Babeta Malinová a divadelní vražda

Detektivní povídka, ve které chytrá historička pomůže s vyšetřením bizarní vraždy v Národním divadle...

Odkaz v originálním formátu PDF

Babeta Malinová a divadelní vražda

PROLOG

     Byly to zběsilé únorové dny roku 2002, kdy policie obklíčila modrobílými páskami Stavovské divadlo na Senovážném náměstí. Bylo to nezbytné. Řeky turistů i pražanů proudily sem a tam bez možnosti se zastavit. Takhle se alespoň na chvíli z rozvodněných řek staly přehrady postávajících čumilů, což bylo stejně pitomé a zaměstnávalo to strážníky snad ještě víc. A reportéři dnes cvakají aparáty víc než včera a pokládají svoje omšelé otázky ještě dotěrněji. A přitom není nic k vidění. Klasicistní budova v zelenobílém županu mlčí. Dnes večer se nehraje. Ani včera ani zítra. Opona divutvorných skutečností zůstane na pár dní dole.

     Poručík Červený teď vyšel ze zadního hereckého vchodu v doprovodu dalšího policisty v civilu. Máchá rukama a nadává. Přibíhají uniformovaní, chvíli se radí a pak ti dva s pendreky posouvají stojany s páskami až za parkoviště, které je za divadlem. Jakoby policejní zábor nestačil. Ale je tam přeci výtah, který patří k divadlu a zřejmě i o ten jde. Na náměstí je šrumec lidí, ale poručík si jich nevšímá. Pokračuje směrem k sousední budově Kolowratského paláce a vejde dovnitř. Je tam restaurace. Ta vlastně patří také k divadlu. Herci a vůbec všichni od divadla tam chodí jíst za šikovné ceny. Pouliční představení tedy skončilo. Zůstaly jen mlčící obličeje strážníků a v ledovém větru se třepotající pásky.

I.

         Uběhlo pár dalších dnů, plískanice a vítr se střídal se sluníčkem, jak už to v předjaří bývá. V novinách se mezitím objevila jen zpřesněná zmínka o tom, že herečka Věra Skálová, která byla známa nejen na divadle, ale hlavně v televizi a ve filmu, byla brutálně zavražděna v prostorách divadla. Bylo jí 43 let a nechala po sobě kromě mnoha rolí i rodinu, manžela a dceru, kteří samozřejmě nad její ztrátou truchlí. Stejně jako vedení divadla. To je postihnuté nejen ztrátou přední umělkyně, ale zejména skandálem a zastavením provozu. Vedení divadla se však vynasnaží, aby abonenti a repertoár blablabla, dál to poručík nad kávou nedočetl. Jen se hořce uchichtl a pak dopil lógr. Tak hořký se mu zdál dnešní svět a zejména jeho vlastní situace. Byl v koncích. A jak si podruhé povzdech, to je jeho častým zvykem. Kolikrát už chtěl od policie odejít, kolikrát už se balil od svého stolu. Kolikrát už byl v koncích. Bez nápadu, bez důkazu, bez svědků, bez ničeho. Marnost a zoufalství však nakonec vždy vystřídala touha a síla po zdolání všech překážek. A taky musí platit hypotéku a ve čtyřiceti už to není žádná diskotéka, aby ho někde jinde vzali. Potřetí vzdychnul. Na ulici byl ruch, ale sychravý vítr hnal lidi kvapně do loubí. Bude snad zase pršet. Poručík odložil definitivně bulvární plátek na kraj stolu a zapálil si cigaretu. Už zase kouří. Aspoň nějaké jistoty jsou na světě. Vydechnul slastně kouř směrem k oknu kavárny a jakoby tím obláčkem popohnal lidi za sklem na ulici. Ti skutečně popoběhli pod náporem větru. Uchichtnul se. Kdyby to bylo tak snadné. Naposledy si povzdech.

II.

"Sem to dejte." ženský hlas se rozezněl chodbou archeologického ústavu. Na podlahu dolehlo něco těžkého, objemného. Ozvěna v barokních klenbách odbyla jako kamenný zvon. Pomocníci ke straně chodby položili nějaké balíky s kostmi nebo kusy trámů. Nebylo poznat, co to je. Na chodbě bylo šero. Kroky po schodech. Ošmajdané polobotky. Béžový svrchník policejního důstojníka náhle na chodbě ústavu vypadal nepatřičně. Stál lehce nakřivo. Od ruky se mu kouřilo.

"Co tu děláte?" ženský hlas se znovu opřel do kleneb.

"Doktorko, potřebuju vás."

"Cože? jak ste se sem..."

Obličej vystoupil ze stínu. Byl to poručík Červený.

"Tady se nekouří." přistoupila k němu káravým prstem kynouce.

V kanceláři Babety tikaly hodiny. Poručík si zamíchal lžičkou kávu. Bylo chvíli ticho. Ze sousední místnosti nakukovala mladičká kolegyně. Nevěděl, jak začít. Upil kávu.

"O té herečce Skálové jste asi už slyšela, ne?"

"To každej, ne?" odbyla ho a jukla na kolegyni v sousední místnosti. Poručík se v křesle otočil a ta druhá dívka skoro schovaná za točivou židlí se zubila. Vstal, aby zavřel spojovací dveře.

"Podívejte, je to vážná věc. Já nevím jak..." začal nejistě.

"Já vám rozumím. Je to určitě vážná věc. Ale je to vaše vážná věc. Co chcete ode mě? Abych zase luštila nějaký šifry? Abych lozila někde s váma a honila vrahy? Na to už sem stará a hlavně - moc zaměstnaná. Viděl ste, ne?" a dloubla prstem směrem k chodbě. "Takže moje odpověď je po vzoru římských vládců..." a ukázala palcem směrem dolů, jakože poražený v aréně je tentokrát odsouzen na smrt. Byl tím prstem náhle proklán.

"No, každej máme plno práce, to chápu...ale..."

"Tady není žádný ale. Můj interest leží většinou tak metr pod zemí. A na tom se nic nezmění i kdyby čert na koze jezdil. I kdybyste vy na koze jezdil." a zasmála se té metafoře.

"No to vám můžu slíbit."

"Že budete rajtovat na koze?" rozesmála se ještě víc.

"Že pudeme pod zem. Takový čtyři metry." pousmál se pro změnu poručík a ukázal prstem směrem nahoru. Poražený v aréně může žít.

Babeta otočila mírně hlavu na stranu jako pes, který měří páníčka s pamlskem v ruce. Ta poznámka zaujala. Znělo to skutečně jako zajímavá záhada. A pro ní, jako pro archeoložku, jistě dvojnásob. Za oknem přistál holub.

"Koukám, že vám sem taky lítaj. Tam u nás na Pankráci jich naštěstí moc není. Ale posraný je stejně všechno. Často poserou i důkazní materiál." zhluboka se nadýchl a usrkl kávu. Pak položil cibulák na psací stůl.

"Čtyři metry?" zopakovala.

"Nejmíň."

"Tak to abych si vzala baterku, ne?" a i ona ukázala prstem nahoru. První malou bitvu ve své věčné honbě za pachatelem poručík vyhrál. Souputnice obula střevíce.

III.

Auto se kodrcalo pražskými uličkami a poručík mezi nadávkami na chodce a na ostatní řidiče se pokoušel zpravit Babetu o svém případu.

"Proto nebudete potřebovat ani baterku ani holínky, doktorko. Je to v suterénu divadla. Ten Stavák nebo Tylák jak voni tomu říkají, aby vás to nemátlo, tak to divadlo má samozřejmě jako každý divadlo to sklepení. Tam mají kulisy a to zázemí a dokonce takový kóje na ty kulisy. Takový vozejky a hotový kolejiště tam dole je. A to parkoviště před tím divadlem, na povrchu myslím, tak tam je dokonce výtah na ty vozejky. A ty kulisy vozej vždycky ten den na to daný představení takovýma divadelníma kamionama a to dycky tam na senovážným stojí ty kamiony a ty kulisáci to pak nosej do toho divadla, protože by se jim tam všechno nevešlo, tam dolu v tom suterénu."

"Ale proč mi to všechno o těch kulisách..."

"To pochopíte, Bety, nebojte a hlavně to uvidíte, až tam budeme. Teda jestli tam budeme, protože tenhle kretén tady...no na tebe mluvím, hni se..." a poručík máchá rukama na řidiče, co jim zablokoval cestu, protože pouštěl chodce na přechodu.

"Tohle nový pravidlo s těma chodcema, to je jen pro zlost." zasakroval poručík. Babeta na sedadle spolujezdce jen vzdychla. Už teď jí bylo líto, že souhlasila. Mohla si v klidu sedět za svým stolem a třídit ztrouchnivělé trámy. Místo toho tady v samém srdci Prahy poslouchá troubení aut a nadávky. Srdce jí buší.

"Ta Skálová..." pokračoval poručík, "tak ta byla právě nalezená v takový jedný kulise. No to až uvidíte, to se budete bavit. To ste ještě neviděla! Teda srandovní to je, dokud neuvidíte tu krev." přešel poručík ve vteřině ze smíchu do zachmuřenosti.

"Snad tam ještě neleží?" zaváhala Bety.

"Ta je už dávno na soudním, pochopitelně, ale krev je tam furt. Pochopitelně. Kurňa, zase to říkám." a plácl rukou do volantu.

Uhelný trh za okýnkem vypadal jako šedá šmouha. Bude pršet. Nahé stromy ještě nemají listy, větve se ve větru komíhají prosíc o háv. Na lavičce uprostřed parčíku sedí bezdomovec. U nohou igelitky. Auta se zastavila kvůli dalším chodcům. Babeta zadýchané a zrosené sklo přejela prsty. Pak ho na kousek otevřela a nasála svěží vzduch. Nostalgicky vzdychla.

