Babeta Malinová a záhada v hladomorně

Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Nadporučík Červený a bystrá historička spolu řeší záhadné události na Strakonickém hradě...

Babeta Malinová a záhada v hladomorně

PDF verze v originálním formátu 

         Červnové slunce pražilo do střech Strakonického hradu. A zatímco nahoře se nedělo nic, dokonce ani korouhvička se v bezvětří nehnula, dole na nádvoří bylo rušno. Archeologové z oblastního i Národního muzea se pokoušeli zdolat další odkrývku, která by jim prozradila něco víc o historii tohoto kraje a hlavně o hradu samotném. Svědčil přešlým věkům. V tisíciletých zdech paláců a věží se rýsovaly stíny kamenů a pod nimi opálení mladíci s košťaty a motyčkami opatrně odkrývali kameny téměř zapomenuté. Dělníci vědy. Křehkosti celé věci dodávaly siluety dvou dívek, asi studentek na brigádě, které se nahýbaly nad svými ometenými románskými zdmi. Jedna měla na hlavě klobouček, ta druhá barevný šátek. Nad některými čtverci vykopávek byly rozloženy bílé stany, že to vypadalo jako někde v Egyptě. Jen místo pyramid na horizontu tam čněla nejvyšší věž hradu, zvaná Rumpál.

Bylo poledne, na nádvoří byl stín jen u paláce, kde taky stál největší stan se stolkem a židličkami. U něj bílá dodávka, patřící podle nápisu na dveřích oblastnímu muzeu. Vystoupila z ní žena v letním klobouku. Hledí do plánů, v puse má tužku. Pak něco gumuje a zakresluje. A když se otočí od stolu, aby porovnala dispozici ve hlíně s tím, co má nakresleno, její modré oči se zalesknou ve slunci. Je to Babeta.

“Tohle bude muset bejt hlubší...” poznamenává nad jedním mladíkem, co právě očišťuje neznatelnou zeď základů. Mladík kývá, že rozumí. Jde to pomalu. Centimetr po centimetru. Z paláce k nim přichází muž v kostkované košili. Asi padesátník. Pak rozhodil rukama a výmluvně prohodil.

“Hořejš na mě zase chtěl, ať už konečně to tady aspoň trochu uvolníme a šoupnem ten stan, jestli s tím do konce tejdne budem hotový.”

“Ten má starosti.” podotkla Babeta.

“Tovíš, začíná sezóna, potřebujou kšefty, no.”

“Dyť jim v ničem nevadíme, prohlídkovej okruh je támhle.” a Babeta ukázala směrem k bráně a paláci.

“Hořejš prej chce tady to dětský divadlo jako vloni. A ta půlka nádvoří by jim prej stačila. Kšeft je kšeft, no.”

“No, tak mu řekni, že do konce tejdne mu tu románskou pitomost odkryjem a pak jí šoupnem i se stanem támhle do rohu, jo.” ironicky na to Babeta a posadila se ke stolu, kde rozložila plány.

“Chce to hlavně město.” zafuněl a napil se.

“To chápu, Hořejš jako kastelán doufám ví, co to pro jeho hrad znamená, tahle románská pitomost.” dodala posměšně a dloubla prstem za sebe směrem k vykopaným základům.

“Mám asi sennou rýmu.” a vysmrkal se. Pak se znovu napil. Bylo skutečně horko. ”Co ty tvý?” a hodil očima po mravenečcích s košťátky na nádvoří.

“Super parta.” a usmála se.

“Nějak to skoulíme.” a pomrkal na Babetu, usmál se a vrátil se pomalou chůzí zpět do nitra hradu. Cestou si prozpěvoval písničku od Korna - Holky krásný jsou, sou sou sou sou...tam kde jsem i já.

* * *

       Večer seděli všichni mladí z vykopávek v krčmě u hradu. Babeta si dala kuřecí stehno a salát. Najedla se dobře. Někdy jí v terénu vyhládne tak, že by bez pořádné večeře ani neusnula. V krčmě byla vypíjenda, spousty místních, také u vedlejšího stolu průvodce Ivan Novotný se svoji dívkou Johankou. Mladý pár, který asi rád žije tak trochu po středověkém způsobu. Nedávno je Babeta viděla, jak jsou oblečeni do gotických oděvů, ten Ivan je mladík, asi pětadvacet let, provází tady na Strakonickém hradě jako stálý průvodce. Johanka hraje s nějakými minesengry, tu kapelu Babeta ještě neslyšela. A teď je ráda, že tady dneska žádná oslava s hudbou není. Určitě by někdo chtěl, ať se přidá a trdluje do rytmů patnáctého století. To po celém týdnu, kdy trdlovala po rozkopaném hradě opravdu nemá v úmyslu. Šenk se zaplnil, cinkaly sklenice a praskalo v krbu opodál. Babeta dopíjela svůj Budvar. Pivo normálně nepije, ale dusno po celý den a grilované kuře jí k tomu dohnalo. Konečně, figuru si jedním pivem nezkazí. Ani dvěma.

        K vedlejšímu stolu přibyl host. Další mladík, toho Babeta neznala jménem, ale už ho na hradě viděla. Asi nějaký brigádník. V podobném věku, ale silnější a vyšší, s průvodcem Ivanem a Johankou se znal, protože se chvíli u stolu bavili. Zábava v celé krčmě pokračovala. Babeta si objednala ještě jedno pivo. Musela oželet svoje hrozny, tak si aspoň potom, co dopila, vytáhla svoji stříbrnou tabatěrku a zakusila plátek žvýkačky. Po pivu jí v puse zhořkla. Pozorovala ledabyle okolí. V jednu chvíli hovor u vedlejšího stolu zesílil. Babeta zaslechla vyústění hádky.

“Ale já ti to nebudu vopakovat, vona to chtěla a teď zase jináč, jo?” to křičel ten brigádník.

“Pořád jenom votravuješ s tim!” napomínal ho průvodce Ivan.

“Ste mi to slíbili, hlavně ty Johanko.” a dloubl prstem do dívčího ramene.

“Nešahej na ní, ty hovado zpitý!” vstal Ivan. Johanka se na židli odsunula do bezpečí.

“Tě nepatří, stejně tě uteče. Takovejch jako seš ty...” a mávl rukou brigádník.

“Nechte toho! Voba!” okřikla je oba Johanka, která si všimla, že se po nich lidé dívají.

“Von s tim pořád začíná. Ho znám, nakonec to dopadne jako dycky. Je to magor. Seš magor.” Ivan ostře na něj.

“Tě stejně zabiju...” výhružně brigádník a otočil se, plácl rukou do židle, že se převrhla a odešel. Hutná atmosféra za ním ještě chvíli zůstala, jakoby prostor mezi stoly byl naplněn neviditelným neprostupným gelem. Babeta si oddechla. Rvačky v hospodě opravdu nejsou to, kvůli čemu tráví léto ve Strakonicích. A zítra si určitě v místní sámošce musí koupit hrozny!

* * *

          Víkend minul, pro Babetu nastala jen jedna změna, že její stan s dodávkou vyšoupli na první nádvoří, takže musí se vším běhat mnohem dál. Ale město a kastelán Hořejš dosáhli svého. Na konci června tady děti mohou mít svoji besídku s divadlem a stánky. To by chtěla Babeta vědět, kolik se na takové hradní šaškárně dá vydělat. Moc to asi nebude. Kdoví, co za tím je. Ale nechala si to pro sebe. A když musela co chvíli s papíry lítat z jednoho nádvoří do druhého a zase zpět a přenášet techniku a foťáky do nabíječky v dodávce a k výkopům o dalších padesát metrů dál, tak pokaždé si na to vzpomněla. Stejně už to tady za týden zabalí a vrátí se do Prahy. Konečně bude zase ve svém bytečku na Pankráci, bude chroustat bobule a pít svůj oblíbený čaj. Zatáhne si na terase žaluzku, aby jí do bytu nepražilo slunce nebo se naloží do vany na celé hodiny. Ach, to bude krása. Babeta teď sedí na židličce pod stanem, eviduje nálezy. Připadá si jako Robinson, kterému se rozbil poslední hrnek z lodi a snaží se ho v tom tropickém vedru poskládat. Jen ten palmový list nad ní nevěje. Bude devět hodin ráno a takové vedro. Uf. Už se vypotila z podoby. Náhle se ozve bouchání a volání.

