Babeta Malinová a přízračné Klementinum

Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Babeta coby mladá studentka se připlete k vyšetřování záhadného úmrtí v Klementinu...

Babeta Malinová a přízračné Klementinum

Odkaz na originální text ve formátu pdf

Prolog

          Stín Klementinské věže se již dotýkal protějšího traktu, když ho Babeta s brašnou na rameni překračovala. Do knihovny se vlévaly prameny studentů ze všech bran, aby tito posíleni vědomostmi úspěšně zakončovali svá studia. Už se mnoho z nich těšilo na prázdniny, občas se na nádvoří rozlehl jejich ryk. Vlevo podél traktu naproti barokní knihovně a kostelu byla natažena modrobílá páska. V poslední době se tu stále něco rekonstruuje a opravuje, není na tom nic divného. I Babeta jako doktorantka historie ví své. Ona také jednou bude v takovém Klementinu odkrývat zasuté dějiny. Bude se hrabat v zemi, aby povznesla svou zemi třeba až ke hvězdám. Ironicky se zasmála vlastnímu patosu. Teď jen přečíst tohle a tamto a pak ještě tamtěch deset knih a napsat tohle a ještě jí chybí aspoň třicet stran tamtoho a pak, potom, možná někdy za měsíc, kdoví, si definitivně oddychne. Naposledy odloží tuhle brašnu, co jí už šest let řeže do ramene. Nadýchne se, smyje ze sebe tisíc povinností a odjede někam do Jižních Čech na nějakou zapomenutou vesnici u rybníka a bude alespoň měsíc relaxovat. Vzpomněla si teď na Lásenici. Jako malá četla podařený komiks o vypálené Tvrzi v Lásenici, tam by se ráda podívala. Jednou, potom. Teď musí projít turniketem knihovny a několik dalších hodin šrotit. Snad ve studovně nebude vydýchaný vzduch a horko.

* * *

         Zvony oznámily šest hodin, když si šla do místního bufetu koupit něco k pití. Tři hodiny usilovné práce jí vycuclo. Tady je snad víc lidí než v refektáři!? Vystála frontu, zahlédla pár známých tváří, ale nevěnovala nikomu příliš pozornosti. Duchem byla ještě v 15. století. Fronta pomalu postupovala, okna byla otevřená, zápach přepálených řízků kořenil baroko. Občas na Babetu foukl čerstvý vzduch zvenku. Příjemné. Zase si vybavila letní dovolenou někde u moře nebo aspoň u rybníka. Moře nepřichází v úvahu. Teď utratila všechno za ten nový byteček v Široké ulici a ještě dluží matce. Tvář se jí zakabonila. Peníze peníze, proč je jich pořád málo? A lepší to asi nebude.

“Nemrač se.” ozvalo se vedle ní.

Babeta se otočila a uviděla spolužačku z gymplu. Janu. Shledání po kolika, no snad po pěti letech? Cesty se vždy nějak rozejdou. A někdy se zase sejdou, vidno. Teď je jim pětadvacet. Pozdravily se. Usmála se. Nepříjemné myšlenky jsou rázem pryč. Do ofiny jí udeřil větřík s vůní malin nezralých.

“Já tady teď pracuju, už sem doštudovala. Ty jsi koukám věčnej študent.” prohodila k Babetě a šťouchla jí ramenem do ramene.

“Tovíš, titulů není nikdy dost.”

“No jo, ty jsi byla vždycky chytrá.”

“Zatímco jiný sou bohatý nebo krásný.” smetla to humorem.

“Tak to není můj případ. Kdybys viděla ty naše platy, pustila bys slzu.” mávla rukou Jana.

“Chceš kafe, koupím ti kafe.” nabídla Babeta.

“Jedině, když já ti koupím to tvoje.” a zasmála se.

Seděly pak v rohu bufetu, kam ztužený odér tolik nedoléhal a kam občas proniklo vrkání pražských holubů. Jana jí vyprávěla o sobě, jak nemůže najít pořádné bydlení a že je to dnes v Praze těžké, když je člověk z venkova. Babeta souhlasila. A přestože jako pražačka křtěná Vltavou by měla mít lepší pozici, není na tom o moc líp. Povídala jí o svém novém bytečku s výhledem na synagogu.

“Musíš se tam někdy přijít podívat, představ si, ten byt je tak malej, že když rozpřáhneš ruce, tak se skoro dotýkáš obou zdí. Původně to byla asi prádelna a koupelnu mám udělanou z pokoje pro služku. Ta je ještě menší. Byla jsem se podívat naproti u sousedů, tam je krásnej buržoazní byt se štukovejma stropama a já bydlím v tom krcálku. Má se to privatizovat, tak snad jednou to bude ovéčko.” vyprávěla o svém novém bydlení Babeta.

“To se máš.”

“Zvu tě.”

“Jo jo, někdy se tam podívám.”

“Je to tady kousek. To místo je krásný.” dodala a usrkla kávu.

“Já bydlím v podnájmu v Libni. V takový barabizně.” a ušklíbla se.

“Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni. To se říkalo.” zasmála se Babeta.

“No to sedí. Nedávno tam vykradli dole obchůdek. Hele, představ si, co se tady stalo.” vykulila oči Jana, jakoby si rázem vzpomněla na něco strašlivě důležitého, na co zapomněla.

Zvenku dolehl smích studentů. Vítr zadul do plastikových květů rádoby narcisků, co byly na parapetu. Žluté okvětí pokrýval mastný prach.

“Šmolová, vedoucí odboru, skočila z okna tady.” a ukázala prstem kamsi za sebe.

“Z vokna? Tady? A je po ní?”

“No je. Ona měla kancelář v tom posledním patře a prý z toho okna skočila. Stalo se to včera. Dyť si musela vidět ty pásky tam, ne?”

Babeta přikývla. Ano, viděla tam přeci tu pásku. Teď si navíc uvědomila, že tam asi stálo policejní auto. Tak to nebyly archeologické práce nebo rekonstrukce baroka, ale sebevražda. To jsou věci!

“Ona pila. Prej byla namol.” dodala tiše Jana, jakoby šlo o největší tajemství v celém severním vesmíru.

“A to je pěkná vejška.” vykoukla Babeta z okna a změřila výši protějšího traktu. Dobrých patnáct metrů. Ne-li víc.

“Našli jí včera, no. Ležela tam rozpláclá na nádvoří dole, ty vrátný z toho měli šok. Na takový věci tady nejsou zvyklý.” znalecky Jana.

