Babeta Malinová a záhada zmizelého chlapce

Detektivní povídka na sobotní odpoledne, kdy mladá archeoložka tentokrát pomáhá s pátráním po záhadně zmizelém chlapci, ale ve skutečnosti...no to se dozvíme...

Babeta Malinová a záhada zmizelého chlapce

PDF v originálním formátu 

I. Špína za nehty

Nebývale teplý duben rozprostřel svoje jarní choutky do jihočeské krajiny. Šestým rokem od revoluce je česko-rakouské pohraničí poleptáno tisíci kamiony, co štrádují sem a tam, kolem tepen hraničních přechodů postávají sádroví trpaslíci a shěhurky s kabelkami, vyrostly tu tržnice a šmelina všeho druhu jede naplno. Kamioňáci přespávají na provizorních odpočívadlech, nevěstince a kasína vyplivují nad ránem omámené a ožebračené hosty zpátky do reality, všude čpí nafta a smažený sýr. Dvořiště je první na ráně. Místní obyvatelé, po desetiletí zvyklí spíše na sezónní výkyvy občasných devizových turistů a celoroční klid, si teď užívají ruchu plnými doušky. Ani to nevypadá, že by z toho něco měli. Jen ten neklid. Dech výfuků se vpíjí do zdí jejich domků tak mocně, že to ani šumavský vzduch z okolních lesů nedokáže rozfoukat. Ale naštěstí stačí odejít kousek do lesa nebo na pastvinu a pořád je tu ta stará dobrá Šumava. S rašeliništi, vlhkou travou, hustými lesy a mýtinami, kde se pase vysoká. A když se z Dvořiště poutník vydá na druhou stranu k východu, obejmou ho Novohradské hory svojí náručí a klidem. Tam se snad také nic nezměnilo.

A právě tady o kousek dál, v lůně přírody, ve stínu Jezevčího vrchu, se dvě dívčí ruce právě noří do mokré hlíny. Špinavé obloučky nehtů jakoby zde nebyly ostudou, ale naopak královskou ozdobou. Korunou s diadémy. Dívka si promnula obličej. Svítící bělma v umrněné tváři. Napila se z čutory. Pak chvilku vydechovala, odpočívala. Po chvilce se nad ní objevil stín. Pohlédla vzhůru.

"To už je dost hluboko ne, Bety?" řekla ta dole.

"Budeme muset ještě odkopat tady ten metr, jak je ta metlice." a Babeta ukáže prstem do trávy opodál. Klečící dívka v díře nakaboní obličej.

"Nebrblej nebrblej, voraz si pět minut a uvidíš, že se do toho zase pustíš s radostí."

"To bych musela bejt magor." odfrkla žertovně a znovu se napila.

"Jinak bys tady ani nebyla. Zuzi, to je nejlepší dovolená tvýho života!"

"A taky nejlíp placená."

"No tovíš, kdybys místo tady ve hlíně klečela někde tam mezi kamionama..." a Babeta dloubla prstem směrem kamsi ke Dvořišti.

"Mařen bych měla plnou prkenici." mlaskla, a pak se rozhihňala.

"A filcky k tomu. Ale ty chceš jí po maturitě na fildu, ne?"

"Matura. Proč mi to připomínáš?" vzdychla dívka.

"Nebrblej, Zuzi. Sladkejch sedmnáct je ti jen jednou. A určitě to zvládneš s vyznamenáním." povzbudila ji.

Zuzka se převalila na záda. Chvíli takhle zůstala, hleděla do mraků. Zpěv ptáků se mísil s motyčkami a rýtky. Opodál praskal oheň, kde si dva další študáci opékali buřty. Lesní mýtinka, po staletí netknutá, dnes díky archeologickému výzkumu odkrývá své raně středověké tajemství. A možná, že ještě starší. Linecká stezka, po které dávní poutníci přepravovali kromě jiného také měděné ingoty do severní Evropy, možná odkryje víc, než co si od stolu usmysleli. Po cestách dávno zapomenutých, kde dnes přeběhne sotva zajíc nebo srnec, kdysi proudily možná podobné davy lidí, jako tam ve Dvořišti. Možná i ty šlapky tady postávaly v úvoze, aby na ně nefoukalo a nabízely vozkům svoje okoukané služby. Možná že tady docházelo k přepadením a třeba je tady v okolí spousty zakopaných pokladů. A možná, že nenajdou nic. Teď jde o to, aby se nic nepokazilo a bylo toho odhaleno s co nejmenším zásahem co nejvíce. To všechno teď letělo Babetě hlavou. Dívala se na mladičkou Zuzku, co ležela pod ní na trávě, studentku gymnázia z Budějovic, dívala se na její ušpiněné ruce a vzpomínala na svoje začátky, na svoje brigády a praxe a zlámané nehty. Zuzka mžourala do sluníčka a špulila pusu. Snažila se teď napít vleže, ale z čutory si nalila limonádu do nosu. Zakuckala se a rozesmála se. I

"Koukám, že máš nějakej přívěsek zvláštní." a ukázala na Zuzčin dekolt, zmáčený teď limonádou.

"Jó, to sou psí známky." a prohrábla plechové štítky, co se jí houpaly na krku. "My ve třídě milujeme ten MASH. A tak sme si tablo udělali v tom stylu. Khaki trička, psí známky, červenej kříž a tak. Jeden spolužák je úplnej Hawkey. Chce jít na medicínu."

"Aha." pochopila. Ten seriál se jí taky líbí.

"On i Petr je trochu Hawkey, že jo?" pak dodala Zuzka.

"Fakt? To mě nikdy nenapadlo. Mě připadal dycky jako Delon. A jako Alánka sem si ho taky našla."

"No jo, ty se máš." a znovu se napila.

Babeta nasála vůni lesa. Je tady příjemně, vlahý šumavský vzduch, ani horko ani zima. Tohle jaro je snad nejlepší co zažila. Otočila se teď k sousednímu čtverci opodál u vysokých smrků. Byl tam Petr. Skloněn nad dírou, mocně rozkročen s vědeckým mozkem, kterým ji neustále inspiruje. I zezadu si všimla, že už zase má něco v hlavě, nějaký nápad, novou myšlenku, že zase si vzpomněl na něco, co kde nedávno četl a čím by obohatil svůj výzkum. Ano, tohle bude rozhodně nejlepší jaro jejího života. Usmála se znovu na Zuzku, co seděla pod ní. Pak plácla dlaněmi o sebe. Kovadlinky udeřily jako ve fabrice. Zpátky do práce!

K pozdnímu odpoledni se Petr s Babetou vrátili autem do Budějovic, odnesli průběžnou dokumentaci do ústavu a v tom náhlém ruchu města si uvědomili, že by mohli zajít někam na večeři. Posledních několik dní trávili v té šumavské divočině, Petr se navíc jako vedoucí výzkumu staral o studenty, vozil autem ty, kteří bydleli příhodně blízko naleziště, u cisterciáků ve Vyšším Brodě. To jim dohodla univerzita. Takže toho měli oba až nad hlavu a nápad na romantickou večeři se zdál vhodný. Už už měli vybranou restauraci a byli na odchodu, ale v kanceláři ústavu náhle zazvonil telefon.

"...no tak já teda jedu." po chvíli otráveně do telefonu Petr.

"Takže zase nic." vzdychla a pověsila se mu na krk. Horký dech mu sklouzl za límec.

"Rozbila se jim voda, nějak to tam teče. Ty děcka neví co s tim. Tovíš, padesát let se na to nešáhlo a teď všichni chtějí zázraky. A jedinej, kdo bude mít prachy, bude církev. Uvidíš." okomentoval situaci v klášterní ubytovně.

"To musíš zase až do Brodu, jo?" vyjukala se, protože si myslela, že to je jenom něco v Budějovicích a rychle to odbude.

"Správce tam není." a plácl rukama marně o stehna. "Di si normálně lehnout. Na tu véču pudem jindy, jo."

Rychlá pusa na rozloučenou, a pak už futra dveří opět osiřela. Babeta se do té temné díry na chodbě ještě chvíli dívala. Jaké to asi bylo, když takhle ženské za války viděly naposled svoje muže ve dveřích, a pak už jen temná díra na chodbu a nicota a ticho a už se nikdy nevrátili. Třeba během pražského povstání. Viděly naposled ta ramena, ty oholené skráně, vzadu límeček od košile a trochu vůni, která snad malinko ještě ulpěla na prahu. A pak už jim jen nesly kytice na hrob. Ale co, Petr přeci nejde na barikádu, vrátí se, jede jen tady kousek vyřídit porouchané splachovadlo nebo co to říkal. Vzdychla, jak je pitomá a jak si někdy pouští fantazii na špacír a sama sebe takhle trýzní. Temná díra dveří se zvětšila ve stvůru minulosti. A ještě takovou, kterou ani sama neprožila. Tak dost, plácla si dlaněmi o stehna. Jde si dát sprchu a pak si vklouzne pod peřinku a bude čekat, až se Petr vrátí. Potřebuje mu totiž něco říct.

II. V lůně přírody

Jihočeské lesy se druhý den pářily skutečně velkolepě. Ranní rosa se perletila na trávách a vítr ovíval každičké stéblo. Mlha se už zvedla a vypadalo to na opravdu krásný den. Skupinka historických kopáčů se už dávno rozprostřela nad vytyčenými čtverci a dírami a počalo se ozýval škrábání, hrabání a ťukání, které v symfonii hvozdu doprovázelo cvrlikání sojek, drozdů a zdá se, že i občasné výsknutí sokola.

"To je asi ta sokolí rodina, co se uhnízdila na Vítkově kameni." vysvětluje Babetě hajný Moravec, který obden dochází na jejich naleziště, aby zkontroloval, jestli mu nezapálili les nebo spíš nevykopali nějakou mrtvolu z války. O tom už také mluvil.

"Že vy máte takovejhle přehled..." obdivně na něho, mezitím co si natahovala film do foťáku.

"No tovíte, vy rozumíte kamení, já zase holt tý fauně." a napil se ze zavěšené čutory. Pak odhodil cvičeným pohybem kšandu s čutorou dozadu na kabát. Myslivec z operety. Pušku přes rameno, klobouček, nechybí mu nic. I plnovous má.

"Už ste něco kloudnýho našli?" zeptal se pak téměř obhrouble.