"Myslela sem, že nekouříte."

IV.

Na chodbě divadla oba zastavil náměstek Pokorný. Náruč v obleku vypadala sice vlídně, ale nervozně.

"Tak kdy myslíte, že budeme moci konečně zase hrát." řekl bez pozdravu a s jistou mírou nadřazenosti.

"To nezáleží na mě, pane inženýre. To opravdu nevím." utrousil poručík a potáhl z cigarety.

"Tady se nekouří, pojďme nahoru do kanceláře." a pokynul oběma. Babeta šla poprvé do zákulisí divadla.

Dole byla chodba, která vede až na samotné jeviště. Divadlo je v úrovni dlažby, takže herec může klidně při představení vyjít až ven na ulici a vypadá to efektně. V přízemí je také vrátnice, a pak dva kumbály. Jeden pro kulisáky a druhý jako rekvizitárna pro herce, kde většinou čekají, než jdou na výstup. Oba kumbály jsou v přízemí, vlastně hned za jevištěm. A schody nahoru do šaten a kanceláří a také schody dolů, do suterénu. Za vrátnicí je také nákladní výtah, kterým se kulisy tahají ze suterénu na jeviště. Jeden výtah je pak podle poručíkova vyprávění ještě venku, na náměstí. Ale používá se málo. Běžný výtah pro herce je také kousek od jeviště, vlastně na stejné spojovací chodbě. Všichni tři s ním vyjeli nahoru do jedné z kanceláří ve druhém patře. Duch Mozartovy doby je zde patrný. Dveře, zlacené kliky, portály, tapety a štuky, všechno je v klasicistním nebo rokokovém duchu. V kanceláři byla volná dvě křesla, která Babeta s poručíkem obsadili. Náměstek začal.

"Je to tragédie, herečka Skálová měla před premiérou významné inscenace, vkládali jsme do toho hodně prostředků, jistě chápete, že tahle událost celé divadlo, nevyhnutelně poškodila."

"Já vám rozumím, nemůžu to zkrátit. Vyšetřování..."

"Vyšetřování, ale já tady mám na starosti stovky lidí. Nemůžu je nechat bez práce." a mávne rukou kolem sebe. Teatrálně, což sem pozoruhodně pasuje.

"Abonenti se odhlašují, vrací se vstupné. Finanční stránka věci..." pokračuje a pak se zarazí. "Ale je tady i lidské hledisko."

"Ano, to je. Právě tohle hledisko já potřebuju vyšetřit. Vražda je vražda, pane inženýre." dodal Červený.

"No jo, nojo..." vydechl zoufale náměstek. "Ale koukám, že jsem vám nenabídl ani kávu. Promiňte." a už chtěl volat na sekretářku.

"To by byla třetí." mávl rukou poručík. Babeta také zakroutila hlavou a bezzubě se usmála.

"Nenapadá vás ještě něco k tomu, co ste nám předtím neřek?" pokračoval ve své práci poručík a mdle se podíval na hostitele.

"Já o tom nic nevím."

"Vy máte alibi. Já sem spíš myslel, jestli vás nenapadá něco, nějaká zvláštnost. Nevzpomenete si na někoho, kdo se tu pohyboval. Třeba jste si na něco vzpomněl, ne?" Nastalo chvilkové ticho.

"Ne."

"Škoda."

"Já jsem tady to pondělí ani nebyl. Máme kanceláře v hlavní budově, to už jsem říkal, tohle je jen přechodné útočiště, že ano...to je zatrápená věc s tou Skálovou. Kdybyste mi tak mohli to usnadnit, že ano. Já bych skutečně ocenil, kdyby policie nám umožnila už konečně, jsme v těžké situaci, každý se ptá, i my se ptáme, že ano..." proslov náměstka vypadal chvílemi jako zoufalé pádlování v širém moři bez vesel. Jen s holýma rukama. Bez jídla a vody. Jatý mezi zdmi své zodpovědnosti.

"Potřebujeme se znovu podívat tam dolu." a zaklapl notes.

"Samozřejmě, samozřejmě. Stejně je to tam zavřené."

Poručík s parťačkou sestupovali po schodišti dolů do přízemí, pak pokračovali druhým schodištěm do suterénu, na to místo. V divadle bylo prázdno, jen vrátný z kukaně je sledoval, viděl dobře na vchodové dveře i na schodiště. Prduch. Ti jsou všude.

"Víte doktorko, my už sme vyslechli skoro každýho tady. Vrátný, co měli ten den službu, kulisáky, techniky, mistra tady pana Formánka, ten za komoušů seděl s Havlem, herce herečky, lidu jak na orloji a nic. Jakoby se nade všema prostřela mlha nevědomí a ztráty paměti. Tady je furt takovej provoz a lidu, že je vopravdicky s podivem, že to ten vrah moh udělat, v tichosti a bez povšimnutí sem vejít a odejít, zamordovat tu ženskou, strčit jí...no to uvidíte. Už jsme skoro tam." vykládal cestou. Nedbal cizích uší.

"Je to tu ale pěkný, čistý..." pochválila také stavební um, zatímco se protahovala pod páskou, která hraničila s místem činu.

"Teď stojíme už mimo barák. Ten co jsme v něm byli, protože nad náma je teďko to náměstí. Aspoň tak to vypadá. A vidíte tady to kolejiště na ty vozíky. A támhle vzadu, to si musíme rozsvítit, tak tam se to stalo. Tady v tom vozíku jak je ta lednička."

"Lednička?" zvědavě Babeta a shrnula si kabátek kolem boků, aby se neušpinila.

"To se nemusíte bát, otisky a tohle všechno, to už jsme ohledali před tejdnem. Tak dlouho se s tím tady crcáme. Proto prskají. Umělci." a dloubl prstem nad sebe.

"Ono to fakt vypadá jako obří lednice." a upravila si vlasy, aby jí nelezly do očí.

"To je lednice. Teda nechladí, což by v našem případě nám asi dost ztížilo situaci, protože jak tady ta chuděra ležela, kdyby to fungovalo jako lednice...no, je to taková obří atrapa. Patří to do hry, počkejte, mám to tu napsaný..." vytáhl notes. "Jo, Večer tříkrálový. To hrajou každou chvíli. Proto je ta lednice taky tady a nejezdí s těma náklaďákama do externího skladu."

"To je divná proprieta."

"Já umění nehovím, doktorko. Když chtějí hrát Shakespeara s ledničkou, mě to nezajímá. Ale když do ní pak strčej mrtvolu, to už mě sakra musí zajímat." a málem si odplivl. Posadil se na vedlejší vozík a rozepnul kabát. Trochu se zpotil. Nachodí toho za celý den kilometry. Babeta mezitím sledovala celou scenérii. Odsud k nejbližšímu místu chodby to bylo snad deset metrů. Kdyby tady ležela ta Skálová, mohl by si jí někdo vůbec všimnout? Než by tu ledničku potřebovali zase na představení?

"A ona byla uvnitř?"

"No, to teprv něco uvidíte. To je na tom to nejděsivější." a otevřel boční dveře od lednice. "Podívejte se opatrně dovnitř, ale na nic nešahejte." S opatrností poslechla.

"Vidíte, nakonec se mi ta baterka přeci jenom hodí." Byla zvyklá z terénu nosit u sebe malou baterku. Na hradech se hodí i ve dne. Lednička byla zevnitř prázdná, jenom na podlaze byla louže zaschlé krve a pak na vnitřní stěně byl nějaký nápis. Posvítila pozorněji, pokoušela se přečíst.

"ELI...co to tam je, to napsala ta Skálová?"

"Jo. Ve smrtelný křeči nebo jak to chápu já i náš doktor. Prostě ten vrah jí pobodal nožem, pak aby se zbavil těla jí šoupnul do týhle - lednice - ale ona ještě chvíli žila. Asi se nemohla už hejbat, zbejvalo jí tak dvě minuty života nebo se probrala v nějakým předsmrtným deliriu a vlastní krví napsala tohle. Ona má dceru, víte. A ta se jmenuje Eliška. My si všichni myslíme, že si prostě v tý poslední chvíli vzpomněla na tu dcerku. To je pochopitelný, ne?" vysvětloval a otřel si pot z čela.

"Hm."

"Sakra, potřebuju šluka." odfoukl klopu kabátu.

"Tady ne, poručíku. Jste v divadle. Víte jak dopadlo to národní."

"Kdyby to pomohlo mýmu vyšetřování, tak to tu podpálím s chutí, to mi věřte."

"ELI - Eliška, no vypadá to tak. Takže to vlastně nic neznamená. A kolik je tý holce? Říkal jste, že Skálový je 43, takže to už může bejt velká ne? Dvacítka?"

"Kdepak, je to ještě dítě. Skálová bazírovala na svý kariéře, některý hlasy tady po divadle jdou, že je to pěkná bestie, že by pro roli udělala cokoli a je tady dost lidí, co jí tu smrt přejou, ale to je asi normální, u divadla. No, vono i jinde." a mávl rukou. "Tý holce je sotva 12. Teď je u otce. U Skály."

"Je to strašidelný." Babeta se odlepila opatrně od ledničky a posadila se vedle poručíka. Seděli tam chvíli mlčky a poslouchali hučení vzduchotechniky. Je to zvláštní prostředí.

"Našli jí po zkoušce druhej den, kulisáci stavěli tu scénu na toho Shakespeara, vytáhli vozejk s lednicí nahoru na jeviště a když jí otevřeli..." odfrknul.

"Takže tu asi ležela dlouho."

