodin třídila v excelové tabulce nálezy z předešlého roku až si z toho udělala na mozku uzel. Teď, v horké vodě a tiše zmírající pěně, s čokoládovými bonbóny na okraji, má zavřené oči a relaxuje. Jaký to vlastně teď žije život? Je vůbec potřebná? Když sedí celé dny nad počítačem, venku je plískanice, ona má depresi ze samoty a z neúspěchu, jakoby jí všichni kolem nějak utekli. Všichni jsou o jedno nebo dvě kola před ní a ona se plouží pískem v závodišti v nějaké divné zatáčce, nemůže se vyhrabat. Tam, kde jiní plavnými skoky šelem prchají ze spárů všednosti, bídy a samoty, tam se ona propadá hloubš a hloubš a ten Hrabalův zvon nevědomosti jí tísní na ramenou a oslepuje a tíží. A už po krk vězí. To, co se stalo v Budějovicích, na to nikdy nezapomene. Bude těžké jenom projet tím městem, bude těžké vůbec nevzpomenout na to město a na to všechno. Teď je tady, doma, ve svém rodném městě, kousek od matky, kousek od spolužaček, kousek od svých škol, kamarádek, kousek od všeho. Pustý ostrov. Napuštěná vana, pára stoupající ke stropu. Zrcadlo, které ztrácí tvář a stává se mléčnou zdí.

Ta dívka s copánky, kdepak asi je? U své maminky. Doma, v teple a bezpečí. Po dva dny Babetě visela na rtech, dva dny se k ní tiskla, jako k nějaké znovu nalezené mamince. Ano, bože, jak to bylo divné? Copak ta holčička, jejíž ani nezná jméno, nemá vlastní maminku? Nebo tatínka? Teď si vzpomněla, že když děti v dílně patlaly ty své malé Golemy, že v konci toho dětského sochařského kurzu jí ta holčička s copy řekla, že tu sošku dá jí, Babetě! Udělala si na ní korálky takovou značku, takový obojek na krk z modrých kamínků. Ano, ta dívka s copy to řekla. Zamilovala si jí během těch dvou dnů, jakoby jí znala celý život. Bylo to divné. Otevřela ve vaně oči. Ano, teď úplně vidí vnitřním zrakem, jak sedí vedle té dívky s copy, jak ostatní děti patlají své sošky, Jiránek vzadu pokuřuje a hledí si svého, jen aby děti nic nerozbily a ta dívka se na ní náhle otočí a řekne – „Tohle tě dám až to bude upečený.“ Bylo jí snad osm a dospělácké zuby jí trčely jako samorosty mezi těmi starými, mléčnými, usmívala se, vtiskla Golemovi do hliněného krku tyrkysové korálky, co vytáhla z kapsy. V kamnech praskal oheň, Babeta se usmála, ano usmála a nic víc, co jiného jí zbývalo. Nečekala to. Tolik dětí, tolik nového, byla už tma a pak šly děti s Fido domů a ona se vrátila do svého bytu sem nahoru. Jakoby ten dům byl zakletý v nějaké divné emocionální smyčce. Je to vůbec všechno opravdové? Stalo se to? Není to jen sen, ze kterého se zítra ráno probudí a všechno bude při starém. Pěna už docela zmizela. Přitočila teplou vodu. Myšlenky jí dál brousily krajinou divného světa minulosti. Ano! Nebo ten sklep tehdy, jak šla uklidit ty věci a tam dole byl bezdomovec. Od té doby už si na něj nikdo jiný nestěžoval. Byl tam vůbec? Přeci nemusí vědět všechno. Je celé dny v práci. Ano, viděla tu haldu starých hadrů a tu ruku. A pak jí něco napadlo.

VIII. Sklep podruhé

„No je to tak.“ posoudil poškrábaný zámek na sklepní kóji kapitán Hruška, když mu za ním stojící Bety druhý den odpoledne ukazovala, co si myslí o tajemném návštěvníkovi jejich sklepa.

„To nebyl bezďák. Nevzpomínám si, že by to tady bylo cítit, jak oni většinou smrdí. Spíš to byla voňavka a ne levná. Na to sem si vzpomněla až včera ve vaně.“

„Ve vaně?“ s úsměvem Hruška.

„No, to je jedno, prostě si myslím, že ten Vrána, kterej má zálusk na ty prostory dílny, že tady moh v Jiránkovo kóji něco hledat. Třeba doklady, kompromitující, aby se ho zbavil. Vždyť vidíte, že je to tam uvnitř celý prohrabaný, ty krabice s lejstrama. A když nic nenašel, tak se ho zbavil natvrdo.“ a bouchla pěstí zlehka do prkna sklepní kóje, až to neočekávaně silně bouchlo. Překvapení u obou. Ozvěna rány ve sklepě dozněla. Ticho.

„Prosimvás...“ napomenul jí kapitán. „Já vám nezazlívám iniciativu a ostatně to dává smysl, co mi tady říkáte, ale hlavně se teď uklidníme, všechno prošetříme, ju doktorko?“ a mrkl na ní spiklenecky. „Máte recht, v těch krabicích někdo něco hledal. To sou faktury a daně asi...“ dodal mumlavě.

„Ing. Vrána je ekonomickej inženýr a má účetní firmu.“ dodala Bety a otočila se k žárovce, kde se zmítala můra v houštípavučin. Chtěla jí vysvobodit, ale nešlo to. „Sousedka Havránková říkala, žeza sochařemnějakej chlap dolejzal poslední dobou. Lítal kolem nějjako můra ke světlu až se nakonec sám chytí do pastisvých skutků. Světlo pravdy svítí i na cestu hříšníků.“pomalu dodala, jako když Rudolf Hrušínský recituje Máj astále s pohledem upřeným k žárovce, kde pomalu a jistě zmíralamůra uvězněná pavučinou. Kapitán Hruška se k ní otočila usmálse. Archeoložka s duší básnířky. To tu ještě nebylo.

IX.Procházka na mostě

Zase prší. Podzim nepřivítáme v novém účesu, pomyslela si Babeta, když vyhlédla z okna ústavu na Klárově. Vzpomněla na roztomilou knížku z dětských let. Ale dnes už není dítě a tento podzim rozhodně není roztomilý. Zazvonil jí telefon na stole. Hm, hm, tak já tam budu hned. Kancelář osiřela.

Venku na ulici jí čekal kapitán Hruška v opršeném kabátě a cigaretou v ruce.

„Tak nám budete muset najít jinýho vraha, doktorko.“

„Jakýho?“

„Vrána má alibi. Říkám vám to jenom proto, že ste nás na to upozornila a jste už takhle do toho celýho případu zamotaná.“

„Hm. Ale co já vám...nechápu...“ a ukázala zpět do dvora ústavu, protože jí evidentně policista vyrušil od práce. Ten však vedl dál své.