          Na parkáně, který je asi osm metrů nad úrovní nádvoří, je obtloustlý kastelán Hořejš. Bouchá na dveře věže a volá, ať otevře. Nikdo mu neodpovídá. Kastelán pokračuje v bouchání, ale bez úspěchu. Pak se otočí a seběhne dolů z parkánu. Babeta se zvedne od vykopávek a dojde do kanceláře. Tam kastelán ze svého stolu vytahuje šroubovák a nějaké papíry, je v chvatu nervozní, zpocený. Ztěžka dýchá.

“Co se stalo?” zeptá se Babeta, která ještě drží střep mezi prsty.

“Nemůžu najít Ivana. Má od devíti péčko. A Rumpál je zamčený.” křičí kastelán a ukazuje směrem ke věži.

“Aha.” pokyvuje hlavou Babeta a ještě netuší, že další události zcela změní její zdejší pobyt.

Po chvíli oba s Babetou vystoupají na parkánový ochoz a přistoupí ke dveřím do věže. Jsou skutečně zamčené zevnitř a klíč je v zámku. Kastelán je nemůže otevřít druhým klíčem, ale podsune pode dveřmi papír a klíč šroubovákem vystrčí z pouzdra. Ten záhy zvonivě dopadá na podlahu. Kastelán vysune papír. Klíč tam leží. No, kdyby se nestrefil, pořád může otevřít tím svým druhým klíčem. Hořejš si v té chvíli připadá jako kouzelník, kterému se povedl obtížný trik. Babeta se podívá na kastelána, ten pokrčí vymlouvavě rameny. Pak nakoukne dovnitř věže. Je tam tma, ale uslyší odkudsi zespodu mužský hlas. Špicuje uši.

“Pomoc! Je tam někdo! Sem tady dole.”

Babeta se znovu podívá se zdviženým obočím na kastelána. Ten zase jen pokrčí rameny a utře si pot z čela. Jejich stíny ode dveří se vyloupnou a Babeta otevře dokořán. Na podlaze uvidí nehybné tělo. Leží na břiše, jednu ruku má pod sebou a druhou má nataženou směrem ke mříži, co je uprostřed věže v podlaze. Nad mříží je rumpál. Proto se ta věž takhle jmenuje. A pod mříží je bývalá hladomorna. Kdysi sem odsouzence spouštěli právě tím rumpálem dolů, aby tam pykali za vinu. Pak se tím rumpálem vytahovala voda, sloužilo to jako studna. To všechno Babeta věděla z historie hradu. Problém byl teď v tom, že dole v té hladomorně je člověk. Je to průvodce Ivan. V tom mrtvém, který leží nahoře u rumpálu, poznává Babeta brigádníka. Otočila ho trochu, zahlédla rukojeť dýky vetnutou do břicha. Krvavé jezírko pod. Nejevil známky života. Ivan stojí dole v hladomorně, oba jsou oblečeni do středověkých kostýmů. Jeden z nich už ho ale sám nesvleče. Jen tepaná mříž, položená na otvoru a nějakých sedm metrů hloubky je dělí.

“Musíme zavolat policii. Deme vem.” Babeta zhodnotí situaci se stoickým klidem.

“Jarda je mrtvej?” vystrašeně kastelán.

Babeta jen vydechne. Raději rychle vyjde na parkánový ochoz. Tam se nadýchne čistého vzduchu.

“To je konec. To je konec.” Kastelán zmateně běhá sem a tam.

“Musíme to ohlásit. Musím do auta pro mobil.”

“Přece mě tu nenecháte samotnýho. S něma.” blekotá Hořejš.

“Co? Ste tu přeci doma. Někdo tady musí počkat.” rozhodně Babeta.

“Já pudu zavolat sám. Vy tu počkejte.”

“No...ale rychle.”

Kastelán se s radostí odvrátil od vražedné věže a vydal se dolů do kanceláře. Při sestupování z parkánu si na schodech pro sebe drmolil: “A besídka je v hajzlu.”. Babeta jen zdvihla obočí. Každý zkrátka vidí neštěstí někde jinde.

          A zatímco Babeta čekala u dveří věže, aby do ní nikdo cizí nevstoupil ani z ní nikdo neodešel, kastelán zavolal policii. Přijeli překvapivě brzo, ale pak se stejně čekalo na kriminální službu z Prahy. To už byli ale Babeta i kastelán vyslechnuti jako svědkové událostí. Předběžný výslech kastelána Hořejše přinesl pro policii překvapivé momenty. Pochlubil se totiž svým trikem s papírem a když ho policista upozornil, že jeho jednání bylo značně podezřelé, a že tím rušil stopy, nezbylo mu nic jiného, než jen pokrčit rameny. Pak, když si vzpomněl na nález těla, se opět zpotil a raději už nic dál neříkal. Babeta to celé potvrdila a dodala alespoň to, že ona přišla do hradu asi v osm hodin ráno, ale nešla nikam dovnitř, jen si otevřela dodávku a připravila na pondělní práce dokumenty a techniku. A tam na nádvoří ji také ta děsivá událost zastihla.

           Mezitím, než přijeli kriminalisté z Prahy, místní policie vytáhla s pomocí rumpálu uvězněného Ivana. Byl otřesený a zprvu neschopen vypovídat. Babeta ho zahlédla, jak ho vedli zabaleného do deky. Přestože byl červen, třásl se, asi ještě z toho chladu hladomorny a z prožitého šoku. Ten den zůstal hrad zavřený a také archeologické práce se zastavily. Babeta se vrátila na hotel a do druhého dne nevylezla z pokoje. Naložila se do vany a civěla tupě do stropu. Pokusila se rozptýlit knížkou, ale pak ji radši upustila na podlahu vedle vany. Dala si mokrý ručník na obličej, ale i v té vlhké tmě se jí zjevovaly obrysy mrtvého těla nad kruhovým otvorem hladomorny a to kvílení zespoda ji děsilo. Kví, kví, pomóc, pomóc… uiííííí. Průvan hradních zdí se teď jako ozvěna rozezněl vydlaždičkovanou koupelnou hotelu. Babeta se chytila okraje vany a strhla z obličeje ručník. Ano, je tam sama. Ve světle. V bezpečí. Už žádné zvuky neslyší. Jen kohoutek trochu kape. Voda se čeří kruhovými výřezy. Podobné kruhy, jakými jsou základy hradních věží, ze kterých se staly hladomorny.

* * *

          “Koukám, že nemine mord, abysme se nepotkali.” zahalekal radostně druhého dne dopoledne nadporučík Červený, když vstupoval branou do hradu a zahlédl u stolku Babetu. Ta si dohodla, že tu může pracovat. Termín dokončení vykopávek jí tlačil. Nemohla si dovolit promarnit jediný den. A to, že se tady stala vražda, s její prací přece nesouvisí. S rukama od hlíny se otočila směrem k němu. Teď zahlédl, že má i hliněné šmouhy na tváři.

“No to jsou věci.” usmála se překvapeně a vstala od rozdělané práce. Podala mu špinavou ruku, ale pak se rozesmála. Oprášila si je o kalhoty.

“Jedu vám takhle cestou, dáť koňům k řece pít...” pokračoval zvesela nadporučík. “No to sem poslouchal v autě a já dojedu na místo a voni tu nejsou ani koně ani řeka, ale moje parťačka nad všechny parťačky. Jak se máš, Bety?”

“Potím se nad hrobama, to vidíš ne?”

“Koukám, koukám, že tě mrtvoly skutečně přitahujou. Nebo ty přitahuješ ty mrtvoly?” pokračoval nadporučík.

“No, spíš problémy.”

“Ále...” zvážněl. “No, však to spolu nějak tady dáme do kupy. Všechno bude, jenom...kdepak mám svýho vrchního poradce.” a rozhlížel se po nádvoří.

“Asi je ještě v autě, si přišel sám.” na to Babeta. S nadporučíkem sice přišel jeden místní uniformovaný policista, ale ten zašel do paláce.

“Já myslím mýho vrchního poradce, nejchytřejšího na světě, co rozlouskne každou záhadu. No, kdepak je?” a šibalsky se culil na Babetu. Ta vzdychla a napila se vody.

“Marku, já ale opravdu nemám čas. Musím dokončit tady tohle, jsou v tom velký peníze. A teď kvůli tý věci tam ve věži, kdoví, jak se to celý zpozdí.” a ukázala na výkopy a na nálezy, které ležely před ní na stole.

“No právě, den semo tamo, šup sem šup tam, vždyť tě to nebude nic stát. Stejně seš tady. Jenom zapojíš o dva mozkový závity víc a Mareček bude mít případ uzavřenej. Vždyť to znáš.”