Babeta vzdychla. Cožpak laikovi může vysvětlovat, že střep z nějaké blíže neurčené nádoby a ještě ke všemu prozatím nedatovaný, co našli včera támhle pod stromem obalený hlínou a kořeny, že to může znamenat průlom v nahlížení třeba i na celé dějiny našeho národa? Cožpak se dá vysvětlit, že i když nenajdou truhlici plnou zlaťáků, že to má smysl a význam? Že tady šest lidí klečí denně na kolenou a hrabe se v těch šumavských loukách a mýtinách, aby se nakonec zjistilo, že se třeba nezjistí vůbec nic? Teda nic "kloudnýho"? Nakonec se zmohla na půl huby - "no to víte..." a pokrčila rameny.

"No jo, nemáte to taky lehký. Zvlášť dneska. To je hrozná doba. Ve Dvořišti ty tíráci, ty štětky, tam je teď takovej blázinec. To dřív nebejvalo. Tady byl všade klid, slečinko. Tady byl takovej krásnej klid." a znovu se napil z kšandičky.

"A kam vlastně sahá váš revír? Zdravím." zeptal se právě příchozí Petr a přitom si oprášil ruce o kalhoty.

"Do Dvořiště ne, tam by mě nikdo nedostal. Naštěstí mi to končí v průsmyku. Tam bejval takovej klid." a zasněně se zahleděl do větví smrků. "Víte, tam byl takovej klid, třeba na Mlýneckým, že když sem si tam lehnul do mechu, tak sem byl hned v limbu. A já spím dost špatně. Zeptejte se mojí ženy, ta by vám řekla, kdyby..." nedořekl a nakonec mávl rukou, zřejmě se nechtěl rozpovídat o svém rodinném zázemí.

"A co ta pohraniční stráž, jak ste s nima vycházeli?"

"Coby nevycházeli, no samo sebou vycházeli, prosím vás. Tady to bylo všechno v cajku a klid tady bejval. A tý zvěře co tu bylo. Pak se to vystřílelo jak na divokým západě. Sem najeli skopčáci a jedinej matěj tu nezvostal." hartusil dál a vykročil směrem zpět na pěšinu, kde stálo Petrovo auto. "Koukám, že ste nabral ňákou spárkatou." a ukázal holí na nabouraný přední nárazník a trochu sedřený lak nad světlem a na blatníku.

"Ale ne, to jenom sem špatně parkoval. Najel sem do popelnice, tady v Brodě. To víte, tady v horách to i v dubnu klouže." Petr si prohrábl nervozně vlasy a poněkud křečovitě se usmál. Hajný zblízka okukoval nárazník i blatník.

"To by musel bejt nejmíň kaňour. No jestli ste sejmul černou, tak to byste měl nahlásit. Nemáte ho ještě v kufru, že ne?" a ušklíbl se velkopansky. Petr se rozesmál ještě podivněji, že se i Babeta ohlédla a přišla se podívat na pošramocené auto o trochu blíž. Petr mezitím otevřel zadní kufr dodávky. Byla tam jen lopatka, lano, provázky a kufry s dokumenty. Sekyrka, další harampádí a zmuchlaná kostkovaná deka.

"Vidíte?" usmál se a mávl rukou ledabyle dovnitř. "Dyť říkám, neumím parkovat."

Hajný pak jen mlčky přiložil prsty ke klobouku a vykročil směr hlavní cesta. Petr se chvilku díval na jeho záda, kde se houpala čutora. Mnul si bradu. Bety se k němu přitočila.

"Si mi ráno připadal nějakej divnej, nestalo se tě nic. Proč si mi to neřek? starostlivě.

"Ale, o nic nejde."

"Přišels dost pozdě."

"No s tou vodou se to protáhlo. Dobře, že si nečekala."

"Čekala."

"No. Tohle se snadno spraví." a mávl znovu rukou, zavřel kufr a bez dalších řečí vykročil na naleziště.

III. Po stopách

Další dny to v lese už nebylo tak klidné. Zatímco na nalezišti probíhalo vše při starém, Babeta si k odpoledni všimla, že lesem opodál prochází nějací muži. Zdálo se jí, že skoro v rojnici a nemýlila se. Ano, vypadali jako skupina houbařů ve vojenském šiku. A měli s sebou psy. Petr si toho také všiml. Koukali chvíli všichni směrem k těm podivným hledačům. Lesní ticho se mísilo s jejich tlumenými hlasy a občasným vyštěknutím hafanů. Co se to tam děje? Nakonec se jeden z nich odpojil a vykročil směrem k nalezišti. Oba ho celou dobu zvědavě pozorovali. Muž se u nich nakonec zastavil a mlčky na ně hleděl. Pozoroval naleziště, obhlédl podezřívavě ostatní studenty, pak se očima zastavil na Petrovi. Jeho mlčení už bylo nápadné.

"Kapitán Holan. Budu se vás muset zeptat na pár otázek." nakonec promluvil. Petr se zarazil, jen polkl nasucho. Pak se mu představil a podal mu ruku.

"Co byste potřeboval, kapitáne." a pobídl mu skládací židli se stolkem opodál. Policista zavrtěl hlavou. Raději postojí.

"Víte, co se tady stalo?"

"Co se stalo?"

"Vy tady kopete, žejo. Akademie, žejo." pokyvoval chlapík v modrém kabátě. "Víme o vás."

"No jo. Máme to tady na měsíc najmutý." Petr vysvětlil a rozmáchl rukama kolem sebe, jakoby se chtěl hájit, že tu ničí tu do té doby netknutou přírodu.

"Neviděli ste tady takovýho kluka, šestnáct let. Nevšimli ste si někoho takovýho včera nebo předevčírem?"

"Kluka?" vyjevila se Babeta.

"No, v modrý bundě, džíny, hnědý vlasy." pokračoval policista a ohnal se po mouše, co mu sedla na tvář.

"Nikdo takovej tady nebyl, že ne." a všichni včetně těch studentů na zemi kroutili hlavami.

"Hm, hm." a procházel mezi nimi s trénovanou nedůvěřivostí. "Dneska máme pátek, tak to muselo být ve středu nebo včera." doplnil.

"Tady sme jenom my. Nikoho sme neviděli, žejo."

"Ani dole na silnici nebo někde v okolí? Vy se tady přeci pohybujete, ne? Myslím, po celým kraji."

"No jo, ale já si nikoho takovýho nevybavuju." trval na svém Petr.

"Hm, hm." brumlal policista. Mezitím mu skupinka hledačů odešla o sto metrů dál podél mýtiny. Ohlédl se za nimi.

"No, kdybyste si na něco vzpomněli, kdokoli z vás, tak to nahlašte na místní služebnu. V Budějicích nebo v Brodě nebo kdekoli, jo?" a rozhlédl se opět zkoumavě po všech tvářích. Pak přiložil dva prsty k hlavě a přestože neměl uniformu ani klobouk, bylo jasné, že je tímto služebním pozdravem na odchodu.

K večeru se v místní hospodě, kam zašli na jídlo, dozvěděli, že se tady někde ztratil chlapec. Student budějovické průmyslovky, který byl v Rybníku na praxi, kontrolovali tam nějaké rozvody elektřiny na nádraží. A on se pak po skončení ještě vydal po kolejích až na státní hranice. Tuhle informaci jim sdělila výpravčí v Rybníku. Že to byl nadšenec do vlaků, a že prý, když už je takhle daleko, že toho využije a půjde se podívat po kolejích až na státní hranici. Tohle jí říkal. To bylo asi v pět hodin. A ta výpravčí byla poslední, s kým mluvil. Domů se večer nevrátil a nikdo ho už od té doby neviděl. A tak záhada byla na světě. Proto je tam v lese vyslýchal ten kapitán, proto dělali tu rojnici. Teď pochopili, že jestli se ztratil chlapec, notabene nějaký spořádaný student a milovník vláčků, že to není jen tak. Pohybuje se tu teď mnoho divných individuí. Mohlo se stát skutečně cokoli. I vražda.

"Tak třeba už ho nebavila škola a fouk na západ." snažil se nad pivem zlehčit situaci jeden k brigádníků.

"No, jako ty Pépé si fouk z práv, co." a parta se rozchechtala. Dospělejšímu Petrovi ani Babetě to ale vtipné nepřipadalo. Ve svých letech už si uvědomovali, že to musí být hrozné zejména pro rodiče toho kluka. A jestli se skutečně nenajde nebo jestli se najde někde mrtvý? To slyší přeci každou chvíli ve zprávách. Takových dětí se ztrácí každý rok spousty.

Na stole přistály talíře s párky a salámy. Doprostřed plastová ošatka s krájeným chlebem. Hospodská strava po dlouhém dni i tak přijde k duhu. Parta se dala do jídla.

"Já vám řikám, že už si ho někde kluka porcujou na vorgány." přitočil se k nim ošuntělý místní štamgast s půllitrem v ruce. "Jó, jen si nechte chutnat, tady Lojzík dělá dobrej salám. Viď Lojzíku..." dodal, když viděl jejich talíře. Bylo to skutečně případné k jídlu. Hostinský si toho hned všiml a nechtěl, aby své aktuálně nejlepší kunčofty odpudil místní opilec a tak ho šikovně zase jako popelnici odtočil k vedlejšímu stolu, kde původně pivař seděl. Petr se usmál. Jihočeský kolorit. Babeta polkla kus párku s hořčicí a chlebem. V rohu hospody hrála televize, pár místních mělo do ní zabodnuté oči. Hostinský protočil špinavé sklenice ve výčepu a položil je dnem vzhůru k odkapání vedle pípy. Ruce si utřel do zástěry. Loudavé jarní odpoledne se stávalo večerem. Talíře osiřely od párků, zbyly na nich jen fleky od hořčic a kečupu, ošatka ovdověla. Drobky na stole od rozlamovaných krajíců nalákaly mouchy.

"Stavíme se v Budějicích pro nějaký zákusky, že bysme si udělali doma pěknej večer?" vyslovila pak svoje romantické přání.

"Slíbil sem partě, že je vodvezu do města, chtějí jít do kina, víš." nabořil její romantickou představu Petr.

"Aha. Ale potom...že bys." snažila se domoci svého.

