Babeta Malinová a Akce Krčín

Mladá archeoložka tentokrát možná vyřeší záhadu smrti a zmizení rožmberského regenta Jakuba Krčína...

Babeta Malinová a Akce Krčín

PDF v originálním formátu

I. Teplý peřiny

        V červnu už obvykle bývají horka, ale rok devadesátý šestý zřejmě trochu zaspal, protože teploměr za oknem ukazoval devět stupňů. Pár dní už bylo teplo, ale pak začalo pršet a Budějovické předměstí se zahalilo do Šumavských par. Ranní mrazíky dávno ustoupily s ledovými muži, ale vytáhnout nohy z vyhřáté postele se přeci jen zdálo nemožné. Babeta se protáhla v peřinách a rozlepily se jí oči povinnostmi. Ano, dneska musí do ústavu, a pak ještě na poštu a potom večeře s Petrovými rodiči a potom a potom...zívla, jakoby byl už zase večer. Promnuté oči a nohy visí přes pelest k podlaze. Jedno oko si ještě nepřivyklo světlu, záclonka na okně nepřiléhala a nepřístojnost všedního rána se drala drze dovnitř. Už je to čtyři měsíce, pohladila se na břiše. Ještě nemá jméno, nechce to zakřiknout. Ještě ta maličká neví nic o světě, je v teple tam uvnitř, v bezpečí, ještě neví, co jí čeká. Nebo jeho? To se taky ještě neví, nechají si to jako překvapení. Podlaha je studená, staletá prkna v podlaze nasála vlhkost noci. Podruhé si promnula tváře. Jakoby vstávala za dva. Vždyť jo. Teď přeci všechno dělá za dva, jenom toho času je pořád sotva pro jednoho. A díl na spánek a snění je stále nějak kratší. Oh bože, kolik snů se jí zdálo, když byla dítě nebo ještě na gymplu, to byla schopná prospat a prosnít celé dny. Jak to bylo krásné. Sny lůnem zvědomění. Podstatou bytí, ke které se občas všichni vracíme, abychom nezapomněli, kdo jsme, odkud přicházíme a kam vlastně jdeme. Zazvonil telefon. Ještě drzeji, než to slunce.

„Ahoj, Bety.“ ozval se šéf archeologického ústavu. Začalo to nevinně. Dokonce z toho ani nekoukaly přesčasy. Dál už to bylo ale horší. „Máme nález. V Obděnicích. A nemám nikoho volnýho.“

„Kde to je?“

„U Sedlčan.“

„Cože? A proč to nedělají středočeský?“

„Dělala to středočeská policie a ta jim to postoupila, ale ono se to vztahuje ke Krčínovi a ten je náš. Tak nám to přehodili.“ vysvětlil docent Karas a čekal na odpověď.

Super. Sotva vstala, ještě ani nerozhrnula záclony, aby se podívala, jestli zase prší nebo bude sluníčko a program na dnešní den je vzhůru nohama. Zvedla nohy ze studené podlahy zpátky do postele a promnula si je. Sluchátko na rameni.

„Tak co, pojedeš? Budeš mít príma výlet.“

„A můžu si vzít aspoň škodovku?“

„Jasně, ta je volná. Tak zatím, až přijdeš, řeknu tě podrobnosti.“

V kanceláři šéfa tikaly sloupkové hodiny a právě odbyly čtvrt. Tak jak to měl rád. Babeta seděla přes stůl a na klíně desky s pár listy, ve kterých se dočetla, o co asi tak přibližně jde a taky pověření k výkopům. Usrkl kafe z rohu stolu, ona polkla naprázdno, protože čaj, co narychlo zhltla doma, už dávno přestal v břiše hřát.

„A to je ta bývalá Krčínova tvrz? Kdo to teď má?“

„Nějakej Louda. Chce stavět pro dceru, tak kopnul základy a vykopal kostru. A udělal pro něj asi tu největší blbost na světě, že se s tím pochlubil. Naštěstí pro nás tím začala docela zajímavá událost. To záleží na tobě, co z toho dostaneš.“ a ukázal hrnkem kafe jejím směrem.

„No to nevim.“ odfrkla sama nad sebou. “Vždyť to tam vůbec neznám. To může bejt ledacos.“ a znovu se podívala do papírů. Písmenka se jí rozmlžila jako lístky čaje. V japonštině to ale psáno nebylo. Jen je unavenější než obvykle.

„Ale co jistě víš, že kolem smrti Jakuba Krčína panuje dost hustá mlha.“ pokračoval vedoucí Karas. Souhlasně pokývala.

„No to jo. Nikdy se nenašlo tělo, dokonce se ani neví, kdy přesně umřel a vlastně se neví skoro nic. Ani kde je pohřbenej.“

„Přesně tak. A kdoví…“ vstal od stolu a přešel k ní. „Třeba tamta kostřička…“ a významně zdvihl obočí a pokýval hlavou.

„Tak já jedu. A jak to bude dál? Nebo tam budu dělat sama?“

„Pošlu za tebou někoho, až budem vědět víc. Jsi předvoj. Prvosledový průzkumný oddíl. Jako na vojně. Budeme tě krejt zezadu. Neboj.“ a v obou pěstech schoval palce na důkaz, že jí je drží. To jí ještě chybělo. Jeho častá vojenská přirovnání, díky kterým byl pověstný, byla v akademickém prostředí trochu jako pěst na oko a dnes ty zaťaté pěsti jí jen daly zapravdu. Čeká jí patrně nelehký úkol. Navíc sama pojede někam osmdesát kilometrů, aby zjistila, že stejně nemůže nic zjistit a bude se dohadovat z majitelem, co chce stavět a ne poslouchat nějaké akademické plky historiků o významu vykopávek. Netěšila se. Ale aspoň už neprší.

Klíčky strčila škodověnce do zubů a vyrazila na sever. Na sedadle spolujezdce se válely bagety, rajčata a dvě balení plátkové šunky. Jedna termoska s kafem a druhá s čajem. Bude to potřebovat.

II. Hořký kafe a sladký koláče

         Ospalá vesnička na pomezí středočeského a jihočeského kraje bzučela včelami. Léto začalo. Betyna zastavila autem na návsi pod kostelem. Zatáhla ručku až to v ní zachrastilo a člověk v ovápněných montérkách přes ulici se jejím směrem ohlédl. Když otevřela dveře, hned k ní vykročil. Neusmíval se.

„Vy ste taky vod tý kostry, co?!“ spustil bez pozdravu.

Víska, kterou v posledních dnech rozryl shon policistů, úředníků a historiků, nesla z tohoto neblahého probuzení jisté šrámy. Nejvíc asi na náladě místních. Babeta se vysoukala z auta téměř stejně těžce, jako Pepíček Abrhám ze své Prdlavky. Dvojctihodné bříško si bere svou daň. Vesničan si toho všiml a obhroublost šla stranou.

„Promiňte.“

„To nic. Jo, máte pravdu, sem vod tý kostry. Z Budějic. Malinová. Archeologický ústav.“ a zdvihla ruce do vzduchu a propnula se v zádech. Reliéf těhotenství se zaleskl v poledním slunci.

„Co to bude?“ usmál se a ukázal tam dolů.

„Překvapení. Tak kde to máte?“ a přešla věcně k meritu věci. Nevláčela se ten věk cesty jenom tak z plezíru.

„Támhle u Loudů.“ a dloubl prstem směrem za kostel.

Ano, tam někde stával a dodnes vlastně stojí ten bývalý Krčínův hrádek, místo jeho posledního odpočinku. Tam ho také viděli naposled. V Břežanovi, kronikáři Rožmberků, u nichž Krčín byl dlouholetým a vlastně nejslavnějším regentem, rybníkářem a podnikatelem, tak tam se v té kronice píše, že umřel někdy v únoru, asi. Je tam zápis, že už je mrtvý, ale neví se kde a kdy. To je opravdová záhada. U tak slavného muže je to s podivem. Jeho povaha ovšem nebyla laskavá a příjemná a kdoví tedy, co se vlastně v těch jeho posledních dnech semlelo. To všechno se ale vůbec nemusí vztahovat k tomu dnešnímu nálezu. Kostra na Loudovic zahradě tady může být sotva pár desítek let, možná z války. Nějaká nevyřešená vražda, pomsta, kdoví. Veničan doprovodil archeoložku pomalu do kopce až ke tvrzišti. Tam stála ve vratech nějaká žena a házela zrní slepicím. Na Babetu hodila nevraživý pohled.

„Co chceš, Pepane?“ zeptala se vesnického průvodce a otřela se znovu očima po doktorce.

„Tohle je archeložka, k tý kostře.“

„Malinová.“ dodala Bety a nabídla ruku na pozdrav.

„No jo, tak co se dá dělat, když ten trouba…ále. Loudová.“ mávla rukou a narychlo podala leklou rybu. Pak nabrala z hrnce zrní a rozhodila po dvorku. Slepice se za ním rozeběhly jako za zlatými nugetami.

„Máte pěkný slepice.“ pochválila hospodářství. „To sou leghornky?“

Loudová se rozesmála. „Rodalenky, slečinko...ty vaše sou bílý jako vápno.“ dodala a otočila se směrem do dvora. Vesničan rozpačitě pokynul, že tedy mohou vstoupit.