"Doktor to odhadnul na 24 hodin, takže se ten mord stal někdy v poledne předešlý den. V pondělí, v úterý jí našli. Prej ta lednice smrděla vevnitř tak jako tak, natož s tím - tělem." upřesnil a vstal. Ztěžka, jakoby ho jeho nohy nosili už sto let.

Podzemí divadla bylo tiché, hučící místo a nikoho by ani ve snu nenapadlo hledat tu mrtvolu. Snad jen kdyby to byla nějaká hadrová atrapa do představení. Ale tohle. Kdo by měl motiv? No asi leckdo, to šlo asi všechno Babetě hlavou. Ale stejně tak jí hlavou šlo, že jí vlastně nic nenapadá a netuší, jak by mohla poručíkovi pomoci. To mu také hned řekla.

"A aby tý skázy nebylo dost, pojďte se ještě podívat na tohle. To budete teprv valit ty vaše modrý očíčka." a pobídl jí rukou, ať ho následuje. Vrátili se do hlavní chodby od vozíků a pokračovali směrem dál. Chodba s bílými neonovými světly vedla dál a po asi dvaceti metrech stanuli u poplechovaných dveří. Ty šly zevnitř lehce otevřít. Pak vystoupali po schodech a za chvíli se ocitli v průjezdu nějakého domu. Poručík sledoval svoji společnici, co na to říká.

"Kde to sme?"

"V kolowratským paláci. To je vedle divadla. To je věc, co."

Usmála se užasle.

"No to je úplně strašlivá věc, doktorko. Chápete, že ten můj pachatel tam na to místo činu prostě moh přijít i vocaď? A tady to není vůbec nijak hlídaný. Tady je restaurace a nějakej cizí barák s bytama a pod střechou je další divadlo, jakoby to ještě nestačilo!" a pleskl rukama o kabát.

"No to je fakt." pokývala hlavou a když po pár krocích došla ke dveřím, za moment se ocitla zase na ulici Senovážného náměstí, ale ne už v divadle, ale skutečně ve vedlejším domě. Tajemná chodba, která spojovala divadelní suterén s Kolowratským palácem je sice pro poručíka děsná rána, ale pro Babetu je to objev, o kterém nevěděla. A to támhle naproti před lety promovala. Karolinum je i v plísnivém únorovém počasí pěkné. To byly časy! Byla ještě mladá, všechno před sebou, titul v kapse a dychtila po zážitcích nového života. Nedotčená zklamáním, zradou, smutkem a vším tím, čím asi každý projde. Čím musí projít. A co jí teprve čeká. Běh času teď tady zkřivil svoji tvář. Pár kroků od studentských let a pár chvil od radosti a strasti. Jakoby to životní divadlo se zde promítlo do jednoho okamžiku. Přejel jí teď mráz po zádech. Kapesníkem si utřela zvlhlý nos. Mezitím k ní přišel zezadu poručík.

"Tak co na to říkáte?"

"Nevím. Nezávidím vám tu vaši práci."

"Ale pomůžete mi. Máte skvělej mozek. Musíte mi pomoct." a chytil ji zezadu na paže.

"Potřebuju horkej čaj." řekla frázovaně a kývla směrem k restauraci. Ta zavřená nebyla, ale zato skoro prázdná. Jen u jednoho stolu snad pár herců nebo lidí od divadla. Vešli dovnitř a usadili se nad horkým čajem.

"Ale jak je možný, že to je takhle volně přístupný?" zeptala se po pár locích.

"Ty dveře tam dole jdou sice otevřít jen z tý jedný divadelní strany, ale já viděl několikrát jen za tu dobu, co tu strašíme, že stačí si jen chvíli počkat tady dole u schodů a on dycky někdo po chvíli vyjde a lup! Už jste v divadle. A nikdo neřeší, že ste cizí, že vás nezná. Navíc, ten pachatel..." a ztišil hlas, "ten může bejt někdo z nich. Z těch komediantů. Podezřelý máme hned několik. Zjistili sme u nich alibi a motivy, kluci na tom dělají ve dne v noci, holt, sledovanej případ. Slávnááá hééérečka." poručík protáhl teatrálně a upil ze šálku.

"A nic." lehce ironicky zakončila jeho promluvu.

"A nic no." téměř zhnuseně dodal. "Manžel má alibi, dcera byla u babičky, ta tchyně má taky alibi, takže okruh rodiny můžeme škrtnout. Potom tady je plno herců a hereček, prověřujeme to postupně, je toho tolik. Ale na nikoho to nevypadá. Kdo by měl motiv. Snad jenom ten dramaturg, prej s ní spal. A jestli se pohádali..." dumal dál poručík.

"Máte toho plný brejle."

"Kouřím jednu vod druhý, doslova. To pomáhá." a típl starý vajgl a potáhl z nové. "Za tím dramaturgem můžeme zajít ještě dneska."

"Hm." - pokrčila nedbale rameny a sledovala dění v restauraci.

"Takže sem chodí herci i technici se najíst, je to tak."

"Jo. A když je hnusně, tak jdou radši tím spodkem, protože se nemusí oblíkat a taky nezmoknou, když prší. A taky nemusí přes ty turisty tam venku." a odfrknul si.

"A jestli se vražda stala v pravý poledne, je divný, že to nikdo neviděl." dumala Babeta.

"No to sem si taky myslel, nejdřív. Jenže mě bylo vysvětlený, že právě v poledne je tady největší klid. Protože ráno kulisáci bourají stavbu z předešlýho večera. To skončí řekněme do deseti hodin, to je tu velkej frmol, protože přichází herci a vůbec všichni na zkoušku. Ta trvá od deseti do dvou. A technika jde chrnět nebo chlastají nebo sou prostě pryč. A sou tu jenom ty herci, co zkouší. A ta Skálová v ten den zkoušela jenom hodinu a pak se šla najíst. Byl tu klid."

"No, to je smůla. Že ani vrátný nikoho neviděli."

"Ty prduši? Tam chrápou nebo koukaj mladejm holkám na zadky." a mávl rukou. "A od dvou zase se bourá scéna z tý zkoušky. A pak se staví to večerní představení. Je to docela fabrika. Kdyby se mezitím nestal ten mord, tak by se mi to i líbilo, to sledovat. Ale takhle mi to trochu skřípe mezi zubama." a potáhl hluboce cigaretu.

"A ten vrah teda přišel odkud?"

"No to je právě to! Buďto už byl v divadle a zůstal v něm nebo přišel hlavním vchodem a vrátný ho neviděli, protože zrovna obdivovali nějaký dekolty baletek anebo ten lump přišel tou chodbou tady odsud a zase v tichosti odešel. Ale to, jak vidíte Bětko moje milá, je taky dost na pendrek, protože sem vlízt může úplně každej." a zatípl i druhou cigaretu do popelníku.

Chvíli se ještě nad jejich stolem vznášel obláček kouře. Babeta se odtáhla na židli, nechtěla to v nose. Zahleděla se znovu ven na ulici. Modrobílé pásky se občas zachvěly ve větru. Strážník, který hlídal služební vchod do divadla si promnul zmrzlé ruce. V duchu ho politovala. Ještěže ona nemusí většinu pracovní doby být venku a že její archeologie se odehrává venku většinou jenom v létě, když je hezké počasí. I když čůrky potu na zádech, které stékají až dolů za kalhotky rovněž nejsou ideální. A spálená záda. A bolavá kolena. A komáři. A pot, co z víček kane do očí a štípe. Znovu jí přeběhl mráz po zádech. To asi z toho horkého čaje a průvanu v restauraci. Teď vešli nějací hosté a přinesli studený vzduch zvenku.

"A hele, my o vlku a..." poručík zbystřil na židli a otočil se na dva příchozí, muže a mladou dívku. Vstal od stolu s Babetou a chvíli s nimi hovořil. Pak se oba muži vrátili ke stolu. Cizí dívka otráveně osaměla, přehodila nohu přes nohu a zapálila si.

"To je doktorka Malinová, spolupracuje se mnou na případu a tohle je doktor Wagner, dramaturg divadla." představil poručík muže s ulízanou pěšinkou, ale vzhledného zevnějšku. Mladší než vyšší. Přisedli.

"Ale já už jsem všechno řekl minulý týden." bránil se okamžitě a nervozně se otáčel za studentkou. Ta si ho nevšímala, vytáhla knihu a začetla se.

"Mám vaši výpověď, pochopitelně. Ale třeba jste si ještě na něco vzpomněl, od posledka?" pobídl ho poručík.

"Pochybuji. Skálovou jsem sice znal, ale..."

"Ano, uvedl jste..." a zalistoval v notýsku - "...ano tady. Že jste jí znal profesně. To znamená, že jste ji neznal nějak blíž? Z výpovědi ostatních, které jsme získali následně, byl váš vztah víc než pracovní."

"Ehm, já opravdu nevím, jaké s prominutím drby berete za bernou minci, ale já musím kategoricky trvat - " nedořekl.

"Trvat na své výpovědi." dořekl to poručík za něho. Dramaturg jenom polkl naprázdno a kývl.

"Spal ste s ní?" kopl desítku. Muž se v úleku rozechvěl.

"Já jí nezabil. A jestli jak říkáte, se něco takového, jakože stalo, tak - zcela výjimečně. Jednou. Dvakrát." zašeptal.

"Třikrát..." pokračoval poručík. A muž opět jen tiše přikývl.

"Ale mám alibi. Byl jsem doma se svou ženou. Dokonce soused byl u nás. Stěhovali jsme pračku. To už jsem také říkal." vyhrkl na svou obhajobu znovu jako školák.

"No, to vím." suše policista.

"Ještěže ste nestěhovali ledničku, že jo." ironizovala náhle situaci Babeta. Wagner se na ní překvapeně podíval. Poručík se uculil. Bylo chvíli ticho.

"Ale chápejte, mám ženu a určité postavení, já s tím nemám nic společného."