„Von se nám přiznal.“

„Kdo zase?“

„No ten Vrána. Všechno, na co ste přišla, von přiznal. Teda kromě tý vraždy.“ chmurně nakonec.

„Jak všechno?“ držela otevřené těžké vstupní dveře.

„No že byl v tom sklepě, že podal tu přihlášku na ty uvolněný prostory hned ten den, co sme ho našli, to všechno je pravda. Že měl důvod ho zabít, teda vlastně neměl, protože to nebyl, ale měl důvod...počkejte, pote se mnou. Já vám to všechno někde v klidu, třeba mi poradíte. Můžete jít teď se mnou, doktorko?“ a udělal skoro psí oči, ovšem plné popílku z cigarety a nemocně mhouřící.

„Ale já sem v práci.“ a znovu dloubla prstem přes rameno k ústavu.

„Stopy vedou k židům.“ spiklenecky pošeptal a zdvihl obočí.

„No dobře, ale musím si vzít věci.“ a znovu dloubla prstem za sebe.

„Počkám.“ a zamnul si ruce z chladu i z úspěchu, že jí vytáhl ven.

Když šli přes Mánesův most, kapitán Hruška pokračoval ve výkladu. Racci jim kroužili nad hlavou a olejová Vltava pod nimi líně tekla jistě v protisměru.

„Vrána za ním skutečně několikrát byl, nabízel mu dokonce dva miliony a potom i čtyři, že od nějfingovaně odkoupínájemní smlouvu na tu dílnu a Jiránek pořád nic. Byl neoblomnej. Vrána už nevěděl, co si počít, asi ty prostory mu natolik vlezly na mozek, že se rozhodnul, že ho bude vydírat. Ale ani k tomu nedošlo, protože ho mezitím někdo sejmul. Ale vrána to nebyl. V tom sklepě to byl skutečně on, hledal tam nějaký kompro materiály, na čem by ho mohl vydírat, aspoň si to tak vymyslel.To je asi všechno, co vám můžu říct. Vyšetřování pokračuje.“ a zapálil si další cigaretu. Babeta mlčela. Jde vlastně domů.Přejdou most, potom kolem Rudolfina a kolem židovského hřbitova a už bude skoro doma. Kapitán jí však tuhle idylku přerušil.

„Tam vlastně jdeme.“ a píchl prstem směrem k Josefovu. „Vrchní rabínnás očekává.“ a významně zdvihl obočí.

X.Maharal není pro každého

Seděli v zasedací místnosti židovského muzea, na stropě hebrejské malůvky, předtím prohlídka jako na policejní stanici. Kapitán musel nechat zbraň v sejfu dole na vrátnici. Místnost je vcelku tmavá, celé muzeum působí tak podivně, no vždyť je to přístavba ke Španělské synagoze, spletité chodby a tmavá zákoutí. Tady by se Jiránkův Golem asi vyjímal. Ale tady skončit neměl. Nakonec ten hliněný mameluk stejně skončil tam, v dílně, na padrť. Neudělal ani krok. Nebo ano?

„Tady pan doktor Maurer je právní zástupce naší obce a on vám jistě velmi rád vysvětlí, jaký je postoj k celé ténešťastnévěci.“uvedlbohorovně rabínhned v počátku hovoru. Kapitán Hruška mrkl na Babetu, ta mlčela.

„Ano.V první řadě jde o samotné dílo, které si obec objednala u sochaře Jiránka před dvěma měsíci a zaplatila mu předem prosím, celý obnos zálohy, to dělá 40 tisíc korun českých. Protože je dílo zničeno, smlouvu Jiránek nesplnil a bude tímto závazek předán do pozůstalostního řízení jako vymahatelná pohledávka. K samotnému úmrtí sochaře nemá obec žádné stanovisko.“ a zaklapl desky a posadil se. Nastalo ticho.

„Jasně, ehm, takže, vy jste osobně znal sochaře Jiránka?“ zeptal se nejistě kapitán Hruška rabína. Přikývl, ale směrem na doktora Maurera. Ten spustil jako gramofon.

„Vrchní rabín nemá ke stykům s poškozeným žádné stanovisko.“

„Takže ne? Nebo jo?“ nervózně Hruška.

Rabín jen mlčky zakroutil hlavou.

„Ne. Aha. A kdo zadal objednávku na toho Golema?“

„Objednávku jsem řešil já.“ ozval se právník.

„Takže jste s ním osobně mluvil, v dílně, byl jste tam?“

„Nebyl. Osobně jsem s ním jednal, podepsali jsme smlouvu, tuto.“ a vytáhl z desek na klíně trojlist. „Bylo to v restauraci vMaislověulici.Za rohem.“ dodal.

„Za rohem?V hospodě?U Pivrnce?“ zeptal se kapitán.

„Asi.“ nejistě právník a jukl na svého šéfa v černém.

„Jiránek tam chodil na pivo.“ vysvětlil Bety Hruška.

„Podívejte se.“ spustil nakonec sám rabín. „Podle mě to vypadá, že máte co do činění se zlými silami. Váš Jiránek dopadl jako rabín v Chelmnu. To je jisté.“

„Jakej rabín? Jak se jmenoval?“ nechápavě kapitán.

„To je ale jenom legenda, že.“ chopila se iniciativy Babeta a reagovala na rabína.

„Legenda, legenda...“ usmál se rabín, „co je to skutečnost a colegenda. Podívejte, když já dneska ženě doma řeknu, že jsem byl s mladou, krásnou a chytrou ženou, bude mi to věřit?Nebo to pro ní bude jenomlegenda. Jde o to, jak se to řekne. Jak se to podá. Váš sochař padl pod tíhou svého Golema, pod tíhou svého díla, chcete-li. Není to symbolické?Jaký asi vedl život, že takhle skončil.“

„Jiránek byl zavražděn.“ suše na to Hruška.

„To je vaše interpretace. Ale je to pravda? Kolem nás jsou síly, kterým neumíme nebo často, nechceme čelit.“ pokračoval v matoucím proslovu rabín, jakoby byl na nějakémreligióznímsemináři.

Kapitán Hruška se začínal potit. Instrukce shora zněly jasně.Hlavně opatrně.Ale jeho nadřízení nemají na krku vraždu a ještě ke všemu tady. V samém jádru nedotknutelnéhoa nepochopeného.

„No, takže jste se s ním setkal v tý hospodě,tam...dobře.“ a dloubl prstem kamsi za sebe, ať to bylo kdovíjakým směrem.Betysi toho všimla a dloubla ukazováčkem zcela opačným, leč správným. Rabín se usmál.

„A nic víc mi k tomu nemůžete říct?“pokračoval Hruška.

