Babeta Malinová a Krvavá zrada

Mladá archeoložka pátrá po staré záhadě v Jihočeském kraji a možná se v jejím životě vyřeší ještě mnoho dalších věcí...

Babeta Malinová a Krvavá zrada

PDF soubor v originálním formátu 

I. Bernardýn v posteli

V srpnu obvykle nebývají ta největší horka. Pár dní ale bylo tak dusno, že náhlý déšť, který spásně zchladil jihočeskou metropoli, zapůsobil jako chladivý obklad a budějovické předměstí se opět na chvilku zahalilo do Šumavských par. Vytáhnout nohy z postele se přeci jen zdálo nemožné. Babeta se protáhla v peřinách a rozlepily se jí oči povinnostmi. Ano, dneska musí do ústavu, a pak ještě na poštu a potom večeře s Petrovými rodiči a potom a potom...zívla, jakoby byl už zase večer. Promnuté oči a nohy visí přes pelest k podlaze. Jedno oko si ještě nepřivyklo světlu, záclonka na okně nepřiléhala a nepřístojnost všedního rána se drala drze dovnitř. Už je to šest měsíců, pohladila se na břiše. Podruhé si promnula tváře. Život na dvojí způsob. Vždyť jo. Teď přeci všechno dělá za dva. A ještě nějakou dobu bude. Život ztěžkl zázračnou daností. Zazvonil telefon. Ještě drzeji, než to slunce.

„Ahoj, Betynko.“ ozval se šéf archeologického ústavu. Začalo to nevinně. Dokonce z toho ani nekoukaly přesčasy. Dál už to bylo ale horší. „Máme nález. V Brlohu…“

Super. Další nález. Další kostřička. Další problémy. Aspoň že už léto končí. Ty návaly horka, upocená záď, parnost a neuhasitelná žízeň. Skloněná nad hromadou hlíny s dvojctihodným břichem. Proč si to dělá? Proč se tady štrachá po žebříku kariéry. A je to vůbec nějaká kariéra? Co je pro ní teď nejdůležitější? Podívala se dolů ke zpocenému pyžamu. Seděla na posteli a zívala na okno. Petr už dávno opustil jejich byteček, ani nevěděla kdy.

„A kdo to povede?“ zeptala se stroze.

„Petr, ale nemůžu se mu dovolat. Musíš tam zatím ty, pak to převezme.“ doplnil vedoucí Karas.

„Jasně. Tak já jedu.“ a položila sluchátko.

Znovu zívla. Znovu se podívala dolů do klína. Je sotva osm a už funí jako bernardýn. Co je to s tlakem? A ta vlhkost? Špaletová okna bytečku se zamlžila zevnitř, že ani není vidět na dvorek s obrovskou třešní. Už jsou dávno otrhané. Strom ještě nedávno pyšně nosil rudé náušnice, ale teď už je opět jen zelený. Vykonal své a může si odpočinout. Má na to celý rok. Na Betynu také čekají velké věci. Důležité povinnosti. A na odpočinek není čas, teď musí vstát a jet do Brlohu. Uf uf uf, dnes to nebude lepší.

II. Studna

Byl krásný letní den, slunce se honilo po obloze s beránky, takže nebylo ani dusno, ani zima, tak akorát. Poblíž jihočeského Brlohu se nacházela spousta samot, dříve zemědělských usedlostí, pasteveckých objektů a stodol, roztroušených po krajině jako jednohubky. Tu a onde tekl malý potůček, který zavlažoval přilehlá políčka a pastviny, tam zase vyběhl pás tmavého lesa a zakousl se do zorané půdy jako mezek. Na polní cestě, která sotva vyběhla z takového jednoho lesa, stálo zeleno bílé policejní auto, a pak ještě několik dalších. A dokonce bagr. Opodál několik místních čumilů a policista rukama dával důrazně najevo, že potud. Ani vlastně nebylo nic k vidění. V neposečené trávě na kraji lesa, v takovém houští a křovinách byla nalezena stará studna. Nedalo se ani tvrdit, že byla nalezena, protože místní o té studně věděli odnepaměti, ale to, co bylo nalezeno na jejím dně, byla ta záhada.

Babeta na místo přijela z Budějovic erární škodovkou a zaparkovala úpravně podél cesty. Pneumatiky finálně zapraskaly štěrkovým a kapota počala chladnout. Dekomponovaně vylezla se svým břichem a vzala si do ruky malou lahvičku s vodou. Napít se teď potřebovala co pět minut.

„Zdravím.“ a mávla na hlouček mužů na kraji travního ostrůvku. Jeden z nich se odloupl a vyšel jí vstříc.

„Vy ste od archeologů, žejo. Kapitán Mraček.“ a podal jí ruku.

„Malinová. Tak co to je, kapitáne?“

„Ále, nález těla dole ve studni. Ale je to tak starý, že sme tu primárně jako dozor.“

„Jakto?“

„Až to uvidíte, doktorko…“ a mávl směrem ke studni. Babeta se nad ní naklonila a dole spatřila poházené kosti, jakoby tam vlci pořádali hostinu. Jedna kost ležela na druhé halabala, jedno žebro u kolen a všude hlína všelijaký bordel, že ani nebylo víc poznat. Ale byly to kosti lidské.

„Podívejte, tady je zbytek.“ a kapitán Mraček popošel k hromadě hlíny a sutin, ve které se jako podivné hračky na smetišti blyštily další kosti. Holenní a stehenní a dokonce část čelisti. Babeta se podívala zblízka a kývala hlavou.

„Lojza mu dal pořádně do těla.“ zvolal hrubiánsky a s legrační intonací jeden z místních a mávl rukou směrem k asi třicetiletému muži na bagru. Zvedla se od sutin a podívala se tím směrem.

Kapitán pak archeoložce vysvětlil, že místní sedlák tady chtěl udělat remízek a zrenovovat i tu studnu, aby z ní mohl brát vodu do polí a když z ní začal tady Alois Hadrbolec vyndávat ty sutě, vysypal se mu ze lžíce ten nález. A pak to šel ohlásit.

„Jak je to podle vás starý?“ zeptal se nakonec. Babeta ale mlčela a přemýšlela.

„Náš doktor tady už byl a říkal, že to je nejmíň padesát let. Takže pro nás je to promlčený. Protože to už asi i pachatel nejspíš bude kaput, ale stejně to musíme zanýst. Ty kosti jsou prej dost poškozený.“ doplnil asi padesátiletý policista a setřel si kapesníkem pot za krkem. „Tady v přírodě je to jiný, než ve městě. Ten vzduch, slunce a vítr, všechno je tu nějak přímočařejší. Nikam se před tím neschováte.“ Pak odfrkl.

„Podívejte, já vás v tomhle obdivuju, vás archeology. Protože ste celý dny takhle venku, že to vydržíte. Já sem spíš do města.“ a vrátil se ke svému autu. „Moc toho nenamluvíte. No nafocený to je, až dáte souhlas, vyzvedneme to celý. Kdoví, co je tam dole dalšího.“ a napil se z lahve, co ji měl schovanou ve dveřích auta.

Babeta dál mlčela a usmívala se. Vítr, slunce, voda, vůně trav a hnoje. Přestože ona je z města, miluje tuhle venkovskou přímočarost. Síla přírody, která není zlá ani zákeřná, je jen přímá. Ano, někdy může být krutá, když se člověk zachová tak, že důsledky jsou zlé, ale ona není zlá. Vítr, co jí teď vane tam od té louky u lesa a přinesl jí až k nosu vůni posečených třezalek.

„Koukám, že ste těhotná.“ snažil se rozbít ticho a svist větru. Napnul v tom větru poslední plachtu konverzace. Tu docela nahoře, nejmenší, košovou.

„Nevyšetřovalo se tady za první republiky nějaký zmizení, vražda nebo tak něco? Ten člověk ve studni byl asi místní, ne?“ řekla nakonec.

„Nó. To samozřejmě musíme prověřit.“ překvapený tou strohostí Betina myšlení a že přeci jen promluvila.

„Já jenom myslím, že kdyby v tom byl úmysl a někdo tam to tělo zasypal záměrně, že to musel bejt někdo z místních. Aby k tomu měl příležitost, důvody a hlavně techniku. Tři metry nenasypete jen tak rukama.“ zhodnotila hromadu sutin, co už byla venku a taky tu, co zbývala ještě dole. Pak se sama napila ze své lahve. „Víte už, jak to bylo zasypaný dlouho? A proč?“

„Myslí vám to, doktorko. To se mi líbí. Jak říkám, sme na začátku. Pro mě je důležitý vědět, že spis stejně nedotáhnu, protože je to jak řikáte i vy, nejmíň padesát let starý a tudíž se můžu věnovat těm případům, co mám zrovna na stole. A tenhle hrobeček si nechám možná na důchod, jako Vacátko!“ a usmál se na ní.

„Jestli tam ten chudák spadl omylem, stejně by to pak musel někdo zasypat. Že by mu nepomoh a neviděl ho.“ spekulovala dál s přimhouřenýma očima.

„No je to tady dost samota. Ale lidi tady choděj zkratkou přes les do sousední vsi.“ a mávl rukou směrem do polí, kde v dáli se chvělo v horkém vzduchu několik červených střech sousední vesnice.

„Ale moc jich asi nebude. Těch pár samot. No, bude to pěknej oříšek.“ podotkla na závěr a sama si otřela pot z čela.

Mezitím k nim přišel další asi šedesátiletý muž, evidentně místní. Flanelová košile s lehce otřepaným límečkem. Montérky křížené s kravatou. Kapitán ho Babetě představil jako starostu Brlohu.

„Nerozrejete nám to tu, že ne?“ s obavou starosta.

„Ve vašem katastru nemáme žádný známky archeologicky cenných nalezišť.“ vysvětlila.