"No, uvidím, jestli to stihnu. Musím ještě odvízt na ústav to dnešní." vymlouvavě on. Babeta svraštila obočí. Je poslední dobou nějaký divný, pomyslela si. Asi má hodně práce, asi je přetažený, ale právě proto ona mu chce vyhovět a chce mu připravit večer ke zrelaxování a oddechu. Namísto toho on teď dává přednost další práci, povinnostem a študákům. Chtějí do kina. To nemohou jet autobusem? Když chtějí do kina? A ona, jeho Bety, se kterou chce žít a mít rodinu, je teď, když sotva spolu žít začali, už docela na vedlejší koleji? Nelíbilo se jí to. Dala mu to najevo.

"Já myslela, že čas od času, si v klidu promluvit...ale přijdeš brzy teda. Já to nakoupím sama, a pak si sednem na dvorek, jo?"

Myslela ten dvorek jejich budějovického bytečku ve vilce na předměstí, který Petr získal po své tetě. Tam teď spolu bydlí. I když poslední dobou je tam spíš sama. Petr neustále někde něco zařizuje, běhá a domů se vrací pozdě. Později, než by bylo libo komukoli. Kariéra. Tomu rozumí. Ale všeho s mírou. Pohladila ho po vlasech. On jí políbil na dlaň a ruku jí vrátil na stůl. Jakoby se náhle styděl před ostatními u stolu.

"Tak jedem, děcka?" pobídl náhle partičku.

"No jasně. Biják nečeká!"

"Snad se tam vejdem, do tý rachotiny."

"Co bysme se nevešli. Já budu klidně v kufru." zahlaholil zrzek a parta se rozesmála.

"Dyť seš taky taková stará vykopávka, viď. Von tě Péťa očísluje a dá si tě do sbírky." okomentovala Zuzka.

"To dělá přeci Bety."

"No jo, vomete tě koštětem, umyje a nalepí si tě do alba!"

"To by bylo ale dost tlustý album."

"Jedině, že by si tě vylisovala."

"Klidně bych se nechal vylisovat." Zrzek s úsměvem a téměř dvojsmyslně na Babetu.

"A pak vo tobě napíšem do Opery." dodal Petr.

"Zrzavej Venuš!"

"Ale s nulkama!!" vyprskli další.

Všichni se rozesmáli. Babeta se pro sebe ušklíbla. Romantický večer S Petrem zase vezme za své. Ach jo.

IV. Mlha houstne

Bezvětří na okraji mýtiny vyvolávalo dojem, že se zde zastavil čas. Ani větévka se nepohne. Ale něco se tady přeci jen změnilo. Jámy se zvětšily a prohloubily, partička studentů se dnes oblékla o trochu tepleji, protože slunce ještě nevytáhlo svých tisíc dlaní, aby krajinu proteplilo. Naopak to každou chvíli vypadá, že se po travinách a mezi stromy rozvine mlha. Vlhké šumavské jaro, kdy ještě v mnohých úvozech zbytky sněhu občerstvují prvosenky a zajíčci ve své honbě za samicemi si čistí o krystalky sněhu své zuby. I Bety má nepromokavou bundu a v dlaních svírá termosku s horkým čajem. Pozoruje kraj mýtiny a nehybnost trav. Tak se jí to zase nepodařilo. Seděla včera do večera s připravenou hostinou, ale Petr přišel o dvě hodiny později, než slíbil. To už byla zase v posteli a četla si. Dorty strčila do ledničky, víno nechala vyčpět na dvorku. Na protest. Ráno toho spolu moc nenamluvili. Je naštvaná. Uražená. Zklamaná. Na takové pocity má snad každý právo. Nikdo není superdokonalá bytost, takoví prostě jsme. Občas smutní, občas chytří jak rádio a pak zase naopak. Mlha pomalu zalila mýtinu. Na lesní cestě se objevilo policejní auto. Dvě postavy se vyřízly z mlhy směrem k nim. Jednoho poznali, už tu byl včera.

"Zdravím, potřebujeme si s váma promluvit." uděřil nelítostně kapitán Holan na Petra. I v Babetě hrklo. Náhle se všichni opět ocitli v nějaké špatné detektivce.

"Co, cože? Proč?"

"Je to rutinní výslech. Nebojte, to vám řekneme u nás." "No tak to můžete udělat tady, ne?" bránil se archeolog.

Policista mezitím obhlídl nabouraný nárazník. "Pojedete s náma. To vaše auto vezmem sebou."

"Klíčky?" další policista v civilu před Petra nastavil dlaň. Ten mu do ní vpustil svazek klíčů od svojí dodávky. Babeta jen mlčky přiskočila a s otevřenou pusou a s překvapením jen na obranu svého Petra stačila vypísknout.

"Ale on nic neudělal! Žejo, žes nic neudělal!"

"Nepleťte se do toho. Vás si taky vyzpovídáme. To se nebojte." ohradil se kapitán a už nakládali Petra do služebního vozu. Za hlavou skloněnou zacvakla pouta bílozelené bestie. Bylo dokonáno. Petr je jat a vezen na služebnu. Bety jen stačila sledovat, jak se auta na lesní cestě otáčí a blatníky drhnou drny lesních trav. Neuběhla ani minuta a mlha opět sevřela mýtinu svými peřinami. No tohle!

Nemohla pracovat. Stála a dohlížela na ostatní, ale hlavou jí šlo tisíc myšlenek. Proboha, co se stalo? Co mohl Petr tak strašného provést? On! Její Petr! Kterého zná skoro rok a tak dobře. Třásly se jí ruce. Nalila si čaj z termosky. Vybryndala. Ostatní brigádníci si samozřejmě všimli, že se něco stalo a že Petra odvezli a snažili se Babetu chlácholit, že jde samozřejmě o omyl. Co by Petr mohl provést? Policisté se určitě spletli. Nebo chtějí jen něco od Petra? Nějakou informaci. O nic nejde. Přeci ho nepodezřívají ze zmizení toho kluka? Nebo něčeho mnohem horšího? Přesto se všichni potáceli nejspíš ve svých vlastních pochybnostech a úvahách a nálada na nalezišti byla ten den mrtvolná. Každý hrabal v zemi a duchem byl jinde. A ona, která byla přímo u toho, ona, která viděla, jak se Petr dostal do spárů těch zelených, a s jakou rychlostí se to semlelo? A nic nezmohla. Buší jí z toho ještě teď srdce. Musí něco podniknout. Musí mu pomoci! Musí něco udělat. Nemůže tady jen tak stát a koukat do hlíny. Domluvila se s partou, že tam sami vydrží a že ona se sama vypraví do Budějovic. Nebo do Brodu? Kam vlastně má jet? Je bezradná. Kdo jí poradí? Brigádníci navrhli, že s ní půjdou do Brodu na místní služebnu a tam se zeptají. Ano, to je dobrý nápad. Musí přeci Petrovi pomoci! Vypravila se tedy nakonec se Zrzkem po lesní cestě směr Brod.

Nemluvila, jen rytmické kroky praskajícího jehličí odbíjely jejich pouť. Zrzek taky mlčel. Po asi čtvrt hodině na cestě potkali hajného Moravce. Kynul jim z dálky, ale neusmíval se.

"To sou věci, to sou věci." mrmlal, když se setkali.

"Co víte?" vyhrkla Babeta.

"No viděl sem toho vašeho." a mnul si bradu. Pak se napil z čutory.

"A?" rozmáchla rukama bezradně.

"No to se nesměj zlobit, slečinko." pokračoval tajemně.

"Tak co víte?" udeřil Zrzek.

"Voni si mysleli, že to udělal ten divnej Samorost, co bydlí támhle na Samotách. Von je tam doved ten pes. Hned ten první den, co tu hledali. Jenže ten Samorost toho kluka sice viděl, to prej sám říkal, že ten kluk prej zabloudil v tom lese tam, jenže ho poslal zpátky na silnici. A ten pes to potvrdil. Tam se jim ztratila. Ta stopa." hajný vysvětloval poslední poznatky, co slyšel od místních a možná i přímo z policejního zdroje.

"Jakej Samorost?" Zrzek zvědavě.

"No takovej divnej pavouk, co tu koupil nedávno tu samotu. Jenže von je docela v klidu. Na rozdíl od toho vostatního tady. A nejhorší sou turisti. Lezou do lesů jako kobylky. A taky vy se tu motáte. Teď tu teda klid nejni." postěžoval si a upil z čutory. Pak jí zhoupnul na kšandě dozadu kabátu.

"Ale Petr nic neudělal." zoufale bránila svého.

"No to voni zjistěj, žejo. Já sem viděl tu káru, slečinko."

"Jakou káru zase?"

"No tu bouranou, žejo."

"No to přeci..." konečně pochopila. To on udal Petra. Ale co udal? Škrábanec na autě? Od popelnice?

"Co když ho sejmul, toho kluka a v tichosti se ho někde zbavil. Už bylo šero."

"Cože?"

"Byla ste u toho? Já teda ne."

"No právě, že ste u toho nebyl, tak jak můžete..." Zrzek se zapojil do obrany.

"Hele, ty mi nemusíš nic povídat. Takovej cápek, ještě ti mlíko teče po bradě." obhrouble hajný.

Babeta se nasupila a svraštěla obočí. Zrzek nevědomky zaťal pěsti. Hajný ležérně položil ruku na hlaveň své pušky a usmál se.

"S takovým pařezem se nebudu tady vůbec bavit!!"

Ani nevěděla, jestli to řekla doopravdy nebo si to jen pomyslila. Každopádně hned potom vykročila rázně dál po lesní cestě. A Zrzek za ní.

"Esli je nevinej, to voni vám ho pustěj. Žádnej strach, slečinko!" volal ještě za nimi a kloboukem je zdravil, jakoby nic. Z dáli ještě zaslechli, jak si začal pískat. Snad i trochu zlomyslně.

Když dorazila Babeta se Zrzkem do Brodu, uviděli u místní policejní stanice zaparkovaná auta. Ta, která vyvezla Petra z toho lesního hájemství do reality kriminálního dne. Vešli do budovy a po krátkém přeptání stanuli na chodbě ke dveřím, za nimiž patrně probíhal výslech Petra. Oba si sedli na židle vedle kuřáckého stojanu. A čekali. Nervozita stoupala. Občas zaslechli zevnitř kanceláří nějaké hlasy, občas vyšel uniformovaný policista, a pak zase zašel, držíce nějaké papíry. Nikdo si jich nevšímal. Jakoby čekali na to, až budou moci zaplatit pokutu za špatné parkování. Venku na ulici se lidé rozmnožili, patrně se vraceli z práce. Začalo trochu pršet. Déšť dopadal na plechové parapety služebny. Ty už dlouho nikdo nenatřel. Barva nejspíš pamatuje ještě doby SNB. Nakonec se otevřely dveře a vyšel z nich Petr. Umolousaný výslechem. To bylo vidět na první pohled. Babeta se k němu vrhla.