„Je třeba zabránit skandálu. To, že sochař pracoval v současné době pro židovské muzeum, by se mohlo obrátit proti nám všem. Proto je třeba, zejména z právního hlediska, dohlédnout na to, aby se do procesu nevtahovaly skutečnosti a události, které s danou věci souvisí jen zdánlivě anebo vůbec.“ doplnil stroze právník a narovnal se na židli jako školáček. Desky mu ležely dál na klíně jakomrtvé batole. Hrdý otec právních lejster a smluv. Babeta se otřásla. Tohle by dělat nechtěla, pomyslila si.

„Nikdy jste v dílně nebyli?“položiljiž zcela vysílendalší otázku kapitán.

Rabín mlčky vstal. Jeho právní poskok vyskočil také jako bodnutý vosou a rychle zablekotal něco v tom smyslu, že čas se naplnil a pokynulrázněhostům ke dveřím.

„Milosrdné skutky lásky vytrhují ze smrti.Or ha gojim.“pomalýma tajemnýmproslovem doplnila bizarní pohovor a koukala přitom se zvrácenou hlavu nazad do vymalovaného stropu.

„Cože?“ všichni se otočili. Pomalu vstala.

„Ale nic.“

Byli na odchodu.

„Doktorko!“ oslovil ji přímo rabína přikročil k ní, že ji mohl chytit za rameno,ale neudělal to.Koukal jíúsměvnědo očí. Nicaleneřekl. Chvíli na sebehleděli, mlčky, jakoby si v něčem rozuměli, co ti dvadalšínechápou. Bylo to divné.Trvalo to pár sekund, pro ty dva snadhodinu.Rabínsepak mlčky protáhlkolem nich a vydal setemnouchodbou do své kanceláře.

Venku na ulici se překvapený kapitán navěsil na Babetu.

„Co to mělo bejt?!“

„Co myslíte?“

„No tohle. Tam nahoře.“ a dloubl prstem kamsi za sebe.

„Ale nic. Víte, že oni jsou dost uzavřený, oni mají to pravidlo am echad. To jakože drží při sobě. Proto je to s nima těžký, takhle zvenku.“ vysvětlila a pokračovala v chůzi. Už se těšila do svého teplého bytečku. Promnula si dlaně.

„No dobře, ale...já tomu nerozumím. Myslel sem, že v tom sou nějak namočený, ale tohle sem nečekal. Nedostal sem z nich nic. Akorát tu putyku.“ zoufale Hruška a zapálil si.

„Ste si jistej, že to nějak souvisí se židama? Proč by to dělali? Za tu sochu mu přeci zaplatili. Oni mají peněz, že se nám o tom ani nezdá. Tak proč by vraždili nějakýho v podstatě bezejmennýho sochaře. Navíc, když dělal pro ně. To spíš někdo zjehominulosti.“ přemýšlela za chůze dál. Už byli na křižovatce. Lidé se kolem nich zmnožili ale oni tomu nevěnovali pozornost. Většina je stejně cizinců.

„Prosimvás, to sme všechno prověřili. On neměl žádnou rodinu. Samotář, akorát chodil na to pivo a často pil přímo v tý dílně. Takovej brouk samotář.Dřív byl prej samá ženská, no umělec žejo. Ale teď nic.Žádná rodina, žádný nepřátele, na akademii taky nic. Ani nic neměl. Co vydělal, postupně utratil.Piva piva piva.Prostě nic.“ a máchl rukama do stran. Prázdnýma. Skutečně to vypadá, že v rukou nic nemá. Je na začátkua v koncích současně.

„To musel bejt šílenec! Jak to tam rozmlátil, dyk ste to sama viděla, žejo.“

„Hm.“

Pokračovali v chůzi dál k Pařížské. Ruch města ještě o trochu zesílil.

„A nemohlo to bejt skutečně tak, že ten Golem nějak sám, od sebe... kdyby ožil, v určitém smyslu...“ dumala dál.

„Nenechte se nakazit těma báchorkama, doktorko.“ uzemnil ji a pokračoval. „Kdyby to byli voni...“ a znovu dloubl prstem tam k muzeu, „tak by to vypadalo jinak? Než to vypadá?“

„Co myslíte?“

„No, slyšel sem, žeivoni mají zálusk na ty prostory. Protože sou hned vedle týjejich synagogy a chtějí tam udělat muzeum nebokdoví co. Ale ten Jiránek jim tam dřepěl takhle přímo pod svícnem a nehnul se.Dělalty svý sochy, smrděl tam v těch kamnech, pil tu plzeňaceláslavnážidovskáobecmu mohla...“ nedořekl a mávl rukou, ažcigareta opsala ohnivý oblouk jako při ohňostroji.

„Hm, tak to by byl důvod. To místo májistě cenu pármilionů.“ kývla souhlasně.

„Vůbec bych se nedivil, kdyby jim to město nakonec přikleplo.“

„No ale co s tím?“

„Ještě se tam pudu podívat. Třeba mě něco napadne. Aspoň vás doprovodím, co říkáte.“ promnul si obličej, zašlápl cigaretu na chodník a vykročili směrem do Široké ulice.

XI.Dílna

Vypadalo to tu stejně, jako když to Babeta před týdnem našla. Ovšem tělo ubohého sochaře už bylo pryč. Zima prostupovala zdmi.

„Měl ránu na hlavě, to jak upadl a praštil se tady o ten roh stolu, potom měl rozdrcený hrudník, krev v plicích, no v podstatě se udusil. Podle patologa. Neříkám vám tu nějaký novinky, vždyť jste ho viděla. Dokonce jako první. Kromě vraha.“ kapitán předváděl, jak došlo k vraždě.

„Je tady pěkná zima. Snad větší, než venku.“

„To je relativní, doktorko. Čekáte, že vevnitř bude teplo a vono není a to vás zmate a pak máte pocit, že je zima větší. Podívejte tady na teploměr na zdi, je tu deset stupňů.“ a ukázal vzadu dílny na nástěnný teploměr.

„Nepřijde vám divný, že ten pachatel to rozmlátil všechno tam vepředu, kde asi došlo ke rvačce, potom tady na těch policích, ty vázičky nebo co to bylo, ale tady vzadu u pece si ničeho nevšímal?“ a ukázal na sérii malých Golemů, co tu děti z kroužku tvořily před týdnem.

„Hm, tak hádka se stala tam vepředu a tady asi neměl důvod chodit, sem dozadu.“ vysvětlila Bety vcelku rozumně.

„Hm, hm. Takže na nějakou mstu to taky nevypadá. Taky proč se mstít, když už máte oběť na padrť.“ a ukázal na bílý obrys. „Střepy byly i pod Jiránkem a potom i na něm ten Golem. Demolice se stala předtím, než zemřel. Nic víc mě nenapadá. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Dvůr plnej oken...“ dodal kapitán a mávl rukou z marnosti.

„Co byste dělal, kdybyste to tady chtěl zdemolovat, kapitáne?“ zeptala se pojednou.