Dvorek to byl vcelku malý, dosti členitý. Tráva zarostla celé nádvoří bývalé tvrze, kamenné zdi hlavní věže a obranného valu byly stále k poznání a domek postavený patrně na místě bývalého gruntu Krčína taky vypadal pěkně. Na boční zdi byl přilepený další domek, přistavěný mnohem později, snad v devatenáctém století. To všechno Babeta zkoukla jedním pohledem, ale stejně se musí podívat do soupisu Památkového ústavu, aby neudělala nějakou botu. Listin měla plnou brašnu, ta se ale zatím pekla na sedadle auta. Kroky mladé historičky nejistě našlapovaly mezi slepičinci a viklajícími se kameny zápraží. Loudová, selka z Jiráskova románu, mezi dveřmi svého stavení nabídla doktorce něco k zakousnutí, když už tady je.

„Dostanete koláče a kafe. Tady se posaďte.“ a šoupla hlasitě židlí v kuchyni. Na zdi tikaly cibulákové kukačky, právě odbyly čtvrt. Místnost byla útulná, ale s dozvukem osmdesátých a snad i sedmdesátých let. Muškáty na okně právě šarlatově kvetly. Babeta si sedla.

„Tak já du.“ průvodce Pepan dloubl prstem někam za sebe. Loudová jen mávla rukou a nic neřekla. Muž zmizel na zápraží, a pak ještě nahlédl krátce oknem skrz muškáty, jakoby se chtěl ujistit, že je host v pořádku. Selka před ní přisunula talíř s tvarohovými a makovými koláči a dala vařit na kafe. Opřela se zády ke kuchyňské lince a na prsou založila ruce. Vzdor vůči mladé cizince z města. Chvíli bylo ticho.

„Kdy to čekáte?“ a dloubla hlavou do jejího břicha.

„V Listopadu.“

„A to se vám chce takhle vandrovat po světě, s tímhle?“

„Je to moje práce.“ omluvně Bety.

„Berte si.“

Poslechla. Voda v konvici počala bublat. Venku bzučely včely a cvrlikavými tóny strnadi a vrabci slavili slunečný den.

„A co to bude?“ dloubla podruhé.

„Nevíme.“

„No jo, já sem to taky nechtěla vědět. To je lepší. Aspoň je na co se těšit. A potom už jenom posraný plíny a samý starosti. Furt řvou, nevyspíte se a kolik peněz to stojí než vyrostou. A potom?“ a mávla rukou.

„Máte dobrý koláče.“

„A vy ste vokaď?“

Voda vřela víc a víc.

„Z Budějic. Tam máme ústav.“

„Na jak dlouho to vidíte?“

„No, až se to celý…“

„No jo, já vám něco povim. Ten můj trouba, kdyby to byl nevohlásil, tak tady máme klid, víte. A můžeme klidně stavět vostopéro. Ale místo toho se nám to celý zastavilo. A ještě do toho přijedete vy.“

„No, já…“ Babeta položila druhý koláč zpátky na talíř.

„Ale nic proti vám, to chraňbůh, žejo. Vy za to nemůžete. Ale musíte taky chápat vy nás, žejo.“ chňapla po mouše v letu, a pak se otočila k lince a nalila vodu do hrnku. Ten pak postavila na stůl.

„Cukr chcete?“

„Hm.“

Selka donesla kilový pytlík s krystalem a lžičku.

„Poslechněte, já se budu snažit to taky maximálně urychlit. Snad chápete, že s tímhle…“ a ukázala na svoje břicho.

„No to doufám. My totiž potřebujem stavět, víte.“

„Tady si!“ nakoukl oknem dovnitř vedoucí Karas. Babetě se úlekem okamžitě rozlil po tváři úsměv, jakoby v tu ránu byla sproštěna Obděnického selského povstání.

Záhy do kuchyně vešel průvodce Pepan, který se patrně stejně ochotně ujal i docenta Karase, když před pár minutami zaparkoval na návsi vedle erární škodovky.

„To je jak na jarmarku!“ prásla rukama Loudová.

„Aspoň tu budeme rychleji hotový, paní Loudová.“ chlácholil jí.

„No to doufám. A ty vypadni.“ ušklíbla se a máchla rukou na Pepana jako na otravnou mouchu.

III. Kostřička

           Ovocné stromy v dolní zahradě vyzývaly svými stíny ke spočinutí, ale tady, blíž ke dvorku, bylo přeci jen něco zajímavějšího. Čtvercová jáma, která měla být základem domu, ale místo toho je odkrytým pohřebištěm. Částečně, protože středočeši sice zajistili místo provázkem a ofotili, ale další bližší ohledání neprovedli. Pro nedostatek pracovních sil se téhle kostry zbavili ve prospěch rožmberáků, jak občas posměšně jihočeským archeologům řikali. Babeta nahlídla na bobku do jámy. V hloubce skoro tři metry ležela na boku kostra. Byla pořád ještě zpola pod hlínou, ale už na první pohled budila dojem dávných časů. Proto se s tím přestala zabývat i policie. Kostřička toho nebožáka tady zela zcela osamocená a čekala jen na ty dvé ruce archeoložky a jejího vedoucího Karase, který jí sice poslal jako ten prvosledový oddíl, ale který záhy svým autem dorazil, aby jí v tom nenechal a byl ihned informován.

„Jdem se připravit.“ řekl nakonec Karas a to znamenalo, že se oba převlečou do pracovního a donesou si vše potřebné k odkryvu.

Po třech hodinách ometání, focení, dokumentování a očišťování už bylo jasné, že zpráva pro policii, kterou jako první měli vyhotovit, bude jednoznačná. I kdyby tohle byl mord, odehrál by se před třemi sty lety, ne-li dřív. Babeta se nalokala vody a opřela se o stranu jámy. Pohlédla nahoru do mraků a odpočívala. V tomhle stavu je práce v terénu o poznání obtížnější. Docent Karas se právě nakláněl s košťátkem u hlavy, když v tu chvíli téměř až vyděšeně zvolal.

„Bety! Poď se na něco podívat!“ Přiskočila obratem a klekla si vedle něj. „Vidíš to taky?“

Zamhouřila očima vedle lebky do hlíny a tam, trochu vlevo, jakoby pod krkem, se cosi zablýsklo. Zakreslili a nafotili tu situaci a ometli pak ještě kousek. Bylo to zlato. Zlatý přívěšek. Kostra ho měla kolem krku. Ten člověk byl evidentně pohřbený v šatech, malinké zbytky látek tu a tam, které se ještě nestačily rozložit, vězely v záhybech kostí, ale zřejmě tento diadém unikl pozornosti těch, kteří toho člověka pohřbívali. Anebo jej pohřbili se všemi poctami a majetkem, který měl u sebe? Tomu nález neodpovídal. Docent nakonec vyškrábl zlatý šperk zpod lebky a očistil ho v dlaních. Babeta ani nedýchala. Takové věci se u pohřbených většinou nenachází.

Vylezli z jámy a posadili se pod stromy, kde měli dvě sedačky a stín. Ona vychlemtala další půllitr vody, pila za dva. Docent mezitím omyl šperk ve vodě. Ano, byl to medailonek s řetízkem, který se nosí na krku. A na něm bylo vyryto IKGKS a erb s ptáky a rybami. Bylo vše krásně vidět a pěkně provedeno. Bylo to jasné. S velkou pravděpodobností stojí nad hrobem Jakuba Krčína.

„Vidíš Bety, IKGKS – to dost pravděpodobně znamená Iakub Krczin, Gelczan, Sedlczan a to K budou Křepenice. Takže si nechal ten medailonek udělat někdy po roce 1580, kdy se právě na Křepenicích zakoupil. Aspoň myslím, co myslíš ty?“ vybalil docent svoji verzi.

„Vypadá to tak. To je ale bláznivej nález, co.“ žasla nad tou skutečností. Zlato se třpytilo ve slunci, vítr si pohrával s jabloněmi, jí kručelo v břiše, ale nic z toho nepřekonalo úžas nad tím, že možná stojí u převratného objevu.

„Ten erb má papouška, to je původní erb Krčínů a k tomu pak povýšil o ty rybky. O co taky jinýho, viď. Takže ten erb je opravdu Krčína. Nebo jeho dcer. Ta kostra je ale docela velká a bude mužská. To bude von!“ a ukázal rukou do hrobu.

„Ale jak se tam dostal?“ podotkla Babeta a oba jakoby naráz pohlédli do díry. Mlčela. Kostra dole také mlčela, ani se nepohnula. Vítr na chvilku ustal. Jakoby sám chtěl poslouchat, jestli ještě nedýchá a nevydá svědectví o tom, co se tu semlelo.

„Hlavně aby se to neprofláklo dřív, než to budeme vědět najisto. Ty lidi tady…“ a rozhlédl se směrem k domu a dvorku,“...by neměli nic vědět. Aspoň dokud se nedostaneme do týlu a neposichrujeme si to na obou křídlech.“ opět použil svoji vojenskou hantýrku.

„Ale proč ho zakopali do takový hloubky?“ přemýšlela Babeta.

„Musíme přesně zjistit, co tady bylo v 16. století.“ a mnul si bradu.

„Ta hlína vypadá jako navážka. Vidíš ten lem, to není jenom obyčejná linie ornice nebo sedimenty, to skoro vypadá, jakoby ta díra tady už byla a oni ho jenom zahrabali.“ dedukovala dál. Docent souhlasil. Vypadalo to divně. Pro dnešek to ale stačilo.