“Víš, že jsem ještě nikdy nic takovýho nezažila. Že by někde v mým okolí někdo skočil z okna nebo dokonce někoho třeba zamordovali.” dumala nad tou zprávou Babeta.

“No, viď, já taky ne.”

“Ve srovnání třeba s Herculem Poirotem, kterej na potkání furt má nějaký mordy a mrtvoly, to bych se skoro bála mu bejt po boku.” pobavila svoji hostitelku Babeta.

Obě se rozesmály, až se Jana zakuckala vodou. Podala jí pohotově kapesník. Jana si utírala pokapanou košili papírovým ubrouskem z pod hrnku, Babeta držela nabídnutý kapesník chvíli před jejím obličejem. Pak jí sama bez vyzvání začala utírat rty a tvář. Hleděla jí do očí. Jana si toho všimla. Okamžik proběhl. Semkla rty jako když dítě je staráno matkou. Pak je zase trochu našpulila. Od vedlejšího stolu se ozvalo hlasité chroupnutí do jablka. Smích zvenku zesílil. Cítila se nesvá. Vzala si nakonec sama kapesník do ruky a dotřela se v obličeji i na oblečení. Narovnání pořádků. Pak ho Babetě vrátila. Ta nedbale usrkla kávu.

“Ty Jani, a cože ta ženská skočila z toho vokna?” vrátila hovor zpět do neutrální roviny.

“Já nevim, můžu zkusit něco zjistit. Tovíš, tady jsou skoro samý ženský, takže totální drbárna.”

“Nojo.” vzdychla. “Já už budu muset jít zase do studovny.”

“To je super, že sme se potkaly, viď.” usmála se na ni Jana. Obě dívky vstaly. Babeta se cítila trochu trapně. Setkání sice proběhlo, ale jako obvykle to proběhlo naprosto mimo plán. Nechovala se trapně? Nebyla příliš lascivní? Když odcházela z bufetu, uvědomila si, že si nekoupila to pití, kvůli kterému sem vlastně šla. Musela vystát frontu znovu.

* * *

            I další den se Babeta nořila ve studovně do memorování dat z vícejazyčných knih. A když byla docela u dna svých paměťových kapacit a v lalocích mozku jí nezbývaly již téměř žádné bubliny kyslíku, a kdy ve studovně by bylo slyšet spadnutí špendlíku, jen občas někdo zašustil otočením stránky, přihnala se k ní Jana. S vytřeštěným výrazem ve tváři a s očima navrch. Přinášela asi důležitou zprávu. Babeta se lekla tak, že začala škytat.

“Si představ, že jí fakticky zamordovali.” vyhrkla na ní bez pozdravu.

“Cože?” škytla. “A koho?”

“No tu Šmolovou. Je dočista zabitá.”

“No to byla už včera, ne?” škytla podruhé.

“Teď je zabitá znova. A docela jinak.” sedla si vedle ní Jana a vůbec si neuvědomila, že ruší celou studovnu. Babeta znovu škytla a pak, když zahlédla, jak se na ně všichni otáčejí, pokynula Janě, ať odejdou ze studovny někam na chodbu, kde nebudou rušit.

“Je to novinka. Policajti prostě vyšetřili to její tělo a zjistili, že už byla kaput, než dopadla na zem. To je morbidní co?” a vycenila horní zuby na Babetu. Pokračovaly v chůzi chodbou. Snažila zbavit škytavky.

“Takže mord.“ pokývala hlavou a znovu škytla.

“Ale kdo to moh udělat? Dyť nemohla nikomu překážet. Taková obyčejná ženská. A stará. Dyť jí bylo už skoro pade. O takovou ženskou přeci už nemůže bejt žádnej zájem.” kroutila hlavou knihovnice.

“Si říkala, že je to vedoucí, takže asi někomu vadila.” promýšlela tu novou informaci Babeta.

“Nojo, ale komu. Holky u nás si myslí, že za to může Šmol. Ten její. On tady taky pracuje. Velká šajba. A prej se hádali.” zašeptala potutelně téměř jako včera.

“To bejvá často v rodině, to násilí.” škytla a odříhla si. Škytavka náhle přešla.

           Zastavily se u velikého proskleného okna na révovém nádvoří. Slunce rozpékalo dřevěný rám. Psí víno se popínalo kolem. Babeta si toho všimla a líbilo se jí to. Téměř mediterální výjev. Znovu si vzpomněla na letní dovolenou někde u moře. Cote d´Azure, to by byla krása! Azurové pobřeží. Jenže tam by bylo docela jiné slunce, jiné barvy, tam by rostlo pravé víno a hrozny, co by visely nad ní, by mohla trhat přímo od stolu. Pojídala by ty hrozny a naproti by seděl třeba Alain Delon a šeptal by jí francouzsky do uší písně sekáčů trav. A ona by se nechala zlákat na výlet do jeho vily na pobřeží, vykoupala by se v jeho bazénu a kdoví, kde by pak skončili. Anebo by v hospůdce ve stínu altánu zahlédla Moneta, jak popíjí Chardonnay a co by viděl ty barvy. Ty neskutečné barvy Provence. Ano, ten by to dokázal zachytit. Pár jich bylo. Nemalovali psí víno a barva posečených trav byla tehdy také jiná. Jaké jsou asi trávy v Jižních Čechách? Jakou mají barvu. A jak voní?

“Slyšíš? Já myslím, že ta Šmolová prostě nikomu nemohla vadit. Taková obyčejná ženská. To je skoro, jakoby někdo zabil mě.” pokračovala Jana a prstem kreslila na okenní tabulku panáčka.

“Co to je?” pobaveně na tu kresbičku Babeta.

“No ta Šmolová přeci.” vysvětlila jako pětileté děcko.

“Nechceš se projít, máš čas?”

“No, na pět minut se můžu ztratit.”

Dívky vyšly ven z knihovny, ocitly se na nádvoří. Pak prošly kolem velikého kaštanu a už skoro viděly na to místo. Páska se tam stále třepotala ve větru. Vedle ní stálo policejní auto, celý ten prostor hlídal strážmistr. Babeta přišla až téměř k pásce a pozorovala celou situaci. Krev neviděla. Teď si pořádně prohlídla tu výšku. Ano, je to skutečně dost vysoko na to, aby se člověk zabil. Ale tady už dopadla na zem mrtvola. A vrah běhá někde venku, vrah může být kdokoli, třeba i Jana, vyloučit se přeci nemůže nikdo. Aspoň v počátcích vyšetřování. Podezřelá může být i Babeta, když sem chodí studovat. Možná by sama mohla někudy vyjít do třetího patra Klementina, mít nevyřízené účty s tou Šmolovou a shodit jí z okna. Mohlo se to stát jakkoli. Kdy se to vlastně stalo? Kdy spadla?