„No co...“

„Jako velkej chlap byste se asi nezdržoval rozbíjením váziček a sošek, že byste spíš povalil celej ten stůl, ne?“

„Možná...“

„Určitě.“

„To udělal tím pohrabáčem, co ležel tuhle.“

„No jo. Asi jo.“

Šla zase dozadu do dílny a hleděla tiše na skupinku asi dvaceti malých Golemů, více či méně podařených. Jeden měl kolem krku modré korálky. Usmála se. Pak popotáhla nosem, podzimní rýma na pochodu, jako každý rok. Ach jo. Vytáhla kapesník a vysmrkala se.

„No jo, to je děs počasí, už aby bylo zase jaro.“ utrousil Hruška a šel si ven zapálit.

Začalo mrholit. Kapitán za ní zamknul dveře a přelepil pečeť bajvoko na původní místo.

„Už se zase stmívá.“ a zvedla límec za krkem.

„Ještě musím todleto, jednu stopu. Když už sem tady. A vytáhl ze zápisníku fotografii.“

Za chvilku zazvonil v domě u sousedky Havránkové. Dveře se otevřely, vyšla důchodkyně v zástěře, ruce od mouky. Hruška jí ukázal fotku. Musela si dojít pro brýle, mezitím v bytě zahlédli jejího vnuka, asi patnáctiletého, od pohledu lehce debilního. Babeta se na něho usmála, on jí mlčky sledoval, pak se schoval do pokoje. Havránková se vrátila s brýlemi a pečlivě si prohlédla muže na fotografii.

„Jó, to by moh bejt von.“ a vrátila fotku kapitánovi. Byl na ní Ing. Vrána. Ten, co za sochařem dolejzal. Aha. Havránková ho viděla z okna nebo špehýrkou, protože má dveře hned v přízemí a okna na dílnu. Proto taky nejvíc nadávala na ten kouř.

„Vy taky pořád něco pečete, žejo.“ Babeta žertovně na sousedku.

„Ale to musim, když chci ušetřit. Teď je všechno tak drahý.“

„No tak já vás už nebudu tohleto, děkuju a nashle.“ a kapitán se poroučel. I Bety pak šla nahoru do svého temperovaného bytu. Déšť spustil naplno svoji podzimní serenádu.

XII. Beseter

Velký sál v městské knihovně nebyl ani ze třetiny naplněn zatímco Babeta, zcela zpocená až hluboko pod lopatkami, zakončovala svůj referát o raně středověkých nálezech. To je její obor. A podle ní ten z celé archeologie nejzajímavější. Avšak evidentně jen pro ni a úzký kroužek spřízněnců, protože si umí představit, že na přednášku o pyramidách nebo o tom, jak našli v útrobách pražského hradu Gottwaldovu lebku, tu menší, z jeho dětství, na to by bylo vyprodáno. Nakonec si sedla zpátky na židli a byla ráda, že to má za sebou. Snad nebudou dotazy, doufala. Když pak přednáškový cyklus skončil a oblékala si kabát, přistoupil k ní člověk známé tváře.

„Proč mezi nás někdy nezajdete, doktorko Malinová.“

„Zdravíčko.“ pozdravila snad záměrně trochu lascivně.

„Mluvila jste velmi zajímavě.“ pokračoval muž v černém.

„Snad vás taky nezajímá archeologie raně slovanského osídlení?“

„Proč by ne? Vy také nejste naše a zřejmě toho víte dost o nás a o naší minulosti. Nebo snad ano?“ vyzvídal rabín.

„Jako jestli nejsem židovka?“

„Víte co, já vám řeknu vtip, snad vás pobavím. To potká ve Vídni starej Kohn mladičkýho socialistu Hitlera a ptá se ho, poslechnou, Hitler, proč voni choděj furt po těch našich hřbitovech, copak jsou nějakej lovec duchů? A Hitler mu odpoví, že jenom rád vidí hodně židů pohromadě. To je sranda, co!“ rozesmál se rabín a Bety jen vykulila oči. No ten si to snad může dovolit. Zachraptěla rýmovým nosem a mlčela. Rabín pokračoval.

„No jo, na vás je to asi trochu silný kafe, co.“

Jen trhla ramenem.

„Kabala nás učí, že máme žít v radosti. Sranda muší bejt. Doslovně se dá říct, že Micva gedola lihjot besimcha.“ pokračoval muž v černém. „Tak se usmějte, doktorko. Jste mnohem hezčí, takhle.“

„Budu už muset jít.“

„Víte, proč jsem za vámi přišel?“

„O tom právě přemýšlím.“

„Nechtěl bych, aby padl jakýkoli stín na naši obec. A vy jste inteligentní.“

„Já ale nejsem židovka.“

„Nevěřím doktoru Maurerovi.“

Zarazila se.

„To je nějaká hra, tohleto?“

„Žádná hra. Kdyby se náhodou objevilo něco, někdo, zkrátka v zájmu obce je, zabránit skandálu.“

„Aha. Hm. Ale já opravdu nevím. Vidíte, čím se bavím, ne?“ a ukázala na sál. Lidé už odešli.

„Našli jeho otisky v té dílně. To víte?“

Mlčela.

„Rozehráváte vysokou hru na špatné šachovnici, doktore.“ nakonec stejně tajemně, jako on.

„Co jiného mě zbývá?“ usmál se se špetkou zoufalosti.

„Hm.“ nevěděla však, jak by mohla rabínovi pomoci.

„Máte na policii známé. Víte toho hodně.“

„Myslíte?“

„A co vy jste? Křesťanka? Buddhistka? Nebo snad ateistka?“

Jen se usmála. Chtěla už skutečně jít, vykročila ke dveřím sálu. Pak se otočila na tmavou postavu.

„V roce 1453 padl Konstantinopol. A Židé se radovali. A víte proč? Protože zaniknul Řím a ten židy neměl rád, dělal jim ústrky. To se dalo pochopit. Ale většina těch Římanů tehdy si nevšimla, že to byli právě Židi, co vnukli Římu křesťanství a uspíšili jeho rozklad. Že křesťanství je židovský vynález. A když pak v roce 1492 ty stejné židy vyhnala křesťanská šlechta ze Španělska, víte proč se to stalo? Protože tam probíhala rekonqista a Španělé, podobně jako kdysi Římani a Byzantinci, vinili Židy, že způsobili rozvrat jejich země, protože Židi pomáhali Maurům. A tak to bylo skoro všude. Žádný skutek není bez důvodu a bez reakce.“

„Ano ano, jsme hříšníci. Už jenom tím, že sestupujeme ze světa nejvyššího Acilut, do toho spodního světa hmoty Asija...“ pokusil se o úkrok stranou zbytným filozofováním.

„Beztak všechno jednou skončí.“ mávla rukou a zvedla límec kabátu.

„Právě že ne!“ přikročil k ní nezvykle energicky. „Hmota ano, ta pomine a ve hmotě jsme hříšní, ale v tom věčném světle, tam někde, kdesi...“ ukázal rukou někam nad sebe.