“To teda nevím.” podotkla skepticky a pohlédla na věž.

“Ale já vím. Stejně tě musím vyslechnout. Seš přímej svědek, očitej.”

“No to nejsem.”

“Skoro očitej. A pěkně očitej. To musím uznat.” díval se jí zblízka do modrých očí.

“No viděla jsem...”

“No tak vidíš.” skočil jí do řeči radostně nadporučík. “Neboj se, že bych já to sám nevyřešil, já to samozřejmě vyřeším i bez tvojí pomoci, když teda mě odmítneš. Na to už jsem zvyklej.” hrál lehce uraženého. “I když bych radši, kdybys byla ta Betynka, kterou znám. Laskavá, milá, chytrá, vzdělaná, ochotná, obětavá, krásná...” pomalu doplňoval další přídomky.

Neposlouchalo se jí to špatně. On, mezitím, co s ní vedl rozhovor pod stanem, pohrával si s pouty, které předtím vytáhl z kapsy. Jakoby mimoděk si s nimi hrál v ruce, ale Babeta si toho nevšimla, protože seděla u stolu natočená bokem a on byl k ní dosti blízko. Téměř na jeden dech. Pak si v průběhu hovoru všiml, že má Babeta na kalhotách velká poutka na opasek, ale opasek nemá. Provlíkl velmi nenápadně čelisti pout skrz jedno poutko a připnul jí kalhoty k židli. Nevšimla si toho.

“No tak, pomůžeš mi, Bety?” žádal ji znovu.

“Stejně tu sem celý dny. Třeba něco vymyslíme, viď.” s úsměvem na to odvětila.

“No právě.” a spráskl rukama a zamnul je, jak to měl ve zvyku, když se na něco těšil. Vstal.

“Musím nejdřív pořádně vyslechnout tebe i toho kastelána, ty výslechy místníma sou jalový jak holandskej řízek. Ty samozřejmě podepíšeš potom to lejstro, však víš. Nechceš jít na kafe? Kde tady vlastně máte automat?” a rozhlížel se po nádvoří.

“No tady není automat, ale v tom horku chceš pít kafe?” podivila se.

“Nebo nějakou zmrzku.” mlaskl.

“No, zmrzku bych si dala.”

“Tak jdeme.”

Babeta vstala od stolu, ale rázem si zase dřepla, jak byla pouty přichycená k židli.

“Co to je, himl?!” lekla se.

“Seš zatčená!” smál se.

“Ty seš ale...” nedořekla. “Koukej mě to sundat. To sou vtípky. Si mě roztrhnul kalhoty!”

“Neboj, neroztrhnul. Zatím.” zakončil svůj žertík a mrkl na Babetu. Ta jenom vzdychla. Ach, ti muži.

* * *

         Dvojice vstoupila z ochozu do věže. Bylo tam šero, protože jediné světlo zajišťovaly dveře. Žádné okno nebo jiný otvor tam nebyl. A dole, pod mříží, v hladomorně už vůbec ne. Správa hradu tam ale zřídila osvětlení. Dveře byly masivní, dubové, dole byla skutečně škvíra na prostrčení klíče. To jí nadporučík ukázal, že se s tím pochlubil kastelán, jak to provedl. A skutečně to jde. Takže nejenom že setřel otisky na klíči, ale nebýt Babety, těžko by policie mohla věřit, že ty dveře takhle otevřel. Mohl si to vymyslet a sám být pachatelem. Babeta mu to dosvědčila.

“No a uvnitř je jeden mrtvej Jarda nahoře a jeden živej Ivan dole. Nic víc. Co na to říkáš?” zahájil obhlídku hladomorny.

“A ten rumpál byl vytaženej tady nahoře, žejo.” vzpomínala Babeta.

“Jojo, vidíš tady na fotce.” a ukázal jí fotky z místa činu. To místo, které vlastně jako první ona viděla. Teď se jí to v plné síle připomnělo. Napila se z petky.

“Jsi v pohodě?”

“Já jen, že je to takhle čerstvý. Jakobych ještě cítila ten pach, tady.” a ukázala na místo, kde je stále ještě stopa po krvi.

“Technici to tady včera ohledali, ale nic zvláštního tady není. A přesto je to naprostá záhada.” užasle dodal a promnul si knír.

“Takže jediný vysvětlení se zdá, že brigádník Jarda uvěznil Ivana dole v hladomorně a sám se pak propíchnul dýkou?” pochybovačně Babeta, která se snažila odvést pozornost od krve a své slabosti z toho divného místa. Zapojila svůj mozek a racionalitu, to jí vždy pomáhalo v takových chvílích.

“Vypadá to tak. Motiv by mě teda zajímal, oba tady průvodcovali, jeden nastálo, jeden sezónně. Mladý kluci, nechápu celý tohle divadýlko. Ale jestli jeden z nich zabíjel, selskej rozum mi velí, že to byl ten co je naživu. Ivan.” dedukoval nadporučík.

“Ale Ivan byl dole v hladomorně, sedm metrů hluboko a neměl se jak dostat nahoru. Dokonce ani dolů, protože rumpál byl nahoře.” rozvíjela jeho myšlenky a přitom se naklonila nad mříž a pohlížela do té propasti, na jejímž dně ještě včera stál Ivan. Jakoby nic.

“A co říkal,ten Ivan. Už jste ho vyslechli?”

“Byl v šoku, za moc to nestálo. Doktor nám to dovolil jen na chvíli.” Marek se opřel o zeď věže a promnul si obličej oběma dlaněmi. Babeta znovu usrkla z malé petky.

“Tvrdí, že se tu noc předtím opili a vyhecovali, že jako udělají útěk z Alcatrazu. Oni furt hrajou nějaký hry. Jarda spustil rumpálem Ivana dolů, dokonce mu dal pouta, ty sme našli dole. A jak byl Ivan dole a v tom opileckým rauši se snažil dostat nahoru, což se mu pochopitelně nepovedlo, tak prej tomu Jardovi tady nahoře ruplo v kouli a nechal ho tam, dole. A pak už nic neví až do rána. Volal o pomoc, ale dovolal se pomoci až ráno. To když ste přišli vy s kastelánem.”

“Já sem je viděla předtím v hospodě. O něčem se hádali.”

“Jojo, to říká víc lidí. Na to máme svědky. Tam někde bude zakopanej ten pes. Ten motiv. Přeci to nemůže bejt tak složitý. Máme vražednou zbraň, tu dýku. Jsou na ní otisky jen Jardy. Máme tělo, víme, kde zemřel. Máme živýho svědka hned vedle. Nebo je to pachatel? Máme tady tu krev. Ta patří Jardovi. Máme ty dubový dveře. Ty byly zamčený zevnitř. Jinej vchod tu není. No, je toho na jeden čtvereční metr nějak moc.” vzdychl nadporučík.

“Ale jak by se dostal dolů? To je strašlivá hloubka. Neměl zlomený nohy nebo tak něco?” zeptala se a znovu pohlédla do jámy. Pak zkoumala rumpál. Litinová věc stará snad třista let.

“Není to fakt nic zvláštního, Bety. Ten rumpál je starej, není v tom žádnej fígl, prostě se nemohl sám nahoru vytočit. Ta mříž tady byla nahoře, ten Ivan byl dole, měl u sebe jenom ty pouta. Je to záhada.”

“Záhada zamčenýho pokoje.” vyslovila skoro obřadně společnice.

“No, pěkně děkuju. Jenže pachatel zůstal uvnitř. Nebo ne?”

       Dvojice vyšla ven na parkán. Byl tam přeci jen lepší vzduch. Dole na nádvoří už byl ruch. Policejní páska lemovala vykopávky. Policie stále nedovolila větší pohyb osob po hradě, technici ještě prolézali ostatní prostory hradu. Nic zvláštního ale nikde nenašli. Zdálo se to tak prosté. Pachatel musí být buď sám Jarda tím, že spáchal sebevraždu, to odpovídá výpovědi Ivana anebo je pachatel Ivan, ale jak se potom dostal dolů do hladomorny, aniž by se zabil. Slézt dolů nejde. Je to hladká,vyspárovaná stěna a Ivan rozhodně nebyl nějaký profesionální horolezec.

“Ten Ivan, neměl u sebe nějakou nafukovací matraci nebo něco takovýho?” snažila se dál pomoc Babeta.

“Kdepak. Prostě nic. Jenom ty středověký hadry, dokonce neměl ani ponožky, hodinky, nic. Akorát byl teda zpitej jak zákon káže a dole sme našli v tom písku střepy od vína. A toxikologická zkouška obou potvrzuje, že ten večer chlastali. Konečně i nahoře byly flašky. Zřídili to tam pěkně.”