“Kdy vlastně spadla?” zeptala se nahlas Jany.

“No někdy večer asi, já nevím. Se můžeme zeptat. Haló!” a začala volat a mávat na strážmistra. Ten přišel. Dvě zvědavé dívky za páskou stejně už poočku předtím sledoval. Když se ho ale Jana zeptala, kdy ta Šmolová spadla, strážmistr jí odbyl a pokynul dívkám, aby raději odešly a nezacláněly. Takové informace přece nebude policie sdělovat na potkání a kdoví, jestli ten strážmistr to vůbec ví. To budou vědět jenom důstojníci. A také si to nechají pro sebe. Dívky se vrátily do knihovny. Je zřejmé, že ten den vraha neodhalí. Babeta místo toho odhalila, že musí nastudovat ještě další tři bichle a tak se cele oddala své práci na doktorátu.

* * *

“Tak poď dál, botky si dej tuhle.” pokynula Babeta své návštěvě, která už z chodby pokukovala po tom podivném maličkém bytečku. A teď uviděla, že je skutečně maličký. Jen rozpřáhnout ruce a dotkla by se obou zdí. Babeta nelhala. Ale stropy jsou pěkně vysoké.

“Kvůli tomu je taky tady to vestavěný patro, vidíš. Tam mám postel.” vyčetla myšlenky Babeta a pokynula Janě, ať se posadí v křesílku pod. Z ledničky vyndala chlazenou limonádu a hrozny na talířku. Uvelebila se v druhém křesle.

“Ty fakticky vidíš na synagogu.” zvědavě natáhla krk Jana ven z okna. Výhled do dvora ze Široké ulice byl skutečně na synagogu a na protější střechy secesních domů. Dole bylo do dvora vystavěno několik užitných staveb. Původně dílny, dnes kdoví co. Dívky stály vedle sebe u otevřeného okna. Sluníčko už zapadlo za rohový dům, byl příjemný podvečer.

“A máš někoho?” usrkla limonádu zvědavě Jana.

“Mám támhletu hromadu.” ukázala Babeta na hromadu tiskovin a materiálů, které prostudovala a které teď asi nosí v hlavě, jen to není vidět.

“To je pěknej tlouštík.” rozesmála se Jana. Byla vtipná. Alespoň si to myslela.

“Dycky sem byla na pořádný chlapy, dyť to víš.” zamrkala Babeta.

“No, já právě myslela, že...” nedokončila větu.

“Copak?”

Jana odešla od okna a vystoupala po žebříku do patra. Nakoukla tam, uviděla rozestlanou postel plnou všelijakých věcí, oblečení a kdoví čeho ještě. Nepořádek bohyň. Babeta nemá teď čas na nějaké velké stlaní. Navíc, zezdola to ani není vidět.

“Máš to tu moc pěkný. Hlavně strašlivě blízko všude, viď.” dodala pak Jana, aby změnila téma. “To je šikovnej byteček.”

“Má se to privatizovat, ale kdo ví, jak to dopadne.” mávla rukou. “Já teď platím nájem městu, dost malej, že to i z toho doktorskýho zaplatím.” a ukousla hrozny.

Jana slezla dolů. Ocitly se blízko. Hodiny netikaly. Protože tam žádné nebyly. Ticho.

“Sem ti nic nepřinesla, sakryš.”

“Co myslíš?”

“No nějakej dárek do novýho bytu, to se má, ne?”

“Ty si ten dárek. První návštěva.” rozpřáhla teatrálně ruce a usmála se na ni.

“Ten můj kvartýr je děsnej. Tmavej a neútulnej. Jediný, co tam je útulnýho, je Karel.”

“Karel?”

“No jo, takovej chlupatej, velkej.”

“Tak to se máš.” usrkla ze sklenice Babeta.

“Karel je plyšovej medvěd. Mám ho snad dvacet let.”

Obě se zasmály.

“Co se vlastně stalo tenkrát, když sme byly na tom mejdle po maturitě, že si odešla. Jak si zničehožnic zmizela a hledali sme tě celá třída a tys mezitím odjela domů. Předčasně. Bez rozloučení.” zeptala se ponenáhlu Babeta.

“Ehm, no, jo tohle myslíš. No, já sem myslela, že si šla s tim Honzou. Jak ste se oba ztratili.” nejistě odpovídala Jana. Nebylo jí to příjemné. Jakoby staré zasuté nevyřčené tepalo dneškem.

“Co je s nim vlastně? Vídáváš ho?”

“Ne. Neviděli sme se od tý doby.” po pravdě Babeta.

“Herdek, vono je to těžký s váma.” plácla najednou Jana ostře rukou do hrany křesla.

“Jakto? Co myslíš?” podivila se.

“No s váma, co ste...však víš.” a mávla rukou do vzduchu, jakoby odháněla nepříjemnou vosičku. Babeta už se začínala bavit a usmívat celou tou situací. Ale taky jí to trochu děsilo. Co ještě z Jany vypadne. S tímhle nepočítala. Nechápala najednou to podivné počínání.

“Já tě fakt nerozumím.” řekla napřímo Babeta.

“Víš, že sem byla do tebe zabouchnutá?” Jana znenadání a téměř omluvně.

“Aha.” překvapeně hostitelka.

“Celý čtyři roky. Dyť seš taková kočka. Se na sebe podívej a ještě ke všemu tak chytrá.” vzdychla a šla k oknu. “Sem byla z těch tvejch očí úplně v hajzlu.” dodala a bála se na ni podívat. Koukala do koberce a začala se stydět za to, že vůbec s tím vyrukovala. Taková trapnost! Ach jo! Mlčení je matka důstojnosti. Místo toho tady stojí školačka chycená s ukradenou čokoládou v kapse.