„Tak už sme skončili, paní Loudová.“ zahalekal do kuchyně skrz okno docent. Nikdo tam ale nebyl. Hospodářka byla na záhoně před domem.

„No to sem ráda, tak už bude klid, jó.“ zvedla se s rukama od hlíny a propnula kříž.

„Pro dnešek jo. Koukám, máte pěkný slepice. To sou bojleři?“ a sám sebe pobavil narážkou na Jakeše. Selce jen vyšla pohrdlivá bublina skrz rty, koukla na Babetu, ta se uculila. Loudová nad oběma mávla rukou a vrátila se ke svému plevelu. Tenhle aspoň může vytrhnout.

Smolaři z vesnice, kterým se pozastavila stavba rodinného domku a štístkaři z archeologie, kteří možná sloupnou další slupku dávného tajemství. To byl zatímní výsledek. Slunce sláblo, přespat ve vesnici nebylo možné. To by ani nechtěli, ale nějak to tu zajistit musí. Zavolali tedy na pomoc policii.

IV. Ryby a papoušci

          Společná večeře s Petrovými rodiči probíhala sice o den později, to kvůli Babetině výletu do Obděnic, ale zato byli všichni čtyři veselé mysli a dobré chuti. Tatínek Petra jako vždy chrlil své anekdoty a byl vesel jako o svatbě samotné. K té ale zatím ještě nedošlo. Bety si objednala rybu, snad chtěla přivolat ducha Krčína, aby jí prozradil, jak zemřel a i tatínek Petra si dal pstruha s bramborem.

„Tak řekni Bety, co ste tam našli?“ pobídl Petr svoj nastávající a položil na ní své krásné modré oči.

„No, zatím to není jistý…“ nechtěla zakřiknout.

„Karas se nechal slyšet, že ste objevili hrob Krčína.“

„Je to pravda?“ užasle Petrův tatínek, téměř z otevřenou pusou.

„Ty to možná ještě nevíš, ale táta je největší znalec Krčína v celý rakousko uherský monarchii a přilehlým okolí.“ poňoukl svého otce Petr.

„Vážně? To by se nám mohlo hodit.“ usmála se na budoucího tchána Bety.

„A co ste tam teda našli? Jsem jedno ucho.“ tatínek se naklonil nad talíř, až si namočil kravatu do zbytku tatarky. Maminka mu kravatu vyndala a ubrouskem očistila.

„Kostra asi z 16-17. století, měla zlatej medailonek kolem krku. A na něm…“

„A na něm iniciály Krčína, co jinýho!“ skočil do toho Petr.

„No fakt.“

„Vážně. Famózní objev, Betynko. A ty jsi u toho. My jsme u toho. To je úžasný. Mohl bych se tam podívat?“ nadšeně.

„No táta by tě s tím pomoh.“

„Jedeš tam zítra, Betynko? Že bych tě tam svezl autem.“ nabídl tatínek.

„A na starý rezavý kolena konečně napíšeš tu habilitačku.“

„Tak pojedeme spolu, to bude fajn. Aspoň nebudu muset řídit.“ usmála se.

„Neboj, já řídím dobře, viď maminko, bourali sme jenom párkrát.“

„No, táta je dobrej šofér, občas sice máš pocit, že si nastoupila na loď a ne do auta, ale dobrý.“ pobavil společnost syn.

„Neboj betynko, lodní lístek si kupovat nemusíš.“ vesele tatínek.

Kdyby někdo zpoza velkého proskleného okna restaurace nahlédl dovnitř, mohl by závidět tuto hřejivou rodinnou pohodu v dobré zábavě. Uvnitř se svítilo sargasovými barvami lamp a venku již byla nemilosrdná tma. Prosvícené sklo však lákalo jen lačné komáry a můry. Teplý červnový den končil, ale něco velkého začalo.

V. Výlet s překvapením

„Víš Betynko, proč má Krčín v erbu právě toho papouška?“

„No nevím, je to dost divný znamení.“

„Ten rod pochází z Polep, to je vedle Kolína a to místo se tak jmenuje podle toho, že tam chytali ptáčky zpěváčky na lep. On to asi není papoušek, ale vypadá tak. Spíš myslím, že to bude prostě nějakej drozd nebo strnad nebo podobnej ptáček, protože papoušků ve východních Čechách není ani dneska zrovna moc.“ vysvětlil vesele tatínek za volantem, když projížděli Táborem.

„Víte toho hodně.“

„Není tak těžký hodně vědět, ale vědět, jak s tím naložit.“ zafilosofoval a nechal se předjet zleva. „A znáš tuhle o papouškovi? Když už je o nich řeč. Přijde starej Šámes k rabínovi a nese mrtvýho papouška a chce ho nechat po židovsku pohřbít do rodinný hrobky. Kouknou, Šámes, voni sou blázen, copak já můžu uložit do jejich rodinný hrobky, kde leží jejich matka a otec a celá jejich famílie, tohodle ptáka? Kterej notabene pochází vodněkud z Brazílie? Dyť je to tam samej katolík. To nejde. Tak se Šámes zklamaně otočí a jde ven ze synagogy a mumlá si. Tak to vidíš, takovou dobu tě šetřím na pohřeb a co já teď budu s těma tisícema dělat? To zaslechne rabín a doběhne Šámese. Poslechnou, to měli říct hned, že ten jejich pták byl taky vobřezanej. Dobrý, co!“ a rozesmál se. Veselá kopa dala blinkr a sjela z hlavní silnice. Za chvíli tam budou.

Vesnička s Krčínovou tvrzí přivítala nerada dalšího návštěvníka. Auto zastavilo na návsi jako obyčejně a dvojice vyrazila rovnou na místo činu. Za plotem je přivítal Louda. Nálezce osobně.

„Vás já znám, vy už ste tu jednou byl, žejo. Vyptával ste se na toho Krčína.“ mhouřil očima k Petrovu tatínkovi.

„Vy máte ale pamatováka. Proč ste nestudoval historii?“

„Na ty vaše říkánky mě neužije, ale na ksichty, na to jo. Ty si pamatuju.“ a upil pivo. „Tak kdy doktorko myslíte, že to budeme moct rozjet?“

„Ještě to chvilku potrvá, pak už vám dáme pokoj.“ vysvětlila Bety.

„Už aby to bylo. Aspoň základy žejo, do léta.“ a další lok.

„Dneska vás moc nezdržíme, sme tu jen na skok a za dva dny to zabalíme.“

„Fakt? Dva dny, no tak na to se napiju.“ dopitou lahev pak postavil na parapet okna kuchyně.

„Tak my jdem.“ a Bety pokynula tatínkovi směrem do zahrady.

Jáma vypadala stejně, na dně byla voda po kotníky. Včera pršelo. Kostra už naštěstí byla převezena do ústavu, zbývalo jen finální ohledání, kdyby se přeci jen něco nenašlo v okolí. Nic tomu ale nenasvědčovalo. Na tomhle místě lidé žijí nepřetržitě, vyrostly tu další dva domky, zahrada je v permanenci, pořád se tu něco děje a kope, sází a vykopává. Ani v minulosti by nějaký povrchovější nález neušel pozornosti obyvatel. To jen chudák Krčín, jak ležel takhle hluboko, byl ve svém tragickém konci nerušen.

„To je opravdu divná hloubka.“ dumal nad jámou Petrův tatínek. „Už ste zjistili, co tady bylo?“

„Nevím. Nedá se to zjistit. Žádná stavba tu nebyla, základy žádný, nic.“ Babeta sdělila závěr výzkumu místa a to, co jim mohl nabídnout archiv památkového ústavu.

„Tak já ti to Betynko řeknu, co tady bylo.“ a sedl si na židličku pod přístřeškem. Napil se z čutory, co si přinesl s sebou. Vydechl, čerstvý vesnický vzduch mu udělal dobře.

„Tady byla jímka. Močůvka. Toho starýho hospodářství, co tu Krčín měl na dvoře. Slípky, kozy, možná nějakou tu kravku kvůli mlíku. Na to všechno potřebujete hnůj nebo aspoň nějaký místo na močůvku. A hlavně záchod pro lidi. A tam taky umřel.“ a ještě se napil. Zpozorněla. Ano, dávalo to smysl. Proto byla kostra nalezená tak hluboko. Jestli tady byla jímka, třeba o hloubce metr a půl nebo dva a tehdejší terén byl o něco níž. Vrátila se k jámě a přemýšlela. To dává smysl. Tatínek na to kápl.

„A když tu jímku nepotřebovali, tak to další majitelé prostě zahrnuli hlínou tady zhora, když stavěli ten barák vedle.“ dedukovala dál. „A našeho Krčína tak definitivně pohřbili.“ ironizoval jeho osud a znovu se napil.

„Nevíte tatínku ještě jednu věc.“ a sedla si ke stolku a také se napila z čutory. Napjaté mlčení. Jen se k ní otočil. „Na tý lebce sme našli frakturu. Někdo ho praštil do hlavy, něčím tupým, snad kamenem, sekyrou, nevíme.“

„Proboha. Takže přeci jenom ho zabili.“ vydechl tatínek a otřel si pot z čela. Horko letního dne se protnulo s patrně tragickým a bolestným osudem posledního Krčína. „Proto se nenašlo to tělo a neví se ani, kdy a jak. Panebože.“ dodal.