“Ale nemohli zase chlastat tak moc, aby se jeden dostal dolů a druhej se propích dýkou.” dodala a pohlédla na svoje břicho, stále ještě bez známek tloustnutí. “Ty tomu věříš?”

“Verzi Ivana? Nevím. Já budu věřit až tomu, co dokážeme. Zatím máme prokázaný, že se nemoh sám bez cizí pomoci dostat dolů. A že se nikdo další nedostal ani dovnitř ani ven.”

"A co ten klíč? nemůže se nějak z týhle vnější strany otočit?"

"To jsme zkoušeli jako první. Nejsou na něm žádný stopy a když jsme to zkoušeli s tím druhým klíčem, nejde to udělat ani chirurgickejma kleštěma. S tím odsud zvenku prostě neotočíš."

Babeta jen pokývala mlčky hlavou, držela se prsty za bradu.

"Hm, je to robusní zámek, spíš zrezlej."

Oba se narovnali od zámku, nadporučík se napil z Babetiny lahve. Ta mezitím pokračovala v úvahách.

“Hele, I kdyby ten Ivan to chtěl nějak narafičit a udělal to tak, že my na to nemůžeme přijít, jako na nějakej kouzelnickej trik, proč by to dělal? Teda mysím, proč by to dělal takhle komplikovaně a divně?”

“Nevím, jak říkám, vyslechneme všechny znovu a hlavně toho Ivana. Já bych se mu rád dostal na kobylku, jenže prostě nevím jak, v tuhle chvíli. Je to zpropadená věc.” nadporučík pokynul jednomu policistovi, stojícího na druhé straně parkánu, aby hlídal dveře do věže. Dvojice se vydala dolů.

“Ty jo Marku, napadlo by tě, že se setkáme zase u případu a tady ve Strakonicích. Na hradě?” změnila téma a pomalu sestupovala po kamených schodech do nitra purkrabství.

“No, pamatuješ, jak sem si z tebe utahoval, že budeš jako Hercules Poirot? Že se kolem tebe budou kupit vraždy a záhady. Už je to tady.” a rozesmál se.

“Kdybych ten projekt měla naplánovanej o čtrnáct dní dřív, tak sme se tu minuli. Taková náhoda.” kroutila hlavou.

“To bych byl o dost smutnější.”

“Však ty by sis poradil. Pomáhala by tě třeba nějaká jiná historička. Za měsíc se má rekonstruoval levej palác například, to určitě přijede nějaká mladá šťabajzna...tady se furt točí spousty lidí.”

"Tím hůř pro moje vyšetřování." podotkl a měl pravdu. Záhada se ale zatím jevila velmi komorně. Možná to je však pouhé zdání.

          Došli až dolů, do chládku pod gotické oblouky. V tu ránu se zarazila. Chytla svého policejního parťáka za loket. Ten se na ní otočil.

“Co je, Bety?”

“Ty jsi říkal, že je dole písek? Je tam písek, viď, já jsem taky viděla dole písek.” překotně na něj.

“No jo, je dole písek. A co je s ním?” nechápavě on.

“Ale tam dole je dlažba. Vím to, protože se tam dělala rekonstrukce před lety. Oni čistili to dno a s pomocí toho rumpálu vyvezli ten bordel a sutě a pak to tam dole vydláždili, aby se tam míň držela vlhkost. Ten písek tam musel bejt dodatečně navezenej.” s tajemným výrazem dodala, Marek zaklel “zatraceně” a dvojice se rozeběhla zpátky na parkán, ke dveřím té záhadné věže.

* * *

          “Pomalu mě spouštějte, hergot!” nadporučík se držel zuby nehty řetězu rumpálu a nechal se opatrně spouštět dvěma policisty dolů na dno hladomorny. Babeta stála na okraji a sledovala, jak se Marek opírá o zeď, klesajíc dolů kámen po kameni. Levou rukou brání tomu, aby se roztočil dokola. Ještě dva metry, tak. A už bude dole. Řetěz krásně vystačí až na dno hladomorny. Konečně dosedl. Babeta vydechla. Teď vidí Marka malého, snad menšího, než kdyby na něho koukala z okna na ulici. Ten prostor nějak zmenšuje a zužuje. To bude asi tím světlem.

“A opovažte se mě tady nechat!” zvolal částečně v legraci, ale Babeta si pomyslela, že být tam dole jistě není žádný příjemný pocit a že to zvolání bylo způli pravdivé. Samotnou by jí tam nedostali ani párem volů.

“Tak co?” zahalekala na něj dolů.

“No nic zvláštního nevidím. Není tu žádná schránka nebo nějaký tajný otvor ve zdi, vůbec nic.”

“A co ten písek?”

“Jako na Mácháči!”

Marek odhrabal rukama na jednom místě písek a po chvilce, asi tak pěti centimetrech, se pod vrstvou písku objevila zánovní dlažba. Babeta měla pravdu. Ten písek je tam jen na ozdobu. A kdoví, jestli kvůli tomu a jak je tam dlouho.

“Pošlete mi sem dolů tu lopatku a to sítko! A vodu!” zahalekal zdola.

         Opřel se mezitím o zeď. Odpočíval. Pocit trestance do něho teď vstoupil plnými doušky. On, kriminalista, v jednom z nejtěžších vězeních, co lidstvo vymyslelo. Nahoře na něj dohlížela sice možná ta nejkrásnější historička na světě, ale stejně nedostupná, jako kdyby stála vedle něho. Pomyslel si, že propasti mezi lidmi mohou být i třeba jen několik milimetrů a přesto jsou nepřekonatelné. A tady je teď od Babety sedm metrů a o to víc po ní touží. A přesto jí nemůže mít, protože má své zásady. Je věrný své ženě, která ho miluje a má s ní malého Jozífka. A osud jakoby mu stále do cesty házel toužebné přání být po boku ženy docela jiné. Té, která na něho teď hledí, jako se hledívá na mravence v mraveništi.

          Rumpál s věcmi dosedl na dno. Když se pak pustil do práce, netrvalo dlouho, tak deset minut, aby pod jedním uvolněným kamenem na dně té hladomorny nenašel velmi zajímavou věc. Vešla by se do dlaně, ale byla velmi důležitá.

* * *

         V kanceláři místní služebny seděl na prosté židli Ivan Novotný. Už se netřásl, jen měl schlíplý výraz a rozedřené ruce. To asi od toho, jak se pokoušel dostat z hladomorny. Proti němu u okna stál jeden policista a druhý, v uniformě, u dveří. Nadporučík seděl naproti u stolu a vedl výslech. Na postranní židli byla přítomna také Babeta, jako další svědek. Horko nepolevovalo. Nadporučík byl rád, že nemusí mít uniformu a že si může rozepnout alespoň jeden knoflík u košile a vyhrnout rukávy. Babeta si vzala letní volnou sukni, tak krátkou, že to nadporučíka rozptylovalo. Nemohl se pořádně soustředit a co chvíli mu sjel zrak od vyslýchaného na její holá kolena.

“A kolik bylo hodin, když jste s Jaroslavem Brabcem vstoupili do věže zvané Rumpál?” pokračoval otázkou.

“To sem už taky říkal, asi deset večer. Prostě sme chlastali a pak sme se vzájemně vyhecovali k tomu Alcatrazu, no. Já si to moc nepamatuju. Byla to pitomost. On měl Jarda dycky takový nápady. My sme se teda předtím trochu rafli kvůli Johance. Ale pak za mnou přišel, že se jako omlouvá, že to smázneme. Chtěl se udobřit.” v lehké slabosti vypovídal Ivan.

“Takže jste pili. Kde?”

“No to sme pili dole v pukrabství. Tam máme takovej pokoj.”

“A pak jste se rozhodli, že půjdete do věže?”

“Jo.”

“Co bylo dál. Popiště to co nejpodrobněji.” pokračoval nadporučík.

“No vzali sme nějaký flašky, asi každej jednu sme měli a normálně po schodech sme šli do věže.”

“Byla zamčená?”

“Jo, to dycky je.”

“Kdo odemykal?”

“Jarda měl klíče celou dobu u sebe.”

"Vevnitř nikdo nebyl?"

"Ne."

“A on hned zamkl dveře od věže?”

“Já nevím, já sem to nezamykal. Jestli to zamknul až potom, co mě poslal dolů. To fakticky nevím.”

“A vy jste dole v té hladomorně pil víno?”