Babeta to vycítila. Sama se dost často cítila trapně, skoro by o sobě mohla říct, že trapnost je její standardní pocit. Jenže ho umě skrývá pod slupkou nepřístupnosti. Tu už měla patrně tehdy na gymplu. Jenže ona není tak nepřístupná, jak se tváří. Pod víčky těch modrých očí se skrývá stejná nejistota a osamění, jako to mají jiní. Jako to má tady Jana. Která už se zoufalstvím propadla do bytečku pod. Nebo snad ještě hloubš. Zrudly jí uši.

“Já sem to věděla Jani, jenže sem byla mladá, naivní.” podala pomocnou ruku tonoucí. Postavila se vedle ní. Obě hleděly na střechu a ateliér protějšího domu. Vzlétlo hejno holubů. Hodiny netikaly. Žádné tam nebyly.

“A teď sem o trošku míň mladá a o trošku míň naivní.” a políbila jí na tvář. Bylo to něco mezi kamarádským polibkem a tím druhým.

* * *

        Když se samou zvědavostí Babeta šla podívat druhý den dopoledne na místo činu, právě u něho stál vysoký policista v civilu. Jistě důstojník. S utahanou brašnou přes rameno vypadala za páskou jako zvědavá novinářka. Jen ten mikrofon v ruce chyběl. Namísto toho jí vlasy vlály ve větru, že by Medúza s hady mohla závidět. Včera byla bouřka a na místě dopadu byla kaluž, pomalu vysychající. Život, který na tom místě před několika dny skončil, vyschl jistě mnohem rychleji. Patrně rukou nějakého násilníka. Ale proč? Záhada Babetě vrtala hlavou, zejména kvůli tomu, co všechno jí napovídala knihovnice Jana. Vždyť ta ženská byla docela neškodná?! Ale asi zas tak neškodná být nemohla. A ten její manžel Šmol? Vysoká šajba, náměstek, tak to říkala Jana. Velké zvíře. Nebo to byla nějaká spolupracovnice, co jí záviděla nebo co se cpala na její místo? Ale co by jí záviděla. Že chlastá? Nebo že je stará? Vždyť jí bylo skoro padesát. Nebo dokonce někdo docela cizí? Mohla to být nehoda a ten dotyčný se teď snaží dělat mrtvého brouka? Otázky pluly Babetě mezi spánky jako neklidné štiky.

Teď postřehla, že na nádvoří jsou kamery. Zabírají prakticky celé nádvoří. To přeci ti policisté musí mít dávno k dispozici? To s tím skutečně nemohou pohnout?

A zatímco takhle rozmýtala, nevšimla si, že k ní na dva kroky přišel ten policejní důstojník a kouká na ni.

“Znala jste ji?” zeptal se jí náhle.

“Cože? Ehm, kdepak. Vůbec, já tady jenom studuju.” a píchla prstem směrem ke knihovně.

“Nejste na studentku už trochu stará?” podezřívavě on.

“Cože?” vyjukaně.

“Spíš bych řek, že tady pracujete. Jméno.” rázně on.

“Já tady nepracuju, já učím na fildě a tady studuju na velkej doktorát.” a znovu dloubla prstem tam.

“Aha. A to jméno?” neúprosně pokračoval policista.

Představila se mu.

“A to jako vážně?” podezřívavě znovu on. “Spíš bych řek, že si vymejšlíte.”

“Heleďte, víte co, vy...Delone?!” a pak máchla rukou a otočila se téměř uraženě na podpadku a vykročila směrem ke vchodu do knihovny.

Policista se za ní koukal a usmíval se potutelně. Takových holek už perlustroval. Jenže tahle byla trochu jiná a něčím ho zaujala. Ale nevěděl ještě čím.

* * *

“Si představ, že podezřívají toho jejího manžela. Už byl několikrát na výslechu,  ale má prej betonový alibi. Naprosto neprůstřelný.” vyhrkla Jana nakloněná na stolem, u kterého právě obědvala Babeta. V Bufetu bylo už málo lidí, protože bylo ke třetí hodině. Pochutnávala si na řízku s kaší. Jak na ní Jana zničehožnic skočila, lekla se a začala znovu škytat. Musela se napít vody a kroutila hlavou, jak je možné, že tohle Jana dělá. Cožpak je jí pět?

“To nemůžeš takhle na mě jako tygr ze křoví. Pak škytám.” a znovu škytla.

“Promiň.” omlouvavě Jana a přisedla si naproti ní.

“Já na tobě vidím, že seš toho plná, tak povídej.” pobídla jí, ale ve skutečnosti se sama nemohla dočkat, protože záhadné úmrtí na dvoře Klementina jí také velmi zajímalo.

“No právě. Ten Šmol, náměstek tady u nás, je v podezření, že to on jí shodil z toho okna. Nejdřív jí ale dal pěkně přes hubu...”

“Notak.” opravila Babeta rozdováděnou Janu a rozhlédla se po bufetu, jestli je někdo neposlouchá. Nikdo. Jen na okně se třepotaly zaprášené narcisky a opodál hučel kávomat. Jana tišeji a slušně, jak se na knihovnici patří, pokračovala.

“...nejdřív jí zmlátil, praštil jí nějak hrozně moc do hlavy, že jí zabil.” pokračovala nadšeně Jana.

“Ale on má alibi, takže jakože jí zabil.”

“No jakože, právě v tom je ten háček. Oni ho museli pustit, protože to tělo dopadlo přesně v půl osmý večer na to nádvoří. To vědí z tý kamery. Mají to dokonce všechno natočený. Jak dopadla na zem. Nevidí tam ale to okno, protože je to děsně vysoko.”

“To teda je.”

“No, to teda je. Takže v tu dobu, co Šmolová spadla dolů, on byl už tou dobou doma. A má na to alibi jako blázen, sousedy a nevím koho ještě.”

“Takže je z toho venku.” upřesnila Babeta.

“No asi jo.” zklamaně Jana a ukousla Babetě citron z okraje talíře.

“To si klidně vem celý, já citron takhle nejím. S řízkem.” podotkla strávnice a zapila sousto kolou.

Janě plály uši a dívala se, jak jí.

“Tobě to tak sluší, Bety.”

Babeta se usmála. Oči zrcadlily modř oblohy, která plula za oknem.

Chvíli bylo slyšet jen příbory.

“A co teda ti policajti vymysleli? Šušká se něco po knihovně?” zeptala se dál Babeta.

“No nic nevymysleli. Oni si s tím neví rady. Asi to uzavřou jako sebevraždu. Mohla se praštit o topení a umřít v letu, ne?

"Co?"