„Ale právě ta hmota zabila sochaře.“ uzemnila ho. „Nezlobte se, ale já už opravdu musím jít.“ a byla fuč. Rabín ještě chvilku stál ve ztemnělé chodbě a jevil se být přemýšlivým.

XIII. S ručníkem za krkem

Za francouzským oknem se slétali holubi. Kulaté okénko synagogy hostilo asi další rodinku. Prali se o přístřeší a o místo na slunci. O slunci ale není řeč, nad Josefovem kraluje opět déšť. Babeta leží ve vaně a sleduje bobtnající páru, co jde ke stropu. Je to dlouhá pouť, pět metrů nebo snad ještě víc. Lebedí si. Nedávnou přednášku zvládla úspěšně a další takové pozdvižení jí čeká až za čtvrt roku na konferenci v Brně. Do té doby jen rutina, Vánoce, ach bože, vždyť oni jsou tu zase ty zpropadené Vánoce! Bude je trávit s matkou? Nebo sama? Nebo někam odjede, pryč od všeho, pronajme si nějakou chatku v Krkonoších, ale na to už je pozdě, určitě už je všechno obsazeno. A co by tam taky dělala. Jedině zavolat nějaké kamarádce, co je na tom stejně špatně, jako ona, bez rodiny, bez dětí, jen s obrovskou vánoční depresí. Pára ji dusila. Vytáhla špunt. Pro dnešek toho má dost. Naštvaně vylezla z vany, dala si ručník za krk. Poslední dobou je nějaká zatuhlá, snad to povolí. Zvonek. U dveří.

„Promiňte, že vás tady tak přepadám, šel sem kolem.“ kapitán ve dveřích v úžasu nad Babetou v županu a s mokrými vlasy. Ta toho nedbala. Není to její chyba. Spíš jeho. Už je večer.

„Je to smůla, bydlet na místě činu co, kapitáne.“ utrousila a pozvala ho dál. Sedl si do křesla, ona dala vařit čaj. To by udělala stejně. Nějak měla pocit, že už na ničem nezáleží, nenamalovaná, s mokrými vlasy klidně vpustila policistu dovnitř a dokonce bez spodního prádla, jen v županu. Nějak jí to bylo jedno. Sedla si naproti na gauč a zdvihla obočí směrem k mlčícímu Hruškovi.

„No, šel sem kolem. Možná by vás to zajímalo.“

„Povídejte.“ vláčně ještě napařená z vany. Konvice mezitím počala chrastit.

„Ten Jiránek má syna. Platil na něho, on se jmenuje jinak, po matce, ale Jiránek na něj platil. Jenže má taky alibi. On teda tady zrovna ten den před vraždou shodou okolností byl, ale tahle stopa je k ničemu. Chtěl po něm peníze na cestu na Novej Zéland a když mu to Jiránek odmítl, prostě odešel. Je vidět, že to byl škrt, protože měl přeci v šupleti těch čtyřicet tisíc za Golema a další peníze na cestě. Ale ten syn má alibi, nenašli sme otisky v dílně ani na tom pohrabáči, navíc v době vraždy byl v Olomouci u matky. Tahle stopa nikam nevede.“

„Aha, tak vida. Zas takovej samotář nebyl.“

„Ani se neoženil. Platil na něj, to jo, ale to je všechno. Moc se nestýkali. Ta dílna a kvartýr byly stejně v nájmu, takže by ani nic nezdědil.“

„A kvůli tomu ste přišel?“

„Ehm, no. Manželka, já sem jí nějak neopatrně o vás povídal a ona si teď myslí bůhví co.“ a plácl rukou do stehna.

„Co, bůhví co?“ nechápavě.

„No, ona už si zvykla, že po večerech i nocích, tahle naše práce...“ a mávl rukou.“ Ale asi sem neměl o vás tak nadšeně vyprávět. Jak nám pomáháte a vůbec. Ona se na vás šla podívat.“

„Co?“

„Povídala mi, že si vás šla okouknout a teď mi nevěří, že spolu nic nemáme.“

„Ale my spolu nic nemáme, kapitáne.“ vydechla Bety.

„No to jo, ale vysvětlete to takový...“ mávla znovu rukou a promnul si obličej. Ona taky vzdychla. Ale spíš úžasem, protože tohle vskutku nečekala. Večer nabral divý vítr.

„Že sem furt chodim, za váma. Mě prostě podezřívá, no.“

„No jo, ale co já s tím?“ vstala, uvědomila si, že je v pyžamu nahatá. Upnula si župan až ke krku. „Asi byste už měl jít.“

Něco nezřetelně zamumlal. Vstal. Pak kolem ní mlčky prošel do chodbičky. Konvice se mezitím zastavila. Voda dovřela. Nebylo už třeba dalších slov.

Zvonění.

Ne u dveří. Mobil.

O pár minut později v tomtéž křesle usedla Fido. Musela se s kapitánem potkat snad ještě na schodech. Šla prý kolem a tak prozvonila kamarádku, která teď pořád má tentýž župan a tentýž ručník za krkem. A tentýž údiv. Snad nepřijde ještě Václav Havel na návštěvu, že šel kolem.

„Tak jak to pokračuje? Víš něco novýho?“ zvědavě s hrnkem čaje v rukách. Hřeje do dlaní.

„Ani ne. Stojí to v mrtvým bodě.“ mávla rukou pro změnu Babeta. Nechtěla jí složitě vyprávět veškerá úskalí, která s tímto případem má. A přitom s ním má společného jenom to, že bydlí ve stejném domě. A kdyby tehdy to ráno nevynesla odpadky, snad by si ani nevšimla, že tady k nějakému zločinu došlo. Ale to snad ano, byli tam přeci s Fido a jejími dětmi na té golemárně, jak to vtipně nazvala.

„Dětem se to moc líbilo. Teď jenom čekají, až jim policajti dovolí si vyzvednout ty svoje Golemy.“ chválila akci Fido.

„No, jo, vidíš. Ty sošky tam furt sou.“

„Tys tam byla?“

„No, nedávno. Na něco se mě ještě ptali.“

„Jasně. A jak to tam vypadá?“

„Na zemi je křídovej obrys, jako ve filmu, zrovna takovej.“

„Je ho škoda, co.“

„Já ho skoro neznala.“

„Hele, to sem si už posledně všimla, támhle naproti je nějakej ateliér, viď.“ stala Fido a šla k oknu. Na protější siluetě domů svítilo velké střešní sklo ateliéru.

„No, ale to je ten dům v další ulici.“ postavila se za ní Bety.

„Mám teď takový plány, chci si udělat ateliér, víš. Asi se tam pudu zeptat.“

„Tam budeš platit hroznej nájem. To si najdi něco na kraji, ne?“

„Chci malovat. Zkouším něco novýho.“ přemýšlela duchem nahlas.