„No proto. Tady se taky nikdy žádná tadleta vykopávka nedělala!“ chtěl se ujistit starosta.

„Ale kosti ve studni tu máte.“ napravil ho kapitán.

„No to, jó. To, totiž...tady se má upravovat ta polňačka, víte. Aby tolik nebrala vodu vocaď.“ a ukázal na sousední pole.

„Nebojte, my jenom vyzvedneme tu studnu.“

„No jenom aby! Ále co, aspoň že už tady máme sklizíno...“ a mávl rukou a odešel si po svých ke hloučku čumilů.

III. Posily

Od rána, kdy se kolem té hrobní kruhové díry na okraji lesa utvořil shon orgánů i čumilů, uplynulo již několik hodin. Babeta se zabydlela ve škodovce a udělala mezitím zákres situace na povrchu i dole ve studni. Čekala, že konečně vedoucí Karas sežene Petra, který to měl převzít. Ale Petr nikde. Nejdřív myslela, že se mu pokusí z místního úřadu nebo pošty zavolat, ale než k tomu došlo, objevil se na polní cestě další automobil. Za sklem, které odráželo bílé obláčky na modrém blankytu, rozpoznala Karase a Zrzka.

„Ahoj Bety, tady tě vezu posilu, musíš to zatím dělat sama. Tomu Petrovi se pořád nemůžu dovolat. A ty taky nevíš, kde je?“ a rozmáchl ruce podél těla.

„Ráno odešel, sem myslela, že normálně do práce.“

„Jo, to tam byl, ráno, říkala sekretářka, ale pak zase odešel.“ vysvětlil Karas. „Ale co, ty to zvládneš.“ a mávl rukou. „A tady mladej tě pomůže.“ Zrzek skromně postoupil vedle Babety a uculil se na ní. Stal se tím pobočníkem.

„No, dobře. Ale toho Petra sem pak prosím pošli.“

„Rozkaz, generále.“ a vedoucí Karas pitoreskně zasalutoval. „Jak to vypadá?“ zvědavě pak postoupil směrem ke studni.

„Bude to obyčejná věc. Ty kosti jsou starý tak sotva sto let. Nic zajímavýho. Pro nás.“ vysvětlila a ukázala na kosti vyskládané na plátně vedle haldy suti.

„Hm, hm. Jo, jo. Takovej nebožtík, chudák a on není zajímavej ani pro policajty, ani pro archeology. To má ale smůlu, co!“ a rozesmál se. „Kdyby ho vodškrábli o sto let pozdějc nebo dřív...no aspoň se s tím nebudeme dlouho patlat. Stejně udělejte tady v místě a okolí kontrolní exkavaci, když už tu jsme a abysme měli krytý záda a nikdo nám nemohl nic...no znáš to.“ a mnul si spokojeně bradu. „No, tak zlomte vaz.“ plácl Zrzka po zádech a za chvilku byl s autem tentam.

Asi za hodinu, co historička s asistentem roztřídili a zaevidovali nalezené kosti, se na obloze zatáhlo k dešti. Zrzek naposledy prohrabal dno studny a nakonec vylezl po žebříku nahoru. Babeta pak dala pokyn bagristovi, aby vydlabal další vrstvy zeminy ze dna. Nic ale dalšího se neobjevilo. Takže Bety usoudila, že jde skutečně jen o kostru jednoho muže, asi čtyřicetiletého a byl ve studni těch již zmíněných šedesát let. Přibližně. Nic dalšího nenašli. Byla ale stále nervóznější, protože nevěděla, co je s Petrem. Aby se mu něco nestalo. Tady u Brlohu vytáhli po takový době nezvěstného chlapa ze studny, aby tak Petra postihl stejný osud!? Přitížilo se jí. Musela si na chvíli sednout do stínu auta a se zavřenýma očima zhluboka dýchat. Nemůže tady jen tak trčet a nic neudělat. Přesto ve skrytu duše tušila, kde by ten její Delon mohl být. Zase jí podvádí s nějakou letní sukní, co se chichotá naivním smíchem a co se zvedla jen o trošku víc, než je slušno. Rozhodla se. Vzala si z kufru škodovky vyměřovací provázek, kolíčky a kladívko a dala to všechno Zrzkovi.

„Tady máš, vyměř pět nebo sedm čtverců, uděláme ty kontrolní skrývky. Já zatím pojedu do vsi si zavolat, jo.“

„Cože?!“ podivil se Zrzek.

„Ty to zvládneš. Já ti věřím, Zrzečku.“ a do druhý ruky mu plácla s blokem, kam má zapsat polohy vytyčených čtverců. Taková zodpovědnost náhle padla na pobočníka. Sám bude vytyčovat čtverce. Snad na tom záleží. Jeho první provázky! A Babeta mu věří. Ta ale už startovala a couvala do pole, aby se otočila a rázem byla v trapu. Po modrém nebi už nepluly bílé obláčky, ale natáhla se tmavošedá deka, která nevěstila nic dobrého.

IV. Veselice

„No a tady kotě si myslela, že už sem někde zahrabanej, taky v nějaký studni.“ a rozesmál se. Byl večer a Bety s Petrem a jeho rodiči seděli jako již poněkolikáté ve své oblíbené restauraci nad dobrým jídlem. Tepelné lapače komárů a další noční havěti prskaly čas od času nemilosrdným údělem, hosté venku seděli u ohniště ale i vevnitř a nedaleko bylo slyšet Mlýnskou stoku. Dvojice i tatínek si dali krutí stehna s francouzskými bramborami, maminka se spokojila s lehkým salátem.

„Ale to se jí nedivím, jsi měl napsat v kanceláři, že jdeš do archivu. To by se strachoval každý.“ napomenula ho maminka.

„No jo, až jednou budou telefony, co budeme mít pořád u ucha nebo dokonce uvnitř hlavy, tak se mě dovoláte. Třeba o půlnoci!“ a zase se rozesmál.

„Takovej telefon bych nikdy nechtěla.“ těhulka usrkla sodovku.

„Ale bude to fantastický! Skončí veškerej zločin. Lidi se budou natáčet instantně a furt se budou sledovat, všechno bude vidět. Jakmile se někdo bude chtít někde zašít nebo někoho odpravit, hned to ostatní uvidí a chytnou ho dřív, než to udělá.“ zvolal Petr a dorazil sklenici veltlínu. Babeta vzdychla. Představila si, jak sleduje instantně Petrovo počínání v autě s nabouraným blatníkem, také tam v Obděnicích s kdákající selkou a nakonec teď v archivu. Bůhví s kým. To bude bezva. Ironie. V restauraci se setmělo, protože někteří hosté již odešli a personál pozhasínal nad jejich stoly lampy.

„To já když sem byl zakousnutej do nějakýho problému, trávil sem v archívu desítky hodin, víš, maminko, taky sem nevěděl, kdy přijít domů.“ tatínek kontroval. „A jak to Betynko vlastně vypadalo v tom Brlohu? Tam sem snad nikdy nebyl.“

Babeta pak vyprávěla, co našli a jak jí Zrzek pomáhal a jak jsou místní nadšeni, že se tam vůbec objevili. Jako obvykle. Ironie. Talíře ukázaly svá dna podobně jako ta brložská studna, dokonce na nich také zbyly kosti. Ovšem nebyly lidské, sedmdesát let staré a svá tajemství už dávno vydala.

V. Dvě srdce

Když se na hraně noci pohroužila do vany plné vody a zaklonila hlavu, aby jí měla skoro celou pod hladinou a koukal jí jenom nos a neslyšela nic kromě svého tlukoucího srdce, dechu, zaslechla tlukot srdce toho druhého života. Byl mnohem rychlejší a jakoby vzdálený tomuto světu. Lidé po tisíciletí zalézali do jeskyní a katakomb, aby se skryli před světem krutým a bezcitným, aby byli ochráněni před rozmary počasí a přírody, tam ve skrytu, v bezpečí, dleli do dnů světlejších a teplejších, plných hřejivého objetí té samé přírody, která je předtím rákoskou bičovala a vyháněla z nich život až na kost. Podobně jako pravěcí lidé v doupatech pod zemí dnes ve vaně to bezejmenné srdce tlouklo v bezpečí a čekalo na svůj velký den, který bude světlejší a teplejší a nebude bičován útrapy. Bety se snažila svým srdcem dohonit to malé srdíčko. Nakonec se vynořila a vlasy si stočila pod hlavu jako polštář. Meditovala. Jaká asi bude? Určitě bude statečná a krásná. A chytrá a všechny ty další skvělé přídomky, které rodiče na svých dětech toužebně očekávají. A které v jejich očích dosahují naplnění a v očích těch druhých už tolik ne. Sama neměla štěstí na rodiče. Otec od nich odešel, u matky vítězila často hysterie a opatrnictví nad láskou a rozumnou výchovou. Ona taková nebude. Ona bude pro své dítě Lenorou. Věčným zářícím světlem.

VI. Pamětník

„No udělals to moc pěkně.“ pochválila Betyna Zrzkovu práci s provázkem. Obešla výměry a kývala hlavou. Líp by to sama neudělala. Jakoby byl sám odborník. „Nechceš študovat?“

„Kdepak.“ mávl rukou Zrzek. „Na to já nemám hlavu.“

„Prosímtě.“ mávla pro změnu rukou ona. „Dá se dělat věcí. Tak začněte.“ a pokynula mu a dalším dvěma brigádníkům, aby seškrábli zeminu ve vytyčených čtvercích. Sama si sedla na židličku do stínu jilmu opodál a byla připravená, kdyby se něco objevilo. Ještě k ní znovu přišel pobočník.

„A to s náma budeš ty? To je dobře.“ usmál se na ni.