„No. Tělo už asi máme. Proč zemřel a kdy, to se možná nedozvíme nikdy.“

„Hm, ale že nevyplaval?“ tahle otázka protnula rozkvetlou zahradu jako hořící šíp jasnou oblohu. A pak si sám odpověděl. „Asi to bylo hustý. Neměl něco přivázanýho na sobě, nějakej kámen třeba?“

„Nic tam nebylo.“

„Většinou ty těla vyplavou, ne?“ vzpomněl na detektivní příběhy, co četl nebo viděl v televizi.

„Je to záhada.“ vzdychla a ohnala se po mouše.

„Neházej flintu do žita, Betynko. Já rozžhavím svoje dva závity, jeden na historii a druhej na sitzflajš a to by v tom byl čert, abysme na něco nepřišli. Pomůžu rád.“ a práskl dlaněmi o sebe. V šedesáti už skoro nedoufal, že by se mohl zahryznout do pořádného vědeckého úkolu, a teď tady před ním stojí, svěží a v plné síle.

„Dostanete fotodokumentaci a zákres tý situace tady.“

„Tak, jo. Ty budeš držet svou linii archeologickou a striktně nálezovou, já se vydám po linii kronik a nahodilých zpráv, abych utvořil spletenec hypotéz, ze kterýho nakonec vypadne něco, co se zove legendou. Nebo nesmyslem, když mě nic nenapadne.“

„Proč ne.“ usmála se a zahleděla se do ovocných stromů. Malá zelená jablíčka ještě skoro nebyla vidět a větve se pod nimi ani trošku neprohnuly. Ale uvidí se za pár měsíců, jak stromy pocítí tíži svých plodů, které ztratí panenskou barvu listů a vyloupnou se jako rudá sluníčka se šťopkami. Možná i jejich práce na Krčínovi dá své plody. A možná i o trochu dřív, než Bety slehne kdesi v budějovické porodnici a stane se matkou sluníčka, co ještě nemá jméno. Ale bude mít. To nejkrásnější.

VI. Pátečníci

         V ředitelské pracovně se ležérně houpe na židli Petr, vedle něj sedí Babeta, a naproti ještě dva kolegové. Mimořádná porada „Akce Krčín“, jak to pracovně nazval docent Karas, který právě típl cigaretu do popelníku, rozřízla páteční ráno.

„No, takže co vlastně už víme. Že ten nález je muž, stáří mezi 40 a 65 lety, to podle zubů a kostí, že tam ležel asi 400 let a na krku měl tenhle medailonek.“ a ukázal na fotku před sebou.

„Hezká práce.“ dodal Petr.

„O tý díře v lebce všichni víme, a musím říct, že bych si to radši představil bez ní. Ale když už tam je, musíme s tím nějak naložit. To zase bude skandál. Dovedete si představit, ty pisálky? Co si budou vymejšlet za senzace?“

„Já bych to ututlal.“ navrhl Petr.

„Ty bys to, hm...no jo, ale jak to chceš prosímtě udělat? Něco jim říct musíme. Jeden už čeká div ne támhle před barákem a z tý vesnice sme je dostali jenom proto, že tam hlídkuje policie a ta kostra už je u nás!“ a ruka mu s plácnutím dopadla k lampasům.

„Dokud to nebude všechno jistý, stejně nemůžeme nic kloudnýho říct. Tak do tý doby…“ vložila se do toho Babeta.

„Hm. Volali z Prahy.“ významně docent.

„Taky.“ Petr do rytmu svého houpání.

„Taky.“ zopakoval po něm.

„No a co chtěli?“ Petr ironicky a snad i zbytečně.

„Nedělej si z toho prču. Tohle je vážný. Napadli nás z obou stran, jednak nám zkrouhli rozpočet a druhak od nás chtějí nějaký výsledky. A jestli neudržíme pozice…“ vzdychl Karas.

„Výsledky přece budeme mít. Takovej objev! Svět se konečně dozví, jak to bylo s Krčínem. Teda možná.“ Petr rozmáchl rukama, ale pak je dal zase dolů.

„No právě, možná. Po tom zpraseným výzkumu u Vodňan máme slušnej vroubek na ministerstvu.“

„Moc pršelo, no.“ omlouval se Petr.

„Pršelo, pršelo. Správnej teréňák musí ohledat a zajistit výkop i kdyby trakaře padaly! Tak dobře, navrhuju tohle. Udržet pozice, dokud neobdržíme výsledky z celkového ohledání, to budete dokončovat dneska a ještě v pondělí, žejo Bety.“

„Jojo, hned po poradě tam odjíždím.“

„Pak tady Petr vypracuje tu finální zprávu a prosím, aby to bylo bez chyb. Snad to zatopí pod kotlem s těma zatracenýma grantama!“ doplnil rázně Karas. „Rozchod!“

VII. Romantika musí být

         Páteční odpoledne se chýlilo ke konci, ptáci z blízkých štěpnic a luk už šetřily hlasivky a Babeta, celá ušmudlaná od zemních prací, ztěžka dvojctihodně dosedla na svoji židličku ve stínu stromu. Provázkem celý den vytyčovala různá místa Loudovic zahrady, přesně ta, která se jí zdála nejpodezřelejší z hlediska možné návaznosti na kostřičku, ale nikde nic nenašla. Dva kluci brigádníci jí ochotně odkopávali čtverce, ale nacházeli jen úrodnou ornici. Asi je to zbytečné. Chladná citronáda na svlažení hrdla, šmouha na čele od hlíny.

Za vraty zastavilo auto. Ohlédla se a poznala, že to je Petrovo auto. Ten taky záhy vystoupil a zamával na pozdrav. Byl čistý, jakoby si odskočil z francouzského filmu, kde Alain Delon v hedvábné košili a s ručníkem kolem krku kyne u bazénu krasavici v bikinách. Bety nebyla v bikinách, ale jeho modré oči se s těmi Delonovými srovnaly.

„Přijel sem tě povzbudit, Betynko. Uděláme si výlet a romantickou večeři.“ místo pozdravu vkročil do zahrady.

Ze dveří domu vyšla Loudová.

„Co tady chcete, kdo ste?“

„To je v pořádku. Petr mě přijel vyzvednout. Taky archeolog.“ vysvětlila Bety.

„Jó, takhle. Já sem Veronika.“ rozesmála se selka a vytvořila na obličeji takový výraz, který na ní doteď Babeta neviděla. Pak mu podala ruku. Za zády schovala plácačku na mouchy.

„A proč vy tady taky nekopete?“ zašvitořila selka.

„Chtěla byste, aby nás tu kopalo víc?“ odvětil Petr s úsměvem.

„No to bych si uměla představit, kdyby tady kopalo víc takovejch…“

„Tak já si příště vezmu montérky.“

„Tak jó! To se těším. Tady se opálíte razdva.“ a přejela si rukou po holém hrudníku. Nevisel jí tam medailonek s iniciálami, zato v hlavě neměla díru. Chvíli bylo trapné ticho, kdy selka očima brousila Petra a ten se potutelně usmíval. Byl ostatně na zájem žen zvyklý. Byl vlastně zvyklý na mnohem víc. To už Babeta bohužel zjistila. Nebude to s ním mít lehké, přimkla se teď významně k Petrovi a chytla ho za ruku.

„Tak pudem?“

Dvojice vyšla za humna, uhasínající sluníčko barvilo traviny do podoby zlatého obilí, v občasném větru se vše pohupovalo jako neklidné sargassové moře. To ale nevydá ani sůl ani klas. Posadili se do trávy a sledovali stráň naproti. Je tady opravdu božský klídek, zhodnotila Bety a vzpomněla na rušné ulice Budějovic, neřkuli Prahy. Žila většinu času právě v centru matičky, její byt v Široké ulici, kde nebyl klid ani o víkendu ve tři ráno. A teď sedí tady, se svým Petrem, po ruce jí leze mravenec a ona mhouří oči do sluníčka. Zaklonila hlavu, políbil ji na krk. A potom i tam dole. Odevzdání sytí duši.

Po západu slunce se stavili v místní hospodě na guláš s chlebem. Romantika venkova v plné síle. Petr kutálel po stole lepenkový tácek pod půllitr a přemýšlel. Obočí semknuté.

„Co se tě nezdá?“ zeptala se a usrkla kofolu.

„Ále, přemýšlím o tom Krčínovi. Když si představím, že umřel tady na tý zapadlý tvrzi, takovej člověk.“ Takovej akcentoval.

„Sou lidi mnohem slavnější, co umřeli na mnohem horších místech a v bídě. Mozart, Van Gogh, Nebo Josef Čapek. Až támhle někde v Osvětimi, v takovejch podmínkách.“ oponovala Bety.

„No právě. Ale Krčín v bídě nebyl. Právě naopak. Všechen ten majetek mu přeci pěkně prosperoval. Nakonec koupil další městečka a vesnice a z toho všeho mu muselo do truhly jít zlaťáků, že nevěděl co s nima. A kde sou?“

„Ty myslíš, že to někdo ukrad? Potom, co ho zabil?“

„Ty dcery kromě vesnic nic nedostaly. Možná proto jim ani nestálo za to, aby mu dotesali ten náhrobek. To už by tě táta potvrdil.“

„To jo, největší znalec na Krčína. Právě na tom dělá. Je do toho úplně nadšenej.“

„Chytil druhou mízu, viď.“ rozesmál se Petr.