„Jít dneska na volnou nohu, to tě obdivuju.“

„A kdy jindy?“

„No, ono vlastně vždycky. Chce to odvahu. Já bych na to neměla.“

„No ty to ani nepotřebuješ. Sedíš si hezky v ústavu, v teplíčku...“

„To tak jenom vypadá. Zas takový teplý místečko to není. A ty máš ty děcka, ne. Je s nima přeci sranda. Si pamatuju tu holku s copánky.“ usmála se Bety, usrkla čaj a sedla si zpátky na gauč.

„To jo. Děti jsou radost. Ale na nějakej rozvoj, víš, proč si myslíš, že sem pět let študovala na akademii. To sem mohla rovnou jít na pajďák. Chci to prostě zkusit.“

„A co na to manžle?“

Jen mávla rukou. „Bude se s tím muset chlapec smířit. A jeho matinka jakbysmet.“

„Je to vohubismus. Kolik lidí dneska utrácí za umění. To spíš jedou do Ikei a pověsí si na zeď vytisknutou fotku.“ zlehčovala Bety lehce nepatřičně. „A ty pudeš žebrotou, že si ani nebudeš moct koupit barvy a nakonec tě tvoje manžle vyhodí na ulici a skončíš na Karlově mostě, zachumlaná do kabátu a budeš kreslit karikatury turistů.“ a rozesmála se ještě víc nepatřičně. Ani nevěděla, co to do ní vjelo. Snad celá ta dnešní večerní situace, že byla ještě před chvilkou ve vaně a teď už tu má druhou návštěvu a jestli ještě ten Vašek zazvoní, bude to komplet.

„Ty sis dala do toho čaje rum, viď.“ snažila se to strhnout v legraci i Fido. „A ne málo. Ukaž.“ a snažila se jí přičuchnout k hrnku. Babeta jí odstrčila loktem a dětsky bránila svůj čaj.

„To je můj čajík, cmrndni si do svýho!“ a smála se na celé kolo.

„Jenom jestli je to rum, jestli tam nemáš něco tvrdšího.“

„No tak něco tvrdýho tady sedělo před tebou.“ a to už vyprskla smíchy naplno, protože si vzpomněla na kapitána Hrušku a jeho trable s manželkou.

„Nakonec skončíš v nějaký díře jako tady Jiránek a někdo tě v tichosti zamorduje.“ zatnula tipec své gaučové výstřednosti.

„Jo, viď.“ přisadila si Fido. „Rozmlátí mi všechny vobrazy na cimprcampr, rozkope barvy, mě zlikviduje, to by udělal jenom nějakej šílenec, jako seš ty.“ mluvila s ní jako s nějakým rozdováděným dítětem. To Bety teď skutečně byla.

„Já to přiznávám, chytilo se mě šílenství. Uprostřed Prahy, v osm hodin večer, v patnáctimetrovým bytě, ve druhým patře. Tik tak, tik tak, život utíká a není v mé moci, abych ho zadržela.“ a dopila hltem svůj podezřelý čajík. Pak se postavila, lehce zavrávorala a vykročila k topení zvýšit teplotu v bytě. Z venku oken crčely strouhy slz a světla okolních domů je zjasňovala. Poštelovala knoflík u topení, pak se zarazila.

„Cos to řekla?“

„Co?“ Fido nechápavě.

„No teď, co jsi řekla?“ opakovala.

„Že jsi blázen!“ a smála se.

Babeta zvážněla.

„Jak víš, že to tam měl Jiránek rozmlácený?“

Fido zvážněla také.

„Co myslíš?“ vyhýbavě.

„Teď jsi právě řekla, že tě rozmlátí ten vrah obrazy na cimprcampr. Tak jaks mohla vědět, že se to stalo Jiránkovi? O tom přeci nikdo nemluvil. To vím jenom já, když sem ho našla a policie.“ vysvětlila dedukci zcela vystřízlivěná.

„Mi to asi někdo řek?“

„A kdo? Tady z baráku?“

„Asi...nebo ty švestky.“

„Nelži.“

„Co blbneš?“

Babeta mlčky sledovala Fido, jak se jí rozbušily tepny ve spáncích. Ohař na čekané. Učitelka si sedla do křesla.

„Tak dobře, já tě to řeknu, ale nesmíš to nikomu říct. Slibuješ?“

„To tě nemůžu slíbit, Fido.“

Ta jen polkla. „Já tě to stejně řeknu. Abys věděla. Aby sis nemyslela...“

Bety si sedla zpátky na gauč.

„Znásilnil mě.“

„Kdo?“

„No kdo, Jiránek. Ten šmejd.“

„Jakto?“

„Ne teď. Dávno. Když sem stála modelem. Bylo mi asi šestnáct. Chtěla sem moc na tu akademii, tak sem se chtěla do těch kruhů dostat, stalo se to, no.“

„A proč si to nenahlásila.“

„Tenkrát? To nešlo. Naši by mě zabili.“

„No a co teda?“

„Nic. Jak sem tady byla tehdy u tebe a vymejšlely sme tu golemiádu, a zaznělo to jméno, tak sem si na to vzpomněla. Zase. Byl to děsnej rabiát. Možná že teď už ne, jak je starej, ale tenkrát sem neměla šanci. Bylo nás takovejch desítky. Holek.“ Polkla.

„A proto si ho zabila?“

„Já ho nezabila. Jenom sem se mu pomstila.“

„Jasně. Tys mu to tam přišla rozmlátit.“

„No, ten poslední večer, co sem vyprovodila děcka a tys už byla taky pryč a von šel do hospody, tak sem se sem vrátila, dveře nezaklapnutý, viď a tak jsem vzala ten pohrabáč a všechno co šlo sem rozbila. I toho Golema sem chtěla, ale byl moc těžkej.“

„Si chtěla rozbít i toho Golema?“

„Všechno.“ vzlykla. „Jenže to nešlo. Tak mu ten pohrabáč zvostal v tom voku, no.“

„Voku?“

„Sem s tím pohrabáčem ho chtěla shodit, sem mu píchla do voka a převrátit, takhle, jenže byl moc těžkej. A pak sem šla domů.“

Vysmrkala se a snad byla ráda, že to někomu řekla. Že to má za sebou. Vyšetřování vraždy jí asi pěkně semlelo. I když nebyla zatím obviněná, svědomí hryzalo.

Bety přemýšlela. Dávalo to smysl, ale stejně to bylo divné a zdá se, že stále něco chybí.

„Tak proto si nerozbila ty sošky dětí.“ s pochopením.

Fido jen vzlykla a zatroubila nosem. „No ale kdo ho zabil?“ jako oukropeček zabořená do křesla.

V županu a s ručníkem za krkem vstala. Šla k oknu, postavila hrnek na topení a sledovala krůpěje říček na okenní tabulce. Dlouho bylo ticho. Sledovala světla ve dvoře i světla ve střešním ateliéru. Teď právě zhasla. Děsivá slova zaplavila její byt jako povodeň. Ručník už nehřál, spíš začal studit. Cítila za krkem také pár očí. Fido se postavila a stály teď v podivné pozici u okna. Ticho ke krájení.