"No. Třebas. Ona tady pracovala často dlouho do večera, aby dostala ty granty a tak. A taky pila no. Já myslím, že prostě ten večer u sebe v kanceláři zase chlastala, vyklonila se z okna a spadla dolů. Ono jak je teď vedro, že měla otevřený okno.”

“Vedro teda je.” a odfoukla si nad talířem.

“Ono to mezi něma neklapalo, on ten Šmol měl milenku, to se tady ví, teda holky nahoře v osobním to ví, protože ta pipina tady taky pracuje a já vím dokonce, která to je. Taková koza. Taky jí asi budou vyšetřovat. Kdyby to byla ona, to by byl gól!” dodala znalecky a dojedla citron. Kůrku pak položila Babetě zpátky na talíř. Ta se usmála a polkla poslední sousto. Zapila kolou.

Země se pootočila, protože stín okenních tabulek na stole změnil úhel. Čas oběda vypršel. Obapolné nasycení. Těla i ducha.

“Ty už teď končíš, viď.” oznámila Babeta poznatek Janě.

“Jak to víš.” vylekala se.

“Máš s sebou kabelku. Už deš domů, ne?”

“Dneska dělám jenom do tří.” slavnostně a s úsměvem.

“Takže to už máš teď vlastně padla.” zkontrolovala hodinky.

“Máš nějakej nápad?” těšila se na společně prožité odpoledne se svojí studentskou platonickou láskou.

“Myslíš, že bych se mohla podívat do tý kanceláře, odkud vypadla?”

zeptala se Babeta téměř s novinářskou studeností.

“Já tě nevím. Já pracuju jinde, ale znám to tu. To jo. Já myslím, že nás tam ale stejně nepustí. Sou tam poldové, ne?” nejistě a rozhlížela se kolem sebe. Babeta posmutněla. Jana jí nechtěla zklamat. Vymyslela záložní plán.

“Ale můžeme se podívat do sousední kanceláře. Tam sedí Jitka, tu znám a ty kancly jsou docela stejný.”

“Tak co ještě sedíš?” pobídla ji a vyrazily do třetího patra naproti barokní knihovně a kostelu.

* * *

         Kancelář to byla pěkná, spolupracovnice Jitka jim všechno ukázala. Ve vedlejší kanceláři, té s místem činu, skutečně byla páska a stál před ní strážmistr. Ale sem, do sousední kanceláře, se dívky mohly dostat snadno. Provoz knihovny nelze přerušit a nelze uzavřít celou knihovnu. To je jasné. Střážmistr sice koukal, jak tři dívky se spikleneckým zaujetím zapadly do té sousední kanceláře, ale nemohl s tím nic dělat.

          Babeta nejprve přistoupila k oknu a zhodnotila, že okno je docela veliké a že je velmi snadné z něho vypadnou. Sama vylezla na topení a pak do rámu okna a shlédla, že parapet je docela široký a uměla by si představit, že opilá žena by byla schopna na něho vylézt, posadit se tam, dokonce si tam udělat své opilecké pohodlíčko za svitu měsíce a pak nedopatřením spadnout dolů. Nebylo na to nic zvláštního. Na okně samotném toho také moc k vidění nebylo, obyčejné barokní špaletové okno s klikami zevnitř. Okno bylo ale po pádu beztak otevřeno, takže je jisté, že když z něj Šmolová vypadla, tak ho za sebou už jistě nestihla zavřít. Zůstalo otevřené.

          Kancelář byla tak čtyři metry na šířku a trochu víc na délku, stoly a skříně, na stole počítač a tiskárna. Podobně je prý zařízená i vedlejší kancelář. Navíc tam má prý paní doktorka sejf, kde schovávala granty nebo poukázky a neproplacené výlohy, co pak dávala do účtárny.

“A peníze? Nemohlo by to bejt pro peníze?” zeptala se Babeta Jitky.

“Kdepak. Všechny peníze jsou v účtárně. A sejf byl beztak zavřený a nic se neztratilo. Na to Šmolová byla pes. Když teda zrovna neměla ty svý nálady.” podotkla suše Jitka.

“No takže to skutečně vypadá, že vypadla sama.” chtěla to uzavřít Jana.

“Jenže si říkala, že dopadla už mrtvá.” upřesnila Babeta. “Takže jí někdo musel shodit.”

“No to máš pravdu, sem na to docela zase zapomněla.”

Jitka poslouchala jejich hovor a sama pak tiše dodala, aby jí nikdo ani ve vedlejší kanceláři náhodou nemohl zaslechnout.

“Mě taky vyšetřovali. Oni jsou úplně v koncích. Každýho, koho se ptali, museli pustit. Je tady kvůli Šmolový hotový čoromoro. Jsem viděla toho kapitána co to vyšetřuje, jak on se jmenuje, jo, Šalák, nadával tam, že je to příšernej případ, že on vyžírá takovýhle strašný případy. Asi to nevyřešejí.” a potutelně se usmívala. Asi také měla na Šmolovou pifku.

“A co vrátný? Vždyť tady po areálu se nedá moc pohybovat bez povolení, ne?” zkoumala dál.

“No jo, sem do kanceláří se nikdo nedostane, tam dole u vás choděj študácí a civilisti, ale to je docela jedno. Když doktorka skončila práci, tak prostě za sebou zamkla a klíče pak dala dole na vrátnici. A tak vrátný mají přehled o tom, kdo ještě po baráku je a není.”

“Takže ty klíče jim tam musely ten večer chybět, ne?” logicky Babeta a pohlédla směrem na dveře, masivní a téměř neprostupné. Barokní zdi jsou tady velmi silné, směrem na chodbu ke dvěma metrům.

“No právě to je taky další průšvih, protože ti vrátný si mysleli, že tady prostě dělá do noci. Ona často ponocovala. No teda, spíš chlastala. Naše paní doktorka. A našli jí až nad ránem.” dodala Jitka a upila ze svého hrnku čaje na stole.

            Nastalo ticho. Babetu už nic nenapadalo a tak návštěvu ukončily. Ani neví, jestli jí to v něčem pomohlo. Udělala by asi nejlíp, kdyby celý ten případ s podivnou smrtí v Klementinu pustila z hlavy. Má teď před sebou důležitější úkoly, obhájit disertačku a pak, snad, v pozdním létě, odjet do Jižních Čech. Už žádné studie, žádné kávové ponocování, aby se všechno stihlo, žádné nádvoří, žádné vyučování znuděných studentů, žádné vraždy, žádné štosy knih, žádná dusná Praha, žádné opilé ženské s rozbitou lebkou.