„Jenom dneska. Kdyby se něco objevilo, převezme to Petr. Já jenom zaskakuju.“ vysvětlila a protáhla si opálené nohy. Zavřenýma očima mžourala do koruny stromů, na kterou se napichovala mocná oblaka. Zrzek se znovu usmál a sledoval ji se zalíbením. Půl těla od pasu nahoru měla ve stínu a vypadala, že je politá čokoládou a nohy se blyštily na slunci světlé jako broskvová zmrzlina. Tu by si dal. Olízl si horkem vysušené rty. Teď ale musí dohlídnout na zemní práce, a proto se vrátil ke své četě.

Ještě před obědem se na místě objevil nový muž, pokročilý důchodce. V letním horku byl vcelku teple oblečen. Kostkovanou košili zapnutou až ke krku a džínové kalhoty už pamatovaly leckterou práci u ponku. Spustil však řeči navýsost zajímavé.

„Tak ste ho našli?“ zeptal se Zrzka. Ten na kapitánském můstku musí být muž v popředí a ne žena v pozadí. A ještě ke všemu těhotná. Přesto se spletl.

„Koho?“ na to Zrzek vyjeveně.

„No Frantu. Frantu Bednáře?“ pokračoval důchodce. Babeta se zvedla ze své židličky a vyšla pobočníkovi na pomoc.

„Koho hledáte?“ zeptala se.

„Vy ste tady přeci našli Frantu Bednáře, je to pravda?“

„Myslíte ve studni?“

„No.“

„Pojďte se mnou.“ pokynula mu stranou do stínu, muž znejistěl. „Vy ste ho znal?“

„No jo. Já sem s jeho Pepíkem chodil do školy. Byl to príma kluk. Kdo ste vy?“

„Doktorka Malinová, děláme tu výzkum. Snad budeme dneska už končit, vidíte.“ a ukázala rukou na práci studentů pod vedením pobočníka Zrzka.

„Aha. Tak takhle to je. No já sem ho znal.“ a sedl si ztěžka na její židličku. Babeta se usmála a dala si vestoje ruce do kapes. Čekala další vysvětlení ohledně nebožtíka ve studni. „Jestli je to teda von. Takovej príma chlap. Jeho syn, Pepík bednář, Byl starej jako já. Chodili sme spolu do školy, von pak se učil na zámečníka. Von jeho táta jezdil na kole na nádraží do Křemže. Pracoval v Budějicích v dílnách, a pak se zase vracel domů. Měli tam chalupu, tam u Drápkovic.“ a dloubl prstem k samotám.

„A on se ztratil?“

„No tehdá to byla záhada tady. Všichni se ptali, co se stalo. Se myslelo, že utek do Ameriky. Ale proč? Měl tu děti, manželku, rodiče. Co by tam dělal? Kola k mašinám? A nikdy sme ho už neviděli. Až teď.“

„A vyšetřovala to tehdy policie?“

„No richtig, ale našli kulový. Četníci. Dokonce tu byla i státní policie z Budějc, ale taky našli kulový. Akorát zbuzerovali celou vesnici. A pár lidí bylo na výslechu.“ pokračoval pamětník.

„Tohle místo není zas tak daleko od vaší vesnice.“ rozhlídla se po krajině.

„To ne. On starej Bednář jezdil na kole do Křemže na vlak. A to kolo našli na nádraží, úplně na tom místě, kam ho dycky dával. Tak se myslelo, že odjel do Budějc a ztratil se někde tam. Kdoví, kde mu je konec.“ mávl rukou.

„Nemusí to bejt on, přeci. Tenhle…“ a dloubla nosem ke studni.

„To ne. Ale lidi ve vsi říkaj, že je to kostra, co ste našli.“

„To je.“ potvrdila mu Bety.

„A kdy se ztratil přesně?“ zeptal se Zrzek.

„Počkejte, to bylo v šestatřicátým, jo. To si pamatuju, dokonce mám výstřižek z novin. Tam se vo mě taky píše, v novinách! Zasloužilej kombajnér! Mám to doma vystřižený.“ a vytáhl cigarety a zapálil si.

Babeta se ušklíbla. Vzduch provoněný senem a pryskyřicí z nedalekých borovic náhle zmizel pod baldachýnem dehtu. Marasmus civilizace.

„To byste měl říct policii, tohle.“ Zrzek se snažil ukončit konverzaci, protože tušil, jak moc Betyna nemá ráda cigaretový kouř. A v jejím požehnaném stavu dvojnásob.

„To jim řeknu, to se ví. Kdepak Pepík. To byl dobrej kluk. Bylo by mu jako mě. Letos. Sme spolu chodili do školy.“ zopakoval říkanku.

„Můžu se na něj podívat?“ dodal záhy.

„Sou to jen zničené kosti. Nic neuvidíte.“ zamítla žádost.

„To pak dáte do muzea, žejo.“

„No, uvidíme. Možná...“ snažila se vykroutit z odpovědi. Moc dobře věděla, že tahle kostřička nedoputuje do žádné významné sbírky a jestli někde skončí, bude to ten nejposlednější regál v archívu.

„Pepík byl príma kluk.“ důchodce byl duchem v minulosti.

Bety se Zrzkem na sebe hleděli. Nález ve studni získal nové kontury. A museli uznat, že vcelku zajímavé. Důchodce se nakonec ztěžka zvedl, odklepal popílek do štěrku, mávl dvojici beze slova na pozdrav a odšoural se nejistým krokem po polní cestě zpět k vesnici. Po obloze se bachraté mraky šouraly snad ještě líněji a letmé záblesky daleko na obzoru byly předzvěstí blížící se bouřky. Snad je mine.

VII. Tatínek

Letní večery přichází zvolna a táhlé západy slunce kreslí na protilehlou stěnu barevné koláže. Bety se dívá z okna na obrys třešně a mezi dlaněmi svírá hrnek s horkou čokoládou. To miluje. Její stín se mísí s těmi barevnými od slunce, střech protějších domů a stromu ve dvoře. Cítí se dobře. Kope. To musí umět. Pořádně kopat, jestli z ní má být také archeoložka. Nebo z něj. Neví. Nechce to vědět. Bude to překvapení. Na tom se už s Petrem dohodli. Ale kde je zase? V Archivu? Skoro se poslední dobou nevidí. Práce a zase práce. Život ale přeci není jenom práce. Kéž bychom dospěli aspoň na sklonku svého života k poznání, že smysl našeho života bylo něco principiálně významnějšího a přirozeného než orazítkovaná lejstra a pár kostí ve vlhnoucích pytlích ve sklepě archivu. A je vůbec Petr v archivu? Jestli pro něj tím smyslem života není na prvním místě si pořádně užít, ber kde ber. Ona mu zajistí poklidný teplý domov a vychované děti a on se ve svém ohledu zajistí sám, ale jinde. Má nyní nutkavou touhu vytočit číslo do archivu. Telefon leží támhle, na nočním stolku. Jako vždycky. Zvonek u dveří.

„Tak sem tady, Betynko. Máma říkala, abych to vzal sám, tak to vezu. Měl se u nás stavět Péťa, ale já sem to radši přivezl rovnou.“ tatínek obložený prkénky k nepoznání. Snažila se mu pomoci, nenechal se, ona je přeci v naději. Nakonec opřeli to dřevěné žbrlení o zeď v obýváku. Postýlka.

„Složíte si to už sami, viď.“ a posadil se znaveně na gauč.

„Hm, chcete napít?“ a podala mu citronádu.

„Už aby přišla ta bouřka.“ a funěl do sklenice.

„Neměl ste se s tím tahat. Petr by to přivez.“ ale usmívala se na něj.

„To já rád, pomůžu. Až v tom ten capart bude chrnět. To je postýlka po Péťovi. Akorát sem jí přelakoval.“

„Je jako nová. Děkujeme moc.“

„Tovíš, na začátku je vždycky málo peněz. Musí se pořád něco kupovat.“ a rozhlédl se po bytě.

„My toho moc nepotřebujeme.“

„To uvidíš, jak se to nastřádá. Kolik věcí. Betynko, já sem o tom přemýšlel. O vás. O nás. Nechtěli byste se k nám nastěhovat?“

Nabídka přišla znenadání. Zaražená Betyna nevěděla, co říct. Byla tady na předměstí v malém bytečku spokojená. Vlastně je to víc, než co kdy měla. A když to srovnala se svým minibytečkem v Široké ulici, tohle byla vila. Ale co teprve prvorepubliková vila se zahradou u Petrových rodičů? Sen. Bydlení s rodiči nepřináší vždy jen výhody. Aby se ze sna nakonec nestala noční můra.

„Víš, až se to maličký narodí, budeme hlídat a pomáhat. Máme tě moc rádi.“ pokračoval a postupně upíjel ze sklenice. Bylo horko. Táhlý večer vstoupil do pokoje. Okno otevřené. Jako nová naděje, čerstvý vítr. Ten ovšem nese často bouřku, blesky hromy a někdy i vyvrácené stromy. To všechno se může stát. To všechno vězí v neznámém budoucnu.

„A Petr to ví?“

„Ále, tovíš, že sme s ním o tom už mluvili. Ale znáš ho.“ a mávl rukou. „Na všechno má času dost. Jako ten Kohn, co se takhle jednoho dne podívá na svýho syna a vidí, že je to celej Ábeles od vedle. Tak jde za svojí ženou a povídá: Sára, jakto, že ten náš kluk, dědic našeho slavnýho kšeftu z kožešinama, je celej Ábeles?! Vždyť mi vůbec není podobnej. A Sára mu odpoví: No furt si chtěl dědice našeho slavnýho kšeftu z kožešinama, ale když ty máš pořád na všechno dost času...to je dobrý, ne?“ a tatínek se rozesmál. „No musím na tom ještě zapracovat. Něco tomu chybí.“ Babetu i tak od smíchu píchlo v podbřišku.