"To ste nám moc nepomoh." odfrknul poručík a zapálil si další cigaretu. Modrooká historička zívla. Odpoledne v kolowratské kavárně, co je přes den restaurací pro divadelní smetánku, se chýlilo ke konci. Dívka otočila dvě stránky tlusté knihy, patrně také o divadle. Náhle bylo všechno tak nějak teatrální. Kouř poručíka zahalil lustr nad stolem. První moucha, která vylezla do zimy z útrob pražských interiérů, mydlila nohama nad biscuitem.

V.

Druhý den strávila Babeta v práci celé dopoledne. Čekalo jí třídění a značení těch kousků trámů, co nedávno dovezli z jednoho kláštera. Staré hrobky, které vydávají svá tajemství. Pro laika je to jen staré dříví na podpal. K jedenácté hodině se potřebovala protáhnout. Vyhlédla z okna, jestli je stejně tak hnusně, jako včera. Bylo. Další kafe to aspoň trošku spraví. A hrozny by bodly. Ale pro ty by musela do obchodu a to se jí zase nechce. Snad až cestou domů z práce se tam zastaví a koupí nějaké. Předražené, z jihu. Bude se alespoň na chvíli cítit jako někde v Římě nebo Řecku, pod olivovníky, pod révovím, v altánu, kde se poslouchá třeba Thukydides nebo Cicero. Latinsky se nikdy pořádně nenaučila. A řecky neumí snad ani jednu celou větu. Zato praskání kuliček hroznů jí šlo vždycky na výbornou. Vysedávat v přítmí sloupoví, uvnitř zahrad, sledovat pohybující se stíny, které v pozdním odpoledni protnou antické sochy a zkřiví jim tváře. Jako na divadle. Vzpomněla teď na včerejšek. Divadlo hrůz se jí otevřelo tam v suterénu Tyláku, jak říkají. Vražda na divadle. Jakoby si to ti herci na sebe přivolali. Neustále se na jevišti vraždí. Romeo, Julie, Richard třetí a všichni ti hrdinové tragédií. A do toho zcela současná vražda, ale stejně krvavá a brutální. A zbyla jedna nešťastná malá holka. A matka v poslední chvíli měla myšlenky jen na ni. Eliška, Eliška. Asi ji milovala. Která matka ale ne. Ta Babetina matka svoji lásku dávala najevo velmi sporadicky, až spartánsky. Cudnost v citech nesvědčí mateřství. Sama cítila ke své matce větší míru povinnosti než lásky. Trápilo jí to, ale už si na to zvykla. Zloba, to ne. Ale pohár něhy byl syt jen z poloviny. Jestlipak všechny matky myslí na své dcery, v té poslední chvíli. Vzdychla. Za oknem přistál další holub. Čechral si peří. Bude jaro. A motiv vraždy? Ten poručíkovi unikal, stejně jako teď Babetě stydne to druhé kafe. Upila. Musí si ho osladit. Nahradit cukr z hroznů tím kostkovým. Usmála se hořce nad tou představou. Kdyby tak hrozny byly kostičky.

Zazvonil telefon.

"No tak já budu čekat dole." odpověděla po chvíli a vzdychla.

VI.

"Já vás prostě chci mít vedle sebe." objal hřejivými slovy poručík Babetu dole před ústavem, když k němu přisedla do auta. Chvíli jeli mlčky. Zachumlala se do kabátku, koukala zasněně z bočního okýnka. Přejeli přes Vltavu. Na mostě byla zmatená labutě. Pár lidí jí pomáhalo dostat se přes zábradlí. Asi ani nevěděli, jestli je to ten nejlepší nápad, co s labutí. Třeba spadne dolů, aniž rozevře křídla a rozplácne se dole o hladinu. Světla na Palackého náměstí svítila rudě. Auto zastavilo. Jímavě koukla na Emauzy. Vždycky se jí ta dostavba líbila. Sice je to beton, ale krásný. Snad ještě hezčí, než tam stálo původně. Takže je skoro dobře, že to desetkrát přestavované dvojvěží nakonec spadlo. Kacířská myšlenka. Málokdy je něco nového hezčí, než to staré. Skoro nikdy. Tohle je krásné. Asi by byl i Karel spokojen. Usmála se.

"O čem přemýšlíte?" zeptal se náhle do ticha.

To chvilku pokračovalo.

"Že až umřu, neutrácejte za urnu. Klidně mě můžete rozprášit do záchodový mísy." odvětila stroze a bez ironie.

"Cože?!"

"Stejně skončím v moři." dodala nakonec a přejela dlaní po zamlženém sklu. Pak položila modrý pohled do jeho tváře.

"Blbá nálada?"

"Ani ne. Chybí mi sluníčko. A teplo. Nesnáším zimu."

"No jo, kdyby se tak mordovalo jenom za hezkýho počasí."

"Hm."

Auto jízdou lemovalo domy na nábřeží. Na kapotě se odrážely jejich barevné fasády. Projeli Vyšehradským tunelem a za chvilku stanuli před domem, kde Skálová bydlela. Před vchodem už čekal její manžel. Vysoký, ale nedbalý. Dalo by se o něm říci, že je mladší, než vypadá. Odrbaný límeček. Ale třeba je to jen to momentální rozpoložení. Přeci jen mu umřela žena. Babeta se musela protáhnout jako kočka. Celé dopoledne se krčila u trámků v ústavu a nalepovala čísla a potom to rozhrkané poručíkovo auto, kterému se věčně zamlžují okna. Natáhla ruce k obloze a ukázala břicho, jak se jí svetr přizvedl. Skála si toho všiml a snad mu to připadlo nepatřičné. Všichni tři si pak podali ruce a vyšli nahoru k bytu.

Byl útulný, uklizený a přestože tady policie již minulý týden operovala svými dotěrnými prsty, bylo vidět, že jejich byt je v největším pořádku.

"Můžeme se posadit, potřebuju se ještě na něco zeptat." začal poručík a pokynul Skálovi. Doktorka mezitím odešla k oknu a pohlédla z okna. Pak se užasle otočila na Skálu.

"Vy tady vidíte na Vyšehrad?!"

Skála se vsedě otočil za Babetou a přikývl. "No jo."

"Víte, ona tady paní doktorka je původem historik, víte." omlouval její výkřik a chtěl jí krotit učitelským pohledem.

"Nezlobte se, ale ono prostředí kultivuje ducha. Stačí každej den kouknout na Vyšehrad a hned vám to líp myslí." vysvětlila a otočila se zády k oknu.

"Ona manželka měla velkej rozhled, to jo. A Elišku k tomu vedla taky."

"Kde je vlastně dcerka?"

"U tchyně. Ta se o ni teď stará."

"Že není s váma." pokračovala.

"No, víte. Já mám teďko plno zařizování a v práci jsem taky pořád. Potom si jí vezmu k sobě." vysvětil Skála svoji těžkou situaci.

"A vy jste teď taky v Praze? Tady někde blízko? Já jen, aby to Eliška neměla daleko od kamarádů a od školy. Aby nepřišla ještě o tohle." rozhodně Babeta pokračovala a poručík jen koukal, kde vzala najednou tolik informací.

"Ne, tady kousek, v Nuslích." odvětil výmluvně.

"Počkejte, vy ale nejste rozvedený." chytal se za konec provazu poručík.

"To ne, ale rozvádíme se. Teda, rozváděli jsme se. Teda - chtěli jsme se rozvést. Mluvili jsme, háda..." nedořekl, a pak se unaveně shrbil na sedačce.

"A kdo to podal?"

"Já. Já sem to ještě nepodal. Ale už sme se dohodli, předběžně..."

"Na čem?" poručík stále nemohl uchopit tu roztřepenou část hovoru, který se Skálou před chvilkou vedla Babeta.

"No, že se rozvedeme. Ona nebyla zrovna nejlepší manželka. Co bych to tajil. Měla plno - zájmů. Eliška jo, ta na ní visela a Věra, jak bych to řek, no prostě sme se definitivně dohodli, že já to podám. Akorát sem se nechtěl tahat o Elišku. Jako o dceru, víte jaký jsou matky. Ta moje matka taky..." a mávl rukou a prstem hladil hranu stolu. Vypadal jako zajíc zahnaný do kouta obory. Jakýkoli další skok znamená smrt.

Poručík ho nechal chvíli vydechnout. Doktorka mezitím prošla po celém obýváku, všimla si fotek na komodě. Herečka to byla asi dobrá. I když na televizi skoro nekoukala, samozřejmě jí znala. A byt, vybavení starožitným nábytkem a vůbec celé prostředí odpovídalo zažité představě o takové kulturní osobnosti. Škoda, že skončila tak směšně nekulturně. S krvavými ranami pod srdcem. A v plastové lednici.

"Můžu se podívat po bytě?" zeptala se najednou.

Skála mlčky pokynul rukou. Odešla v ponožkách. Parkety zaskřípaly.

"A proč jste nám to prve neřekl, že se rozvádíte?" pokračoval poručík ve své rutině.

"Já nevím, nepřipadlo mi to důležitý, v tý chvíli. To pochopte, ten bulvár tady pod okny hned druhej den. Ještěže bydlím už jinde." odkašlal si.

"Takže ste jí už nemiloval?"

"No, to už dávno. Ona nebyla zrovna...ale abyste nemyslel, že já mám alibi. To sem přeci uved, že sem byl v Brně, připravovali sme tam..." vyhrkl ze sebe na obranu.

"To víme, to ste řek. Ale proč myslíte, že alibi potřebujete? Vy jste přeci neměl důvod nebo snad měl?" znejišťoval ho Červený.

"No já nevím, alibi snad potřebuje každej, když jde o takovou věc. Aspoň v televizi...potřebuju se napít. Chcete taky něco, pane majore?" na sucho polkl.