* * *

          Bylo to podruhé, co po krátké večerní procházce obě dívky skončily svoji toulku Prahou u Babety v bytečku. Ta si co nejrychleji zula sandály a odběhla do koupelny, kde si sedla na okraj vany a pustila studenou vodu na nohy. Ták. Nechtěla, aby se jí udělaly puchýře. Nedávno si koupila nové boty a ještě jí trochu řezaly do malíčků. Jana mezitím zavřela dveře od bytu a pomalu a nejistě vstoupila do pokoje. Pak nakoukla opatrně do koupelny.

          Babeta jen syčela blahem. Chlad jí dělal moc dobře na nohách. Ty červnové večery v Praze jsou tak dusné! Škoda, že nemá bazén se zahradou. Ach, to by bylo krásné, přijít domů a moci se vykoupat pod rozkvetlými růžemi. Kolem vody a květů by létaly včely, na hladině by se pokoušely napít a ty, které by se nedopatřením topily a nemohly vzlétnout, ty by opatrně vylovila z hladiny a pustila zpět na květy.

Jana mezitím, co se Babeta chladila ve vaně, postavila na čaj. Pak se vrátila k ní do koupelny.

“Smáčíš si sukni.”

“To je jedno, všechno mě pálí. Ta procházka byla fajn, ale je strašlivý dusno. Necítíš to?” a otočila se od vody na Janu. Ta jen tiše přikývla.

“Bude čaj.”

“Fajn. Radši bych si dala zmrzku.”

“Máš zmrzku?”

“Asi bude v ledničce. Nevím. Podívej se.”

Jana otevřela ledničku, co stála v koupelně. Jinam se nevešla. Zároveň sloužila jako odkládací stolek pro šminky, hřebeny a tak. Zmrzka tam byla. Babeta zašpuntovala vanu. Voda proměnila teplotu. Už nebyla tak chladná. Pomalu se sesula z okraje vany dolů. Hodiny netikaly. Žádné tam nebyly. Jana držela zmrzlinu v ruce a sledovala Babetu, jak oblečená nechává volně obtékat kolem sebe stoupající hladinu vody. Má zavřené oči. Červené šaty se vzdouvaly v mírných vlnách. Stále víc a víc odhalovaly nohy, ve vaně téměř nepatřičně bílé. Kde se má také holka z Prahy opálit. V sedě nad knihami po knihovnách? V učebnách filosofických fakult? Ve vaně svého miniaturního bytečku?

          Voda stoupala a Babeta jakoby nevnímala Janu, která pořád stála nad ní a sledovala ji v němém úžasu. Bohyně, která se jí zjevila před očima a čeká, co se stane, byla snem. Potopila se tak, že měla ponořené vlasy, ale obličej nad hladinou. Dvé ostrůvků naděr by loďce z borové kůry zabraňovaly v zaplutí do podbřišku. Voda stoupala. Jana stála. Zmrzlina jí v ruce studila. Výjev, kterého byla svědkem, si bude pamatovat celý život. Nemůže jinak. Jedinečnost chvíle, ve které se pro ni zastavily všechny hodiny na světě, cítila v ten okamžik. Její podbřišek byl v plameni. Srdce tálo vášní.

Hodiny netikaly. Žádné tam nebyly.

Babeta je pěkná potvora.

* * *

           V sobotu ráno se vyklonila Babeta ve spodním prádle tak, jak vylezla z postele, na svoji okenní římsu a popíjela studený hroznový mošť. Slunce už se opíralo do zdí secesního domu v Široké ulici čtrnáct. Holubi vrkali své namlouvačné písně a synagoga ve dvoře působila nehybně. Kulaté okénko arkýře, které bylo domovem mnoha holubích rodin, se teď dívalo zpátky na Babetu jako oko židovského mudrce rabiho Lowa. To Babeta věděla, že právě v těchto místech, kde nyní stojí dům, kdysi v sedmnáctém století stával domek rodiny Lowů. To vyčetla z archeologických map. Upila další dva loky a postavila sklenici na parapet. Zaslechla zevnitř bytečku pohyb. Jana vstala. Vkolébala se rozcuchaná do koupelny. Tam seděla Babeta v okně.

“Některý rána si člověk pamatuje celý život.” pronesla Jana, když jí spatřila.

“Copak?”

“Vzpomněla jsem si na to ráno po maturitním večírku.” a vyhoupla se také do okna. Byt byl ve druhém patře. Jana se podívala do dvora. Vše bylo stejné.

“A co se stalo?”

“Bylo to nejhorší ráno mýho života. Chtěla jsem umřít.”

“Dyťs měla celej život před sebou. Maturitu z krku, šla si na vejšku, ne?” chlácholivě.

“To mě bylo jedno. Ale víš co teď. Tohle ráno, to dnešní, tady s tebou, to je to nejlepší ráno v mým životě.”

Babeta se jen mlčky usmála. Nebylo třeba nic říkat. Ona bude mít jistě ještě lepší rána. Třeba takové ráno s Delonem na Azurovém pobřeží, to by asi bylo to její nejlepší ráno. Kdoví, jestli by se ho samou slastí dožila. Noc by byla sycena šťávou z přezrálých hroznů.

A ta by jí kapala po těle a Alain...ach bože. To už je zase takové dusno. Takové dusné ráno v centru Prahy. Že se dívky potí nemajíce šatů. Je tu málo stromů. Sklenice z parapetu sjela dolů a roztříštila se dole o dlažbu. Byla sobota a v bloku domů to byla rána jako z děla. Někteří holubi vzlétli.

Babeta se zarazila.

Něco jí napadlo.

“Jani, obleč se. Musíme něco vyzkoušet.”

* * *

          Kapitán Šalák z kriminální služby nebyl zrovna nadšen, když dole u vrátnice vyzvedával dvě dívky. Jednu už znal. Byla to ta potrhlá modrooká studentka. Borůvková? Nebo jablková nebo jak se to třeštiprdlo jmenuje? Malinová. Ano, teď se mu představuje. Copak chtějí? Prý něco velmi důležitého. Vyšli nahoru do kanceláře. Babeta to vzala stručně. Velmi stručně.