„Je fajn.“ sama začala točil táckem po stole. Při vzpomínce na Petrova tatínka se usmála.

„Ale ten Krčín, mistr v podnikání, pragmatik, tvrdej chlápek a uměl vydělat groš a taky ho udržet.“ a dloubl ukazováčkem do stolu. Hostinská donesla dva talíře s gulášem a v otýpce krájený chleba.

„Někde to zakopal.“ vytušila, kam míří.

„To bych udělal já. Mám stálej příjem, nevím na starý kolena co s prachama, tak bych si aspoň část ulil někam stranou. Pěkně – pod zem. Klasickej způsob.“

„Ale nic sme nenašli.“

„Asi ste nekopali dost hluboko.“ a okusil první lžíci.

Babeta nad tím dumala, něco na tom bude. Když se doteď nevědělo, kde zemřel, kdy a jak, tak se majetek prostě rozdělil. Co leželo a stálo, dělilo se mezi jeho dcery. Ale jestli umřel tady a tady taky pobýval své poslední roky, dávalo smysl, že by se takhle zachoval. S těmi vesničany kolem? Tutově. Ty by ho utloukli motykami, kdyby chtěli a ani by se to nemusel nikdo dozvědět. A třeba se právě tohle stalo.

„Jez, budeš to mít studený.“ poňoukl jí Petr a sám už měl půl talíře v sobě. Jedl rychle.

„Studna, studený – to spolu sémanticky souvisí, viď.“

„No vidíš, studna. TO je takový pěkně hluboký místo.“

„Tam se každej první podívá. To bych to zakopala radši někde docela stranou, na zahradě nebo pod psí boudu.“

„Tak řeknem Josému, aby to tam prošel s detektorem.“ nabídl Petr svého dávného kamaráda. Toho si Betyna pamatuje z té humoriády s dvojím pokladem.

„Proč ne?“ ocenila dobrý nápad. Budou aspoň mít jistotu a zprávu pro nadřízené orgány budou moci odevzdat mnohem jistější rukou.

Na dně talířů nezbylo nic, jen oranžová oka při okrajích. Na okně visela mucholapka a hýbala se úporem jedné z lapených. A lepených.

Hospodská venkovská romantika adjustovala konec týdne.

VIII. Druhá míza

       I kdyby si Bety myslela, že tenhle víkend se konečně pořádně vyspí a nepřemluvil by jí ani Petr ani vlastní pes, kdyby nějakého měla, že opravdu celou sobotu nevyleze z peřin a že odtrpí i loužičku za dveřma, jen kdyby mohla zůstat v peřinách, protože celý minulý týden trávila na Obděnicích a ježděním tam a zase zpátky, tak běh událostí byl jak už to bývá jiného mínění. Do slunného rána se kromě kosů a holubů rozezpíval i telefon na nočním stolku. Kolikrát už přemýšlela o tom, že mít telefon u postele je sice pohodlné, ale na druhou stranu vlastně ne, protože ten přístroj má člověk neustále u hlavy, na očích a uších a neklid, který z něho jde, spánku a odpočinku neprospívá. Vzdychla. Pak se z její postele ozvalo táhlé néééééééé!, jakože dneska opravdu ne-e! Petr se převalil z druhé strany a zvedl sluchátko.

„To budeš Betynko koukat, co sem našel.“ nadnášel se vlastní radostí Petrův tatínek, když jí podával ruku před vědeckou knihovnou. Usmála se líně až nuceně, začíná být horko. Těhotenství přes léto nese svou daň.

„Poď se posadit tady venku na lavičku, do stínu.“ a pokynul jí k lavičce před budovou, kterou oblažil svým stínem velký dub.

„Tak co ste našel?“ když dosedla a napila se.

„Byl sem v Třeboni.“ svítil očima. Slunce mu jasnilo šedé vlasy. Vypadaly, že svítí. „Poslouchej. V popravčí knize jsem našel v roce 1604 děvečku Káču, Kateřinu, co utíkala se svým Ondřejem a co je chytli v Sedlci. On měl u sebe nadstandardně hodně peněz, byl to truhlářský tovaryš, ona děvečka a kolik utratil v tamní hodpodě, bylo podezřelý, tak si na něj došlápli. A tak se ti dva propsali do popravčí knihy.“

„Aha. Pořád ještě nerozumim.“ a protáhla si nohy a zhluboka odfrkla.

„No ta Káča byla u Krčína. Děvečka. Chápeš?“ fantaskně s otevřenou pusou.

Mlčela. Přemýšlela. Stín dubu se trochu pohnul, nohy jí vlezly do sluníčka. Aspoň si je trošku opálí. Ještě se napila z pet lahve. Pak jí postavila vedle sebe na sedátko.

„A co s něma bylo dál?“

„Ten Ondra zatloukal a tak ho drželi, ale ta Káča to pak potvrdila, že to je výslužný od pána. Bylo to v únoru. Jeho stejně zhaftli, protože cestou obral nějakýho zmrzlýho vedle cesty. Asi těch peněz měl opravdu hodně.“ vysvětlil nález z archivu.

„A ona sama řekla, že byla u Krčína?“

„Jo.“

„No ale kdyby ho zabili tihle dva, tak proč by to ta holka říkala? By si akorát uštrykovala oprátku.“ logicky namítla.

„Holky se nevěšely ani nestínaly. Většinou je zahrabali zaživa.“

Katovská technikálie rozťala budějovické náměstí jako mečem. Tatínek si ani neuvědomil, jak suše to pronesl a šel by od toho. Babetě se při tom pomyšlení naopak dost přitížilo, musela se znovu napít.

„Je tě dobře, Betynko? No vidím, že moc ne viď. Tak já tě odvedu domů, jo.“

„Ne, dobrý, můžeme radši vklidu sedět, jo.“

„Dobře.“

Tatínek chvíli pozoroval ztěžka vydechující Bety, pak kolemjdoucí a obecný ruch sobotního odpoledne. Lidé v parku před knihovnou korzovali, radovali se z teplých dnů, muži pokukovali po nohách dívek a ty se zase chtěly co nejdříve opálit, aby ve slunci nevypadaly jako čerstvě odvíčkované makrely.

„Ale máš pravdu, ta Kačena se doznala k tomu Krčínovi, takže v tý době asi ještě žil, viď. Třeba jí sám propustil ze služby a ten Ondra se s ní potom setkal, ona mu to řekla, že jí Krčín vyhodil, by to přeci jenom rabiát a v podstatě tvrdej a zlej člověk, s tím by ses Betynko určitě nechtěla potkat. Lidi ho neměli rádi a měl velký počet sporů na všechny strany.“

„To vím. Taky se přel s těma Obděnickýma sedlákama.“

„No vidíš. Takže ten Ondřej, ten truhlářskej tovaryš, ledva se dozvěděl od svý Káči, že je bez místa, tak se rozlítil a na starýho Krčína si došláp. U toho ta Kačena už ani nemusela být. A ty zlatky měl od něho.“ a mávl rukou, jako že je to vyřešené.

„Kolik toho bylo?“

„To se tam nepíše.“ prolistoval své výpisky a okopírované listiny z oblastního archivu v Třeboni. „Ale našel sem tuhle listinu, dopis Krčína Prčickému faráři z roku 1603, a tam se zmiňuje o robě Kateřině, to může být ona. Ta kačka. Ale víc nic.“

„Škoda. My budeme hledat zakopaný kovový součásti tam na tý zahradě.“

„No vidíš, to je príma nápad.“

„Chvíli to potrvá.“ ještě znovu ztěžka vydechla.

Kolem lavičky prošly dvě maminky s kočárky.

„Už se těšíš, viď, že to budeš mít za sebou. My se s maminkou taky moc těšíme. Jak se vlastně bude jmenovat? Už ste něco vybrali? Musí to bejt něco pořádnýho, když to bude historik, po tátovi a po tobě a hlavně po dědečkovi.“ a rozesmál se upřímným smíchem.

„Ještě ne.“

„No, však bez jména nikdo nezůstal. Ale zrovna třeba Ondřej, to je hezký jméno, ne?“

„Tatínku, pojmenovat dítě po mordýři ze 16. století?!“ a našpulila rty k jedné straně na důkaz, že tahle myšlenka je přeci jen za hranou.

„No tak Kateřina. Ale to se pro kluka moc nehodí, viď.“ a zase se rozesmál. „Tak já tě odvezu domů.“

Dub pohnul svým stínem a dotkl se paty protější lavičky. Na ní usedly dvě dívky s opálenými koleny. Horko jim nedělá potíže, jejich bříška jsou plochá a teprve čekají na zázrak. Snad se jedna z nich jmenuje Kateřina, ale to se už Babeta nikdy nedozví.

IX. Díry

         V pondělí se archeoložka, občerstvená víkendovým lenošením v posteli, vrátila do míst dávných zločinů. Jak se blížila ke plotu Loudovic tvrziště, už z dálky bylo jasné, že je něco jinak. Dvorek byl plný krtinců. A jak zjistila následně, dokonce dole v zahradě, v místech mezi jabloněmi a hrušněmi, taky zelo z trávy mnoho děr. Tím krtkem ale nemohlo být to nasleplé zvířátko, ale spíš to vypadalo na zpoceného Loudu. Který mimochodem stál opřený o vrata stodoly a pil pivo. Některé díry byly jen málo hluboké, ale jiné i přes metr. Musel se hodně zapotit a padl mu na to celý víkend. Evidentně něco hledal.