„No, a nemám tu postýlku rovnou složit?“ nabídl se vesele.

„To má přeci dělat tatínek, tatínku.“

„No jo, já vím. Však on to udělá.“ a otřel si obličej dlaní.

Tma za oknem polkla poslední stíny ze dvora a vevnitř v bytě se muselo rozsvítit. Zpoza závěsů bylo možné pozorovat dvě siluety, mladé ženy a staršího muže, jak spolu přátelsky mluví, smějí se a jak se jejich stíny na okenních tabulkách začasté prolínají. Závěsy ve druhém patře byly žluté a na trávníček na dvorku vpustily zevnitř spolu s dalšími okny domu barevné čtverce světel, že by to mohlo snad i zmást mravence a další brouky uložené ke spánku.

VIII. Jako ve filmu

Petr ráno otevřel okno a vpustil do pokoje studený vzduch. To ji také probralo. Jednu nohu vytáhla zpod peřiny, ale pak ji zase hned zastrčila. Stejně musí vstát, ještě necelý dva měsíce bude chodit do práce, ale pak už bude doma na čekané s miminkem. Posnídali na balkonku v kuchyni, ranní sluníčko slibovalo hezký den. Bety sledovala třešni. Takhle bude v listopadu vypadat i ona, očesaná na kost. Ale snad to nebude tak zlé. Pár zelených listů jí snad zbude, jako téhle.

„Musím se ještě stavit u Karla, abysme se domluvili na tý Hluboký.“ podotkl suše Petr a dopil z hrnku kávu.

„Hm. Mám dokončit ten Brloh, říkal Karas.“ vrátila míček a také upila svého čaje.

„Když tam nic není, je to brnkačka. Budeš mít služební auto nebo tě někdo poveze?“

„Auto mám.“

„Fajn. Tak se drž, kotě.“ a políbil jí na čelo. Popadl větrovku z chodby a byl tatam. Ano, auto má. Stojí před domem. Včera s ním přijela z Brlohu, když vezla Zrzka, kterého vysadila u nádraží a pak jela rovnou sem. Klíčky má ještě v kapse u kalhot. Ano, jsou tam. V tu chvíli jí to napadlo. Měl tak naspěch. Jede vůbec ke Karlovi? Je pořád teď duchem trochu mimo, jakoby jí ani nevnímal. Nesmí promeškat ani vteřinu. Kvapem se oblékla, popadla kabelu s dokumenty k Brlohu a už i ona cupitala po schodech dolů, aby jí Petr neujel. Vyběhla zadýchaná na ulici, právě ho viděla, jak kolem ní projel. Rychle, rychle, nastartovat služební škodovku a za ním. Bylo to jako ve filmu. Vertigo hadr. Tady se odehrávalo pravé drama, musí se konečně dozvědět pravdu o Petrových záletech. Nemá vlastně dodnes žádný pořádný důkaz, všechno jsou to jen její domněnky. Ano, ano, ona ví, že je to tak trochu nedůstojné jejímu naturelu, špehovat, vždyť vlastně ještě ani není její muž a už s ním má tyhle problémy. Co teprve přijde, až se vezmou. To bude mít násobně větší touhu po svobodě a záletech. Musí vědět pravdu, nemůže žít v takové nejistotě. Sžírá jí to. Teď naposled v těch Obděnicích, to bylo hrozné. Vidí Petrovo auto před sebou, modrý ford, teď zatáčí na křižovatce doprava. Je docela hustý provoz, ranní špička, všude kolem je mnoho lidí spěchajících do práce, do školy, auta zleva i zprava. Marasmus civilizace.

Snad si jí nevšimne, proč by si jí měl všimnout. Vyběhla z domu tak rychle, že ani nestačila zamknout byt, že snad ani si nestačila vzít klíče od bytu, tak byla rozrušená. Čůrky potu ve spáncích, teď se mezi ně dostalo nákladní auto. Nevidí dopředu, náklaďák zastavil na červenou. Ksakru! Co se děje. Nevidí modrého forda, neví, zda projel křižovatkou a jestli někam nezahnul. Rozhodně nejel za Karlem, ten přeci bydlí jinde. Ale mohl stále ještě jet někam jinam. Ale kam? Zelená! Náklaďák se ztěžka rozjíždí, ale Petrovo auto už nikde nevidí. Ještě chvilku jela dopředu, ale nikde nic. Vrátila se k domu, taková smůla. Je násobně víc naštvaná, než kdyby zůstala doma. Bohužel. Vlk zůstane ten den hladový. Ovce utekla.

IX. Napnuté plachty

Na provizorním nalezišti u studny se finišovalo. Nakonec kluci se Zrzkovy party zahrabali odhalené čtverce, že nebylo skoro nic poznat. Na to také dohlížel jeden místní ze zemědělského družstva, aby všechno vypadalo tak, jako předtím. Stejně se tu bude za čas kopat znovu, když mají upravovat celé okolí, kdoví, zda oni to pak nerozjezdí bagry mnohem víc. Ale to už je jejich věc. Tou dobou už tady Bety ani Zrzek ani nikdo od nich nebude ni stínem.

„Si dneska nějaká zaražená, Bětko.“ sedl si Zrzek na mez vedle ní.

„Hm.“ a koukala na horizont polí, jakoby to bylo dálné moře, kam by snad chtěla alespoň na chvilku zmizet. „Jaký to asi je, vyplout z přístavu na širý moře a třeba celej rok nevidět pevninu.“

„Hehe, ty se chceš dát k námořníkům?“ usmál se na ní.

„Tys po tom nikdy netoužil, Zrzku? Kluci přeci mají tyhle sny.“

„No, ani ne. Lodě se mi líbí, tojo. Ale já sem takovej dost nohama na zemi.“ a kopl do ztvrdlého jílu při cestě.

„To se hodí, do našeho řemesla.“

„Ale moře mám rád. Letos se tam asi nedostanu, ale napřesrok, to pojedu. Nechceš jet se mnou? Vezmu tě. Pronajmem si plachetnici, unesu tě jako Angeliku, budem plout Atlantikem a všechny starosti hodíme za hlavu. Budem jenom zírat na obzor a poslouchat vítr.“

„Lovit ryby, pít dešťovou vodu.“ navázala plynně.

„No jasně. Hlavně si musíš sebou vzít šitíčko, kdyby se nám roztrhaly plachty, abys to mohla spravit.“ a zašklebil se.

„Ty seš blázen.“ rozesmála se taky a chytla ho přátelsky na rameno. Seděli vedle sebe tady, v tom prašném úvozu, sledovali topoly na hlavní cestě, jak se kymácí ve větru. Mlčeli a poslouchali šumavský vítr. Sny o moři se postupně rozplynuly, jako některá oblaka nad nimi.

Na cestě zastavilo auto.

Kapitán Mraček záhy položil stín na ty dva.

„Tak ste tady, zdravím.“

„Taky, kapitáne. Hezkej den, co.“ odvětila Bety.

„Jenom sem se stavil, abych to tady nějak uzavřel.“

„Už končíme.“ Zrzek se zapojil.

„To vidím, no. Našel sem v archivu starej případ. Nevyřešenej. Může se jednat o toho vašeho mrtvýho ze studny.“ pokračoval kapitán.

„Myslíte Bednáře?“

„Cože? Vy ho znáte?“ vyděsil se důstojník.

„No, jestli je to on, František Bednář, vyprávěl nám o něm jeden místní.“

„Jakej místní?“

„Poslali sme ho za váma, aby vám to řekl. Ale zřejmě za váma nebyl.“ vysvětlovala nezaujatě.

„Nikdo mi nic...no to je jedno. Toho seženeme. Ale v tom archivu je starej případ nezvěstnýho. Odpovídá to tomuhle nálezu. Je to z roku…“

„1936?“

„No.“ vydechl zjeveně. „Nemáte něco k pití?“

„Poďte kapitáne, máme támhle takovej lodní bar. Ale malinovka došla.“ a vstali ze svého prašného brlohu a smáli se. Legrace prosvištěla kapitánovi kolem uší netknuta. Přešli ke stolku se židličkami, napili se citronády. To jim pomohlo. Bylo přeci jen horko.

„Tak ten Bednář zmizel zčistajasna, našli jeho bicykl na obvyklém místě v Křemži. Pracoval...ale to už asi víte od toho zdejšího, co.“

„No.“ kývali hlavama synchronně.

„Ve spise je toho fůra, ale nic pořádnýho. Manželka nic nevěděla, dvě děti, tchyně, lidi ve vsi, výpravčího v Křemži, místního faráře, ten Bednář chodil totiž každou neděli do kostela. Vyšetřovali i v Budějicích v železničních dílnách, tam přišli na kdejakou rozkrádačku, ale po nezvěstným Bednářovi se slehla zem.“

„No, doslova.“ podotkla Bety a všichni pohlédli směrem k zasypané studni.

„Spis četníků pochopitelně chybí. Tam byl dycky bordel.“ zakončil kapitán a dopil citronádu.

Ze skupinky brigádníků s lopatami se odloupl jeden, velmi opálený a žilnatý a došel k Bety.

„Tak sme hotový, doktorko.“ prohlásil a lopatu opřel o zadní blatník erární škodovky.

„Super! Tak to nafotím a můžeme jet.“ a plácla rukama o sebe jakože dílo je hotovo. „Potřebujete ještě něco, kapitáne?“

„Ne, ne. Taky pojedu. Mějte se fajn.“ a zamával jim na pozdrav.

Když nakládali nádobíčko do auta a brigádníci se balili a dohadovali, že se smrákající se sluníčkem skončí dnešní den v místní hospodě, aby zaslouženě propili alespoň část výdělku, Babeta se ještě od nich odloupla a vykročila za kapitánem, který už byl u svého auta a chystal se k odjezdu. Za volantem ještě skrz okénku vykoukl hlavou ven. Ona k němu takhle promluvila.