“Původně bych vám nejradši vůbec nepomohla, ale protože jste s případem zavražděné Šmolové v koncích, něco mě napadlo.” začala sebevědomě tak, že sebe samu překvapila. Kapitána nepotěšilo, že dvě cizí dívky mají o jeho dosavadní práci takové mínění, ale musel uznat popravdě, že v koncích skutečně je.

“Tak to mě fakticky zajímá, jak vy dvě mě můžete pomoct. Hlavně vy.” a píchl prstem k Babetě. Pak založil ruce na prsou a zatvářil se velkopansky.

“Máte tady ledničku?” zeptala se Babeta.

“Ledničku?!” překvapeně kapitán.

“To je taková ta nejteplejší věc v místnosti.” ironicky a ušklíbla se.

“Támhle.” a dloubl prstem do rohu. Babeta se k ní vypravila a zajásala.

“Super, nemusíme čekat. Tak koukejte.” Vytáhla z brašny malého medvídka a šla k oknu. Kapitán sledoval její počínání se zaujetím. Jana ho sledovala a bavila se tím taky. Babeta otevřela okno dokořán a medvídka posadila opatrně na parapet. Pak si zpátky sedla na židli u stolu.

“Tady Janička pracuje v Klementinu a ukázala mi tu kancelář, tu sousední, odkud vypadla ta Šmolová.” začala řídce na kapitána Šaláka. Ten jenom sledoval medvídka v okně a pak Babetu, protože vůbec nechápal, co tohle všechno má znamenat.

“A k čemu vám to bylo, studentko Malinová?” ironicky se bránil mužskými cestami.

“K hodně věcem. Třeba k vyřešení vašeho případu. Možná.”

“Vážně? Spíš bych řek, že tady s váma ztrácím čas.”

“No právě. Čas. To je to klíčové.”

“Jakto? Čas.” nejistě on.

“No čas. Podívejte. Všechno se děje v čase, celý náš život, narození, svatby, lásky, práce, odpočinek a smrt.” to poslední slovo protnulo kancelář jako meč.

Chvíli bylo ticho. Kapitán neměl co na to říct. Celý výjev se mu zdál absurdní. A pak se něco stalo. Něco neznatelného, téměř neznatelného. Jen kapitán ještě nevěděl co. Babeta zdvihla prst.

“Podívejte.” a ukázala prstem k oknu. Medvídek v něm nebyl.

Bylo to strašidelně záhadné. Okenní parapet byl prázdný. Kapitán vyskočil ze židle a dole na ulici uviděl chudáčka medvídka. Na parapetu zbylo jen pár kapek vody. Užasle se otočil od okna, rozpřáhl ruce a usmál se na celé kolo.

“Vy jste geniální!”

* * *

           V kanceláři Klementina, kde se stala ta věc, seděli kapitán Šalák, Babeta jako téměř jeho asistentka, a pak několik dalších policistů. Probíhala tu rekonstrukce. Po Klementinu šla zvěst, že policie uzavírá případ jako sebevraždu, jen potřebují ještě upřesnit pár věcí a doplnit některé výpovědi. Že se to děje současně je jen doklad toho, jak efektivně pracují naše ozbrojené složky a že obě věci - rekonstrukci a doplnění výpovědí provedou v jeden den. Ať zbytečně neblokují provoz knihovny. S tím vedení souhlasilo a všechny strany byly spokojené.

          Do kanceláře přivedli také doktora Šmola. Sebevědomý muž ve zralém věku, s plně rozběhnutou kariérou, milenkou a mrtvou ženou, se kterou by byly jen problémy, se posadil na židli. Nemohl si nevšimnout, že v okně dlí figurína o rozměrech jeho ženy. Vypadalo to téměř hrůzostrašně. On na to zareagoval.

“Nepřijde mi to od vás férové, že provádíte pokus za mé přítomnosti. To neberete ohled na to, že mi zemřela žena?” ohradil se proti figuríně. Policisté nebrali jeho slova vůbec na váhu. Přesto kapitán vysvětlil smířlivě.

“Pochopte, že ani my nemáme času nazbyt. Tady mládenci nedělají věřte mi, žádné zbytečné práce. Ale tohle jak jistě pochopíte, musí být. Bereme ohledy na všechny.”

“Kromě mě, jak vidím.” nevraživě Šmol. “A co je tohle za lidi.” a rozhlédl se po kanceláři, kde uviděl Babetu a dva další.

“Ti patří k nám.” vysvětlil kapitán.

“Tolik vás na tom dělá a výsledek je, že jste nepřišli na nic. Jak typické.”

“Tak na něco jsme přeci jenom přišli, pane doktore.” pokračoval kapitán. Právě proto musíme ještě i vás obtěžovat s pár otázkami.

Šmol se posadil na židli a dal si nohu přes nohu. Byl zde jako doma.

“Takže vy, jak jste uvedl v předešlé výpovědi, jste domů dorazil někdy kolem půl osmé.”

“To snad máte v těch vašich papírech.”

“A jel jste autem?”

“Samozřejmě.”

“Jako každý den.”

“Jako každý den.” potvrdil náměstek Šmol.

“Dědické řízení už probíhá, vaše žena nesepsala závěť, nemá žádné příbuzné ani děti a tímpádem jste univerzální dědic, že ano.” ptal se dál kapitán.

“Kdybyste to neblokovali tím vaším zmatečným vyšetřováním, tak ano. Ona toho stejně moc neměla.” mávl rukou.

“To si nemyslím. Zdědila přeci statek po rodičích v Rybákově.” podíval se do poznámek kapitán.

“Taková barabizna.”

“No ale vám do začátku by to jistě finančně pomohlo.”

“Jak, do začátku?!”

“Se slečnou Marvanovou.”

Náměstek se nasupil. Pak ale zchladl, ovládl se.

“Nic netajím. Ostatně, sami jste ji viděli.” a mrkl po policistech. Ti nehnuli brvou. Bylo ticho. “Ale to už všechno přeci víte.” s lehkou arogancí dopověděl a měl pocit, že vyhrál tento gem i set. Kapitán pokračoval.

“Takže jste přijel v půl osmé. Autem. A vaše žena nebyla doma?”

Šmol se zarazil.

“No to snad nemyslíte už vážně? Vy v tom máte skutečně bordel, jak jsem předpokládal. Jak by mohla být doma, když byla tady!” a ukázal na okno směrem k figuríně. Jenže ta už tam nebyla. Náměstek vykulil oči.

“A takhle nějak se to stalo, že.” doplnil suše kapitán. “Stačila k tomu velká kostka ledu.”