“Nepil. To sme pili nahoře.”

“Že se našli dole střepy od vína.”

“To tam asi spadly zezhora, ne?”

“A co ta pouta. Jak jste se z nich dostal? Když vás ráno našli, už jste je neměl.”

“Von mě hodil klíč od nich a pak už byl zticha.”

“Takže ste se pokusil vyškrabat nahoru.”

“No vidíte ty ruce, ne?” a ukázal rozedřené prsty a dlaně.

“Ale nepovedlo se vám to. Do jaké výšky jste asi vylezl?”

“Tak metr, víc to nešlo. Ta zeď je docela hladká.”

“Ano, ta zeď je hladká. Proběhla tam rekonstrukce.” dodal nadporučík.

“Takže Jarda vás tam spustil tím rumpálem, potom rumpál vytáhl, hodil vám klíč od pout a potom už se neozval. Nic vám neříkal?”

“Ne, nic. Sem myslel, že nahoře usnul. Tak sem mu nadával, ale on nic. Můžu dostat napít?”

Poručík pokynul strážníkovi, aby mu podal sklenici vody. Babeta si také lokla ze své petky. Potom si vyndala tabatěrku a vsunula do pusy plátek žvýkačky. Bylo to elegantní. Policista u okna jí sledoval a hlasitě polkl.

“A nikoho jiného jste neviděl. Nikdo jiný ve věži nebyl. Nepřišel, neodešel. Vzpomínejte, je to důležité.” nabádal ho nadporučík, ale mladík jen kroutil hlavou.

“Neusnul jste třeba na chvíli. Mohl jste zaspat tu vraždu.”

“Vraždu?” polkl mladík doušek vody.

“Vy myslíte, že to nebyla vražda?” pochybovačně na to policista u okna.

“Já si nic nemyslím. Já jenom vím, že Jarda byl blázen. Furt do nás pušoval, otravoval Johanku, naposled v tý hospodě. Dřív sme byli kámoši, ale pak mu ruplo v kouli. Nakonec sme se dycky nějak udobřili, ale...von byl divnej. Ale že se zabije takhle...”

“Proč si myslíte, že spáchal sebevraždu?”

“A co jinýho?”

“Máte se slečnou Johankou Vackovou bezproblémový vztah?” změnil téma nadporučík.

“Samo. To je báječná holka.” usmál se Ivan.

“Nemáte dluhy?”

“Dluhy? Ne.”

“Proč jste nedostudoval vysokou školu?”

“Cože, to vás taky zajímá? Proč asi...sem to, prostě mi to přišlo jako ztráta času. Hele, tohle má bejt výslech? Sem myslel, že sem tady poškozenej. Ten magor si hodí mašli a mě přitom zavře do věže, debil.”

         Babeta v rohu místnosti mlaskla žvýkačkou. Nadporučík se na ní otočil, jakože co je? Ona kývla, vstala a přisunula si židli k mladíkovi.

“Víš, můžu ti tykat, viď. Sice sme se spolu nebavili, ale známe se od vidění, žejo. Hele, teď mě napadlo, já sem slyšela takovou historku o záhadným zmizení zlatý medaile. Chceš jí slyšet?” začala a všichni policisté se na sebe nechápavě podívali.

“No nevim. A je to k čemu tohle?” nejistě Ivan.

“Je hrozně zajímavá, bude se tě líbit.”

I nadporučík nastražil uši. Babeta pokračovala.

“Jeden bejvalej policajt šel do důchodu a jeho kolegové mu na rozloučenou obstarali mejdan se striptýzem. Byla to taková ta holka, co nejdřív tancuje, potom se svlíká a nakonec si s ní ten oslavenec může, no však víš co. A on ten policejní páprda dostal pár dní předtím od šéfa takovou pozlacenou jakože olympijskou medaili a tu měl u sebe v kanceláři v etuji. Mejdan proběhnul a když už to skoro končilo, tak páprda najednou zjistil, že medaile je fuč. A přitom tam ještě předtím byla, co odešel ten poslední jeho kolega, než spolu to - no však víš. Takže to musela šlohnout ta holka. Páprda se na ní obořil, celou jí prošacoval, kabelku, podprsenku, což by mu normálně činilo potěšení, ale tentokrát byl tuplovaně naštvanej. Dokonce jí prošacoval i tam dole, jestli si tam tu pozlacenou medaili nestrčila. No nikde jí nenašel. Holku musel propustit. Ta prskala a nadávala mu, pochopitelně. Páprda...” pokaždé, když Babeta řekla to slovo páprda, tak se nadporučík lehce otřásl s pomyšlením, že on snad nikdy takovým policejním páprdou nebude, ale poslouchal napjatě dál.

"...páprda zůstal v kanclu sám, zneužitej a okradenej.” a odmlčela se.

“No o co s tim já?” pak po chvíli do ticha pronesl Ivan. A Babeta se usmála téměř nevinně.

“Kde bys řek, že tu medaili měla?”

“Jak to mám vědět?”

“A kam by sis jí strčil ty?” zeptala se ho napřímo a mladík vyskočil ze židle jako by ho píchla vosa. V tu chvíli zakročil nadporučík. Zatlačil ho v ramenou zpátky na židli a převzal otěže.

“Tak už toho bylo dost. Koukni se, co jsme dole našli pod pískem.” a položili před něj na stůl zmuchlaný plát alobalu a černý popel v množství, že by se vešel do hrnečku na čaj.

“Co to je?” nejistě mladík.

“To nám řekneš ty.” tvrdě nadporučík.

“Heleďte, to je nějaká sranda? Já...” ale policisté ho nenechali domluvit.

“Je to spálený provaz a alobal. Ty jsi nahoře zabil Jardu, pak jsi se spustil po provaze dolů na dno hladomorny, spálil ten provaz na tom alobalu a pak jsi ty věci zahrabal pod kamenou dlažbu, kde jsme to našli. Potom jsi čekal, až tě ráno najdou a budeš mít stoprocentní alibi, že jsi to nemohl být, protože jak bys to mohl udělat, když jsi byl celou dobu dole. Je to tak? Přiznání je polehčující okolnost.”

“Cože?” překvapení v jeho tváři bylo těžko popsatelné.

“V ústavu nám potvrdili, že množství popelu odpovídá délce provazu osm až deset metrů. Spustit se dolů po provaze není v tvým věku zas takovej problém. Omotal jsi ho kolem rumpálu, zatáhnul nad sebou tu mříž, slezl a pak dole to doskočil. Dole pak provaz spálil na alobalu abys nenechal stopy a oboje zahrabal.”

Mladík chvíli hleděl před sebe na stůl, kde ležely téměř stoprocentní důkazy o jeho vině. Bylo chvíli ticho.

“Dyť tam nemůžou bejt moje otisky, na tomhle. No na tomhle by přeci byly moje otisky, ne? A jsou tam? Nejsou. Nemůžou bejt!” a píchl prstem do alobalu.

“Měls rukavice, ty si spálil taky.”

         Bylo opět ticho. Zdálo se, že usvědčující důkazy budou stačit na to, aby ho to konečně zlomilo a přiznal se. Atmosféra v kanceláři houstla. I Babeta si poposedla, protože byla přítomna něčemu velmi důležitému. Na okno narazila moucha a rozbzučela se místností. Policista se po ní ohnal, ale marně. Pak do bzučení náhle Ivan vyhrknul.

“Von to všechno udělal! Navlík to na mě, aby to vypadalo, že sem to udělal já. A přitom to všechno udělal von! Chtěl se mě pomstít. Chápete to? Sám byl blázen, zamilovanej do Johanky, co ho nechtěla a mě nenáviděl, že jí mám. Tak zabil tři mouchy jednou ranou. Sebe zabil, mě pošle do kriminálu a Johance se taky tím pomstil.” vyhrkl a v očích se mu zračily slzy. Téměř trapné.

          Všichni v místnosti byli v úzkých. Nadporučík tušil, že důkazy sice v ruce má, ale jsou nepřímé. A i kdyby to byly důkazy neoblomné, to, s čím vyrukoval Ivan, znělo dost srozumitelně. A přesvědčivě. Uběhlo snad dvacet vteřin, kdy nikdo nepromluvil. Nikdo nemohl najít protiargument. Marek zaťal pěsti, chodil po místnosti. Tušil, že tam s nimi sedí pachatel a přitom mu to nemohl dokázat. Zpropadená věc s hladomornou. Ani Babeta mu nepomůže. Teď na ní pohlédl a vidí, že jí taky nic nenapadá. Ani její bystrý mozek na nic proti tomu vychytralému mladíčkovi nemůže přijít. Nebo tam na židli sedí skutečně nevinná oběť?