„Vy ste tady kopal?“ dotázala se ordinerně.

„Zdravíčko, doktorko.“ a zamával jí pivem na pozdrav.

„Počkejte, to mi vysvětlete?“

„Copa budu vysvětlovat, co si dělám na vlastní zahradě?“

„No je vidět, že ste tady něco hledal.“

„I kdyby, je to můj dvůr a jedinej, kdo tady kope proti mý vůli, ste vy.“ a dloubl hrdlem piva jejím směrem. „Potřeboval sem si zjistit, kudy povedu eletriku a vodu. To se muší, doktorko.“ vysvětlil své podivné chování a dopil sklenici. Tu pak postavil na parapet kuchyně. Už tam byly dvě z odpředtím.

„No, dneska to tady ukončíme. Za hodinu má dorazit kolega s detektorem, projdeme to tam dole na nalezišti a pak, myslím tak do týdne, už o nás víc neuslyšíte, jo?“

„Supér, nic jinýho sem nechtěl slyšet.“ usmál se na celé kolo a zmizel v domě.

Skutečně za chvíli dorazil Petr s Josém, který vytáhl ze zadku forda detektor kovů. Když se objevili na dvorku, jako na zavolanou z domu vyšla selka Loudová, s holýma nohama, že snad ani nic neměla pod tou zástěrou. Bylo teplo a byla doma, to ji snad omlouvalo. Petr zdvihl obočí.

„Zdravíčko, doktůrku. Tak ste tady zase. Nechcete se něčeho napít, v kuchyni mám vychlazený vínečko?“ nabídla dvěma mužům s intonací markytánky.

„Pospícháme, paničko.“ procedil skrz zuby José a dal najevo, že detektorářská rita ho dnes šlehají do zad bičem. Loudová se ušklíbla. Pak ale položila ruku na rameno Petrovi a ten se k ní otočil.

„Až budete mít čas, já budu vevnitř.“ řekla spiklenecky, přejela si rukou po bradě, a pak se k němu otočila tím nejmocnějším, co měla.

Trojice udělala výzkum, ale nic nenašla. Detektor bzučel, jednou narazil na zrezivělé kropítko, podruhé na klíč, ale o pokladu nebylo vidu ani slechu. Horko přibývalo, Babeta seděla na své židličce ve stínu a upíjela z termosky meduňkový čaj. To jí pomáhalo v návalech. Petr si na chvíli sedl vedle ní a ovíval ji svým slamákem.

„Ten chlap to tady prokrtkoval, musel něco hledat.“ utrousila.

„No jasně, asi hledal taky poklad starýho Krčína.“

„A co když ho našel a teď si z nás dělá blázny?“

„To už nezjistíme. Jedině, že bys na něj nějak zapůsobila, aby ten nález ohlásil. Že bude mít podíl.“

„Ten? Jestli něco našel a teď to mají někde v kůlně pod uhlím, už se vidí, jak si přistaví patro nebo novej kurník nebo nevím co.“

„Zkusit to musíme. Musíš na něj zapůsobit.“

„Jak já na něj můžu asi zapůsobit, símtě.“ a ukázala na svoje narůstající štěstí.

„Tak já promluvím s ní.“ nabídl se Petr.

„To nevim.“ nejistě, protože si uměla představit průběh toho působení. Hlavně z její strany.

„Něco udělat musíme. Jinak sme jim pro smích.“

„Já už chci pryč. Celý to tady na mě padá. Chci domů.“ a odfoukla horký vzduch, co se jí uhlízdil před nosem. Petr si k ní klekl a objal jí kolena.

„Neboj, za pár hodin se naložíš do vany a do postýlky a prospíš se horkým dnem i nocí do těch nejkrásnějších snů, který by se tě mohly zdát.“ zabásnil v té vesnické idyle. „Asi si pudu zaplavat, viděl sem cestou rybník. Ty asi nepudeš, viď.“ Zakroutila hlavou.

„Až bude Chosé hotovej, sepište to, a pak vyrazíme.“ políbil jí a odešel zpátky k autu. Vzdychla. No, musí to zkusit.

V kuchyni tikaly cibuláčky, zrovna odbily čtvrt. Bety vkročila nejistě. Práh zavrzal. Uviděla u sporáku selku, zavařovala jahodový džem.

„Copak?“

„Ale koukám, že si užíváte doma.“

„Vzala sem si dovolenou. To kvůli vám.“ a máchla utěrkou k Babetě. Pak o trochu vlídněji dodala: „Chcete něco?“

„Děláte marmeládu, žejo.“

„No, jo, musíme to zpracovat. Aby bylo na zimu.“ a otírala utěrkou okraje skleniček.

„Já...jenom mě napadlo, jak ten váš tady kopal ty díry, že by se to dalo nějak řešit. Že stát na tohle pamatuje, že dává nálezný.“

„Jaký nálezný?“ s předstíranou nechápavostí.

„No, když člověk třeba náhodou, někde něco najde, co má historickou hodnotu, že se to dá ještě řešit.“

Selka se otočila od sporáku a dala ruce v bok. Utěrka jí visela podél. S fleky od jahod, krvavé skvrny jako po útrpném výslechu.

„A co chcete řešit?“

„No, jak myslíte. Ale nikdo není ostrov sám pro sebe. Všechno má důsledky. Já vám rozumím, ale musíte taky…“ ale selka jí nenechala dokončit větu.

„Já musím? Já nic nemusim. Jenom vy musíte se vypakovat z naší zahrady a to co nejdřív. Tomu snad rozumíte?! A doufám, že dneska sem vás tady s tím pupkem viděla naposled!“

Marmeláda byla jahodová, ale pro Bety to náhle vypadalo, že snad jí selka rozvařila z malin a teď si jí nacpe do skleničky a zavíčkuje. Tak se cítila. Jako rozvařená malinová marmeláda. Už opravdu chtěla domů. Otočila se proto ke dveřím a vyšla na zápraží. Kameny se jí pohnuly pod nohama. Už aby byla doma v posteli.

X. Parádní objev

         Ředitelská kancelář byla chladnější než jiné místnosti, byla na sever a s okny do dvora. Chlazení betonové dlažby obstarával mocný javor. Ten strom je tu snad déle, než neorenesanční budova ústavu. To si pomyslil docent Karas, když se chladil u otevřeného okna a vyfukoval kouř z nepočítané cigarety toho rána. Za stolem seděl Petr s Babetou, jako dvojice provinilců a obhájců v jednom. Na stole ležely desky „Akce Krčín“. Bylo jasné, o čem je řeč.

„Jakej je teda tvůj závěr?“ dotázal se Karas.

„No, kromě toho kosterního nálezu – nic.“

„Nic?“

„Nic.“

„A je to tedy ten Krčín nebo ne?“ zatlačil víc vedoucí.

„No – my s Bety si myslíme, že jo.“

„Tak vy si myslíte…“ a otočil se docela na ně. Pak típl v popelníku na parapetu. Babeta zahlédla v parapetu okna dvě prázdné lahve od sodovky, něco jí to připomnělo. „Tak to uzavřeme? To myslíš vážně? Že si vědci z ústavu něco myslí nebo si radši nic nemyslí? A myslí vůbec? Tak se bude nejspíš ptát ta sběř novinářská. A s tím zákonitě i ministr.“

„Já bych to ještě neuzavíral.“ nejistě Petr.

„A co tam s tím chceš ještě dělat? A co bude s tím grantem? Bez něj sme vyřízený! Finančně, jestli ti to něco říká.“ zahalekal Karas. „Poslouchej, copak ty nechceš profesně růst? Copak ty nechceš habilitovat, udělat si docentůru, profesůru?“

Petr nejistě kývl a podíval se na Betynu.

„Tak tady máš možnost.“ a hodil mu desky „Akce Krčín“ před obličej. „Dyť se toho nemusíme bát. Pudeme po jasný linii, definujeme zóny nebezpečí, vytýčíme kóty, kde se můžeme důkazně odpíchnout, ale to by v tom byl čert, aby se z toho nedalo maximum!“ a bouchl pěstí do stolu.

„Vytřískat.“ dodala Babeta.

„Jo!“ a otřel si pot z čela. „Dyť se toho nemusíme bát. Máme na triku parádní objev!“

Bylo toho na něj poslední dobou asi moc. Oni dva byli svědky jen lehkých náznaků starostí, kterými zřejmě jejich nadřízený procházel, ale i tak tušili, že Akce Krčín by mohla být vlajková loď jejich mladého ústavu. Anebo taky pohřebním vozem.

XI. Hořčice, čaj a kostka cukru

        Červen nabral plné obrátky. Občas lilo jako z konve a pak zase bylo dusno, ideální počasí pro těhotnou Babetu to tedy nebylo. Přesto uvítala v pátečním podvečeru pozvání na večeři s Petrovými rodiči, opět pěkně ve čtyřech. Téměř již tradice. Tatínek Petra stále ležel v problému s Krčínem, ale od posledních nálezů nepostoupil ani o píď. Přesto jim pomohl, zejména Bety, která na závěrech tatínka postavila teď svoji vlastní teorii. Čekala na vhodnou příležitost a zdálo se, že ten čas nadešel. Až dojedli výtečné jídlo a nálada se rozvolnila, nabídla, že jim bude něco vyprávět. Na pomoc si vzala hrneček, talíř a slánku a to ostatní, co našla na stole. Pro lepší ilustraci.