"Tak co. Co tě chtěli? Povídej?" vyhrkla.

"Ále, jim někdo nakukal, že sem toho kluka zabil já."

"No to byl ten hajnej." vysvětlila.

"Aha. To je idiot." mezi rty procedil.

"A co teda?"

"Nesmysl. Pojedeme domů? Pro dnešek toho mám dost." unaveně na to.

"No jasně!" radostně.

"Ale nemám auto. Voni si ho nechali. Potřebujou ho na expertízu."

"Tak to by vás měli vodvízt voni, ne?" asertivně Zrzek zpoza dvojice. Pak se rozesmál.

"No jo, to by měli. A pěkně rychle a houkačkou!" a řekla to schválně hodně nahlas, aby to i přes dveře slyšeli. Pak se i ona rozesmála. Teď v Petrově náručí už je zase klidná. Samozřejmě že to obvinění je nesmysl. A až jim vrátí auto, zase bude všechno jako dřív. Petr si prohrábl vlasy. Už zase na chvilku vypadal jako Alain Delon. Když zhluboka vydechl, prohlásil, že má žízeň a nakonec všichni usoudili, že se musí napít a spláchnout tu negativní energii. Nakonec je zrzek pozval do místní hospody u kláštera. No, to všichni teď potřebují. Odreagovat se. Déšť začal smývat z parapetu poslední popílek z roztopených kamen.

V. Úder šavlí

Po kvapné snídani brzo ráno se dvojice Babety a Petra připravovala na cestu. Do okna prvního patra vilky už sluníčko poslalo první signál, že dnešní den nebude tak mlhavý, jako ten včerejší. Ona si narychlo oblékala tričko, zatímco ještě v puse měla kus chleba s máslem. Pokoušela se prostrčit i chleba skrz tričko, ale nakonec si chleba vzala do ruky a to si zase nešikovně zapatlala od másla okraj oblečení. Nakonec mávla rukou, v lese se stejně zamaže jako vždycky, tak co. Dopila hrnek s čajem a viděla, že i Petr už se obléká a chrastí klíčema v chodbě. Nakonec spolu vyšli na ulici k autu, které má Petr půjčené od rodičů. Aby se vůbec dostali na naleziště, kam nic nejede. Ale na ulici je kromě škodovky čekalo jedno další nemilé překvapení. Skoro na chodníku stálo další auto a u něho známá nevlídná tvář kapitána Holana. Mlčky se zadíval na Petra a vykročil proti němu.

"Vezete mi auto?" téměř nejapně, protože dodávku nikde neviděl.

"Půjdete s námi, doktore." tvrdě kapitán a bral ho za loket.

"Proč? To vám to včera nestačilo?"

"Nedělejte nesmysly. Poďte."

"Ale proč?!"

A ani Babeta nestačila vlastně nic, jen chytla na poslední chvíli klíče od škodovky, co jí hodil, aby se mohla autem dostat do práce. Jeho brašna zůstala ležet na chodníku. Tu sebrala. Čelo se jí orosilo. Tak zase! Co proboha zase na Petra mají? To si ten hajný zase vymyslel nějakou další báchorku? Nějaký nesmysl s přejetým klukem? To ho ještě nemají? Neschopáci!

V archeoložce to vřelo. Takhle na ně z čistajasna zaútočit ráno před jejich vlastním domem! Byla rozčilená. Ruce se jí znovu roztřásly, ale tentokrát už spíš zlobou než strachem. Věděla, že to Petr nemohl udělat. Její Petr. Jak by to mohl udělat?! Ale co na něho můžou pořád mít? Rozhodla se, že pojede za nimi. To je přeci to nejdůležitější. Naleziště i studenti počkají. Teď je nejdůležitější on! Nasedla do auta a kvapně se vydala za tím policejním, které už skoro mizelo na rohu.

"Je to vážný, doktorko." vysvětlil v klubovce své kanceláře advokát Sýkora, když se do toho druhého křesla posadila Babeta. Nervozní víc než při státnicích. Když jí nabídl kávu, jen zamávala dlaní, že na kávu nemá teď ani pomyšlení. Advokát pokračoval.

"Našli na tom autě stopy krve. Krevní skupina se schoduje s tou, co měl ten kluk. Áčko."

"Krev?!" vydechla vyděšeně.

"No jo, je to vážný. On sice tvrdí, že narazil do tý popelnice, ale kde by se tam ta krev potom vzala, žejo. Navíc mu nesedí časovej harmonogram tý jízdy. A pořád to mění. Jakoby si to ani nepamatoval. Vás pozvou k výslechu taky, s tím počítejte. Jak říkám, je to vážný." pokýval hlavou a usrkl ze svého již odstátého kafe na stole.

"Krev..." opakovala a nemohla tomu uvěřit.

"Snad tomu nevěříte. Vy mu nevěříte?"

"Co já? Jak se to teda stalo? Co vám říkal?"

"No mě říkal tu popelnici. Ale toho kluka nenašli. Pachová stopa sice vedla k tomu, k tomu..." listoval v lejstrech na stole. - "Semerádovi, ten tam bydlí na tý samotě, ale ten taky všechno popírá."

"Já vím, to říkal už hajnej." vzdychla znova a klesla snad ještě hlouběji do křesla, ruce svěšené v klíně.

"Hajnej? Jo vy myslíte toho Moravce. Toho taky prej vyslýchali. Tady sem získal náčrtek výsledku těch psovodů. Je tam vidět, kudy asi ten kluk šel a kde se moh ztratit. Tam hledali, ale nic zatím nenašli. Já chápu, že ty rodiče musí bejt na mrtvici. Ale to konečně není naše starost, žejo."

Dívala se na plánek. Trochu to poznávala. Přeci jen se v okolí už nějakou chvíli pohybuje. Byly tam koleje, po kterých ten kluk šel, symboly lesa, kousek opodál ty Samoty a silnice do Brodu, kde ho asi Petr srazil. Teda, měl srazit. Ten kluk pitomá se taky musel pozdě večer takhle toulat po cizí krajině. A jak to dopadlo! Nakonec vzdychla.

"No, ale co teď?"

"Je v bředběžným, oni musí teď do dvou dnů najít důkaz a vznést návrh, jinak ho musí pustit. Ale bojím se, že ta krev...ts,ts. Blbý je, že je tam čerstvě, protože ten náraz musel bejt těsně předtím, podle toho zvohejbání plechu, chápete. Na to přišli." a zakroutil hlavou a svěsil koutky.

Vypadala teď snad nejsklesleji, jak jen mohla. Snažil se jí povzbudit.

"Ale nebojte, doktorko, jestli to neudělal, najdeme nějaký vysvětlení. Nemůže to bejt vaše krev? Nebo někoho jinýho?"

"Já mám nulu." marně dodala.

"Tak to ste univerzální dárce."

"To mají jenom ti s mínusem."

"No a doktůrek má taky nulu, plus." podotkl advokát Sýkora dívaje se s brýlemi do záznamu protokolu. "Ale jak říkám, ještě není nic ztracený. Požádá se o komparaci DNA. To bude ale trvat. A může se to nakonec otočit proti nám."

"Můžu s nim mluvit?"

"Teď bohužel ne."

Vstala a přešla k oknu. Slunce půlilo dům naproti jako šavlí. Část byla ve stínu a část zářivě osvětlená. I ona se teď cítila přepůlená nemilosrdnou šavlí života. Tak její Petr, který byl jejím idolem, je vrah? On, který splnil skoro všechny její sny, on, který jí přitáhl sem na jih Čech, se kterým prožila romantické a láskyplné léto a krásnou zimu, který má tak báječné rodiče a je tak šarmantní a vzdělaný? Tenhle její Petr že by byl vrah dítěte? A to dítě, toho nevinného mašinkáře že by někde zahrabal? Že by něčeho takového byl schopen? Nemohla tomu uvěřit. Musí něco udělat. Musí zapnout všechny závity, aby dokázala pravdu. Od osmnácti se hrabe ve hlíně, aby objasnila skutečnosti dávno minulé, tak teď musí zase udělat něco pro přítomnost a hlavně budoucnost svého života. Ať už to dopadne jakkoli. Otočila se od okna. Advokát také vstal. Podala mu mlčky ruku, lehce se usmála jako dík a odešla.

VI. Koleje donikam

Ještě nikdy se neprocházela tak posmutnělou krajinou, jako tohle odpoledne. V ruce držela plánek, co sebrala u advokáta, klopýtala po kolejích, sledovala okolí. Míhající smrky a duby. Poslouchala, jestli se neblíží vlak. Naštěstí tady není takový provoz. Nakonec došla k místu, kde z kolejí kluk patrně sešel, aby se vydal zkratkou přes les. Koleje dál zahýbaly táhlým obloukem a tak je i Babeta opustila. Ve stopách kluka i policejního psa nakonec došla lesem k mýtině, louce, přešla potůček s tříštivě studenou vodou a nakonec uviděla shluk budov. To budou ty Samoty. Došla k nim opatrně. Obhlížela stavení. Vypadaly vcelku zanedbaně, ale bylo vidět, že tam v poslední době někdo bydlí, seká trávu a pokouší se o renovaci. Vrata však byla zavřená. Jen na schránce, provizorně připevněné na fošně vedle vrat, bylo jméno - Semerád. Tak tady bydlí ten Samorost, jak ho překřtil ten klevetný hajný. A sem dovedla toho kluka jeho zkratka. Plánek pak pokračoval dál podél louky k silnici. Tam někde se objevuje na scéně Petrova dodávka. Při tom pomyšlení se otřásla mrazem. Sledovala ještě chvíli stodolu, měla nutkání vlézt dovnitř. Šlo by to, zahrada nebyla celá oplocená a pobořená zídka opodál k tomu vybízela. Obešla stavení zleva a zjistila, že může v klidu vejít dovnitř. Zvědavost zvítězila.