„Pomůžeš mi, Bety?“ ozvalo se za jejími zády náhle.

Mlčí. Ticho kyne.

„Neřekneš to, Bety?“

Otočila se na ní. Postavila ji do těžkého morálního dilema. Ani si to snad neuvědomuje. Neví, jak jí pomoci. Rozumí snad, proč to udělala. Jestli Fido mluví pravdu, najde jistě pochopení pro její násilný čin. Ale co se tam ve skutečnosti stalo, to ví jen ona a Jiránek. A ten už to nikomu neřekne. Co má teď Bety dělat? Zdvihla obočí. Ale dál mlčí. Semkla rty. Nic ji opravdu nenapadá. Vjíždí do poslední zatáčky závodu o zachování čistého štítu. A nic.

„Musíš se přiznat.“

„To nejde!“ vykřikne Fido zoufale.

„Tak to řeknu já.“

„To nesmíš.“ chytí jí za ruce a cloumá s ní.

„Pusť mě!“

„Nesmíš to říct. Hodí na mě tu vraždu. Já nechci do vězení. Mám děti a Aleše a všechno!“ křičí na ni.

„Pusť himl!“

„Nesmíš, nesmíš!“

Perou se docela, po ženském způsobu. Babeta se jí konečně zprostí. Odskočí od ní k oknu a drží si odstup. Fido stojí zadýchaně u stolu. Sleduje svoji kamarádku i svůj odraz ve francouzském okně. Bizarní výjev se stal skutečností. Nikdy asi nepomyslela, že to dojde tak daleko. Že se to prozradí. Že se dokonce prozradí sama. Takhle hloupě.

„Promiň.“

„Měla bys jít.“ otře si rty.

XIV. Písmo sváté

O den později dostala Babeta do kanceláře archeologického ústavu dopis. Plnicím perem psaný, v elegantní obálce. Bez adresy, známky, byl doručen neznámým poslem a šoupnutý pode dveřmi. Obstarožní způsoby z růžových knihoven. Dopis byl vřelý a plný proseb o pochopení. Rabín se jí tam vyznával ze zalíbení. Téměř mu uhranula. Její tvář, oči, znalosti kabaly, byť třeba lehce povrchní, zatoužil jako mladík. Fascinovaně dopis dvakrát pročetla, hleďme, to se jí ještě nestalo. V konci ji ujistil, že dalších nátlaků a snah nebude. Evidentně bylo jeho vřelým přáním ani ne tak dostat ji na svoji stranu ohledně případu vraždy a obvinění Dr. Maurera, ale spíš snaha dostat ji do postele. Byť s noblesou sobě vlastní. Vida. Kněze nesvedla a rabína už skoro jo, pomyslela si. Ale proč jí psal? Aby balancoval na ostří nože? Mohla by dopis použít proti němu. Byl to od něho důkaz důvěry v její vlastní noblesu a oddanost tichému spolčení. Podal jí nůž a nastavil dlaň, do které ho mohla samolibě bodnout. Ale to ona neudělá. I on to patrně ví nebo v to doufá. Když uzamykala dopis do nejspodnějšího šuplete svého stolu, hořce se usmála.

XV. Čistý štít

Na policejním oddělení vražd sedí v neútulné kanceláři kapitán Hruška, v předdůchodovém věku, už vyhlíží rybářské náčiní, které si jednoho dne vezme do ruky a zahodí ten zpropadený notýsek a snad už nikdy se do něho nepodívá. To bude idylka. Klid, žádné starosti, všechno, co pro ostatní vykonal, snad nebude zapomenuto, i když patrně nebude nikdo, kdo by to ocenil. Běh světa je k nezastavení. A není nikoho, kdo by se ohlížel zpět. Babeta sedí vedle jeho stolu jako na jehlách. Nese novinu. Rozhodla se. Snad správně.

„Přišla ste právě včas. Tak sme to předali.“ a práskl rukama do stolu.

„Předali?“

„Uzavřeli. To koukáte, co. Ale moc ste nám pomohla, ani sama nevíte, jak. Podívejte. Já teď nemám moc času, budu muset jít pryč, ale tohle vám řeknu. Tak slabej konec takový velký záhady, to nikdo nečekal.“

„Slabej?“ tušila, že se asi Fido doznala.

„No ten blbeček.“ dloubl prstem za sebe kapitán Hruška.

Jen nechápavě koukala do kapitánova rozjásaného obličeje.

„Mladej Havránek. Poslouchal celý měsíce tu svoji bábu, jakej je Jiránek lempl a jak jí ubližuje s tím čmoudem a tak dlouho ta bába, ta vaše sousedka Havránková, chodila se džbánem pro uhlí, až ty kamna bouchly. Mladej Havránek, ten imbecil, toho večera prostě přešel ten dvůr, v bačkorách a praštil toho Jiránka. A pak shodil Golema. Tak to bylo. Takhle jednoduchý. A víte, jak sme na to přišli?“

„Jak bych to mohla vědět?“

„Doma v pokojíčku měl dřevěnou rukověť z toho pohrabáče. On si to blbec ještě schoval na památku.“ a práskl znova rukama do stolu.

„To sou věci, teda...“ žasla Babeta a trochu, vlastně hodně jí spadl kámen ze srdce.

„Stačilo se ho zeptat, sám to vyklopil. Má IQ 63. To fakt není moc, doktorko...“ trousil dál fakta.

„Tak hlavně že už je to za váma. To je skoro jako v tom případu pitavalu, žejo.“

„No, přesně! Kretének. Taky sme si z toho tady dělali srandu. Takový práce na tom bylo a tohle na konci.“ a naposled prásknul do stolu. Pak vstal od stolu a zahleděl se z okna ven. Už neprší.

„Tak to je dobře.“ vydechla.

„A co jste mě vlastně chtěla, doktorko?“

„Ále nic. Jenom - ehm, jo tohle. Že vaše manželka už se doufám uklidnila...stran toho, jak sme tehdy, spolu...“ snažila se vyklouznout ze smyčky.

„No jestli se doktorko na mě nebudete zlobit, že byste odsud rychle vypadla, protože manželka právě přešla ulici a míří k vrátnici.“ otočil se kvapně kapitán Hruška od okna a v panice rychle vypakoval Babetu. Ta smíchy vyprskla, že málem spadla ze židle, jak jí kapitán bral. Ve vteřině byli ve dveřích jako děti, co někdo nachytal na švestkách.