„Můžeme zažádat o test DNA, ale je to dost drahý a musí k tomu být důvody, respektive to musí chtít potomci nebo nějací příbuzní toho Bednáře, aby to mělo smysl. Porovnali bysme…“

„Já vím doktorko, co to je. Tahle novinka nám v práci teď asi dost pomůže.“ a kýval hlavou.

„Ale chvíli to trvá a jak říkám, ty děti nebo někdo by s tím musel souhlasit a hlavně to chtít. To není na nás, žejo.“ dodala Bety.

„Zeptám se jich. Že by se to po těch letech nějak konečně uzavřelo.“

„No.“

„Tak se mějte hezky, vy - malinovko.“ a usmál se na ní, pak hned nastartoval a byl rázem pryč. Na její boty dosedl jemný prach zdvižený zpod kol.

X. Tvoříme světy nebo světy tvoří nás?

Hodiny na zdi jejich bytečku ukazovaly deset večer, když se Babeta naložila do vany. Přemýšlela o událostech, co se staly a co se ještě stanou. Honička z rána jí na klidu nepřidala, pořád neví, na čem s Petrem je. Teď samozřejmě opět není doma, poslední dobou je víc sama než kdykoli předtím. Vzpomněla pro změnu na pěkné promluvy se Zrzkem tam v polích. To jí teď prosvětlilo tvář. Tvoříme si svoje životy, vymýšlíme věci, snažíme se obstát sami před sebou a před druhými, šplháme výš a výš a pak zakopneme o kdejaký kámen, který s námi ani nemá nic společného. Jsme hozeni do vody života a ani nevíme, jestli v ní umíme plavat. Ponořila hlavu pod vodu a poslouchala opět to druhé srdíčko. Jaké to asi je, vytvořit něco krásného, co si žije pak vlastním životem. Jaké to je, vytvořit píseň, která obletí svět, kterou si zpívají miliony dalších. Jaké to je, napsat román, který přečte třeba někdo docela cizí. Slýchávala, že leckterý spisovatel mluví o své tvorbě jako o něčem, co prostě odkudsi shora přišlo a vlastně to ani není jeho, ale odněkud ze zásvětí, z éteru nebo od Boha, ať už to nazvou jakkoli. A přesto to vytvořili oni. Bez nich by to nebylo. Podobné to je vlastně s dětmi. Také je zrodí konkrétní matky a otcové a děti jsou jejich. Nesou jejich jméno. Tohle srdíčko teď tady ve vaně, co jí buší v uších, je také stvořeno Betynou a Petrem a ponese jejich jméno a přesto přichází odkudsi z nepoznaného. Ze zásvětí. Z života samého. Vytáhla hlavu a nasadila si na vlasy ručník. Na lemu vany měla studený čaj, napila se. Vzpomněla na děti Bednáře, jaké to asi pro ně bylo, ztratit takhle ze dne na den tatínka, milujícího, hodného, poctivého, chodícího každou neděli do kostela, modlícího se k Bohu...něco jí napadlo. Je ještě jedno místo, kde by se mohla dozvědět něco víc, než byly sutiny ve studni a spis policie. Ale to bude muset znovu zajet do Brlohu.

XI. Fara

„To víte, že tu něco máme. Pojďte dál.“ farář v Křemži, pod kterou spadá farnost Brlohu, pobídl Bety, aby postoupila do jeho kanceláře. Byla to barokní světlá místnost se starým nábytkem a špaletovými okny. Nic tu nepřipomínalo dobu socialismu, jakoby celá farnost přeskočila dvacáté století a setrvala v tom starém. Jen telefon na stole působil anachronicky.

„Mě zajímá kronika ze třicátých let, jestli ji farář v Brlohu psal. Často se tam najdou zajímavý věci, co ani nikde jinde nejsou popsaný.“ dodala Bety a sedla si na nabídnutou židli.

„To víte, že ano, doktorko. Vy to znáte, vy jste asi v těch archívech pečená vařená, jak se říká. Můžeme děkovat bohu, že nám historie zachovala ten velebený třeboňský archiv. Jak úžasné dílo, není-liž pravda?“

„Bez něj bysme my historici byli dočista ztracený.“ usmála se.

„Slavný Petr Vok předal knihovnu a veškerý rožmberský archiv do těch nejpečlivějších rukou a dodnes z toho čerpáme. To je pravda.“

„Moje specializace je sice na dobu, kdy se kroniky ani matriky nepsaly, ale občas tam nahlídnu, když je potřeba.“

„Tak, tady to je. Kronika fary brložské, z let 29 až 38.“ a položil před ní na stůl těžkou vázanou knihu. Počala opatrně listovat. Zajímal jí pochopitelně rok 1936. Stránky zmíněných let otevřely svá okvětí.

„Udělám čaj.“ a odešel do vedlejší místnosti.

Ten čas bylo v naší farnosti velikých změn a neklidu. Vyšetřovalo zde četnictvo a poté i státní policie zmizení Františka Bednáře, který se dne 15. srpna t.r. ztratil u žst. Křemže a již se do tohoto času neobjevil. Měl dvě děti, Josefa a Amálku a manželku Annu, roz. Mařákovou z Netolic. Manželství jich nebylo asi příliš šťastné, neboť manželka prý udržovala poměr s jinými muži, mezi nimiž byl hlavní záletník Václav Sanický, narozený v Poleni u Klatov, vyučený řezník, nyní podruh. Tento Vulgo Saň, jak mu zdejší přezdívají, byl také mezi odpadlíky od víry. Poté, co se ztratil F. Bednář a ustala vyšetřovat bezpečnost, tento pojal záhy manželku jeho za svoji neprávoplatnou choť a scházeli se spolu poté i veřejně. Lidé si toho všimli, ale Vulgo Saň, leč sám předtím vyšetřován, byl zproštěn obvinění a choval se dál dle svého. Manželka přestala pak chodívati do kostela a dne 20.11. 1936 se dala vypsati z víry. Ten čas byl krutý i v oblasti zemědělské. Neúroda ve zdejším kraji…

To už Babetu tolik nezajímalo. Tak vida, zdejší farář o té události samozřejmě do své farní kroniky napsal a oproti kronice, kterou vedl obecní úřad, byl popis události přeci jen osobitější a dával zřetelnější kontury, kudy asi vedla stopa vyšetřování.

„Tady máte…“ a položil vedle ní na stůl květovaný hrnek s čajem a citronem.

„Díky.“ a usrkla horký nápoj. „O té události psal váš předchůdce o dost osobitěji, než co jsem se dočetla v obecní kronice.“

„V Obecních kronikách se psalo hlavně o žních a kde se rozbil jaký traktor, co.“ a usmál se sedaje za svůj stůl.

„Ale taky vítání občánků.“

„No, jo. To jo. To sme dřív dělali taky my. Dneska už tyhle služby nejdou tak na odbyt, jak by se dalo říci.“ povzdech si a rozhlédl se po své kanceláři.

„Děkuju ještě jednou, že ste mě přijal. Já bych to chtěla nějak dořešit, když už jsme dělali na tom nálezu tam, u Brlohu.“

„To vím, to vím, slyšel jsem. A kvituji s povděkem. Staré křivdy, stará trápení vylezou na povrch jako vřed v naší společnosti a musí se vyléčit a zahojit. To je pochopitelné.“ zadumaně.

„Ty děti, o kterých tady píše farář Bernášek, těm je dneska kolem sedmdesáti. Možná by chtěli vědět, co se tehdy stalo. A ta studna - jakoby se starý čas náhle obtiskl do současnosti.“ a pohlédla z okna zasněně na náves. Nikdo tam nebyl, ani větévka se nepohnula. Čas se na chvíli zastavil.

„Nechtěla byste si nechat miminko pokřtít u nás? Rádi to pro vás uděláme.“ nabídl s laskavým úsměvem.

„Nevím, možná.“ pak znovu přešla ke kronice. „Tady na konci stránky dole sem si všimla, že farář dopsal později latinsky – Signula postea scribam, die 18 Maji 1937. To jako že se tomu bude věnovat podrobnějš později. Ale už tam dál k tomu nic není.“

„To nevím. Já jsem to nečetl.“ a naklonil se nad ní.

„Nepsal si třeba deník?“

„Deník? Myslíte, že my kněží si zapisujeme hříchy svých oveček, a pak v noci si v tom čteme jako ve svatých textech?“ roztáhl ruce dlaněmi vzhůru jako na oltáři a usmál se.

„Kdekdo si píše deník, přeci.“

„A vy si píšete deník?“ zeptal se jí. „I kdyby si páter Bernášek deník psal a i kdybych ho já tady někde po těch letech našel, myslíte, že bych se do něho sám díval nebo dokonce, že bych ho dal číst vám?“

„Máte pravdu. No, děkuju, budu už muset jet. Díky za čas. A za čaj.“ zvedla se k odchodu a vykročila ke dveřím. Pendlovky právě odbyly půl a na kostelních hodinách na návsi taky bouchlo dvakrát.

XII. Soumrak bohů

Mezi čtyřmi stěnami jejich bytu bylo náhle horko. Srpnové počasí se smísilo s napětím, které se zrodilo mezi Petrem a Betynou. On, ten s konturami a silou hřebce z Cote d´Azure, Delon z Budějic, jak si ho sama pro sebe nazvala, a který se stal básníkem všedního dne, teď tady stojí jako křikloun okresního formátu. Ona, pražská kočka, jíž už leckterý okvětní list zmizel nenávratně do propadliště dnů. Rozechvěná příštími dny a nervózní z toho, co bylo je a bude. Hádka.

„No kde si byla? Se pořád někde potuluješ a nestaráš se ani o ty nejmenší věci!“ a zlomil zlověstně ruce.