Vešla vylomenými vraty stodoly dovnitř. Prošla kolem hromady trámů a naskládaného dřeva, špalek na sekání, tesařské kozy a další haraburdí, co ve stodolách bývá. Nahoře z patra ještě visely cáry slámy jako němí svědkové dřívějšího hospodaření. V rohu stodoly byla dřevěná deska, co možná něco skrývala. Odhrnula ji, ale pod ní byly jenom nějaké papíry. Deska byla prošpikovaná dírami jakoby od nože. To se asi vesničtí kluci trefovali. Opodál stála konev a nějaké další nářadí, vidle a hrábě. Pavučiny zdobily celý interiér. Jedna pavučina jí ulpěla ve vlasech. Nevšimla si toho. Chtěla ještě prozkoumat dvorek a dům, ale nakonec si to rozmyslela. Nemůže takhle lozit cizím lidem do baráku. Místo toho zavolala, jestli někdo není doma. Opakovala to. Nikdo se neozýval. Ani žádné auto tady nestálo. Vyšla nakonec stejnou cestou zase ven na polní cestu. Slunce už zapadlo za špičky smrků. Bylo slyšet jen z dáli ten potůček. Otočila se od rozpadlé zídky a uviděla na polní cestě v dálce tmavou postavu. Přibližovala se. Znejistěla. Ten člověk se přibližoval. Pak se zastavil. Bylo vidět, že na ní kouká. Pak se znovu dal do pohybu. Začala ustupovat. Obrysy postavy se zostřovaly. Stiskla v kapse svého kabátku klíče od auta. Bože, jak je to auto teď daleko. Nechala ho tam u cesty, div ne u nádraží. A pak šla po kolejích. Plánek teď kvapně strčila do druhé kapsy. Muž mezitím došel až k ní. Viděla, že přes rameno má brokovnici. Ale ne po myslivecku. Nesl ji spíš jako voják.

"Co chcete?" ostře na ní tasil lehce pisklavým hlasem.

"Já, jen...dobrý den."

"Ste zabloudila, ne?" a obcházel jí jako tygr kořist. Nebylo mu moc, ani ne třicet. Tvář měl mladistvě vlahou, až dětskou. Trochu umaštěné vlasy zčesané na pěšinku. Přiměřeně upravený. Přesto ale působil nějak zvláštně. Ruce měl ošlehané trnovými keři nebo podrápané od kočky. A studené oči.

"Vy ste pan Semerád?" zmohla se jen na nejapně nicneříkající oslovení.

"Co má bejt." pokračoval s hadíma očima a lehkým úsměvem.

Začala podvědomě cítit, že tady stojí s vrahem. Nevěděla jak to ví, jen to prostě věděla. Nikdy ten pocit nezažila, o to víc jí to překvapilo. Neměla jediný důkaz, neměla jedinou indicii, v životě toho člověka neviděla, ale prostě nějak věděla, že on má něco s tím zmizením kluka. Při tomhle pomyšlení se docela roztřásla. Snažila se to ale zakrýt a v rychlosti vymyslet nějakou výmluvu, nějakou hloupost, kterou se toho Samorosta zbaví. Nic jí ale nenapadalo. Srdce jí tepalo ve spáncích. Mozek vypovídal službu. Zůstala jen intuice a pocit stísněnosti a tlak v žaludku. Krajina potemněla, ještě před chvilkou byla zelená louka plná jarního kvítí a prvních pampelišek vcelku veselá, ale teď její tmavomodrý nach od zapadajícího slunce a stínu smrků vypadal děsivě. Muž jí skoro dýchal za krk.

"Já, já, já...sem slyšela, že se tady prodává chalupa." a udělala několik kroků dozadu, aby se od něho dostala co nejdál. Sledoval ji pohledem.

"Tady?" usmál se a dál ji sledoval hadíma očima.

"No." váhavě.

"Těžko. Tady sem jenom já a nic neprodávám." vysvětlil a ruku držel na hlavni své pušky.

"Tak se nezlobte, asi je to omyl." dodala kvapně a už byla na odchodu. Vyrazila dozadu, málem klopýtla o kámen v trávě.

"Tam nikam nedojdete. Silnice je támhle." a ukázal na druhou stranu. Tím směrem, odkud přišel. Obešla ho opatrným obloučkem a vydala se tam, kam jí ukázal. Zpotila se během chvilky docela všude. Plavala v přehradě strachu. Ano, takhle nějak to mělo být s tím klukem. Tak nějak to asi vypověděl na policii. S tou bohorovností ve tváři, s tím mladistvým vzezřením a studenýma očima, jakoby nic. A policie mu uvěřila. Ale ona teď už najisto věděla, že právě takhle to určitě nebylo. Jenže nevěděla jak to dokázat.

VII. Báseň či pravda

"Podívejte...doktorko Malinová..." začal vysvětlovat kapitán Holan ve své úřadovně v Budějovicích, když se přitom díval na její občanku, "...já vás chápu. Ale vy zase musíte chápat mě." a plácl tou občankou pak před ní na stůl.

"Petr je nevinný, musíte znovu prověřit toho Semeráda. Já sem tam byla, viděla sem ho."

"A víte, že to udělal." kýval úsměšně policista a přitom se díval na kolegu sedícího opodál u okna.

"Vím, jak vám to připadá. Nemůžu to dokázat, ale to musíte vy přece." a natáhla k němu ruce dlaněmi vzhůru. To gesto ho popudilo.

"Podívejte, právě takovýma řečma mě jenom zdržujete právě od toho, k čemu mě vybízíte. Místo toho, abych sháněl důkazy, tak tady sedím a poslouchám ty vaše pohádky." rozčileně vstal.

"A co o něm vlastně víte?"

"No vám to akorát tak budu vykládat. Vy ste se snad úplně zbláznila, ženská!"

"Já sem se možná zbláznila, ale vy máte tady zavřenýho toho nepravýho. To vim zase já. A tímpádem máte leda pendrek." výskla zase Babeta. Asistent u okna se potutelně rozesmál, jak na sebe jeho nadřízený s nějakou potrhlou historičkou křičí.

"Co vy o tom Samorostovi vlastně víte?" pokračovala agresivně.

"No hlavně víme, že ten váš doktůrek má auto zakrvácený jak sáně samochodky, to víme, víte!" neudržel se dál kapitán.

"Prosimvás, takovej nesmysl."

"To není nesmysl, na tom ho pošleme do vazby totiž, doktorko."

"Tak to se posměju, todleto! Taková pohádka, ale zase vod vás. Víte!" a dloubla prstem do jeho kabátu, pověšeného vedle zrcadla a umyvadla.

"Nechte laskavě můj kabát na pokoji!" ohradil se a teatrálně bránil věšák s kabátem.

"Já si budu do vašeho kabátu strkat jak budu chtít, protože si ho platím, tenhleten váš kabátek, skrz daně, vědí, a když teď vidím, že tenhleten kabátek tady dělá pendrek, tak proti tomu se teda bránit budu!" nebojácně zakončila svůj výstup a byla na sebe skoro hrdá. Jenže jí v tu ránu došlo, že celou situaci nejenom že nezvládla na úrovni, že jí nezvládla vlastně vůbec a že jí to v ničem nepomohlo. A hlavně, že tím Petrovi nepomohla. Spíš mu ještě přitížila. No mučit ho snad nemohou, ale co teď s tím? Dostala se do úzkých. Stála tady v policejní kanceláři a nevěděla, jak dál. Věšák s kabátem se ustálil, ona vedle těžce oddychovala. Proboha, jak se ten její život v posledních dnech zamotal. Ještě minulý týden si v klidu s Petrem kopali v lůně šumavské přírody, doufali, že najdou nějaké stopy po středověkých kupcích nebo tábořištích a teď tady stojí, řve na důstojníka, který za to ani nemůže. Začala se za sebe stydět. Sedla si rezignovaně na židli a zhluboka vydechla. Kapitán se usmál na svého kolegu. Položili před ní sklenici vody. Všichni se posadili. Bylo chvíli ticho. Za oknem nastartovalo auto.

"Podívejte, doktorko, já vám rozumím. Chcete mu pomoct, ale takhle to neuděláte."

"A jak?"

"Pomožte nám. Tím pomůžete jemu."

"Ach jo. Máme teď tolik práce." a položila si hlavu do dlaně.

"Vy jste vypověděla, že tu středu přišel v půlnoci."

"To je pravda."

"A to vám nebylo divný, kde byl?"

"Dyť opravoval tu vodu."

"No jo, to opravoval. Ale až do noci ne. Kde byl celou tu dobu? Nechoval se pak ráno divně?"

Musela uznat, že se druhý den Petr divně choval. Odtažitě, jakoby spolu snad ani nebyli. A pak ty jeho křečovité výmluvy o tom nárazníku. Prolétla jí teď hlavou ta scéna v lese s hajným.

"No tak vidíte. A teď mi řekněte, co s tím."

"Ale toho kluka nemáte..." vyčítavě dodala.

Kapitán se zadíval na svého kolegu a odfrkl. Evidentně nechtějí prozrazovat průběh vyšetřování, ale bylo nad slunce jasné, že kluka dosud nenašli. Ani se psy, ani s termokamerami, s vojenskými posilami, které uplynulý týden brousili celým okolím. Nikde nic.

Zřejmě prohledali i stavení toho Samorosta, protože toho ani nezatkli. Neměli důvod. Určitě vyzpovídali stovky kamioňáků a osazenstvo na celnici ve Dvořišti, určitě se zeptali i v Rakousku, jestli tam toho kluka neviděli. A nemají nic. Slehla se po něm zem. A jako poslední stopa končí u toho Samorosta. Nebo na silnici na nárazníku jejich dodávky. Slepá ulička, kam se dostala po Petrově boku. Znovu vzdychla.

"Ten Semerád má brokovnici." snažila se ještě něco najít na toho divného pavouka na Samotách.

"Ale to není brokovnice, to je jenom taková vzduchovka. Skoro pro děti. S tím nezabijete ani veverku. Vážně doktorko, to vaše tušení je nejspíš docela mylný." vysvětlil smířlivě Holan.