"Poručík. Nechci nic. Ale vy se klidně běžte napít. Bety, nechcete něco k pití?" zavolal do bytu. Neozývala se. Oba tedy vykročili do kuchyně. Skála si vytáhl z lednice kofolu a napil se. Červený vešel do dalšího pokoje, kde si Babeta prohlížela knihovnu. No jo, intelektuály vždy zaujme knihovna. Že ho to nepřekvapuje.

"Nebojte, slyšela sem všecko ocaď. Není to tu zas tak velký."

"To je pěkný křeslo." poručíka zaujal velký ušák v rohu druhého pokoje. Stál vedle knihovny a vedle něj stolek s dalšími knihami.

"Manželka tady studovala role. Tohle místo bylo její." vysvětlil Skála a dopil sklenici kofoly.

"No jo, koukám, že tady ještě má nějaký texty do divadla. O-reste-i a..." slabikoval poručík.

"Orestes, to je starý Řecko. No, hodně starý." vysvětlila fachidiotovi od policie a sama si prohlídla text.

"A hele, tady je Petiška, ty pověsti, to sme četli ve škole." pokračoval poručík s téměř dětským zaujetím. "To mě děsně nebavilo." dodal pak suše. Babeta se na něj šibalsky ušklíbla. To jí nepřekvapuje.

"Ehm, myslíte, že bych..." ozval se Skála.

"A co pokoj Elišky. Vzala si sebou všechno potřebný?" zeptala se náhle.

"Ten pokoj je támhle." máchnul rukou pan domácí, který už asi delší dobu panem domácím vlastně ani nebyl.

Oba vešli do dětského pokoje. Bylo tam vše naprosto standardní. Na zdi plakáty popových hvězdiček, dívka vstoupila do puberty, zjevně. Ale nad postelí ještě plyšáci a na okně samolepky zajíců. Mix dětských představ o světě s tím skoro dospělým. Žlutý koberec stále ještě vybízel k hraní si s panenkami, zatímco laciné šminky v poličce se stávaly stále hlasitějšími svědky příchozího. Soubor několika knih s pubertální tématikou a pochopitelně, jak by řekl poručík...

"A hele, ten brejlatej Hary trotl! Ten je všude. I ta moje ho má." nesmočil averzi, když knihy zahlédl v poličce.

"Čet ste to?" usmála se na něj.

"Blázníte, doktorko. Ještě to tak. nějakej brejlatej šílenec, co blbne dětem hlavu kouzlama nebo čím." a mávl rukou, zatímco už byl jednou nohou zase na chodbě.

Vyšli ven z bytu, Skála zamkl a dole na ulici se rozloučili. Dva vyšetřovatelé ještě chvíli zůstali na chodníku před autem. Poručík přemýšlel, jestli mu to vůbec v něčem pomohlo. Vítr mu zafoukal do vlasů.

"Jak jste na to vlastně přišla, že tam s něma nebydlí?"

"No dyk tam neměl jedinej pár bot ani oblečení. A v ložnici ta postel, toho jste si musel všimnout i vy, ne?" lehce posměšně.

"Postel?"

"Že jí má u zdi. Tu manželskou. Šoupla jí ke zdi jednou stranou, aby tam měla víc místa před zrcadlem. To je jasný, že už delší dobu tam spala sama."

"No ale podle toho, co víme, tak sama asi nespala. Vypadá to spíš na pěknou běhavku. Spala s půlkou divadla, evidentně a určitě i s půlkou televize a o filmu nebudu mluvit radši už vůbec. No, hérečka. Aby dostala roli...prosimvás... Chcete odvézt domů?" zakončil duševní anabázi a vysmrkal se do kapesníku. "Já se na to musím koukat pragmaticky, jo. Mám tady zavražděnou ženskou a někomu vadila. To je jasný. Další tyhlety, divadelní srágory a intelektuálský nesmysly, to do případu nepatří." s policejní ráží okomentoval svůj případ. V tom měl jasno. Na té sychravé podolské ulici.

"Se divím, že si nechcete zapálit." podívala se na něj znovu šibalsky.

"Chci, ale nechci vám smrdět."

"Mě nesmrdíte." louskla úkosem oka.

Vítr popohnal kousky starých novin, co vylétly z odpadkového koše. Za nimi se ozval starý ženský hlas. Důchodkyně vyšla ze stejného domu.

"Vy tady vyšetřujete, že jo." vetřela se. Oba se otočili.

"Co potřebujete?" zeptal se Červený.

"Já sem sousedka Skálovejch a řeknu vám, poslední dobou to tam bylo divoký. Ona paní Skálová si to nechala asi všechno líbit, žejo."

"Co myslíte?"

"No pan inženýr na ní furt řval, vy ho vyšetřujete?" zvědavě.

"To ste slyšela?"

"Po večerech to bylo slyšet stoupačkama. Já mám ještě uši dobrý, soudruhu.." pokračovala babka. Babeta se uchichtla. Běh času bývá někdy nemilosrdný a někdy se zase mezi dvěma mozkovými polokoulemi zastaví.

"No, podívejte, jestli ste slyšela, že jí pan Skála nějak vyhrožoval, potřebujeme to do protokolu, to budete muset s náma." vysvětlil poručík.

"Ale to já nemůžu, na mě čeká nahoře Pajdina. Víte, to je moje fenečka. Jezevčíček. Ona už je stará, nechce mi žrát potvora." zhodnotila svou těžkou situaci.

"Žrát." zopakoval zoufale a sepnul rty, protože zjistil, že nějaké smysluplné svědectví z ní nekápne.

"No, já kolikrát taky nemám chuť, pan doktor mi říkal, že nesmím sladký, ale kremrole, to snad ani není sladký ne? Kdybych měla..." rozpovídala se dál.

"Poslyšte, podívejte, paní, počkejte. Vy ste říkala, že pan Skála svojí manželce nějak vyhrožoval? Že tohle ste slyšela skrz ty vaše roury?" halasil k ní dál.

"No, vyhrožoval, to bych nemohla tohle, ale hádali se. To jo. To sem slyšela. Tam je všechno slyšet, v kuchyni a taky v koupelně. Pajdina se kolikrát lekne a začne štěkat, jak vona tříská nádobím."

"Aha. No takže se prostě jenom hádali. Je to tak." přistál na zemi.

"Jo, jo to se hádali. Chudák ta holka. Ta zrzečka. Co s ní bude...paní Skálová byla taková pěkná, upravená, dycky mě pozdravila na schodech. Co s ní bude s tou holkou..."

"No, tak to vám děkujeme, paní."

"Karabišičová."

"Kara..šib..biš..." chtěl zopakovat její jméno, ale nepodařilo se mu to. Babeta se znovu usmála. Vítr jí vehnal vlasy do tváře. Nalepily se jí na rty. Babka nerušeně pokračovala dál se smetím. Poručík se na svoji společnici podíval a pokrčil rameny. Tohle je na denním pořádku. To je jeho práce. Tuny zbytečných výpovědí a lidí, co nemají nic víc na práci, než ho zdržovat. Vítr na chvíli ustal. Lampy poslaly první žlutavé sloupy na chodník. Začalo se šeřit.

VII.

Pára stoupala nad vanou a dotýkala se nahoře zavěšené osušky. Babeta se ve vodě ani nepohnula. Na okraji se rosily hrozny. Teď z nich jeden dva ukousla. Nemají tu chuť, co v létě nebo na podzim, kdy jsou hrozny pravé, těsně po sklizni. Tyhle chemické hoňky z dovozu prostě nemají tu pravou chuť. Ale aspoň něco. Na kratičkou chvíli si může připadat jako nějaká mediterální bohyně. Na divanu, obklopena bujnou subtropickou vegetací, palmami nebo olivovníky, s hrozny po ruce a bílé hedvábné šály se dmou slaným větrem od moře. Tahle chvíle byla jenom její. Přemýšlela o svém životě. Odkud jde a kam. A kdo vlastně je? Heidegger to není. Ale ani nějaká prostá žena z lidu. Štěstí je vždy někde uprostřed. Když se přílišně zahloubá, ztratí půdu pod nohama. A tupost negramotných mas rovněž nepřináší nic dobrého. Snad jen brutalitu. V činech i myšlení.

Vytáhla ruce z vody. Horko dusí. Myslila teď na dceru té Skálové. Zrzečka. Ano, viděla její fotky na zdi tam v Podolí. Hezká holčička. Co s ní teď bude? To říkala ta babka. No co by s ní bylo. Zůstane u otce. Ten se beztak jevil jako rozumnější a střídmější v úsudcích než ta rozlítaná herečka. Snad se jí bude dařit, i když, jaké to asi je, vyrůstat bez matky. Bety přece skoro ztratila otce v šesti letech, když od nich odešel. A prostě tam chyběl. I když se s ní dál vídal, i když byl dál na matku laskavý, i když byl hodným otcem, ale prostě tam nebyl. Každodenní rodinná rutina vytváří život dětí. Rodiče na dálku jsou jako jídlo na dálku. Nemůžete ho sníst. Většinu času tam otec prostě nebyl. A těch pár víkendů... A matka, té z toho krapínek hráblo. To už se rozvedeným a opuštěným stává. Babeta teď myslí na to, jak by asi vypadala ta její dcera. Kdyby se narodila. Ach, jaká by asi byla...měla by také zrzavé vlásky a krásné chytré oči, jaké příběhy by si vymýšlela a jaké otázky by jí pokládala. Co všechno by její duše zrcadlila. Co by viselo na zdech v jejím pokojíku a jaké knihy by četla...Zvědavost mláďat je solí dospělých. Byla by jistě úžasná. Nejúžasnější dceruška pod sluncem. Ponořila si hlavu do vody. Utopila slzy. Nechtěla brečet sama před sebou. Pláč ve vodě není vidět. Ale je.