„Co myslíš? Já? Já že se někde toulám?“

„Měla si aspoň nakoupit. Musím se o všechno starat sám, žejo.“

„Ty se staráš? Podívej na tohle.“ a ukázala na nesloženou postýlku. Stále opřená o zeď, čekající na svůj úděl.

„Co jako je s tim?“

„No, žes to doteď ani nesložil!“

„A proč bych to skládal, dyž to máš až za tři měsíce. To by to tady akorát zbytečně překáželo.“

„Překáželo? Překáželo?! Postýlka pro naše dítě tě tady překáží? A co já, já tě taky překážím?“

„Tak sem to nemyslel.“ klidněji.

„Ale řeks to.“

„Podívej, stačí, když budeš aspoň nakupovat. Jak si mám teď namazat ten chleba, když tady není ani pitomý máslo?“ a ukazuje na odkrojený krajíc na stole marně čekající na ten svůj úděl.

„Tak si zajdi sám.“

„Jako teď v devět?“

„Však vona ti sousedka dole ráda dá. A zadarmo, ty Delone.“ naštvaně vsedě na gauči a s rukama zlostně složenýma.

„To je úroveň, todle.“ kroutí Petr hlavou.

„No to je úroveň.“ vrátila uštěpačnou poznámku.

Chvilku ticho. Petr stojí zády opřený o kuchyňský pult. Hledí na ni. Je jim to důstojné? Určitě ne. Pohádali se poprvé? To ne. Ale poprvé to bylo kvůli takové malichernosti. A poprvé to bylo ostré. Z jeho pohledu byla vina ona, z jejího samozřejmě on. Nebylo východisko, nebylo úniku. Na nouzové východy se zde nehraje. Venku bylo takové ticho, jakoby celý ten třípodlažní domek na předměstí poslouchal. Nakonec se Petr sebral, popadl svoji větrovku, klíče od auta a odešel z bytu. Dveře bouchly. Babeta se schoulila na gauči do polštářů. Tak, a je to. Bouřka přišla.

XIII. Zpověď

V ústavu bylo druhý den vše při starém. Naštěstí neměla s Petrem společnou kancelář, to by spolu těžko mohli po té včerejší hádce sedět a pracovat. Na psacím stole kromě lejster všeho druhu a desek s jednotlivými studiemi nezúčastněně kouřil hrnek s kávou. Babeta byla pohroužená do listin, kolegyně naproti taktéž. Klepání na dveře. Dále! Zvolala kolegyně ledabyle od stolu, aniž by se otočila. Vešel ten, kterého jen Bety poznala. Byl to farář z Křemže.

„Vítám vás.“ přivítala ho.

„Přišel jsem za vámi. Potřebuji s vámi mluvit. Nedá mi to spát.“

„O co jde?“

Pokynul dlaní lehce směrem ke kolegyni.

„Nemůžeme jít někam…“

„Já si udělám pauzu. Stejně sem chtěla dát tohle do archivu.“ a kolegyně ochotně vyskočila ze židle, popadla desky ze stolu a prošla významně kolem spiklenecké dvojice. Pochopila. Farář si pak popošel několik kroků po kanceláři směrem k oknu a zhodnotil hezký výhled. Chvilku mlčel. Pozorovala ho zvědavě.

„Tak co jste mi chtěl říct, pane doktore?“ pobídla znovu.

„Mluvili jsme spolu o tom příběhu z Brlohu, tom zmizelém Bednářovi a jak jste říkala, že farář Bernášek by si mohl psát deník, podle té latinské noticky, tak já jsem se podíval do knihovny a měla jste pravdu. Ten deník tam skutečně je.“ začal nejistě.

„Ano?“ zvědavě tušila.

„Doufám, že si uvědomujete, že to podléhá vlastně zpovědnímu tajemství.“

„Samozřejmě. Nikdy bych na vás netlačila…“

„Ano, ano, já vím. Proto jsem také za vámi přišel, můžu se posadit?“

Pokynula mu beze slov na židli. Sedli si oba.

„Vím, je to už přes šedesát let a pokud je to v zájmu dobré věci, myslím, že by to nevadilo. Ocenil jsem, že předchůdce Bernášek dodržel zpovědní tajemství. Ovšem ten deník, který si psal, je dosti výmluvný.“

„Co jste se dozvěděl?“

„Znám asi jméno pachatele.“

„Pachatele?“

„Ano. Byla to vražda.“

Mlčela. Tušila sice, že něco takového se mohlo stát, ale když tehdejší policie nikoho nechytila, patrně neměli dost důkazů. O to fantastičtěji to znělo, že by kněz o tom věděl víc, než policie a četníci dohromady. Ale takové věci se stávají.

„Nesmím vám dát deník k dispozici, ale myslím, že v zájmu dobré věci…“ a vytáhl zpod černého obleku kožený deník, lehce zvetšelý časem. Babeta vyvalila oči. Tak tam je to všechno napsáno. Má důkaz těch minulých skutků na dosah, doslova pár centimetrů. Farář deník otevřel na založené straně a otočil ho na Babetu.

Četla v duchu:

Děsivá příhoda se mi stala před týdnem, že se odvažuji až dnes to napsati. Ani nevím proč, snad tichý vzkaz budoucím. Došla za mnou Anna Bednářová, že ji obtížilo těžce svědomí a lituje odklonu od víry. Pak mi v pláči sdělila, že se společně s milencem Vulgo Sanickým domluvili, že odpraví jejího muže. Počkal si prý Vulgo u lesa na nebohého Fr. Bednáře, až pojede ráno do práce, natáhl přes cestu železné lanko a shodil ho takhle z bicyklu. Pak zardousil a vhodil do studny u lesa k Dubovému. Tu pak zaházel. Sám kolo převezl na valníku ukryté v seně k nádraží v Křemži, kde ho opřel a zamkl, jak dříve vypozoroval. Byl jsem se tam k té studni včera podívat, ale ničeho jsem tam neviděl. Studna byla vyschlá a nejevila známky takového činu. Bylo dole netčené pleveliště. Dále již za mnou Anna nedošla a ani do kostela v neděli nepřišla, zřejmě to byl letmý záchvěv obtíženého svědomí. Nelze však nic předati četnictvu, due Decretum gratiani et sacrementale sigillum. Ano, to je zpovědní tajemství...dodala si prot sebe Bety.

Tak vida. Takhle to tedy bylo. Nejspíš. Pohlédla na kněze. Chápala, že obtížené svědomí je hrozná věc a možná by takové svědomí měl i páter, kdyby se o tuhle skutečnost s někým nepodělil. Vstala k oknu a koukala ven na klovající holuby. Kněz zavřel deník a schoval ho zpět pod oblek. Také vstal.

„Jak jste se rozhodla s těmi ohláškami?“

„Co?“ vytrhla se z přemýšlení.

„Nechcete svatbu u nás v kostele? A křtiny?“

„Nejsem věřící. Nejsem ani pokřtěná.“ a pokrčila výmluvně rameny.

„Kdybyste chtěla, tohle není problém.“

„Ti potomci odmítli DNA. Srovnání kostí s jejich vlastní. Už chtějí klid. Nezajímá je to.“

„Chápu.“ pokýval hlavou. Pak se otočil a vyšel směrem ke dveřím. Pak na rozloučenou dodal vesele: „Mějte se krásně a držím palce s tím maličkým.“ a důstojně odešel.

V kanceláři osaměla. Je teď skoro pořád sama. I s tím maličkým nejspíš bude hodně sama. Ale to vlastně potom už nebude sama, bude mít jeho nebo jí. Malinkatou holčičku. Nový život. Budou na všechno dva. Usmála se a pohladila si břicho. Všechno bude dobré. Ví to. Jiné to ani být nemůže.

XIV. Akt zrady

V pozdním odpoledni dorazil do ústavu i Petr na společnou poradní schůzi, kterou měli každý pátek. Probírali veškerá důležitá témata ohledně aktuálních vykopávek a studií, které měl ústav na starosti. Mluvil hlavně vedoucí Karas, využívajíc téměř každou příležitost, aby si neodpustil svá vojenská přirovnání. Na to už byli všichni zvyklí. Babeta byla stejně duchem lehce mimo, nejenom rozvahami nad miminkem, ale hlavně nad tím, co jí dnes sdělil farář z Křemže. Seděli s Petrem od sebe a nepohlédli na sebe, ale v tom shonu to ani nikomu nebylo divné, že většinou předtím vždy seděli vedle sebe. Hádka stejně už lehce vyšuměla. Čas hojí rány, to je stará pravda. Jediné však, co stále viselo jako hrozivý meč nad nimi, byly zálety, ze kterých ho podezřívala. A zda právem či jsou to jen smyšlenky, to dosud neví. Potřebuje jistotu. Nemůže žít v nejistotě. Musí se to dozvědět, takhle to přeci dál nejde. Když skončila schůze, Petr prohlásil, že se staví ještě u Karla, aby definitivně dořešili tu studii v Hluboké, Betyna měla jít rovnou domů. Byl pátek odpoledne, snad měla ještě nakoupit, což jí Petr zopakoval mezi dveřmi. Mlčky souhlasně kývla, ano, tentokrát nakoupí. Pak se rozešli.

Sledovala ho. Vyšel z ústavu a šel pěšky směrem k náměstí. Ano, skutečně šel směrem, kde mají pobočný archiv a kde sídlí Karel. Držela si nenápadný odstup asi padesát metrů, aby si jí nevšiml. Ulice se již plnila odpolední špičkou, lidé se těšili na víkend, byl to tradiční budějovický shon. Zahnul za roh, a pak ještě za jeden. Tady ale není archiv? Kam to jde? Aby ho neztratila, občas musela popoběhnout, jeho kroky se zrychlovaly, byl přeci jen vyšší a tak dělal větší. A pak to viděla. Zabočil do kavárny na rohu náměstí. Nahlédla výlohou. Nesedl si ke stolu. Zmizel kdesi v té kantýně. Vešla také dovnitř ale nikde ho neviděla. Snad se nepropadl do země?