Potřetí vzdychla. Zadívala se na druhého policistu. Ten se na ní také povzbudivě usmál. Vstala a chystala se k odchodu. Oba muži ožili. Konečně budou mít čas na něco kloudného. I kdyby to bylo to, že si dají nohy na stůl a hodí si šlofíka. Podezřelého už přeci mají v cele, dokonce krev na nárazníku. Není toho z jejich pohledu málo.

"Co je s tou popelnicí?" zeptala se, když už stála ve dveřích.

"S popelnicí?" opakoval překvapeně kapitán.

"No Petr říkal, že naboural do popelnice. Máte jí?"

"No..."

"Je na ní krev?"

"Podívejte, nechte to na nás, jo. A teď už nás nechte pracovat." a pokynul jí rukou nesmlouvavě směrem na chodbu. Už opravdu nestál o další otázky. Šla ke dveřím, tam na prahu se zastavila a chvilku koukala do země.

"Odpusťte." a podívala se zpříma kapitánovi do očí. Překvapila ho jejich zvlhlá modř. Vteřina, dvě nebo pět. Pak pohodila vlasy a byla tatam.

VIII. Intermezzo

Celý kraj horního toku Vltavy a Malše by z ptačí perspektivy vypadal docela všedně a tento den by se nelišil od jiného. Obě řeky by jako jiný den tekly svými meandry níž a níž nerušeně, honosily by se spoustou ryb a unášely by větévky zimou zkroušených jív a osik. Lidé by se brouzdali po silnicích do práce a z práce a nikdo by si ani nevšiml, že právě někde mezi těmito dvěma věčnými proudy se děje něco zásadního, co změní vývoj událostí posledních dnů. A že ta dívka v hnědém kabátku, která se ještě nedávno hrabala v hlíně tam někde v šumavském lese, že dojde poznání a rozuzlení v případu zmizelého chlapce. A nejen to. Že se něco docela zásadního změní i v jejím životě. To však ještě neví ani ona sama.

Musela si doma napustit horkou vanu. Byla z posledních dnů docela unavená. Jak pára stoupala koupelnou až k namořeným trámům historického domu, zamlžilo se zrcadlo. Svlékla se. Bosé nohy stanuly před umyvadlem. Hleděla na sebe. Otřela zrcadlo, zahlédla svou unavenou tvář, pohlédla dolů. Ruce položila na břicho. Jako se Vltava s Malší nalévá tajícími ledy a pomalu se rozvodňují, i tady pod jejím srdcem cosi nového roste a zalévá krajiny dosud nepoznané. Nový život. Musí teď bojovat za dva životy. Za tři, když počítá ten Petrův. A na to je potřeba hodně sil. Musí věřit, že všechno dobře dopadne. Vlezla nakonec do vany. Minulost na chvíli padla v studny stín a obnažila křehkou přítomnost.

Půjčila si auto od Petrových rodičů. Vysvětlila jim, že to všechno dělá v zájmu jejich syna a oni samozřejmě souhlasili. Byli skleslí jakoby jim syn zemřel. Spořádaná středostavovská rodina dostala ránu kamenem a vše se rozlétlo na tisíc střepů. Snad ještě víc ochromení musejí být rodiče zmizelého chlapce. A všem těmto lidem chce pomoci. A také sobě. A tak se vypravila na svoji dlouhou a složitou cestu za záchranou svého Petra. Nevyspalá a unavená, ale odhodlaná a nabitá nadějí všech těch očí, které nechala za zády.

IX. Past

Na louce zastavilo auto. Slunce nevytáhlo ani jeden prst, aby prohřálo prokřehlou půdu po stále ještě studené noci. Je pod mrakem. Potůček nedaleko zpívá svoji zurčivou píseň o prameni. Babeta a Zrzek vystoupili ze škodovky. On se protáhl s dlaněmi do mraků, ona ho napodobila. Oba se zasmáli. Rozhlédli se, ona pak z kufru auta vyndala něco podlouhlého a kostrbatého, zabaleného v kusu plátna.

"Podívej, támhle to půjde." a ukázal na nedaleký suchý strom, který stál kousek od nedalekých budov. Přišli k němu. Bety ohmatala vrásčitý kmen již mrtvého kaštanu. Asi ho ťal blesk, byl zčernalý, bez listí a kmen byl v části puklý. Také si povšimla, že jsou v něm díry. Hodně děr.

"To se hodí..." prohodila k Zrzkovi a odstoupila asi na dvacet kroků od stromu. Pak zamířila.

Kuše vystřelila kovovým leč tichým zvukem. Střela se zabodla do suchého kmene jako osten. A pěkně hluboko. Ani jí nemohli vytáhnout. Síla pružiny oba překvapila.

"Prima. A teď já." zavískl Zrzek. Odešel stejných dvacet metrů, zamířil a vystřelil z kuše. Trefil se. Je to opravdu snadné. Lehčí než luk. A tiché. Oba teď pochopili, proč byla kuše dlouho ve středověku oblíbenou zbraní. Stříleli takhle ještě chvíli. Strom se stal svědkem jejich odpolední zábavy. Byli jako děti. Uběhlo asi ještě deset minut, když najednou se na louce objevil muž. Temná postava, která mířila od silnice patrně k těm opuštěným stavením, se nejistě přibližovala. Bylo vidět, že podezřelé auto a dva lidé, co tam něco dělají kousek od jeho domu, ho znejistili. Zastavil se, pak vykročil a došel až k nim. Sledoval jejich počítání, oni také v tu chvíli přestali. Babeta stála vzpřímeně, držela kuši podél těla, Zrzek blíž tomu muži. Byl to Semerád. Nesl v ruce tašku s nákupem, asi se vracel z místního konzumu. Koukal nechápajícně na oba dva.

"Co tady děláte?!" vyhrkl najednou agresivně.

"Coby?" Zrzek bohorovně odvětil a měřil si Semeráda pohledem.

"Jo to ste vy, co ste tady posledně vopruzovala." poznal Babetu.

Ta se jen nejistě usmála a dál stála v uctivé vzdálenosti v lehkém krytu auta.

"Co to máte?" a pokynul rukou s nákupem směrem ke kuši.

Bylo chvíli ticho. Pak nejistě odpověděla.

"No to sme našli v lese, tady kousek. Asi nějaký prasata to vyhrabali."

"Cože? Ukažte." a agresivně vykročil. V tom ale zakročil Zrzek a zastavil ho. Byl vyšší a silnější. Semerád se ještě chvíli snažil dostat až k ní, ale Zrzek ho nepustil.

"Hohó, počkej, počkej, hezky v klidu, jo." schladil ho a držel ho rukama na prsou. Semerád se mu chtěl vysmeknout.

"Já tady bydlím a to mi tady nesmíte, tohleto. To je můj strom." a ukázal na mrtvý kaštan.

"Tak jo, my vypadnem. Promiňte nám to. Poď, deme." ponoukla Zrzka a začala nastupovat do auta. Kuši hodila na zadní sedadlo a sama si sedla za volant a nastartovala. Zrzek ho ještě chvíli měřil zúženými víčky, a pak také nastoupil.

"Vy hajzlové!" řval za nimi ještě v rozčilení.

Auto zmizelo z polní cesty během chvíle. V údolí se rozhostil zase klid a mír. Ale jenom zdánlivý. Na jednom místě to právě teď začíná pořádně vřít a mlýnská kola osudu a odplaty se právě teď roztočila nevídanou rychlostí a drtí svými nesmlouvavými kameny nervy jednoho provinilce.

Ten se sebere, hodí tašku s nákupem za plot a utíká a utíká z plných sil do blízkého lesa. Klopýtá o kořeny, sípe a sliny mu kanou na bundu, je zoufalý vzteky a strachem. Běží tak zběsile, že nic nevnímá, jen jediná myšlenka ho drží na nohou. Jediná myšlenka na to jedno místo ho pohání vpřed. Další strom a další borůvčí, strom za stromem míjí, potácí se jehličnany až nakonec vyčerpaný dopadne na jedno místo uprostřed hustého lesa, hned vedle křovin trnek nebo malých doubků. A hrabe. Hrabe v zemi, diví se a hrabe dál. Místo bylo netknuté, jak je to možné? Ta holka přeci říkala, že to našli a že to vyhrabala prasata a tady je to neporušené. Hrabe hloubš a hloubš až nakonec vyhrabe plátěný obal a z ní vytáhne kuši. Na chlup stejnou, jakou měla ta drzá holka tam před jeho chalupou. Jak je to možné? Nerozumí tomu. Oddychuje zhluboka, ale je zmaten. Na jednu stranu je rád, že jeho kuše leží tady pěkně v zemi, skrytá všem cizím očím, ale na druhou stranu to vůbec nechápe. Co to tam u jeho chalupy teda mělo znamenat? Dělá si z něj ta holka srandu? Zkouší ho? Ale proč a jak se to mohla dozvědět? Nic nechápal. Klečel na zemi, vydechoval poslední zbytky rozčilení a zchváceného dechu, vyplivnul zhořklé sliny do jehličí před sebou. Chtělo se mu smát a řvát zároveň. Vůbec ničemu nerozumí. Dech se mu už pomalu zklidnil. Srdce mu ale pořád bušilo. Teď teprve se rozhlédl. Ale bylo už pozdě. Za ním někdo stál. Všiml si, že je obklíčen nejméně třemi muži. Cvakl natažený kohoutek policejní pistole.

X. Krev bez těla

Z okna kanceláře kapitána Holana byla vidět hlavní třída vedoucí od náměstí k budějovickému nádraží. Ruch města Babetě připomněl Prahu. Jak dlouho tam nebyla. Ale nechybí ji. Ani náhodou. Pro městský ruch jí docela postačuje tohle malebné městečko. Otočila se od okna s úsměvem. Byla spokojená. Ruce měla opřené o topení, které bylo studené na kost. Dala si je pak raději do kapes kabátku.

"Takže mi ho konečně pustíte?"

"No, musím vám poděkovat, doktorko. I když vůbec nechápu, jak se vám to celý povedlo takhle pospojovat. To mi připadá pořád jako magie. Že ste na to vůbec přišla." žasl kapitán a míchal si lžičkou kávu na stole.

"Zas taková magie to není." kroutila hlavou skromně.

"Dyk von neměl jedinej vroubek, ten Semerád. Samozřejmě sme si to ověřovali v těch Pardubicích, odkud k nám přišel. Proto sme taky na něj nic neměli. Jedinej záznam neměl. No jak by moh, žejo."