„Panebože, to budou zase kecy!“

XVI. Dar minulosti

Listopadové dny se zkrátily natolik, že světlo pronikalo do bytu v Široké ulici sotva pár hodin. Křídla pražských holubů lamentovala dvorem, snad z blížící se zimy a ztenčujících se zásob. I když zrovna tihle holubi, usedlí v centru velkoměsta, si na bídu a nouzi ani v těch nejkrutějších mrazech ztěžovat nemohou. Bety seděla v křesle a četla ročenku. Klid sobotního odpoledne, které není zkaleno žádnými povinnostmi, ale bohužel ani radostmi. Sterilní akademický časopis, na který nemá ve všednosti čas, se nyní uvelebil v jejím klíně, opodál hrnek s kávou. Někdo jde po schodech. Dupe. Takhle dupají děti, nemají ještě dospěláckou vytříbenost. Zvonek. Zvonek. Znovu.

U dveří na tmavé chodbě stojí holčička v teplé zimní bundě. Poznává ji, je to ta dívka z kroužku. S copánky.

„Nesu tě dárek.“ a podává sošku s korálky.

„Jé, děkuju, pojď dál.“

V Chodbičce malého bytu náhle stanou dětské boty a bunda se šálou. Uvaří pro ni horký čaj a při pohledu na to dětské oblečení na věšáku jí zatrne. Vzpomene jedné dívky, která se nenarodila tam v Budějovicích. Snaží se zastavit svéhlavé slzy. Jde to ztěžka. Dívka s copy se uvelebí na gauči a usrkává horký čaj s citronem. Chutná jí. Směje se a prohlíží si mlčky pokoj.

„Máš to tu pěkný. Hezčí než u nás.“

„A kde bydlíš?“

„Doma. V domově přeci.“

„Ach, děkuju za ten dárek. Ten Golem je krásnej.“ a prohlíží si sošku Golema s modrými korálky kolem krku.

„To je ten šemík.“ a ukazuje na korálky. „Když si budeš něco přát, von ti to splní. Jen ho musíš tadyhle pohladit.“

„Tak to já to zkusím.“ usměje se na ni.

„A ty si cestovala sama přes město?“

„S Klárou, čeká před domem.“

„Klára?“

„To je naše vychovatelka, víš.“ vysvětluje dívka a usrkne další hlt čaje. „Já už budu muset jít.“

Obě vstanou. Bylo to tak krátké. Sobota. Venku neprší. Vyprovodí copatou holku dolů před dům. Tam skutečně čeká vychovatelka v kožešinové čepici, klepe nohama o sebe, aby se zahřála. Podají si ruce. Úsměv na rozloučenou. Louže pak zrcadlí malé a velké boty, co mizí Širokou ulicí. Mlžné, velmi mlžné, protože Babetinu tvář zalijí slzy. Vzpomínky osvětlují kouty naší duše. Už to běží a nelze to zastavit.

* * *

Autor: Hana Bornova | čtvrtek 24.11.2022 12:15 | karma článku: 7.16 | přečteno: 161x

Další články blogera

Hana Bornova

Babeta Malinová a záhada zmizelého chlapce

Detektivní povídka na sobotní odpoledne, kdy mladá archeoložka tentokrát pomáhá s pátráním po záhadně zmizelém chlapci, ale ve skutečnosti...no to se dozvíme...

6.5.2022 v 13:10 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 261 | Diskuse

Hana Bornova

Babeta Malinová a divadelní vražda

Detektivní povídka, ve které chytrá historička pomůže s vyšetřením bizarní vraždy v Národním divadle...

14.3.2022 v 7:55 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 124 | Diskuse

Hana Bornova

Babeta Malinová a druhý poklad

Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Mladá archeoložka pátrá u Českých Budějovic po záhadném pokladu...nebo je to jinak?

5.8.2021 v 7:33 | Karma článku: 11.97 | Přečteno: 198 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Vilém Ravek

Návodu na použití se bojím víc než čert kříže

Podle mého názoru hlavním účelem většiny návodů na použití a montážních manuálů není přátelská pomoc čerstvému uživateli, ale snaha mu hned v první vteřině po rozbalení koupeného výrobku zkazit radost

3.12.2022 v 17:54 | Karma článku: 19.54 | Přečteno: 415 | Diskuse

Luboš Vermach

Úspěšná manažerka nebo mazaná zlatokopka?

Kariéra mnoha žen bývá ovlivněna tím, jakého patrona či patronku jim osud přihraje do cesty. Pokud dotyčná oplývá jistými sociálními dovednostmi, často dosáhne úspěchu už na startu. Jenže časem se může vše změnit...

3.12.2022 v 16:59 | Karma článku: 4.48 | Přečteno: 220 | Diskuse

Eva Sádecká

Respekt a úcta

Ještě bolí, když tě odmítají? Sráží na kolena? Víš, co to znamená? Vezmou ti sílu, aby měli z čeho brát. Příliš svítíš a oni jsou slabí, akorát...

3.12.2022 v 15:49 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 96 | Diskuse

David Snítilý

Ztraceno v překladu

Znám mnoho různých případů, kdy jistá slova vyslovená, ztratila se někde v překladu. Mluví jinou řečí muž a žena. Znáš spousty dobrých vztahů, co nejsou, co bývaly včera. Vystřelí tě na hvězdnou dráhu, při pádu houstne atmosféra.

3.12.2022 v 8:34 | Karma článku: 11.82 | Přečteno: 225 | Diskuse

Janka Melišová

Babičkine perníčky

Vianoce.Neexistuje žiadna iná taká dovolenka.Nechajme do všetkých kútov domova prúdiť arómu škorice, perníkového korenia a vanilky. Robme si radosť nie stres. Neočákávajme dokonalosť. Objavme na chvíľu zátišie pokoja v našej duši.

2.12.2022 v 10:29 | Karma článku: 21.76 | Přečteno: 529 | Diskuse
Počet článků 185 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 942
Jsem žirafa s hlavou vysoko v korunách.

Žena už nemohla vystát obří ňadra, rozhodla se pro operativní zmenšení

Kylie Perkinsová, čtyřiadvacetiletá dvojnásobná matka z Aljašky, podstoupila zmenšení poprsí, aby se zbavila...

Ivan Trojan si s manželkou vypořádal majetek, bulvár spekuluje o rozvodu

Ivan Trojan (58) a Klára Pollertová-Trojanová (51) si v září podle veřejně dostupných dokumentů vypořádali společný...

Známý český stylista Jan Pokorný spáchal ve 39 letech sebevraždu

Jeden z nejuznávanějších českých stylistů Jan Pokorný spáchal ve čtvrtek ve svých devětatřiceti letech sebevraždu...

Pavel Nedvěd se dostal do potyčky v domě partnerky, zasahovala policie

Bývalý reprezentační kapitán a donedávna místopředseda fotbalového Juventusu Turín Pavel Nedvěd se dostal do potyčky s...

Otec zavelel, šetříme! Rodina vypnula elektřinu a topí jednou týdně

Zvyšování cen energií nutí lidi k nečekaným rozhodnutím. Jedna rodina z Londýna se rozhodla vrátit do minulosti. Šetří,...