„Tady tatínek se hrabal skrz toho Krčína v archivech a musím říct, že to byla dobrá cesta. I já sem se stavila v Třeboňským archivu a pak tady v Budějovicích. A zdá se, že ty cesty nebyly marný.“

„Cos našla?“ zvědavě tatínek.

Zvihla obočí a uklonila hlavu na stranu. Napětí vzrostlo.

„Tak poslouchejte. Jak se to asi mohlo stát, tam na tvrzi. Jakub Krčín, tady ta hořčice, se vzdal k stáru regenství a odešel na odpočinek. Nakonec zakotvil na Obděnicích, tady tom talířku, trochu je přestavěl, zabezpečil a začal tam bydlet. Po čase se mu zalíbila cukřenka Kateřina. Mladá, krásná dívka, která mu tam posluhovala. Byla z té vesnice, měla to kousek do práce. Krčín byl ještě chlap v plné síle, povil s manželkou šest dcer. Tohle uměl.“

Šest párátek položila vedle talířku.

„A tak přivedl i Kateřinu do jinýho stavu. Ale co s tím? Děvečka z vesnice a slavný rytíř s majetkem, to nejde dohromady. V dopise o ní píše jako o robě Kateřině a ne o dívce nebo služebnici, byla evidentně pro něho mnohem víc, než jen obyčejná posluhovačka. Podobně o robě psal například Oldřich z Rožmberka, který na starý kolena podobně jako Krčín, povil s robú to dítě, které pak poslal zaopatřit ke krumlovskýmu knězi. Takhle vznikají levobočci.“

„No vidíš, to mě nenapadlo, Bety.“ napjatě hltal tatínek její příběh.

„A tak se cukřenka Kateřina ocitla na rozcestí života. A v téhle chvíli se na scéně objevuje tenhle hrnek s čajem, Ondřej Sochor. Ten z popravčí knihy, co v městečku Sedlci utrácí hodně peněz a tím je podezřelý. Ondřej Sochor nebyl milenec Kateřiny, byl to její bratr.“

„Bratr? A to s ní utekl? Takže toho Krčína zamordoval on?“ Petr mimoděk sebral jedno ze šesti párátek a vyštoural si zbytky masa.

„Kdepak. On prostě došel na tvrz a dostal od Krčína výslužku pro Kateřinu, aby obstarala to dítě, až se narodí. Prostě Kačka se svým bratrem jako svým opatrovníkem dostali výpalné na to dítě, co se mělo narodit v tichosti někde jinde.“

„Ale když Krčín neměl vlastního syna, tady by ho měl?! Proč by si jí nevzal? Měl by dědice.“ maminka se vložila se svojí logickou poznámkou. Všichni tři se rozesmáli. Evidentně nezná náležitosti stavovského a feudálního zřízení. To prostě maminko nebylo možné.

„Ale mě stále není jasný, jak si zjistila, že to byl bratr? Ten hrnek, teda ten Ondřej.“ namítl tatínek přesnější poznámkou a přejel prstem po šálku s čajem.

„Prošla sem matriky z tý vesnice a to jméno se tam objevovalo od roku 1650 až skoro do současnosti. Ještě dneska tam žije pár Sochorů. S největší pravděpodobností odtamtud pocházeli, ty Sochorové.“

„To je chytrej předpoklad. Takže Kateřina byla taky Sochorová.“ dodal Petr.

„Krčín, tady asi dost spekuluju, daroval na památku Kateřině medailonek. Bylo to pro něj něco dost osobního a cennýho, sám měl tyhle věci rád, vždyť si sám sobě nechal udělat ten náhrobek. Byl asi dost samolibej.“

„To byl.“ potvrdil tatínek.

„Ale tady, krom peněz, jí zřejmě chtěl dát něco skutečně osobního, ze srdce.“

„To bylo od něj hezký, viď.“ maminka opět zabodovala.

„Ale zároveň by se tim moh prozradit původ toho děcka, ne?“ kontroval Petr. Babeta kývla.

„A tak se ti dva dostali v kruté zimě do městečka Sedlce. Tam Ondřej Sochor pracoval jako truhlářský tovaryš, jenomže se prozradil těma penězma od Krčína v hospodě, zatkli ho a Kateřina zůstala sama. Porodila dítě, tady tu kostku cukru, ale umřela při tom.“

„Jakto?“ vyděsila se maminka.

Babeta šoupla po stole kostičku cukru a položila jí na nepoužitý ubrousek vedle talíře.

„Když už sem byla v archivu, napadlo mě se narychlo podívat do Soupisu sirotků poddanských vsí kolem toho roku. A v roce 1607 sem našla v Sedlci tříletýho sirotka jménem Jakub Sochor.“

„Páni! Takže to je to děcko?“ užasl tatínek.

„Nó, Bety, to je majstrštyk!“ pochválil jí Petr a objal kolem ramen, pak jí dal pusu. Maminka lehce zaslzela.

„A jak to bylo dál?“ dodala pak něžně, jakoby čekala na rozuzlení pohádky o plaváčkovi.

„Dítě asi vyrostlo u příbuzných, možná u toho svýho strejdy Ondřeje, když ho pustili, každopádně se lidi kolem zachovali dobře, protože tenhleten Jakub Sochor se pak dožije dospělýho věku a vrací se do své domoviny, do Obděnic. To už má na krku rodový medailonek. Památku na maminku a vlastně i na tatínka.“

„To je smutný.“

„O dost smutnější je spíš to, že podle týhle teorie je ta kostra tam v jámě v Obděnicích právě on, syn Jakuba Krčína, Jakub Sochor.“ a položila kostičku cukru vedle sklenice s hořčicí. Všichni na ní dlouze zírali, jakoby pomalu začínali chápat celý souběh událostí.

Číšník donesl další lahev vína a odšpuntoval. Pak dolil.

„No vida. Dává to smysl? Asi jo. Ale to ho teda stejně musel někdo zamordovat, ne?“ doplnil dedukci Petr.

„Jo, ale už v tom nefiguruje starej Krčín, protože ten už dávno umřel. Možná taky trochu steskem po Kateřině, kdoví.“ a upila rulandu.

„Třeba toho mladýho Krčína levobočka sejmul někdo kolem Krčínových dcer? V hádce o dědictví? Co myslíš, Betynko?“ tatínek domýšlel události a průběžně upíjel svěží víno. Spánky mu jen hořely.

„To ne, protože ta kostra odpovídá muži po čtyřicítce, spíš starší. A v tý době už dcery na tvrzi nebydleli. Během třicetiletý války přišly o majetky, zkonfiskovali je a tak. Takže jestli ten hle Jakub Krčín mladší umírá na Obděnicích, musí to bejt po roce 1652.“ a sebrala ze stolu zbylých pět párátek a odhodila je stranou. Tatínek pokyvoval a litoval, že ho to nenapadlo samotného. To asi to víno.

„Jak zase tohle víš?“ Petr užasleji snad ještě víc, než tatínek.

„Našla sem soupis poddaných podle víry z roku 1651, ten samozřejmě všichni známe, a tam se na tvrzi Obděnice vyskytuje podruh Jakub S.“ Babeta zasmečovala. „Asi se vrátil do svý domoviny a dělal vlastně na svý tvrzi pacholka. A tam taky umřel.“

„Páni. To je příběh jako z románu.“ maminka zhodnotila výklad.

V restauraci pomalu utichal hluk příborů a skleniček a vystřídal jej halas hostů. Vrchní obcházel a kasíroval. Venku už byla tma a horký den se uzavřel příjemným chladem.

„Jenom mě napadá, nemohl by to být ten Ondřej, ta kostřička? Že by si ten medailonek sám nechal, nedal to tomu děcku, malýmu Jakubovi, a pak ho tam zabili?“ tatínek zavařil svoje dva závity.

„To ne, protože truhlář Ondřej Sochor je v matrice zemřelých v Sedlci a umírá běžnou smrtí až v roce 1662.“ Bety měla opravdu nabito.

„Koukám, žes to prošla fakt poctivě, Betynko. Asi máš pravdu. Dává to smysl. Proto vlastně se ta Kačka u výslechu zmiňuje o Krčínovi, protože neměla důvod to tajit, když šlo o život jejího bratra.“ Petrův tatínek se blažil touhle skvělou teorií a byl šťastný, že může být o toho. Pohrával si s horčicí a kostkou cukru. Pak se podíval zálibně na Betynu. Okouzlila ho nejen krásnýma očima, ale i šarmem a inteligencí, to nebylo těžké.

„Teď mě napadlo. Krčínova matka byla Kateřina a dokonce jedna jeho žena byla taky Kateřina. Takže ty Kačky měly v jeho životě velký význam. Kterou z nich asi Krčín víc miloval…?“ dodal básnicky tatínek a políbil ruku těhulce jako dík za tohle setkání. Maminka jen udělala gesto, jakože co blázníš táto, ale bylo zřejmé, že si to budoucí snacha zaslouží.