* * *

           Marek s Babetou seděli v autě na parkovišti před policejní služebnou. Popíjeli kafe. Nějak toho bylo na oba ty poslední dny hodně. Slunce se schovávalo za mraky, aspoň na chvíli přestalo pražit. Včera dokonce trochu sprchlo. Tráva se zase pomalu začala vracet do sytě zelených odstínů. Marek vzdychl.

“Já mu to prostě v tuhle chvíli nedokážu. Ať nad tím přemejšlím z který chci strany, to je naprosto neprůstřelný. A žádný další lidi v tom nejsou. Ksakru. To musí bejt jeden z těch dvou.” a kroutil hlavou. Kolem auta prošla žena s kočárkem. Připomněla mu jeho ženu doma. Znovu vzdychl. Babeta to chtěla celé zrekapitulovat. Vytáhla zápisník a tužku ze svého batůžku. A začala na koleni kreslit.

“Tak tady je ta věž. Dole je ta hladomorna. Ivan je dole, živej. Nahoře je Jarda, mrtvej s kudlou v břiše. Nahoře je rumpál. Věž je zamčená zevnitř. Nikdo jiný tam není.”

“Správně.” pochválil jí a těšil se, že snad na něco přijdou.

“Kdyby byl vrah Jarda, teda sebevrah a stalo se to tak, jak říkal Ivan ve výpovědi, že by to chtěl na něj hodit, tak by to přeci musel narafičit tak, aby to jakože vypadalo, že to rafičí Ivan na Jardu?”

“No to asi jo.” nejistě nadporučík.

“A kdyby to udělal Ivan, narafičil by to tak, aby to vypadalo, že to rafičí Jarda.”

“Přesně.”

“No jo, ale co to v jejich pojetí znamená, rafičit něco na toho druhýho. Aby to vypadalo, že sem to udělal já, ne?” už lehce zamotaně doplnila Babeta, olízla si rty a pokračovala.

"A rafičit něco na toho druhýho, aby to vypadalo že sem to udělal já znamená, že to musí vypadat, že to udělal ten druhej."

“Já už sem z toho tumpachovej.”

“No, prostě je to dabltrik nebo tripltrik a takhle to může jít pořád donekonečna.” a nakreslila šipku co se točí pořád dokola mezi namalovanou postavičkou mrtvýho Jardy a živýho Ivana.

“No ale co ten popel. Ten jsme přeci našli jenom díky tomu, žes to objevila ty, ten písek. Ten popel sme nemuseli najít.” vyhrkl náhle.

“To se mohl jeden nebo druhej jenom sichrovat.” odmávla to Babeta.

“Jakto?” a promnul si nervozně čelo, protože už se těď docela ztratil a tušil, že Babeta je zase o pár kroků před ním.

“No, představ si, že si Ivan a si vrah. Tys to udělal. Sice je to teatrální, ale jak z toho všeho vyplynulo, oba měli rádi tyhlety hry, dračí doupata a vůbec středověk. A jestli měl Ivan motiv zbavit se Jardy, snadno to moh takhle navlíknout. Zabije nahoře Jardu, slaní dolů, spálí provaz, ukryje to a počítá s tím, že to spadne na Jardu. Vymyslí si tu povídačku a policie, teda vy, to uzavřete jako sebevraždu. On bude spokojenej, zbavil se soka a nepříjemnýho člověka, s kterým by měl jenom problémy. A pokud bysme náhodou našli ten provaz, může dycky tvrdit, že to tak vymyslel Jarda. Přesně, jak to ve skutečnosti udělal.”

“No ale my mu to nemůžeme vyvrátit.”

“To nemůžete.” dodala suše a přicvakla propisku na papír.

Chvíli byla pauza. Babeta pozorovala ruch ulice. Ze šeříků naproti už opadaly uschlé květy.

“Počkej, jako vážně, my mu to nemůžeme dokázat?” vystrašeně se zeptal.

“No asi ne. Je to neprůstřelný.”

“Panebože, to je zase případ.” a položil hlavu na volant. Už se zase pomalu propadal do svého stavu zoufalství. Takže to nevyřeší? Odjede ze Strakonic s ostudou. Jako nějaký Strakonický chudák nebo co.

“Podívej, když to uzavřete jako sebevraždu, možná se strefíte. Je to podle mě 50 na 50.”

“50 na 50? No to je pěkný.” a odfrknul.

“Když je vrah Ivan, a i kdybyste našli sebelepší důkaz, vždycky může tvrdit, že to narafičil Jarda. Představ si, že třeba by na té kudle byly otisky jenom Ivana. To by přece znamenalo, že Ivan je vrah, že ho propíchnul tou kudlou.”

“Dýkou.” zoufale doplnil.

“A on vám pak řekne. No jó, to narafičil Jarda, protože to na mě chtěl hodit, tak tam nechal jenom moje otisky a sám se na tu kudlu napíhnul tak, aby otisky nezanechal. To přece jde. Ležel na břiše.”

Nadporučík jen vzdychl.

“Dělali jste rekonstrukci?” zeptala se najednou Babeta, když z tabatěrky vytáhla žvýkačku a dala si jí do pusy.

“Jo, dělali. Všechno sedí, no. Jeden člověk může druhýho spustit na rumpálu dolů, ten provaz taky odpovídá tomu popelu, s klíčem nikdo nemanipuloval, prostě himl kruciprdel zatraceně zpropadená věc! - všechno souhlasí s tím, jak to ten Ivánuška povídal. Ale co z toho? Já mám otevřenej případ a nevím, co s tím!” rozčíleně plácl do volantu.

“Mě to připomíná Základní instinkt, jak taky nebylo jistý, kdo to dělal. A ta Sharon dycky mohla říct, nojo, ale to přeci nejsem tak hloupá, abych to udělala tak, že budu podezřelá.”

“Paráda.” okomentoval to suše.

“Akorát ten Ivan pro tebe nemá ten správnej sexapeal, co?” a šťouchla do něj z legrace, aby ho trochu rozplýlila.

          Potřeboval se trochu rozpohybovat, prokrvit končetiny. Vystoupil z auta, promnul si obličej, protáhla ruce nad hlavou. Babeta taky vystoupila. Do uší se jim vetnul zesílený hluk z okolního provozu aut. Strakonice tady na tom místě připomínají velkoměsto. Ruch je tu stejný, jako kdekoli v Praze. Nadporučík se opřel zády o auto. Babeta k němu přistoupila a opřela se vedle něj. Oba hleděli směrem přes silnici.

“Jak se mají?” zponenáhlu se zeptala na jeho ženu a synka Jozífka. On vzdychl.

“Ale jo, dobrý. Líp než já. Nemají samý – dilemata.” a znovu vzdychl.

“Všechno se dá nějak vyřešit. Chce to najít jenom ten správnej klíč.” útěšně pokračovala.

“Ty jsi tak...” otočil se na ní a položil ruku na kapotu tak, že jí měl skoro jakoby Babetu objal v ramenou. Nedořekl.

“Pozítří se vracím do Prahy.”

On mlčel. Usmíval se na ní smutně. Zaťal pěst a jemně bouchal do kapoty. O něčem přemýšlel. O věcech, které trápí muže, kriminalistu nebo o věcech, které trápí muže, jakéhokoli. Babeta věděla, jaký muž před ní stojí. Ruch ulice neustával. Oba ho ale přestali vnímat. Ocitli se v oáze intimnosti. Kde se páří vzduch nad horkým pískem, jako se tady ve Strakonicích lehce páří vzduch nad rozpálenou kapotou. A jediné osvěžující místo tak jako v poušti je oáza vlhkých rtů. Políbila ho a pohladila po neoholené tváři. Svět se zatočil. A zastavil. Alespoň na chvíli. Pár dechů.

“Měl by ses oholit. Ten knír za chvíli bude mít kamaráda plnovousa.”

Pak se rozesmála a v očích jí zvlhly jiskřičky.

* * *

          V následující den policisté znovu vyslechli všechny svědky, znovu vyzpovídali Ivana, kastelána Hořejše, Babetu, Johanku a další lidi z hradu, aby se nadporučíkův zamotaný případ neposunul skoro ani opíď. Nadporučík sám se propadal do čím dál většího zoufalství, už propotil troje košile a hledal, kde by si mohl přeprat svoje oblečení. Nejradši by se zfleku vrátil do Prahy, ale bohužel k tomu neměl žádný podstatný důvod. Setkáním s Babetou se spíš vyhýbal, protože ho to víc rozptylovalo než těšilo a připomínalo mu to jeho nelehkou situaci pracovní, ale hlavně emocionální a osobní. Propadal se stále víc do jejích modrých očí a obnažených kolen k veliké nelibosti jeho ženy, která to ke všemu ještě vůbec netušila. Ale až se to dozví, to teprve bude případ.