VIII.

Za další dva dny se poručík objevil na prahu archeologického ústavu, aby si opět vyprosil ke svém boku tu chytrou doktorku. Venku svítilo překvapivě slunce a počátek března ukazoval dokonce i modrou oblohu. Jaro už strkalo své sněženkové manýry do každého promrzlého koutu. Babeta se protahovala jako kočka a právě ve chvíli, kdy poručík zaklepal na dveře, hleděla s nataženýma rukama z okna na první zelené výhonky, co vykukovaly zpod hnědé trávy.

"Ťukyťuk." vešel s úsměvem.

"Zdravím, inženýrku." otočila se od okna.

"Hehe, víte, že mám pro vás slabost." klábosil a odmotával si šálku z krku.

"Chcete kafe?" a konvici nesla ke starému umyvadlu. "Máme to tu pořád předpotopní. To víte, akademická instituce, navíc rozpočtová. Nebýt nějakých těch grantů, tak tu ještě žijeme jak za Rakouska." omluvila výbavu kanceláře.

"Nechcete se znova juknout za kulisy?" lákal ji na netradiční výlet.

"Za kulisy všedního dne?"

"Tak nějak. A hlavně za kulisy jednoho prokletýho mordu, kterej mi nedá spát." a promnul si obličej dlaněmi. Pak vytáhl krabičku a zapalovač. Babeta naklonila hlavu, téměř káravě. Ale spíš to vypadalo, že si poručíka dobírá. Ten pak zasunul krabičku zpátky do kabátu a lousknul párkrát zapalovačem. Nervozně.

"Máte něco novýho?"

"Je to zatrolená věc. Ten Skála má betonový alibi, ten dramaturg Wagner má betonový alibi."

"Stěhovali ledničku..." doplnila Babeta s kapkou ironie.

"O ledničce mi radši nemluvte. Vyrobili kopii, že prej se tam bojej. Tak tu starou máme teď na dvoře. Všichni v tom zpropadeným tyjátru mlčej. Teda před náma. Na jevišti už hrajou, jakoby se nechumelilo. Nešlo je dál blokovat. Navíc, tam jsme už stejně nic nezjistili. Vražedná zbraň se nenašla. Pachatel si jí odnesl sebou. To je jasný. A jestli jí hodil někde do popelnice. Ty v okruhu sme prohledali a další..víte doktorko, jak to tam v centru vypadá." a mávl rukou.

Konvice vřela. Vstala a připravila mu kávu. Pak si stoupla k oknu a sledovala zamyšleně zelenožluté stvolečky.

"Veronika Tichá. Říká vám to něco?"

"Ne."

"To je taky herečka. Nehraje tolik v televizi, ale jinak je asi taky dost známá. Já nevím, já to nesleduju. Kdybych ještě k tomu všemu měl čumět na bednu...no ale tohle. Jo. Tak za ní teď pojedeme."

"Teď?"

"Teď. Ona večer hraje, takže bude v tom divadle. Nebo máte jinej program?"

Žena s modrýma očima a dlouhými vlasy dál koukala z okna. Tráva jakoby o další milimetr povyrostla. Slunce se opřelo do malého dvorku ústavu. Na zeď naproti vyskočila kočka a začala si lízat tlapky. Tady v centru má asi plno práce s myšmi. Otočila se od okna. Viděla, že poručík sedí v jejím stínu. Odstoupila stranou tak, aby mu slunce zasvítilo do očí. Oslnila ho.

IX.

V divadle byl ruch. Bylo šest večer, v hereckých šatnách i po celém zákulisí se to hemžilo všemi profesemi, které si jen lze v takovém baráku představit. Dokonce čalouník, takový mládenec v modrém pracovním plášti, se prosmýkl kolem naší dvojice, protože bylo nutné narychlo opravit nějakou židli na jevišti. Poručík zaklepal na jednu dámskou šatnu v prvním patře, jejíž dveře byly beztak otevřeny. Uvnitř sedělo pár dam. Jedna už měla kostým, další dvě dosud v civilu.

"Paní Tichá?" nesměle.

"No tady, copak jí neznáte, chcete podpis ne?" vypískla jedna herečka nejapně a ukázala na asi čtyřicetiletou kolegyni, která seděla u stolku s líčidly.

"Volal sem, že bysme potřebovali s váma mluvit. Náměstek Pokorný mě posílá." pokračoval výmluvně.

"Tak to nebudeme rušit, žejo holky, Když tady Verča má důležitý jednání..." a postupně se všechny s chichotem vyhrnuly ven ze šatny. Ve dveřích jedna chytla poručíka za klopu kabátu a flirtovně utrousila: "Ale rychle kovboji, mušíme dělat divadlo." a další dvě se znovu rozchechtaly. Jediná, z nich nejstarší, která zůstala sedět, se jen ušklíbla.

"Sou pitomý. Vy jste od policie, žejo." řekla pak smířlivě.

"Jo, to jsme. Teda já, tohle je asisentka, spoluprac, hist... No prostě mi pomáhá." vysvětlil kostrbatě úlohu Babety, která si mezitím sedla na volnou židli a pozorovala s úžasem ten divadelní klokot. Na svého policejního parťáka se pak ironicky ušklíbla.

"Z některých výpovědí vyplynulo, že vy ste měla se Skálovou nějaký konflikt. Můžete se k tomu vyjádřit?" začal a vytáhl zápisník.

"Konflikt? To určitě ne. Ona Skálová byla dost protivná, to jo. A někdy to s ní bylo na zkouškách těžký. Měla neustále nějaký poznámky. Třeba jí vadilo, že žvejkám. Ale copak nemůžu žvejkat, když už nemůžu hulit? Nebo jí vadilo, že si kabelku pokládám na zem k jejímu stolku. A ten poslední auslág? No byla jak dítě. Mlátila ručičkama..." a předvedla to. Pak se zarazila a pokračovala. "No upřímně, byla to bestie. Sobecká, co bych to tajila, stejně už ste si to zjistili. Se nedivím, že takhle dopadla. Kdoví, kolika lidem šlápla na kuří oko." vysolila ze sebe bez mrknutí oka. Poručík pozdvihl obočí.

"Myslíte jako, že..."

"No myslím, že se chovala místama dost panovačně. Jenom ten její, co si s ní užil. A ta chudák holka. Taková hezká holčička. Ta to měla za trest." pokračovala. Evidentně o Skálové věděla víc, než kdokoli jiný. Stačilo asi jen pozorovat. Nebo do toho byla víc zapletená? To chtěl poručík samozřejmě zjistit.

"Ale tady z výpovědí vyplývá, že právě vy ste měla..."

"Já sem nic neměla, jasný. Jestli vám někdo něco říkal, tak kecal. Vyfoukla mi roli. To je pravda. Tu Klytaimestru sem měla hrát já. Už sem to měla i slíbený. Taková kláda! Dovedete si to představit, takovou hauptku? A kdo myslíte, že jí nakonec dostal. No Skálová. Vyspala se s Wagnerem, vyspala se s ředitelem nebo kdoví kým ještě a role byla její. Jak myslíte, že to dělala ve filmu. Dyť byla jednu dobu všude. To ste si musel všimnout. A taková kočka to zase nebyla." a zapálila si cigaretu.

"Tady se může kouřit?" poručík zbystřil.

"Já tady kouřím." a vyfoukla dým poručíkovi přímo do obličeje. Móresy hereček bylo něco, s čím ani ostřílený detektiv běžně nepočítá. To takhle skřípnout nějakou šlapku z Perlovky nebo šíbra taxikářů, ale herečky Národního divadla, to byla terra incognita.

"Copak si myslíte, že v mým věku se můžu dočkat ještě nějakýho zázraku? A to sem s odpuštěním o dost hezčí. Nebo ne?" doplnila svoje rozhořčení nad ztrátou role.

"Ale Skálová přeci byla starší. Třeba vedení..." nedořekl.

"Starší nestarší, já nelezu do postele kdekomu. A vo to de." a dloubla prstem do poručíka. Popel z cigarety mu přitom spadl do klína. Smetl ho rychle na zem. Bylo chvíli trapné ticho.

"No ale...uvědomujete si, že to, že vám Skálová jak říkáte vyfoukla tu roli..."

"Klytaimestry." zopakovala Tichá.

"Klyto...no, tak že tím ste, že vlastně tohle je motiv?" - zkrátil to, protože cítil, že se mu nohy boří do písku a chtěl si uchovat poslední zbytek policejní autority. Tady v divadle veškerá autorita zdá se pozbývala platnosti. Zákonitosti dramatu určují děj. A ten někdy bývá pln bizarností.

"Motiv? Jakože já sem jí zabila? No..." a típla cigaretu. "Řeknu vám jedno. Byla to mrcha. To jo, ale za to mě nestála. Já naštěstí teď budu dělat v tom Sídlišti. To určitě znáte, ten seriál...a tam budu pěkně dlouho." a nasadila si přitom paruku.

"Sídliště..." divil se poručík, protože o tom samozřejmě nikdy neslyšel. Snad jeho žena se o tom před časem zmínila, že na to kouká v televizi.

"Takže já nemám nejmenší důvod se tady zabejvat nějakou Skálovou. I kdyby to byla mrcha sebevětší. Rozumíme?" a direktivně se podívala na poručíka. Babeta se uchichtla. To mu také nepřidalo.

Dým doputoval až ke stropu, kde se rozlil po rokokové výmalbě. Historička zvrátila hlavu, aby to viděla. Víc už se tady asi nedozví. Za dveřmi šatny se ozval smích a dupot. Z amplionu inspicient něco zahlásil. Poručíkovi se na chvilku zatmělo. Potřeboval cigaretu. Polkl nasucho. Zasunul zápisník zpět do náprsní kapsy. Dým se vpil do stropu.