„Co se už nikdy nedozvíme, jak a proč skončil život Jakuba Sochora tam v tom hnoji. Když přežil celou tu válku, a pak tohle.“ a lžící rozmáčkla na stole tu nebohou cukrovou kostičku. Ta se rozdrobila na talíři podobně, jako zetlelo tělo dědice Sedlčanského panství tam v jámě na tvrzišti.

XII. Epilog

          Uběhlo pár týdnů a v Obděnicích se objevil znovu bagr. Úřady konečně svolili pokračovat ve výstavbě domku, ale s dozorem archeologického ústavu na místě. Proto byl na místo povolán Petr, aby dohlédl, že výkopové práce proběhnou bez vážného poškození historické památky a nedávného nálezu. Dole v zahradě byla už odložena hlína z jiné části pozemku, pro srovnání terénu. Přeci jenom je tvrz na kopci, ze severní strany byla původně obtečena potokem, který Krčín svedl z původního koryta, jak jen on to dovedl a nechtěně nebo dokonce chtěně zaplavil některé pozemky pod tvrzí. Lidé si tehdy ztěžovali, ale jeho hřmotné, neurvalé a tvrdé jednání s lidmi patrně vedlo jen k tomu, že je uplatil. Dnes se nikdo pod tvrzí nemusí obávat zaplavení, ale neklid do vesnice ta kostřička vnesla i po čtyřech stech letech.

Babeta se rozhodla, že se za Petrem vypraví, překvapí ho a udělají si pak výlet někam v okolí, bylo krásné počasí. Dorazila na místo. Plot byl zrušený, to snad aby těžká technika mohla snadno na pozemek. Loudovic zahradu skoro nepoznala. Jáma byla o dalších osm metrů širší, hlína rozvezena po celém pozemku, dokonce některé jabloně byly vykácené a pohozené úplně na konci zahrady jako přebytečné roští na podpal. Bagrista si dával právě pauzu pod jednou ještě stojící švestkou a když se vymočil, otočil se a mávl na pozdrav. V zahradě nikdo další nebyl. Vrátila se proto nahoru na dvůr. Z domu záhy vyšla selka Loudová.

„Tak ste tady zase?“ zaznělo ze zápraží.

„Zdravim.“ a mávla z povinnosti na pozdrav. Tato žena se najisto nestane přítelkyní. „Je tady Petr?“

Selka se poškrabala na nose, a pak dloubla prstem někam dolů do zahrady. „Tam není? Byla ste tam?“

Mlčky kývla. Přelétla jí před nosem včela a vítr se ozval. Strhl jí v letu nemilosrdně. Ale vybrala to. Byla na to zvyklá, to je to, co včely dělají. Zápolí pro kalíšek nektaru s živly přírody.

„Kde máte slepice?“

„U sestry. Aby se nepletly. I s dětma.“ a dloubla palcem ruky někam za sebe. Petr po chvilce vyšel z dolní zahrady. V horku byl rozpálený, nelze se divit. I Betyně teď ztekla krůpěj po zádech.

„Bobino ahój, to je překvapení, nemáš žízeň?“ A políbil ji.

„Jo, já vám donesu.“ a selka zmizela ve tmě domu.

Babeta se posadila na své staré místo, to ještě zůstalo. Na opěradle vězela Petrova větrovka. Opřela se plnou vahou a zvrátila hlavu do korun stromů. Nastavila hrdlo jako k podřezání. Pak zhluboka vydechla. Zaslechla píli včel.

„Až zapadne, projdeme se tady kousek, uvidíš, jak je to tam pěkný.“ spustil Petr. A dřepl si vedle ní na bobek.

„Hm.“

„Takovej rybníček.“

„Hm.“

„Fanda už vybagroval celý základy, dozor skončil, takže můžeme jet.“

„Hm.“

„Není ti dobře?“

„To přejde.“ a semknula rty a zaostřila do dálky zahrady zúženými víčky. Srhy a lipnice se zdály býti mořem téměř sargassovým. Vzpomněla na své první dny tady. A dnes je den poslední. Z domu vyšla Loudová se zrosenou sklenicí citronády. Petr vyskočil a vzal jí sklenici z ruky. Přitom se ti dva znatelně dotkli rukama. Selka se zasmála hýřivým smíchem.

„Máte fajn manžela.“ podotkla vesele.

„Ještě nejsme svý, ale to asi víte.“ lehce úsečně, ale sklenici si vzala. Horko bylo a neustávalo.

„Budete mít krásný dítě, když vás dva vidim.“ pokračovala v plkání.

„Z čeho tak soudíš, sudičko?“ Petr se rozesmál.

„Ty se směješ, ale já sem sudička už dvou dětí tady.“ a rozmáchla rukou jakoby k sousedům. „Jednomu sem předurčila, že bude jako ten špaganíni, nikdo mi nevěřil a teď celá vesnice musí poslouchat to jeho fidlání.“ a rozesmála se kdákavě. Husí letka se nejspíš zvedla z nedalekého rybníku.

„A ten druhej?“ zvědavě Petr.

„Radši se neptej!“ a plácla se do klína a rozkdákala se snad ještě víc. Chladné rosičky ztekly Betyně na hřbet ruky. Mlčela.

„Prej ste přišla na to, jak to bylo s tim Krčínem, mi říkal tady Péťa.“ a chytla Petra za rameno.

Mlčky upila. Ta venkovská žena jí zchladila na dvojí způsob. Poprvé sklenicí citronády a pak tím, co se nejspíš dělo tam pod porcelánovými hodinami, než přišla. Znovu upila. Kapky ze skla sklouzly do dekoltu a zastudily. Bylo to příjemné, to snad jediné bylo v té chvíli příjemné. Cítila se hrozně. Chvíle rostla věčnými vteřinami. Na zdi ale netikaly kukačky a na stromě necvrlikali drozdi. Odlétli před lomozem bagru.

„Jo. To je jenom taková – hypotéza. Jestli víte, co to je.“ úsečně a vstala ze stínu. Pak podala selce sklenici a přitom jí polila ruku zbytkem citronády. Petr se ušklíbl. Co s ní je? Takovou ji doteď neznal. Bety vyrazila rázně nahoru k brance a na náves. Cestou se otočila na Petra svým dvojctihodným profilem a zvolala: „Čekám u auta.“

O deset minut později spolu seděli v autě. Bylo Petrových rodičů. Na zadním sedadle vězela aktovka s dokumenty, tu tam prohodil staženým okýnkem.

„To je náhoda, zrovna sem se byl podívat dole pod tvrzí na ty včelíny, víš jak tam jsou.“ promluvil náhle do ticha. „A ty si přijela. Moje pilná včelička. To je překvapení. Příjemný.“

„Neztrapňuj se.“ utrousila uraženě. Urážka vězela teď na tváři Bety jako kus bláta, přestože to byla ona, o kom si byla jista, že je bez viny a ten, který to způsobil, má tvář anděla. V tomhle byl Petr neuvěřitelný. Tak takové to s ním bude? Takové to bude s tím Delonem z Budějic? Přemýšlela a hleděla nehybně před sebe. Interiér auta se rozpékal ve slunci. Těsnící gumy se lepily na plech a ten si popraskával svou píseň hliníku.

„Si nějaká nabručená, brundibáre.“ a laškovně jí přejel prsty po líci. Ucukla.

„Ste se skamarádili…“

„Myslíš Verču? No jasně. Je fajn.“ a usmál se na ní. Nehla brvou.

Další sloka písně hliníku a kožených potahů. Zhluboka vydechla.

„Tak vyrazíme?“ zeptal se a intonaci ke konci slova zvednul nezvykle strmě a zvednul i laškovně obočí.

Nakonec po chvíli otočila klíčkem v zubech plechového koně.

„Vyrazíme.“ zopakovala smířlivě a po chvilce už po nich nezbyl než zvířený makadam. Víska osiřela od historiků, ale zůstal jí v těle šrám dávného mordu, který zůstal nevysvětlený. Je ale tolik věcí na světě, co zbudou vysvětlení…

XIII. A co bude zítra?

          V srpnu obvykle nebývají ta největší horka. Pár dní ale bylo tak dusno, že bylo dobře, že přišel déšť a Budějovické předměstí se opět na chvilku zahalilo do Šumavských par. Vytáhnout nohy z postele se přeci jen zdálo nemožné. Babeta se protáhla v peřinách a rozlepily se jí oči povinnostmi. Ano, dneska musí do ústavu, a pak ještě na poštu a potom večeře s Petrovými rodiči a potom a potom...zívla, jakoby byl už zase večer. Promnuté oči a nohy visí přes pelest k podlaze. Jedno oko si ještě nepřivyklo světlu, záclonka na okně nepřiléhala a nepřístojnost všedního rána se drala drze dovnitř. Už je to šest měsíců, pohladila se na břiše. Podruhé si promnula tváře. Život na dvojí způsob. Vždyť jo. Teď přeci všechno dělá za dva. A ještě nějakou dobu bude. Život ztěžkl zázračnou danností. Zazvonil telefon. Ještě drzeji, než to slunce.

„Ahoj, Betynko.“ ozval se šéf archeologického ústavu. Začalo to nevinně. Dokonce z toho ani nekoukaly přesčasy. Dál už to bylo ale horší. „Máme nález. V Brlohu...“

*     *    *