           Slunce jako předešlé dny zase zpražilo rozkopané nádvoří, hrad byl ale nadále uzavřený, k veliké nelibosti jak kastelána, tak městského úřadu. Plánovali na tuto sezónu výdělečné akce a to záhadné úmrtí ve věži jim do toho jak se říká - hodilo vidle. Babeta si ale vymínila dokončení svých prací, aby se mohla co nejrychleji vrátit domů do Prahy. Dokumentace nálezů vždycky zabere většinu času, to věděla už z dřívějška, ale naštěstí ji může částečně dělat z Prahy, od stolu.

           Tělo Jardy leželo v márnici a stejně nehnutě ležela na policejním stole složka k případu. Stovky stran výpovědí a výsledek? 50 na 50. To jsou mi pěkné kšefty, pomyslel si nadporučík. Pokoušel se dnem i nocí přijít na nějakou mezírku ve výpovědích, nějaký klíčový důkaz, který by rozhodl ve prospěch nebo v neprospěch Ivana, ale na nic nikdo z nich nemohl přijít. Snad to přeci jen nakonec položí na stůl státního zástupce jako sebevraždu a pokus o zabití. Tím myslel to uvěznění Ivana v hladomorně. Nemohl spát. Byl ubytovaný v nepoužívaném pokoji nad služebnou, spal s otevřeným oknem, v noci ho štípali komáři. Řeka Otava, snad ta nejkrásnější a nejmalebnější z řek, sem vnášela nejenom uspávající šum, ale také ty pištící potvory. Byl poštípaný a flekatý jako nějaký puberťák. Rozhodl se, že si nechá narůst vousy, ať alespoň tahle starost odpadne.

           Klíčový důkaz, klíčový důkaz, to mu pulsovalo ve spáncích jako memento mori. Vstal z postele, otevřel naplno okno. Do hotelového pokoje vstoupil noční ruch města. V dáli zatroubilo auto, jako by bylo poledne. Kretén, pomyslel si Marek. vždyť je jedenáct v noci. Nasál vůni odkvetlých šeříků a pocítil i nějakou neznámou vůni. Snad ty vrby naproti přes Otavu tak krásně voní? Nevěděl. Promnul si obličej. Na nočním stolku mu ležela složka s případem, vzal si ji do ruky a sedl si k oknu. Hned na první straně měl vytržený kousek papíru, který namalovala Babeta tehdy v autě. Postavičky Ivana a Jardy, jámu s rumpálem, šipky a nakonec tu motanici semo tamo, který z těch dvou je vlastně pachatel. Zatočila se mu i teď z toho hlava. Zavřel zase desky a odhodil je na postel. Vrátil se k oknu, zhluboka se nadýchl. Pak se oblékl a nechal za sebou ten opuštěný pokoj s otevřeným oknem, které ukazuje někam na jih, do města, kde jsou jiné pokoje a jiná okna. A za nimi...

* * *

           Už byla v posteli, když se ozvalo zaťukání na dveře. Babeta se lekla, byla skoro půlnoc. Rozsvítila, vytáhla z batůžku pepřák a dva metry od dveří, kam v tichosti doťapkala, se zeptala.

“Kdo tam?” ani nedýchala. Z otevřeného okna, ve které byla síť proti komárům, sem doléhal velmi podobný ruch nočního města. Ptáci spali.

“To sem já, Bety.” ozval se z druhé strany dveří Marek.

Otevřela. Byla v pyžamu. Nádherná. Toho si všiml a ničeho jiného. Spánky mu pulsovaly. Ona vydechla. Pak se zasmála. V očích se jí objevily vlhké jiskřičky. Ptáci spali. Tma za oknem se mísila s paprsky od hotelového lustru. Na nočním stolku byl šálek s čajem. Hladina se lehce zachvěla. Objevil se neznatelný kruh. Malá vlnka narazila o stěny. Vstoupil.

* * *

         Poslední den v týdnu bylo na policejní služebně rušno. V kanceláři se střídal jeden strážmistr s druhým, oba zakládali doklady s pokutami a s tím vším, co se za týden ve městě seběhlo. V rohu kanceláře byl stůl vyhrazený pro nadporučíka Červeného. Ten tam měl docela nepořádek. Nebylo čas na uklízení, vlevo na stole se povalovaly igelity s důkazními materiály, vedle nich byl nedopitý hrnek s kávou, lógr byl ještě na dně. Lampička měla vyšroubovanou žárovku a ta ležela pod ní. Prasklá. Strážmistr si od postranního stolku přinesl ke svému stolu čaj. Sedl si a čajový pytlík odhodil do odpadkového koše. Za ním byla plastiková folie, notně poznamenaná častými hody použitých pytlíků. Tak ještě že takhle strážmistři neoházeli samotnou zeď, ale dali si tam alespoň tu folii. Hodiny tikaly nádražním rytmem.

“Poďte dál, paní doktorko.” pokynul ten druhý strážmistr do místnosti a za pár vteřin se kolem jeho napřažené ruky protáhla Babeta. jako kočka. “Pan nadporučík musí přijít každou chvíli. Jen na chvíli odběhl si něco okopírovat nahoru. Klidně se posaďte támhle.” a ukázal k nadporučíkovu stolu.

Babeta vstoupila do kanceláře, byla civilně oblečená, dokonce neměla na sobě jedinou šmouhu od hlíny. Posadila se na židli a dala nohu přes nohu. Vytáhla tabatěrku a začala decentně žvýkat. Strážmistři jako školáčci okatě pokračovali ve svých dosavadných činnostech. Jeden usrkl čaj a druhý rovnal složku s pokutami. Po malé chvilce vstoupil do kanceláře Marek a když zahlédl zpoza lejster Babetu, jeho tvář se rozjasnila.

“Přišla jsem se rozloučit.”

“No jo.” posmutněl. “Dáš si kafe?”

“Jedno malý, na cestu...” a ukázala dvěma prsty, jak malé si asi představuje. Marek vzal rychlovarku a odešel na chodbu k umyvadlu.

“Já sem o tom včera ještě přemýšlel a já na to pudu přes tu Johanku. Ta prostě musí potvrdit nebo vyvrátit jednu tu variantu, co myslíš?”

Postavil na kávu a posadil se k ní na židli.

“Můžeš to zkusit.” nic nenamítala.

“Víš, já sem po včerejšku takovej, jako plnej energie...” téměř nadskakoval na židli, když to říkal, pak se potutelně podíval na jednoho strážmistra, který seděl u stolu naproti a nemohl je neposlouchat. Jeho pohled zacyhtil. Strážmistr ale hned sklopil zrak k pokutám. Marek ztišil hlas a Babetě zašeptal: “Ty jsi pěkná mrška ti řeknu...”

Babeta se narovnala na židli, cítila se lehce trapně, jak v přítomnosti těch dalších policistů Marek naznačuje, že mezi nimi něco je. To by ale mohl nevidět jenom hlupák. Konečně, poslední dobou byli hodně spolu. Marek to také tak vyhodnotil a pokračoval již nahlas a neutrálně se zvýšeným hlasem, aby přehlušil bublající konvici.

“No,ehm...samozřejmě jsi nám dost pomohla. Tvoje výpověď byla přesná a hlavně důležitá, že si potvrdila to...co jsi vlastně potvrdila. Ehm, jo tohle, že ty dveře byly zamčený.” předběhl Marek jednoho ze strážmistrů, který už už se chtěl jako prvňáček v první lavici přihlásit se správnou odpovědí.

Marek vstal a u stolku pod zrcadlem začal chystat dvě kávy.

“Ale je to krásný město a máte krásnej hrad tady.” pronesla mezitím uznale Babeta, aby dvěma místním strážmistrům pochválila jejich působiště.

“Lidi tu furt špatně parkujou.” prohlásil stroze jeden. Babeta se rozesmála. Takovou odpověď nečekala. Pak dodala.

“No, to kdybys viděl v Praze co lidi dokážou vymyslet na ulici.” a smála se dál.