“Cože?” zablekotal náměstek.

“Zabil jste svoji ženu dávno předtím, než spadla z okna. Protože když padala z okna, to už jste byl dávno doma se svým neprůstřelným alibi.”

“Alibi?” stále nervozněji Šmol a povolil si kravatu u krku.

“Ano, vaše neprůstřelné alibi. Protože vaše žena spadla až o dvacet minut později, co jste tuhle kancelář opustil, pane doktore. Narafičil jste ji na parapet tak, aby jí kostka ledu zabraňovala v pádu. Riskoval jste hodně, ale vám to za to stálo. Ta kostka ledu pak roztála a vaše paní spadla dolů. Jenže to už jste byl doma.”

“Jak bych mohl, co...jak můžete...” nevěděl kudy kam. Vrhl se zmateně k oknu, strážmistři ho zarazili. On jen přes parapet zahlédl figurínu, jak leží dole na nádvoří.

           Když se z téhož okna vyklonila o minutu později Babeta a zahlídla dole ležet policejní figurínu, vzpomněla si na podivnou smrt Jana Masaryka. Nádvoří, okno a snad i výška souhlasí. Jen motivy zločinu byly jiné. Tady šlo o to zbavit se staré pro novou, získat dědictví a nový život. Nový život náměstka Šmola bude teď o poznání jiný, než si maloval, když dával do ledničky vychladit svoji nejdůležitější kostku ledu v životě. Na parapetu zůstalo pár kapek vody. Byla spokojená. Pomohla vyřešit případ ale hlavně! Obhájila svoji disertačku! Teď už jí čeká jenom léto, volné a krásné dny a spousty prožitých chvil přesně podle představ. Snad jen ten Alain chybí.

* * *

“Tak vám musím poděkovat. I když to bylo pro kočku.” prohlásil kapitán Šalák, když seděli příští měsíc podvečer v Široké ulici v kavárně.

“Jak pro kočku?” zeptala se lehce vystrašeně Babeta.

“No jeho advokát ho z toho vysekal. Samý nepřímý důkazy, státní zástupce to ani nepustil k řízení. Prostě nám chybí důkaz. A on se nepřiznal, takže to musíme odložit, založit, prostě složit zbraně, milá studentko Malinová. Sice to byl von, ale do basy nejspíš nepude.” s lehkou rezignací. Namočil si do kávy manžetu od košile.

“Tak to je škoda. Ale byl to von, ne?”

“Asi jo. Kdo by to byl jinej. Měl motiv, ukázali sme mu, teda vy ste mu ukázala, jak to udělal, ale von zapírá. Ale to je jedno. Já už sem zvyklej.” a mávl rukou. “A co vy?”

“Pojedu do Jižních Čech.”

“To se máte. Na dovolenou.”

“Za prací.”

“Aha a co děláte? Sem myslel, že studujete.”

“Sem archeoložka. V ústavu.”

“Aha, v ústavu.” a pokýval uznale hlavou. “No jo, ste mladá, vám to myslí. To mě už to vůbec nemyslí.” vstal. Osiřel se svým nedořešeným případem a umazanou manžetou.

“Musím jít. Mějte se.” a prakticky ve vteřině se otočil a odešel. Babeta v kavárně osaměla.

          Ano, čekají jí krásné letní dny na vykopávkách u Českých Budějovic. Možná se i podívá do Lásenice. Nebo k nějakému rybníku, jehož hladina se bude třpytit ve slunci skoro mediterálně. Jakoby byla s Alainem někde v Saint Tropez a popíjela by moštové odrůdy a chroustala hrozny. A možná, možná, v té nejbujnější fantazii, by se...ale to už zase fantazíruje. Pohlédla výlohou na rušnou ulici centra Prahy. Je dusno. Děsné dusno. Pusou si ovanula nadňadří. Půjde balit.

* * *

Epilog

“Ahoj Betynko.” promluvil stín postavy, co se nakláněl nad Babetou. Ta byla právě ponořená do očišťování smetáčkem nějakého gotického základu. Byla ušmudlaná od hlíny, v jihočeském horku zpocená od hlavy až k patě. Práce archeologa v terénu si bere svou daň. Je opálená. Zuby perletí ve slunci.

“Ahojky Jani, co tady děláš?” usmála se na ni.

Dívka měla na zádech batoh. Vandrovnice.

“Dělám tůru a napadlo mě, že bych tě přišla pozdravit. Je horko, viď.”

“Děsný. Až zapadne sluníčko, musíš tady s náma posedět. Chodíme večer támhle do hospody. Uvidíš, bude to príma.” Babeta ukázala na další ve skupině, kteří se hrabali podobně jako ona ve hlíně.

“No, proč ne.” usmála se Jana. Držela ruce v průramcích batohu. K dívkám přišel mladý muž s lopatkou v ruce.

“Tak co Betyno? Dáme pauzu?” a otřel si pot z čela. Jana změřila soka. Vypadal ušlechtile. Až neskutečně ušlechtile. Svaly nešly do páru s oduševnělou tváří a jasnýma modrýma očima. Mladík dal Babetě ruku kolem pasu. Ta se usmála. Měli se k sobě. Jana vzdychla.

“Tohle je moje spolužačka Jana. Petr.” pokynula oběma Babeta. Ten Janě podal galantně ruku, kterou předtím oprášil o kalhoty.

“Tovíš, my sme pracující inteligence.” a oba se rozesmáli. Jana se také vnutila do úsměvu.

“Tak co, přijdeš?” chtěla se ujistit Babeta a pohlédla na vandrovnici.

“Přijdu.”

“Určitě?”

“Určitě. Tak zatím ahoj. Ráda sem tě viděla.” a mávla jakoby na pozdrav oběma. Pak se otočila a už byl jen batoh a dvě opálené nohy. Dvojici nechala nejistě za sebou. Večer se neobjevila. A nikdy potom.

           Za hradem byl rybník, ve kterém na hladině lokali kapři a v rákosí cvrčci hlasů cikád. Tráva na protější louce byla posečená. Seno měnilo barvu na slunci do pískové. Babeta se tam posadila. Nasála vůni trav. Ano, je to ono. Tak si to představovala. Hleděla do třpytivého nekonečna. Vzpomněla azurového pobřeží a básně Rimbauda o věčnosti. Co je to věčnost? Je to okamžik, kdy se duše zachvěje z radosti.

* * *