V kavárně bylo několik hostů, za obslužným stolem mladá servírka právě připravovala kávu, ale Petr nikde. A pak jí to došlo. Dozadu do kuchyně vedly lítací dveře. Bety si sedla k jednomu ze stolků a chvilku pozorovala dění. Číšnice k ní přišla s bločkem. Objednala si čaj a nic jiného, servírka se ušklíbla a odešla ho připravit. Chvilku se nic nedělo. Pak jí to ale došlo. Vstala a vykročila směrem do zázemí kavárny. Servírka jí chtěla zastavit, ale Bety jí odstrčila a vrhla na ní takový pohled, že servírka ihned pochopila, že prát se s ní nemá smysl. Bety vešla na chodbu, kde viděla schodiště, dveře na záchod a do kanceláře. Tam zaslechla zvuky, které se vydávají jen při tom jednom. Rozrazila je a to, co spatřila, bylo to, co už rok tušila. Petr byl v objetí brunátné kavárnice, potácel se na žerď staženými kalhotami jako nadržený brouk, co se pokouší uchvátit housenku. Tak odporné jí to připadalo. Až po chvilce si jí všimli. Babeta neřekla ani slovo, mlčela, jen si prohlížela obtloustlou kavárnici a zpoceného Petra. Ten se kvapně otočil a pokoušel se rychle natáhnout kalhoty. To mu nešlo. Bety bušilo srdce, nemohla dýchat. Šok. Ta náhlá scéna, o které už rok přemítala, se náhle před ní zjevila jako děsivá, vlnící, neskutečná a přesto tak pravdivá. Nejradši by se v tu chvíli stala bojovnou Brunhildou, která na břehu Rýna vyskládá hranici, na které by shořela jejich těla, její i Petrovo. Ale namísto toho se zhroutila sama do sebe a vyběhla ven na ulici.

Nechala napospas vše krásné a minulé, co teď Petr zkazil. Ten její Petr, její vysněný Alain Delon, který zradil vše krásné, co mezi nimi bylo. Klopýtala o hrbolatou dlažbu, dýchala za čtyři koně nebo za sto. Krvavé fleky jí vyskákaly po celém těle, vevnitř bublala jako probuzená sopka, bolelo jí břicho, bolelo jí celé tělo, hlava, oči, nemohla popadnout dech, lidé se za ní otáčeli, držela si bříško a běžela dál a dál od toho místa, od Petra, od toho zrádce, který všechno zkazil. Který na oltář toho vysokého položil kus podlosti a nízkosti, špínu, která snad by nestála ani za odsudek, ale která bodla jako neostřejší meč rovnou do srdce. Do dvou srdcí. To druhé srdéčko teď bije ještě rychleji. Bety se potácí u hrany domů náměstí, vyloupla se z loubí na ostré slunce jako zmatený brouček, přidržuje se jednou rukou o zeď radnice, lidé se otáčejí, ona klesá na kolena, sedá si na ulici na studený kámen. Stává se bohorodičkou, madonou, která namísto výsostného oltáře klečí u paty světského kostela jako ta poslední almužnice. Zhluboka dýchá, sýpá, nemůže popadnout dech. Někdo k ní přistupuje, snaží se jí pomoci, stín pokládá na její zlomené tělo, není to Petr není to maminka ani tatínek, není to nikdo známý, cizí obličej se k ní sklání, něco volá, neslyší už ho, nevidí, všechno se ztrácí, slunce mizí a nastává stín noci. Dál už si nic nepamatuje. Dál už nic není. Ani nicota.

XV. Sen o nebeském dítěti

Ze tmy se vynořuje kulatá záře, pluje jako hvězda temnotou, s modrožlutým obrysem. Svět stvořil vajíčko, které stvořilo svět. Nedotýká se ničeho, nepůsobí na něj gravitace, ani hluk ani žádné škodlivé události, je v meziprostoru svého bytí, netčené ničím, jen samo v sobě. Dítě pluje v láku bytí, prosté a čisté, zbavené bolesti a utrpení, neznané nutností existence. Ručičky spíná teď na chvíli téměř k modlitbě, ale nešeptá ani nepřivírá oči, ani neklečí u nebeské brány, ani u své matky stvořitelky, jen pluje nehmotou, samo zbavené hmoty. Je to jen duch, ozářený vědomím, světlo poznání, které máme všichni v sobě, ale které často jen doutná a jeho plamínek skomírá pod nánosem hmotné existence. Na co asi myslí? Co je uvnitř jeho světa který se nedotýká toho venku? Uvědomuje si vůbec, že venku je jiný svět, krutý a bezcitný, plný utrpení, prázdnoty, neprobuzenosti a tuposti? Chce se do takového světa probudit? Puruša, který stvoří svět podle obrazu svého? Nebo podle pravidel těch druhých, jenž on sám nemá ve své moci, aby ovlivnil? Může tato emanovaná bytost vhozená do bytí vůbec něco ovlivnit? Něco stvořit, změnit, napravit? Ze tmy se vynořuje kulatá záře, pluje jako hvězda temnotou, ale není živá. Duch ji opustil. Je lidským kánonem, který pošpinil prapodstatu bytí a zavedl mysl na scestí. Zmrtvělá víra ve vlastní důležitost, smysl bytí a věčný svár hmoty a ducha, který nelze vyhrát. Dítě pluje v láku bytí, prosté a čisté, zbavené bolesti a utrpení, navždy.

XVI. Damnatio memoriae

Leží na posteli, kolem je všechno bílé, čisté, téměř neposkvrněné. Vedle na židli dlí matka. Přijela z Prahy. Pravidelné pípání dává znát, že leží v nemocnici. Celé tělo má ztěžklé, že se nemůže ani pohnout. Sucho v ústech, těžko se polyká. Bety koutkem oka sleduje matku, je strhaná, zestárla o deset let. Tak jí připadá. Jak asi teď vypadá sama. Jistě o mnoho hůř. Cítí, že tam dole je něco jinak. Všechno jinak. Neopovažuje se tam dotknout. Ruce má podél těla, v jedné jehlu. Dýchá ztěžka, jakoby vynášela na horu balvan. Znovu a znovu, s každým nádechem a výdechem. Matka jí chytne za ruku a pohladí. Tohle teď zrovna nepotřebuje, ale nechá se. Nepotřebuje nic, jen umřít. To by chtěla. Všechno skončilo. Není žádné zítra. Už se ani hmyzím krůčkem ke dni nebude soukat den a jestli bude, bude to je marné volání po smyslu. Bez ozvěny anebo s ozvěnou, na kterou ale nikdo neodpoví, protože tento svět je pustý.

„Betynko, jsi statečná.“ matka konejšivě.

„Kde je?“

Matka mlčela. Pohlédla do země.

„Teď musíš myslet na sebe. Jsi moje statečná holka.“ a setřela jí z tváře krůpěje. Babeta pochopila. Matčiny sklopené oči prozradily osud jejího dítěte. Už není. Nikde. Nikdy nebude. Sen byl pravda.

Otočila se z posledních sil na bok. Potřebovala to. Potřebovala alespoň nějaký pohyb v tom zastaveném vesmíru.

Ticho. Jen ty přístroje. Za oknem bylo ráno nebo večer, nedalo se to poznat. Žaluzie nemilosrdně skryly okolní svět.

„Byla to…?“ zeptala se nakonec.

Ticho.

„Byla. Holčička. Krásná, ale slabá, Betynko.“ matka se slzami.

Leží na posteli, kolem je všechno bílé, čisté, téměř neposkvrněné. Vedle na židli pláče matka. Ona nepláče. Nemá na to sílu. Sleduje pravidelnost žaluzií, snaží se je spočítat. Na to jediné teď může myslet. Je to trapné. Trapně lidské, co se tady děje. Na pláč už nezbývá. Jak moc se těšila, kolik už měla snů. Všechno je pryč. Nebylo dáno.

Na dveře kdosi zaklepal. Pak se otevřely. Objevil se ten, který byl příčinou toho všeho. Opatrně vešel. Matka se otočila na židli, Bety ležela zády. Zajímal ji v tu chvíli jen vlastní dech. Nádech a výdech, nádech výdech. Jak dlouho to může pokračovat? Tohle bezmezné utrpení v lidství a ve hmotě? Sto, tisíc, milion let? Petr došel mlčky k pelesti. Zahlédla ho v odraze okna. Neopovážil se k ní víc přiblížit. Ale byl tam. Stál nehnutě a nevěděl, co si počít. Teď to neví. Ale předtím? Co všechno se dělo předtím? To věděl moc dobře. Ona taky. Ani se na něj neotočila. Odřízl se další krajíc ticha.

„Di pryč.“ vydechla nakonec.

Matka se dívala do země. Petr zůstal stát. Snad mu kdysi někdo řekl, že trpící se neopouští, i kdyby ho vyháněla bičem. Na Tuhle hloupost si teď patrně vzpomněl. Ale bylo to marné. Zopakovala mu to znovu, pak se na něho otočila s těma modrýma očima plnýma dušených slz, spatřila tu nápodobu krásy a ušlechtilosti, idolu, který si vysnila a který měl být jejím průvodcem po zbytek života. Stál tu jako potlučený otec nad hrobem dítěte, zasluhující však místo lítosti damnatio memoriae, věčné zatracení a zapomenutí.