"No právě."

"Ale vyhráno nemáme, furt zapírá." vysvětlil Holan a založil ruce na prsou. "Ale bojím se, že bez těla toho moc mít beztak nebudeme. Požádali sme a to vám snad můžu říct, o tu genetickou analýzu. Jestli ta krev na tý šipce souhlasí geneticky s rodičema toho chlapce. Pak by bylo jisté, že tou kuší nejspíš zabil toho kluka. Samozřejmě sme tam poslali i krev z toho vašeho auta. No, bude to chvíli trvat, ta analýza, pořád je to dost drahá novinka, ale povolili nám ji. Když jde o dítě." pokračoval ve vysvětlení a promnul si obličej.

"To je dobře. Určitě to dobře dopadne. Jedině tak to totiž dává smysl." řekla s nadějí na Petrovo propuštění.

"Doufejme, doufejme. Stejně mi ten samorost připadá, že to bude takovej ten typ, co pro něj to zahrabaný tělo je tak silnej motiv, že ho nějakýma polehčujícíma okolnostma asi těžko zlomíme. Takovejch sou plný věznice, co tajej mrtvoly." mrmlal.

"Tak pustíte ho?" vrátila hovor k neprávem zadrženému Petrovi.

"Musíme dodělat protokol a to nějakej čas potrvá. Ale myslím, že tak za dvě hodinky si pro něj můžete přiject."

Konečně se upřímně usmála. Bylo vidět, že jí spadl kámen ze srdce.

Vyšla před policejní ředitelství na ulici. Kolem ní protékaly dva proudy lidí, jeden k nádraží a druhý na náměstí. Nakupovali, štvali se za svými úlovky v obchodech, bavili se, gestikulovali. Babeta si sedla na lavičku opodál a pozorovala tu řeku města. Jaro sílilo, v betonových květináčích už bylo zasazeno pár květin, ale na svoji plnou krásu si musí ještě pár týdnů počkat. Usmívala se. Snad to dokázala. Snad tomu bude věřit, že se jí to povedlo, až se támhle ve dveřích objeví Petr. Volný, svobodný a krásný jako sokol, jako ta sokolí rodinka tam hluboko v lesích, jak ji slýchávali. Že se tam vrátí a objeví něco zázračného v té hlíně. Nadechla se jarního vzduchu. Není takový, jako v lesích, ale i přesto voní. Pak odešla do budky zatelefonovat Petrovým rodičům.

Město zesílilo svoji odpolední symfonii hluků, šramotu, troubení a neklidu. Domy na hlavní třídě rezonovaly dunivou iluzí drobných vodopádů a ona se mezi tím vším opět jako kapka v rozvodněné řece rozplynula.

XI. Hlas minulosti

"Tak už povídej, Betynko, jak si na to všechno přišla." pobídli jí Petrovy rodiče, se kterými zašli toho večera do luxusní restaurace na oslavu jeho propuštění. Také s nimi to zamávalo a nemohli uvěřit tomu, že by jejich syn byl schopen něčeho tak podlého a zlého. Uvolněná nálada u stolu dala tedy Babetě příležitost k popsání celé té pátrací anabáze. Petr byl tak vyhladovělý z toho policejního zadržení, že už měl večeři celou v sobě a objednal si ještě jednu porci, když už to platí jeho otec. Zamával na číšníka a poručil si ragú. To mu dodá potřebnou sílu.

"Od hajnýho jsem se nejprv dozvěděla, že se sem ten Samorost přistěhoval z Pardubic poměrně nedávno, ani ne před rokem. Hajnýho manželka dělá na poště a dávala tomu Semerádovi nějaký peníze, tak se o tom doma asi bavili. Nebo spíš drbali. Ale každopádně mi to pomohlo, protože i když policie na něj nic nenašla, tak mě napadlo, že tam třeba zanechal nějakou stopu, když z Pardubic takhle prchnul až do toho zapadákova tady u hranic. Tak sem se tam rozjela."

"Statečná holka, žejo." pochválil ji Petr a pohladil jí po ruce.

"V místě bydliště mi nic neřekli. Jeho rodiče sem nenašla. Už to vypadalo marně, až mě pak napadlo zajít do místní knihovny a pročíst nějaký noviny, kde by se něco třebas objevilo. Naštěstí sem tam potkala známou ze školy v tý knihovně, a tak sem tam seděla hodinu, dvě, tři a listovala místníma novinama a hledala jakoukoli zmínku o něm."

Číšník přinesl další láhev vína a tatínek Petra umně dolil do sklenic.

"Domů pudem pěšky, tak co. A možná po čtyřech." a pobavil sebe i ostatní. Maminka se lehce ušklíbla, patrně znala jeho omšelé restaurační vtípky a slovy - "Tatínku, znáš se..." mu vzala lahev a postavila ji na svoji stranu stolu.

"Bety pokračuj." zakončil Petr ten rodičovský výstup.

"No a pak sem to najednou našla."

Všichni zůstali s otevřenou pusou a hleděli na ni. Bylo chvíli ticho. Užívala si to.

"Našla sem dokonce fotku. Byl to on. Byla tam skupina historickýho šermu, kde jich bylo asi šest na tý fotce, pořádali nějaký představení tam na Kunětický hoře, bylo tam i jméno. Držel kuši, takovou tu středověkou věrnou repliku, ostatní měli meče a tak podobně. Tak sem si řekla - je to on! Samorost Semerád, co tady dělal s kuší? Byl to jeho koníček. Tak se v telefonním seznamu našla toho vedoucího a vypravila se za ním. Měli dokonce takovou klubovnu, kam sem zašla. Ten šermíř byl sympaťák a řekl mi, že s nima byl pár měsíců, než se to stalo."

"Co se stalo?"

"Ta nehoda. Někde prej v parku, když cvičil střelbu z tý kuše, postřelil malý dítě. No dítě, prej to byl kluk asi desetiletej. Ty jeho rodiče se nakonec s ním prej dohodli mimosoudně na odškodnění, omluvě a blabla, proto to vůbec nešlo do žádných policejních záznamů, jen zápis na místní služebně o výtržnictví. Tam sem taky zašla. Bohužel vidíte, že tohle asi měla udělat zdejší policie. A neudělala. Stačil jim rejstřík a sjetina z kraje nebo jak tomu říkají."

"A namísto toho zhaftli mě za blbej nárazník. Naprosto bez důkazů!" rozčílil se Petr a polkl sousto hovězího. Rodiče přikyvovali. Kolik nervů si užili za posledních pár dní, zestárli všichni o rok. A za to může jen to, že policie nebyla tak důsledná, jako Betynka. Ještě že ji Petr potkal. Maminka chytla Bety za ruku a pohladila ji.

"No takže tady byl jasnej důvod, aby Samorost z Pardubic odešel. Ale nepřišlo mi to zase až tak důvodný. Prostě to mohla bejt taková nehoda. Ale kdoví, jestli se tam nestalo ještě něco dalšího. Nějaký další dítě třeba. To sem už ale nezjišťovala. Bylo málo času. Nejspíš odešel proto, že se mu to zalíbilo. To střílení do dětí."

Když tohle pronesla, rodičům nejspíš přejel mráz po zádech. Tatínek se skutečně oklepal v ramenou a pak se zhluboka napil vína.

"Ten zmizelý Jirka, co měl rád vláčky, taky to bylo ještě dítě. Sotva šestnáct." dodala a sama se taky napila.

"A kdes vzala tu kuši ty?" zeptal se Petr.

"Na Rožmberku. Tam toho mají. Podle tý fotky sem si od kastelána pučila nemlich tu samou. Ten Semerád byl proto zmatenej a opravdu si musel myslet, že to je ta jeho. Vražedná. Krvavá."

Skoro to začalo vypadat, že si to vyprávění užívá a záměrně používá tyhle slova. Na rodiče to v každém případě platilo a kdoví, jestli i na hosty u ostatních stolů. V Kavárně to totiž podivně ztichlo, když se pustila do vyprávění. Evidentně to zmizení chlapce po kraji rezonovalo a ona měla přeci jen ty nejčerstvější a nejlepší informace. I když o ně nestála a raději by s Petrem celou tu dobu hledala v lese tam za Brodem podkovy středověkých koní nebo střepy od přepadených formanů.

"Ale oni se pak zachovali dobře. Když sem to všechno ukázala kapitánovi Holanovi tady v Budějicích, tak mu to hned docvaklo a pomohli s tím dopadením. Ta scénka, co ste teda bohužel neměli šanci vidět, ta napadla mě. Asi bysme ho jinak nevylákali, aby nám ukázal, kde má tu kuši a jestli vůbec nějakou má."

"Škoda, že sem to neviděl, muselas bejt přitom úžasná." a znovu jí políbil na hřbet ruky jako kavalír. Rodiče se na sebe s úsměvem podívali a bylo vidět, že jsou rádi, že si jejich syn našel právě ji.

"Snad taky konečně najdou toho kluka." tatínek vstoupil do hovoru.

"No ale teď už je hodně pravděpodobný, že nežije, tímpádem." dedukoval Petr a všichni smutně pokývali hlavou. Asi to tak je.

"Ale pro rodiče je asi lepší, kdyby ho našli. Snad ho najdou."

Dokončila výklad a strčila si do pusy list salátu. Chroupání nějak podivně zakončilo celou tu smutně-bizarní historku. V restauraci se zase zvýšil ambientní hluk, cinkání příborů se smísilo se smrkáním Petrovo maminky do kapesníku. Byla dojatá, ale spokojená. Od očí jí po stranách ztekly dvě od líčidel zčernalé slzy. Babeta si instinktivně šáhla na břicho, vzpomněla si, že snad dnes večer v klidu, až přijdou domů, že mu to konečně řekne. Že to bude ten pravý moment a že to bude pro Petra ten nejlepší dárek, který mu může dát. Nejenom vysvobození z okovů, ale že se zasloužila o jeho přízeň a on o tu její tím nejvyšším možným spojením obou. A že splynutím duší a těl vzniklo něco krásného, integrálního a přesto tak svébytného, jakým je nový život. Ano, řekne mu to. Není lepší chvíle než je dnešní večer. A tak se i stalo.