X.

V pozdním večeru, v pohodlném křesle u knihovny se choulila do deky a usrkávala horký čaj s citronem. Rozbalené sušenky vedle. Na víc se ten den nezmohla. Ani nestihla nakoupit. Všechno pečivo z dřívějška ztvrdlo. Na Děkanské vinici ve čtvrtém patře, v bytečku, který nedávno získala díky privatizaci bytového fondu do osobního vlastnictví, si Babeta lebedila. Nechala sušenku v puse rozpustit v čaji. Není to nic moc, taková večeře o samotě, ale aspoň něco. Aspoň jí není zima. Aspoň se může těšit na jaro, na léto, na výlety do přírody, na nějakou tu práci v terénu. Upila další dva loky. Měla toho poslední dobou plnou hlavu. Jak chodí s poručíkem po tom divadle, dostala náladu si vzít z knihovny něco historického, co se týká starého Řecka nebo Říma. Ona také nikdy nečetla nějak pozorně ty staré pověsti, dokonce se těžko orientovala i v pověstech českých, natož těch řeckých. Vytáhla z knihovny Petišku, tu knihu bájí a pověstí měla kdesi vzadu a od základní školy na ní nesáhla. Pár základních znalostí jí přesto ulpělo. Otevřela a listovala. Ta Skálová jí tam vlastně taky měla na stolku. No to se dá pochopit, že toho měla plnou hlavu, když studovala tu roli. Herci se připravují na své postavy, aby plně chápali kontext a dobu a vůbec.

Babeta listovala pověstmi a obrázky až jí pojednou něco blesklo hlavou. Zahlédla tam něco, co změnilo další osudy mnoha lidí. Vyskočila z křesla jako bodnutá včelou. Koukala chvíli v ustrnutí ven na rozsvícené panorama pankráckých mrakodrapů. Pak si zase rychle sedla. Podívala se znovu do knihy. Pak znovu vyskočila, jakoby jí bodly další tři včely. Výraz ve tváři značil vrcholné nadšení a úžas.

Nakonec vykřikla do prázdného bytu: "H E U R É K A!!!"

XI.

Z auta před prvorepublikovou a majestátní budovou vystupuje muž v béžovém kabátě. Rozkoukává se kolem, sleduje pár lidí opodál a nakonec vykročí směrem ke vrátnici. Je to porodnice. Měděná deska s čitelným, leč starším nápisem. Kolem je však plno dalších cedulí. Tady je tohle a tam zase tamto. Čert aby se v tom vyznal. Ani do Říma nevede tolik ukazatelů. Auto na plácku před budovou osiřelo. Sluníčko se odrazilo od čelního skla. Zrcadlení dvousetletých dubů nad palubní deskou. Smíření minulosti s přítomností. Muž záhy mizí v budově. Pozřela ho jako malinu.

O hodinu později stejný muž vychází. Už nemá zachmuřený výraz. Naopak se usmívá. Podívá se na duby, které propouští jen několik paprsků jako nemilosrdní věznitelé světla. I když nemají ještě listy, jejich koruny jsou syté větvemi. A kmeny mohutné. Úsměv poručíka je také mohutný. V ruce třímá nějaká lejstra. Dosáhl zřejmě rozřešení svého případu. Trnová koruna je nejspíš papírová a už ho z ní nebolí hlava. Proťala se mu minulost s přítomností. Usedl za palubní desku a rozjel se na další místo ze svého seznamu. Na parkovišti před porodnicí po něm zůstala jen loužička zkondenzované vody, co odněkud z vozu vytekla. Zrcadlilo se v ní jarní slunce. Příslib lepšího budoucího.

XII.

"Parádně ste na to kápla, doktorko. Všechno se vyplnilo." pochválil Babetu poručík, když v ponožkách pochodoval sem a tam u ní v bytě.

"Tak se posaďte a proboha, sundejte si ten kabát, nebo se za chvíli zapaříte jak vokurka ve skleníku." odvětila a podala mu ke stolku šálek čaje. "Bohužel, nemám napečíno. Budete muset sušit hubu u sušenek." a ty rovněž přisunula na stolku k jeho hrnku. Sama si sedla do druhého křesla tak, aby viděla trochu ven na terasu a na mrakodrapy.

"Tyhlety..." a vzal jednu sušenku do ruky a zamával s ní ve vzduchu: "...tyhlety miluju." a zapil jí hned čajem, protože se začal dusit a kuckat, jak jí nedostatečně rozkousal.

Babeta se zahleděla ven z okna. Jakoby mu na chvíli přestala věnovat pozornost. A proč vlastně přišel. Přeci jí přišel sdělit ten největší objev. Vyřešení případu. A jak to celé bylo.

"A jak to teda celý bylo?" zeptala se nakonec.

"Skvělý to bylo. To jak ste vymyslela, že ta Skálová má ještě nějakou další dceru, o který sme nevěděli. A vona jí fakticky má. Teda měla. Jak se to vezme. Už je u nás. A fakticky to byla ona! Když jsme za ní přišli, vůbec se nebránila. Sama se přiznala. Jakoby nic. Jakoby pro ní všechno ostatní bylo najednou luft. Ta nešťastná holka žila poslední roky jenom pro tohleto. Aby zamordovala vlastní mámu. Co mámu. Bestii, co jí odložila hned po porodu do nějakýho kojeňáku. Co se jí vzdala. No řekněte Bety, udělala byste to? Takový svinstvo." a kroutil nad celou situací hlavou. Pak se zakousl do další sušenky a začal se znovu dusit. Hned zapil čajem. "Výborný..." pochválil je jako z parodie.

"A jak se menuje?"

"Soňa. Pochopitelně má docela jiný jméno, protože ta holčička skončila hned po tom kojeňáku u nějakých Brázdů. Takový hodný lidi to byli a představte si tu smůlu. Když tý holce, tý Soně, bylo asi šest let, tak se zabili v autě. A holka skončila rázem zase v dětským domově. Pro změnu."

"No to je teda pech."

"Každej s vlastníma rodičema tohle stejně nedokáže pochopit. Co to musí bejt pro ty děcka. Já nejsem žádná citlivka, ale tohle mě teda dostalo. Pak se začalo říkat, v tom domově, že ta holka nosí smůlu. A tímpádem se pochopitelně stalo co?"

"Nikdo jí nechtěl." uhádla hostitelka a překřížila si nohy na křesle. Ještě trochu jí táhlo zpod dveří na terasu, musí je utěsnit. Poručík byl v ajfru a průvan nevnímal. Nebo byl zvyklý. Pokračoval s další sušenkou a dalším výkladem.

"Ta Soňa, chuděrka, tam v tom domově byla už potom furt, protože se všichni báli si jí vzít. Akorát její fotřík, nějakej - počkejte, mám to tady..." a vytáhl notes. "Jo, Maruščiak, asi původem z východu, tak to byl její biologickej táta si představte, tak ten si jí našel a chtěl si jí osvojit. Ono v těchle institucích dycky někde někdo mluví, tomu se neubráníte. Tyhlety děti se vždycky dozvědí pravdu o svejch rodičích, i kdybyste to před něma tajila sebevíc. A ten její biologickej fotřík, ten si jí chtěl vzít. Jenže k ní neměl žádnej právní vztah, protože ta fůrie, ta Skálová, ho ani neuvedla do rodnýho listu, když se ta malá Sonička narodila. Oni nebyli vzatý. Ta Skálová si pak po letech vzala toho inženýra Skálu a tu druhou holku už měla normálně. Tu Elišku. Kdyby žili její rodiče, Skálový, tak by nám to třeba řekli, ale nejsou naživu, no. A Skálová se pochopitelně pak zařídila po svým, v novým životě. A na tu první holku hodila valník hlíny. Doslova."

"To sou osudy." Babeta posmutněla, protože vzpomněla některých svých zážitků. Podívala se ven z okna. Mrakodrapy už mocně svítily. Poručík pokračoval.

"Tohleto nechápu. Ona jí porodí, dá jí jméno a pak jí odkopne jako čokla. Ani čokla bych takhle neodkopnul. Natož dceru, pochopitelně. Kurňa, zase to říkám."

"Soňa, Soňa." opakovala zasněně a o něčem snad docela jiném přemýšlela.

"Ona se teda původně asi nejmenovala Soňa. To jméno jí prej dali ty Brázdovi. Přemenovali jí." vysvětlil dál a sledoval hostitelku, jak hledí téměř nezúčastněně z okna. Pak se postavil, aby zjistil, jestli uvidí to, na co zírá Babeta. Nic neviděl. Jen hučící svítící moderní město.

"Posloucháte mě?" zeptal se nakonec.

"Jo, nebojte, já přemýšlím o tom, jaké to asi je, vzdát se takhle dítěte."

"Sviňárna to je, nic jinýho. Já bych se svýho syna nikdy nevzdal."

"To se máte. A kolik je mu?"

"Dvanáct. Mlátí s ním puberta."

"To se máte." a vyslala úsměv posolený smutkem.

"Zlobí Jozífek, sou s nim jenom starosti. Ale učí se aspoň dobře, to nemohu říct. Ale abych se tohleto, zpátky k tý věci, žejo." narovnal se u okna a pokračoval. Náhle se ale nit přetrhla. Ticho. Ztratil se na chvíli ve svém vyprávění.

"Jo tohle sem chtěl ještě říct, že ten její fotřík, ten Maruščiak, o ní stál, jenže začal chlastat, nějak to neunes nebo co, nakonec by mu jí stejně nedali, pochopi...no. A to mi řekla ta jedna pracovnice z toho domova, kde sem byl. Že ten Maruščiak chlastal a nakonec byl kaput. Ta holka prostě takhle nosila všem smůlu."