XVII. Horší a horší

Uběhly dva dny, Bety už byla zpátky v bytečku. Probudila se v posteli, slunce svítilo. Vše se zdálo jako dřív. Takhle se pokaždé probouzela, s jednou nohou vystrčenou z pod peřiny, Petr otevírá okno a vpouští do pokoje chladný ranní vzduch, ona ještě nohu zatáhne pod peřinu, nechce se jí vylézt, pak si pohladí bříško, to malinké, které se těší na svět. Je šťastná, spokojená, co jí dnes čeká? Ano – musí na vykopávky, potom do archivu a potom večeře s Petrovými rodiči. Tak tohle všechno je pryč. Není tu Petr ale matka, která se o ni teď stará. Není tu otevřené okno, není tu bříško, které skrývá to nejcennější, jen tu stojí v rohu pokoje složená postýlka. Prázdná. Už není k ničemu. Tak ji nakonec přeci jenom složil. Nakonec ale zbytečně. Postýlka zůstane prázdná. Teď se Bety posadila na posteli a mnula si obličej. Tělo získávalo sílu, ale pořád to ještě není ono. Slabost se prozradí v každém pohybu. Napila se čaje, co ji matka připravila na noční stolek. Musí si dojít na záchod. Vstala. Prošla kolem postýlky, jakoby ji ani nechtěla vidět. Jakoby tam nebyla. Ale byla tam. Matka seděla v kuchyni a četla noviny, snídala.

„Chtěla sem jí dát někam pryč, ale musela bych jí rozložit a nemám žádný nářadí na to, Betynko.“ vysvětlila matka.

„Já to pak rozeberu.“ ze záchoda.

„Neblázni. To ať si rozebere von, dyž je to takovej…“

„Ty víš?“

„Mluvila si ze spaní, pochopila sem…nechtěla sem, já to chápu, proč se to stalo. Moc mě to mrzí, ale ty teď musím myslet hlavně na sebe a koukat do budoucnosti.“

Bety se vrátila s námahou do kuchyně a sedla si na židli.

„Nemusíš mi říkat tyhle věci...“

„Já jenom…“ pohladila jí po rameni.

„Vrátim se do Prahy.“

„Vážně? To jsem ráda. Asi to bude lepší, viď.“ s lehkým úsměvem.

„Nebude to lepší. Ale je to to jediný.“ vstala a lehla si znovu do postele.

„Já všechno zařídím, neboj. Přestěhuješ si věci do svýho bytu nebo můžeš bydlet doma u mě, nějaký čas. Budeme zase spolu.“

Zazvonil telefon.

Membránu rozkmital Petrův hlas.

„Táta umřel.“

„Cože?“ zajíkla se Bety.

Několika slovy se pak Babeta dozvěděla, že Petrův tatínek zemřel včera večer. A proč? Proč proboha? Tak náhle. Ano, ano, teď to ví, teď to pochopila. Pohádali se s tím nevěrníkem, zkázonosným Jidášem, a když se tatínek dozvěděl v té hádce, že Bety potratila právě kvůli nevěře, když je přistihla in flagranti v té kavárně, dostal infarkt a nebylo mu pomoci. Jeho syn mu vrazil zrádcovskou dýku přímo do srdce. Kolik mužů přežije své četné infarkty, kolik z nich si může své srdeční nouze jako zářezy na svých pažbách počítat do deseti, on, ten úžasný tatínek se smyslem pro humor, který se tak báječně těšil na svoji vnučku, který se o ní staral jako o vlastní, byl tou zradou sražen k smrti bez výmluv.

„Si srab.“ řekla mu nakonec a položila sluchátko.

Snad ne proto, co udělal jí, ani že způsobil smrt svého otce, ale proto, že neměl dost síly a odvahy, aby za ní přišel a řekl jí to do očí. Snad proto.

XVIII. Úděl a Amen

Masivní dolmen Budějovického krematoria ten den vypadal ještě tíživěji, než když kolem něho dřív Babeta jenom projížděla a hodila tam letmo okem. Dnes tady stojí, černé punčochy, které většinou ani nenosí, černou sukni a temnou náladu v srdci. Je tam sama, nikde nikdo, jen opodál u multikáry stojí údržbář a pokuřuje. Slabý dým z jeho cigarety vypadá vedle betonového komínu budovy nepatřičně, leč symbolicky. Životem jdeme od kouře ke kouři, na ohni si opékáme buřty na dovolené, vaříme oběd, oheň máme v srdci a zapalují se nám lýtka láskami, pak jsme v jednom ohni, když o něco jde třeba v zaměstnání, jsme zapálení pro věc a nakonec skončíme v tom posledním ohni jako popel.

Nemyslela si, že nakonec na pohřeb tatínka přijde, ale samozřejmě že je tady. Nemohla nepřijít. Měli se moc rádi. Jen přišla asi trochu pozdě. Vykročila k budově. Ano, vevnitř už jsou všichni připraveni. Obřad co nevidět začne. Sedla si do poslední lavice, sama, odloučená ode všech. Vidí před sebou některé tatínkovy kolegy z práce, potom docela vepředu je rodina, vidí Petra i jeho maminku, tatínkova bratra s rodinou a další, co dosud nepoznala. Hudba spustila. Potom řečníci, nakonec kavalec. Bylo to až bizarně rychlé. Ale co. Duše už je v éteru nebo někde, tohle je jen fyzické tělo. Kus masa. Co na tom záleží. Důležitější jsou vzpomínky a skutky, co se nesou s duší tatínka a co zůstanou v nich. I tak ale Babeta brečí. Neudržela se. Události posledních dnů se semlely jak v rotoru pračky, nemilosrdně zacloumaly jistotami, přáními a touhami všech. Řecká tragédie v přímém přenosu. Maminka připomíná Iokasté, která přišla o muže rukou svého syna, ale okolnosti byly jiné, to Bety ví. Ale co na tom záleží. Musí teď koukat do budoucnosti, ano, je pevně rozhodnuta opustit tohle město, tohle krematorium jejího osudu, opustit svá přání a sny a začít někde znovu, třeba i na starých místech. Vrátí se do Prahy. Obřad končí. Lidé vstávají. Náhle se Petrova maminka z přední lavice otočí docela dozadu a zahlédne Bety. Vykročí k ní. Jde, proplétá se mezi návštěvníky, na konci skoro běží, roztáhne ruce do obrovské náruče a obejme ji. Vydrží spolu takhle snad půl, snad minutu nebo dvě. Obě pláčou. Maminka všechno chápe, matky musí všechno vydržet. Od toho tu jsou. To je jejich úděl a jejich amen.

XIX. Epilog

V srpnu obvykle nebývají ta největší horka. Pár dní ale bylo tak dusno, že náhlý déšť, který spásně zchladil jihočeskou metropoli, zapůsobil jako chladivý obklad a budějovické předměstí se opět na chvilku zahalilo do Šumavských par. Bety stojí s matkou na nádraží. Autobusy stojí tiše opodál a praskají horkem. Teď se jeden z nich odlepil jako z česna a za chvilku nabíral do sebe barevné medové chomáčky s batohy. Matka se ovívala novinami. Babeta seděla vedle ní tiše a hleděla do asfaltových prasklin, kterými prorůstala tráva. Všechno je nějaké popraskané. Botou odvalila malý kamínek a přišlápla ho. Cítila se, že je šestiletá holka, co čeká s matkou na zápis do školy. Nebo u zubaře. Tak se cítila. Horko prostupovalo halenkou. Napila se lahve. Tu náhle vidí známého, jak se k nim přibližuje. Je to Zrzek.

„Ahoj, Bety.“ zamával na pozdrav.

„Ahoj.“ odvětila hladivě a snažila se vyloudit alespoň nějaký úsměv.

„Sem rád, že sem to ještě stih. Kdy vám to jede?“

„Za pět minut.“

„Hm. To je škoda, že odjíždíš.“

„Hm.“

Ticho. Oba si měli tolik o čem povídat, ale pět minut a vedle sedící matka a celá ta situace náhle způsobily, že ani jeden z nich nevěděl, co říct.

„Přines sem ti tohle.“ a podal jí kousek provázku. „To je ten provázek, jak si mě ho svěřila. Že mám udělat to vytýčení. Schoval sem si ho na památku.“ vysvětlil. Ona ho tiše převzala a mlčela. Jen se na něho usmála.

Čmelák se na stanovišti opodál zachvěl startujícím motorem. Lidé se našponovali v zástupu, připraveni nastupovat. Bety s matkou se také zvedly z lavičky.

„Tak se měj moc hezky, Zrzku.“ a políbila ho na tvář.

Pak se obě ženy postavily na konec zástupu podél zábradlí. Zrzek jim pak ještě zamával, když se autobus rozjel a obkroužil nádraží, aby najel na svou nepočítanou pouť do matičky Prahy a zase zpět. Za okamžik zmizel Zrzek, zmizelo nádraží, zmizelo to celé město, které se ničím neprovinilo a přesto se v něm udály takové zvraty, co donutily Babetu to všechno opustit. Záhy zmizely celé Jižní Čechy, kam se možná dlouho nevrátí. Neví, co ji čeká, neví, jak to všechno zvládne, neví, jestli ještě potká někdy svého Alaina Delona nebo někoho jiného, neví, jestli bude mít vůbec kdy děti, neví nic. Sedí teď v autobuse vedle své matky, která vlastně stojí na samém počátku, na samém početí její celé tragédie. Neviní jí však z toho, chápe osud stvořených i osud tvůrců. Ona tím druhým byla jen na okamžik. Zvedla teď ruku, ve které třímala doteď provázek, ušmudlaný od hlíny a kapiček potu archeologů. Zvedla ho a otevřeným okýnkem ho za jízdy vypustila z okna. Vlál jako malý prápůrek, statečně odolávajíc větru. Kdyby tak mohla opustit tohle město, tenhle kraj a zapomenout na všechno. Kdyby se tak do toho provázku mohlo vměstnat všechno to trápení ale i radosti a pustit ho mezi prsty, jakoby se to nikdy nestalo. Kdyby to tak bylo možné. Pustila ho.

*     *     *