XII. Krev cizí krve

Uběhl týden a vše se vrátilo do starých kolejí. Snad s výjimkou toho, že Petr byl šťastný, že bude mít potomka, všude to roztruboval a už chystal kočárky a dětské pokojíky a Babeta se tím pádem vznášela metr nad zemí, přestože byla obtěžkána. Ale však právě proto. Toho rána v kanceláři ústavu pořádala dokumentaci. Petr byl tou dobou už na nalezišti, odvážel tam mladé studenty, byl to předposlední den jejich venkovních prací. Zazvonil telefon.

"Zdravím doktorko, tak to vyšlo." vypálil zpříma kapitán Holan.

"Co vyšlo?"

"No ta DNA. Krev na šipce je stejná jako toho Pařízka, toho chlapce."

"Aha, takže ste ho našli."

"No Semeráda sme našli, teda vy ste ho našla, ale toho chlapce sme ještě nenašli."

"On nic neřek?"

"No, víte, já vám vlastně nemám asi nic říkat, ale když už ste nám s tim takhle pomohla...ty výslechy sou dost na hovno." postěžoval si kapitán.

"Hm..."

"To voni dělaj, sadistický vrazi. Že to maj jako svoje tajemství. Dost nechutný, teda." vysvětloval po telefonu.

"No jo, máte to těžký, kapitáne. Ale zavřete ho aspoň?"

"To jo, důkazy sou. Von teda zatlouká, ale ta krev na kuši, událost v Pardubicích a psychiatrickej posudek ho za mříže dostane."

"Aspoň že tak. Ale vidíte, že chybělo málo a Petr..."

"Ale nebojte. Dyk by ta analýza stejně vám ho nakonec pustila. Vono ani časově, zatímco ten váš někde v Kaplicích boural do tý popelnice, tak ten kluk už to měj nejspíš za sebou. No furt ho hledáme. Někde tam musí bejt."

Zarazila se.

"Počkejte, ste říkal v Kaplicích?"

"No jo, dyť je to v protokolu. U těch garáží Na vyhlídce. To si pamatuju dobře, protože mít garáž na vyhlídce mi přišlo vtipný."

"Jakože Petr boural v Kaplicích?"

"No, co se vám nezdá, doktorko? My sme si mysleli původně, že to je zástěrka od něj, aby zakryl to, že toho kluka srazil. Tak to potom napral schválně do tý popelnice. No, bylo to trochu na vodě, to uznávám, ale nic jinýho sme neměli. Až potom díky vám."

"No...nic, tak já už budu muset jít zase do práce, děkuju za zavolání." a chtěla ukončit hovor, protože jí něco začalo vrtat hlavou.

"No počkejte, já ještě volám s tou druhou věcí, můžete si vyzvednout to vaše autíčko, už ho nepotřebujeme. Tak si pro něj přijeďte, jo. Máme ho tady ve dvoře, kluci vám ho předaj dole až přídete." dodal Holan.

"Jo jo, za chvíli sem tam. Tak děkuju a na shledanou." zadumaně ukončila hovor s policistou.

Dozvěděla se asi bohužel víc, než chtěla. Seděla za svým stolem a přemýšlela. Vzpomněla, jak Petr jí i koneckonců hajnému tam v lese přeci říkal, že boural při parkování v Boru. To se spletl? Nebo přeřekl? Proč by v tomhle lhal? Petr jí přeci nikdy nelhal. Její skoro dokonalý Petr, Delon křížený s Indiana Jonesem že by měl nějaké tajemství? Seděla s lokty na stole a očima zavřenýma. Přemýšlela. Pak se sebrala, vložila dokumentaci do brašny a vyrazila na jih za ostatními. Na naleziště. Ale s dvěma zastaveními.

Vystoupila z dodávky. Rozhlédla se, stála v ulici Na vyhlídce, za samoobsluhou u garáží a opravdu na konci té slepé uličky zezadu samoobsluhy viděla hromadu popelnic. Ulice se svažovala, takže auto, které by třeba nemělo zataženou ruční brzdu, mohlo dolů sjet a do popelnic narazit. Obhlédla nárazník a prohlubeň na jedné z popelnic. Ano, to souhlasí. Tady Petr naboural tu zpropadenou popelnici. Ale proč tedy říkal, že to bylo v Brodě, když to bylo evidentně na cestě z Brodu do Budějovic? A tady takhle stranou? V noci? Co tady pohledával? Proč Petr při cestě z Brodu, kde opravoval vodu studentům v ubytovně, pak při cestě domů do Budějovic zastavil tady stranou z hlavní silnice u garáží, bez pouličního osvětlení a narazil do těch popelnic tam dole? Přemýšlela o tom a na hladinu mysli jí začala vyplouvat děsivá skutečnost, proč asi její Petr tady zastavil. Proč zajel do téhle setmělé uličky a proč najela dodávka do popelnic. Vrátila se do vozu. Prohlídla ho. To udělala i policie. Nic divného nenašla. Krev na nárazníku, to jí pulsovalo hlavou. Krev ale nebyla na popelnici. Krev nebyla jinde. jak se tam ta krev dostala? A čí krev vlastně? Nebyla to krev Petra. Čí byla ta krev? Skupina A, říkali. Babeta má skupinu O. Petr taky. Kdo má áčko, kromě toho nebohého kluka? Kdo byl ve styku s jejich dodávkou?

Nastoupila a vypravila se na naleziště.

XIII. Volání osudu

Lesy ten den divoce šuměly svoji jarní píseň. Vítr vzdouval trávami první chmýříčka pampelišek. Skupinka na nalezišti byla v čilé práci. Studenti byli ponořeni do svých jam, Petr se nad nimi nakláněl a radil jim. Babeta zaparkovala dodávku vedle auta Petrových rodičů, které stálo pod smrky a dál pokračovala s brašnou ke svému stolku, kde pravidelně sedává. Když se blížila k ostatním, všimla si, že Petr se sklání nad Zuzkou a že si spolu povídají. Zuzka se směje, on se pak narovnává, dál s rukama v bok ještě chvíli stojí nad jejím čtvercem, pak se otočí a všimne si, že přichází Bety. Vykročí jí s úsměvem vstříc. Políbí ji, ale ona ucukne stranou a tak jí políbí mimoděk na tvář.

"Copak?"

"Není mi nějak dobře."

"Chápu. Budu teď na tebe hodnej, jo." a pomůže jí si sednout na skládací židličku. "Chceš napít?"

"Ne." ztěžka položila brašnu k nohám stolu a opřela se do opěrátka. Oddychla si, že konečně dorazila. Seděla chvíli a pozorovala ostatní, jak pracují. Přemýšlela.

Co má dělat? Tušení, které jí tepalo spánky, jí nedalo chvíli klidu. A přitom je Petr tak hodný, pozorný, proč jí právě v tomhle lhal? Muselo to být něco důležitého, kvůli čemu muži lžou. Vlastně skoro to nejdůležitější, kvůli čemu se vždycky lže. Pomalu vstala.

Stromy se mocně zakývaly poryvy větru. Možná bude pršet. Měli by to stihnout, aby se jim poslední skrývky nerozmočily. Ale spěch v jejich řemesle není dobrý pomocník. A unáhlenost v úsudku je sestrou neúspěchu. Nakonec vstala a vydala se za Zuzkou.

"Ahoj, koukám, že si pokročila."

Dívka klečela v díře na kostkované dece, v ruce držela motyčku.

"Ahoj Bety." a hřbetem ruky si otřela rty.

"Sem se tě vlastně chtěla zeptat, když vidím ty - psí známky, co je tam vlastně napsáno? Já taky miluju ten MASH ale nikdy mě nenapadlo si zjistit, co tam ti amíci měli napsaný?" zvědavě na ni.

"No tam je všechno, podívej." a sundala si řetízek z krku a podala jí ho.

"Aha - Horáková Zuzana, A POS, 7952201247, Č. Budějovice, gymnázium 4A - tak to jsou tvoje údaje, žejo." užasle.

"To je praktický, ne? Tenkrát ty vojáci třeba byli zraněný nebo mrtvý, tak aby věděli, co sou zač." usmála se a rozmáchla rukama do vzduchu jako rozverná školačka.

"No, to vidím, co seš zač." utrousila nad ní ironicky.

"Jak to myslíš?"

Zhluboka se nadechla, ale mlčela. V této jedné vteřině jí definitivně docvaklo, co se asi tak mohlo stát v jejich dodávce, uprostřed noci, když Petr vezl tohle sedmnáctileté střevo z Brodu do Budějovic, tam v zapadlé uličce v Kaplicích. A pak, když se při tom aktu, při kterém se střevo stalo konečně ženou, se dodávka s nimi rozjela a nabourala do té popelnice. A co asi za krev si pak nevěrník odnesl na ruce až na ten zpropadený nárazník, aby si tak na sebe upletl děsivý bič v podobě obvinění z vraždy. Ach jo. Vztek jí koloval srdcem, ale ovládla se. Stála teď nad jámou, kde nic nebylo, jen jedno náctileté střevo, které už možná je ženou, ale které nejspíš nikdy nepochopí, co za oběti jsou opravdové ženy nuceny přinést na oltáře svých osudů.

"Koukám, že tě Petr pučil deku z dodávky." pronesla nakonec.

"No, je hodnej, viď."

Babeta jen vzdychla a beze slova odešla.

Sedla si opodál do mechu. Traviny se kolem ní kymácely ve větru, v dáli proletěly dvě divoké kachny. Kejhaly při vzletu. Sledovala je. Krásná rodinka, jak drží pospolu. Jak synchronně plavou větrem jako vzdušné štiky. A dolétnou tam, kde se narodí mláďata, budou je učit plavat a létat a vůbec všechno. Tento věčný kód přírody je přeci tak krásný. Určitě bude pršet. Možná dnes, možná až zítra. Větévky mechů jsou prodchnuté rosou.

Pohlédla nahoru do koruny smrku. Několikrát se zhluboka nadechla. Je šťastná? Tak jako byla před rokem v létě? Neví. Má to s Petrem řešit? Neví. Někdy je nejlepší nedělat nic. Ale teď neví, jestli to někdy je právě teď. Rozhoduje se teď za dva životy. Přejela rukou břicho a přikryla se víc kabátem aby neprostydla. Smrk zahvízdal šumavskou meluzínu. Už tady stojí padesát let. A patrně ještě nějakou dobu bude.

* * *