“Já sem byl v Praze hodněkrát, rád bych se tam jednou...” pokračoval strážmistr, ale do jejich rozbíhajícího dialogu jim rázně vstoupil Marek, nesoucí dvě kávy ke stolu.

“No já myslím, že tady paní doktorku Malinovou to zas tak moc nezajímá.” a strážmistr si zase jen hleděl své práce.

“Ale jo. On tady nadporučík může taky v tom trochu udělat, ne?” dodala Babeta.

“No to nevim.” popotáhl nosem a upil kávu.

“Něco jsem ti přinesla.” a sáhla do batůžku a vytáhla kartáček na zuby. Jeho štětiny byly otřepené snad na všechny strany a byl celý poškrábaný od kamení a hlíny, téměř nesmytelné.

“Co to je?” podivil se Marek.

“Tím sem tady čistila ty střepy. Z nálezů. Představ si, že celý to nádvoří bylo v románských časech zastavěný dalšíma objektama a kolik koster se tady našlo a nálezů. To je hotovej poklad. Budeme o tom psát dlouhý měšíce, než se to všechno probere. Tímhle kartáčkem sem čistila zuby jednomu pohřbenýmu a on je měl skoro všechny. Ty zuby. Bylo mu asi čtyřicet, jako nám. Neboj, nakonec sem ho umyla.”

“Aha.” a vzal tu nezvykle použitou věc do ruky. Prohlížel si ji. Ona se rozesmála.

“Ne, dělám si legraci, tímhle kartáčkem sem kostry nečistila. Jenom keramiku, pohárky a tak.” sama se zasmála, jak Marka napálila. Jemu to ale asi bylo jedno. Byl zvyklý na mrtvoly. Otáčel kartáček v ruce, koukal před sebe, a pak znovu posmutněl. Tak tohle bude ta poslední věc, kterou bude mít od ní na památku. Nálezy a ztráty.

“Neprojdeme se?” zeptal se jí nakonec, protože s ní chtěl být teď chvíli sám a ti dva strážmistři mu v tom tak trochu překáželi. Vstala. Okno za ní vytvořilo okolo její siluety téměř andělskou auru. On také vstal. Chtěl odsunout židli, ale nešlo to. Židle nešla posunou dál od stolu. Podíval se dolů, proč. Uviděl, že má pouty připnutou židli k šuplíku ve stole.

Ta potvora!

Babeta!

Oplatila mu stejnou mincí, jako jí tehdy před týdnem připoutal k židli tam na nádvoří hradu!

Ale co to je za pouta? Ta růžová, plyšová. Ta, která jsou důkazním předmětem, která měl na stole v pytlíku. Ta pouta, kterými byl spoutaný Ivan na dně hladomorny? Ano, to jsou ona. Na stole je jenom prázdný pytlík! Marek vykřikl.

“Ale to je důkazní materiál, s tím nemůžeš takhle...ty si trdlo.” a snažil se vyprostit ze židle. Nakonec vstal. I ona vstala. I dva strážmistři vstali. V tu chvíli bylo ve služebně mnoho stojících. Pouta visela na židli.

“Kde je ten klíček od nich.” a popadl pytlík a do dlaně si vysypal klíček od pout. Pokusil se je odemknout. Nešlo to. Snad se mu třesou ruce? To ne. Tím to není. Klíč nepasuje.

“Co to? Nejde mi to odemknout.” strážmistři přispěchali na pomoc.

Růžová plyšová pouta, ta, která lze koupit v legračních potřebách nebo v sexshopech, visela stále na židli. Zamknutá a nezlomná. I druhý strážmistr se pokusil otevřít pouta, dokonce svým klíčem od svých policejních pout, ale nešlo to. Záhada byla na stole. Nebo přesněji řečeno, pod stolem.

“A to je ten klíček a ty pouta, který se našly dole v hladomorně?” zeptala se pojednou Babeta.

“No jo. Jaký jiný. Když to tam prohlíželi technici, tak to šoupli do pytlíku a od tý doby sou v něm.” potvrdil Marek.

“Víte co to znamená?” přihlásil se o slovo jeden ze strážmistrů.

“Že nám tady Betynka našla konečně ten klíčový důkaz, chlapci!” a nadporučík se rozesmál na celé kolo. Pak spráskl rukama a zamnul si je. Políbil divoce Babetu a vyběhl ven ze služebny jako rozdováděný psík, který dostal novou kostičku.

* * *

         Červnové slunce rozpalovalo pankrácké mrakodrapy. Ptáci dole v parku zpívali svoji letní píseň a tu a tam se rozezněl klakson nebo sanitka. Babeta seděla ve svém křesílku na terase, vedle na stolku měla položené hrozny, ve sklenici rozteklou zmrzlinu s mlíkem a jahodami a lebedila si. Vedle ní ve druhém křesílku si lebedil Marek. Byl hladce oholený, jen knír se mu při mluvení třepotal pod nosem. Teď usrkl svoji vychlazenou limonádu. Dal by si pivo, ale je tu autem a ještě se musí vrátit do města.

“Pěkně si se tam opálila.” okomentoval její nohy.

“Tovíš, archeologie je terénní věda. Občas sme tak moc zabořený v terénu, že ho máme až za ušima.” a rozesmála se.

“Tak si představ, že ten Ivan to celý tak strašlivě důmyslně domyslel, že pak nakonec si popletl v nočním stolku svý holky klíček od pout s klíčkem od nějaký truhličky na šperky.”

“No to se stává, nakonec nějaká banalita to celý rozlouskne nebo naopak někomu překazí.”

“Jemu ta chyba s klíčkem přichystala dvacet let kriminálu. Zaslouženýho.” dodal a upil limonády.

“Ale že ta Johanka se nezdála, viď. Taková holčička prostinká, středověký odívání, vlásky do copánků, keltská muzička a hula hop – doma v šupleti sadomaso pouta.”

“Ona předtím mamlasem Ivanem chodila s nějakým motorkářem a ten jí to prej koupil. No to je jedno. Pro mě je důležitý, že ten Ivan popadl ty pouta ze šuplete ne proto, jak nejdřív tvrdil, že se s tim Jardou usmířili a že v tý opilecký náladě takhle blbli, že jakože Alcatraz a ty pouta že k tomu použili, ale on to měl všechno pěkně přichystaný. Jenom těma poutama si to takhle podělal. Že si poplet v tom nočním stolku ty klíčky. On je nikdy na rukou neměl. Proč taky. Jenom s nima slez dolů a tam je hodil do písku. Naštěstí.” vysvětloval Marek a pozoroval, jestli se v tom Babeta vyzná stejně dobře jako on. Přikyvovala. Jak jinak.

"A cože na to nepřišli, když dělali tu rekontrukci?"

"Tovíš. Já tam dole byl. Ten strážmistr, co ho spustili dolů, byl rád, že tam nemusel bejt ani o vteřinu dýl. Ty pouta prostě nezkusili. To už sem si s nima vyřídil." káravě dodal.

“Takže nakonec ho vlastně usvědčila ta Johanka, kvůli který to celý bylo.” a Babeta slízla kopec rozteklé zmrzliny, že jí zůstal na horním rtu plž smetany.

Marek vstal a zadíval se do dáli na panorama Pankráce.

“Budu už muset jít. Máš to tady krásný. Fakticky.” a vzdychl. Babeta se jen lehce rozesmála, protože jí v tuto chvilku netrápilo vůbec nic. A takové chvilky měla nejraději. Úspěšně vyřešili případ. Ona úspěšně dokončila výkopy ve Strakonicích. Bylo teplo, léto. Sluníčko. Čekala ji dovolená. Samé pozitivní a krásně pokojné události. Marek se na ní otočil.

“Máš to tady krásný ale něco ti tu chybí. Taková drobnost.” řekl to vážně. Babeta zpozorněla a lehce se vyděsila.

“Neboj, jenom tohle. Na památku.” a z kapsy vytáhl růžová plyšová pouta.

“To jsou ta..?”

“Neboj, koupil sem je sám. Nikdo je ještě nepoužil.”

Babeta vzala pouta do ruky a roztočila je dokolečka jako dvě plyšová medvíďata. Klíček v nich byl a pasoval. Bizarní památka na Strakonický případ.

"Musím jít." smutně zopakoval.

Když odcházel, na chodbě za dveřmi se ještě zastavil a obrátil se na Babetu s otázkou.

“Kam si ta štětka schovala tu medaili?”

Rozesmála se. “No do boty přeci. Kam jinam. Boty bys jí nezouval.”

Marek se usmál, pak zdvihl obočí a pokrčil rameny. Nojo, ach ty ženy.

* * *