"Hm."

"No ale vy jste na to kápla s tím nápisem. To bylo mistrovský. Jak vás to vlastně napadlo, že to ELI vlastně není nápis pro Elišku, ale že to je nedopsaný todleto, ta Elektra. Ono to tak vypadalo, že to není dopsaný, protože to I bylo takový dolů protáhlý a to už asi Skálová zrovna v tý chvíli umřela." dumal poručík a sedl si zpátky do křesla.

"Elektra je ztělesněná pomsta. Byla živená tou pomstou na matce Klytaimestře a jejím milenci. Dokonce i ta smrt otce koukám, seděla. I když ten, jak říkáte Maruščiak, sice umřel, ale ne vinou tý matky. I když, kdoví, jak se na to ta Soňa kouká. Asi jí klade za vinu i smrt otce. Docela stejně jako ta bájná Elektra. Ta vodkrouhla matku bez sebemenšího pocitu viny." vysvětluje si i pro sebe Babeta.

"No přesně tak to je. Jak nám to vyprávěla, tak ona jí znala z televize a věděla už z dřívějška, že tohle je její matka. A ona prostě ta Soňa seděla v tý restauraci, jak sme byli i my a čekala, až se objeví. A to pondělí se hned ta Skálová tam objevila, a pak jí sledovala tou podzemní chodbou a tam na ní uhodila. Jí bylo úplně jedno, jestli jí chytí. Zabít matku. To byl cíl."

"Ale že je tam nikdo neviděl. To měla štěstí."

"Nikdo tam nebyl. Jak přišla, tak odešla. Jako duch pomsty." vyprávěl poručík a sám se vpil do děje...

Chodba je v pravé poledne docela prázdná, jenom herečka Skálová a pak nějaká hubená asi dvacetiletá dívka o pár kroků za ní. Skálová myslí, že je to nějaká nová baletka nebo kostymérka. Nevěnuje tomu pozornost. Pořád tady chodí spousty lidí. Dívka jí najednou doběhne a chytí jí za loket.

"Co to děláte? Pusťte mě!" vzkřikne Skálová a klopýtne podpatky na betonové podlaze chodby. Dívka mlčí, jenom jí s podivným výrazem ve tváři hledí zblízka do očí. Skálová pokračuje povýšeně.

"Jeblo tě. Okamžitě mě pusť, víš kdo já sem?!"

"A víš ty, kdo sem já?" odvětí dívka a ruce dá ležérně do kapes mikiny.

"Copak na tom záleží?" takříkajíc na půl huby.

"No jasně, tobě na mě nikdy nezáleželo. Proto tady dneska sem."

"Co si to dovoluješ!" a chce odejít. Dívka jí znovu zadrží. Je zvyklá na nějaké to holčičí strkání. Má sílu.

"Co ty sis dovolila, před dvaceti rokama. Co?! Vzpomínáš?!" a odtáhne jí stranou z hlavní chodby směrem ke klecím s kulisami. Po chodbě záhy projde nějaký muž, ale dívka herečce dá ruku na pusu, ta nemůže ani zakřičet. Chytne jí pod krkem a znova se jí zblízka podívá do očí.

"Ty bestie. Ty bezcitná mrcho." vytasí na ní zhurta. Skálová nechápe, ale pak, pomalu jí to docvakne. Ano, před dvaceti lety provedla něco ošklivého. Co matky nedělají. Co je největším trestem dítěte. Co není důkaz mateřské lásky. Co ona Věra Skálová by nikdy nechtěla znovu udělat. Ale udělala to. Před dvaceti lety.

A také si teď všimla, že má pod krkem nůž. Dívka jí drží v ocelovém klinči.

"Jak se menuje?" zeptá se dívka.

"Kdo?"

Dívka mlčí. Skálová náhle pochopí.

"Eliška."

"Eliška, to je hezký méno." řekne ironicky s teatrálním akcentem a přejede nožem po její tváři. Objeví se krev pod nosem.

"Neboj, o ní mi nejde. Nemusíš se bát. Bojíš se? Bojíš?"

Skálová v slzách pokývá hlavou.

"A víš, jaký méno si dala mě?"

Skálová mlčí. Dýchá, třese se. Vteřiny jsou minutami a minuty hodinami. Chodba je stále jen prázdná tlama Charybdy. naplněná mořskou pěnou zapomnění. Prázdnotou, kde všechno mizí. Dvě ženy se tady v té chvíli rovněž ztratily v mimočase. Jakoby všechno existovalo teď, v jediné vteřině a zároveň vlastně nic nebylo. Byl to snad jen sen? Celý ten život. Báje. Neuskutečněné bytí mezi kulisami podivných příběhů. Bez doteku lásky.

"Ty nevíš, jakýs mě dala méno? Ty chudinko, ty si to ani nepamatuješ?"

Skálová hledí tupě před sebe. Nůž má na krku, není schopná cokoli udělat ani říct. Tuší, že její konec se blíží, ale nedokáže to změnit. Kletba je dána. Už dvacet let. Obluda jí pozřela. Obluda pomsty, zpodobněná v její opuštěné a zrazené dceři Elektře. Všechno, o čem doteď přemýšlela, se jí náhle propojilo. To, že studuje právě roli Klytaimestry v připravovaném dramatu Oresteia. To, že její dcera Eliška nikdy nepoznala svoji starší sestru. Že nikdy necítila vůni jejích dlaní. To, jak hnusně se tehdy zachovala. A že pro to vlastně nemá jedinou omluvu. Je prázdná a přitom tak vinná. Slzy se protínají s krví. A pak se to stane.

Babeta se narovnala na křesle. Poručík pak už jen suše dodal.

"Ona jí to jméno neřekla. Nevěděla ho. Nepamatovala si ho. Taková to byla matka."

"Ale je divný, že jí pak dávala do tý lednice. To si myslela, že ta lednička funguje nebo co?" napadlo ji ještě k závěru divadelního exposé.

"Kdepak. Ona prostě jí tam pobodala, plná tý pomsty a pak, aby jí hned nenašli, jí strčila do toho prvního, co bylo po ruce. A to byla ta lednička z toho Shakespeara. A Skálová vevnitř ještě obživla a napsala to ELI, ale chtěla napsat ELEKTRA, aby ukázala na svou dceru, tu první, odloženou, protože ani nevěděla, jak se menuje. Mezi náma, byla to bestie amorální." dokončil poručík svoji případovou studii, kdy posledních pár dní běhal po všelijakých dětských domovech a porodnicích a sháněl informace o té neznámé dceři, kterou tak chytře vybádala Babeta.

"Stejně ste úžasná, doktorko. A máte úžasnej byt. A úžasný sušenky. Který teda trošku dusí." zavtipkoval.

Jen se usmála a hořce pokývala hlavou. Snad už bylo vše řečeno. Smutné. Skutečně smutné. Litujeme většinou oběť, ale tady by se žádnému slušnému člověka snad do lítosti ani nechtělo. Spíš ta dcera. Nešťastná holka. Stejně jako hořký osud bájné Elektry.

EPILOG

Uběhlo pár týdnů, duben vstoupil rovnýma nohama do promrzlých zákoutí celé vlasti. Praha se roztopila sluncem, na které všichni čekali dlouhé měsíce. Ruch města ožil v nové dimenzi. V novinách se psalo už něco jiného. Přes měsíc stará vražda herečky už nikoho nezajímala. Byly tu nové výzvy, nové skandály, nové zápletky. Dokonce i divadelní sezóna se vrátila do svého rytmu. Na Senovážném náměstí pravidelně parkovaly kamiony s kulisami, večer co večer se rozsvěcely lustry v sále a opona šla nahoru. Jakoby jedna postava ani nikomu nechyběla. Ale to je jen zdání. A nejen divadelní, s nápodobou, ale skutečné. Odchod člověka vždy znamená díru v životech ostatních.

Je večer, slavností úbory jako svíce a zdobené poháry se nosí chodbami Stavovského divadla. Dámy v róbách skutečně místy připomínají zdobené vázičky a pánové vedle nich v tmavých oblecích připomínají kahany nebo svíce. Parkety pod koberci vržou. Ozve se gong.

"Nevím, jestli tu dokážu vydržet do konce. Límec mě škrtí, ta hra mě vůbec nebaví, absolutně nechápu, co na tom ty..." rozhlédl se po foyer, jestli ho někdo neposlouchá. Ruch přestávky se nedal rušit.

"Vůbec nevím, co na tom ty snoby maj. Vy tomu rozumíte, Bety?" zeptal se poručík a znovu si projel prsty za límečkem, který ho děsně škrtil.

"Jednou to vydržíte. Když už ste dostal ty volňásky, za odměnu, od samotného pana ředitele." a ušklíbla se na něj.

"Tu odměnu si zasloužíte spíš vy."

"No dyť sem tu taky s váma." odvětila Babeta a rozhlédla se po lidech.

"Například moje žena mě furt láká na tyhlety koncerty a divadla. A víte, že bych radši seděl někde v hospodě a koukal, jak štamgasti mastěj karty."

"No na jevišti taky mastili karty."

"Jenže já to prospal. Flek i durch. A dobře tak. Tahle odměna je za trest." a povolil si opasek o jednu dírku.

"Ani si tu nemůžu zapálit." postěžoval si nakonec.

"Proč byste nemoh?" odvětila se šibalskou vyzývavostí. Poručík se na ní podíval, jak to vlastně myslí. Pak po chvilce řekl.

"Nechci vám smrdět." a usmál se.

"Mě nesmrdíte." a položila na něj oči. V tom nazelenalém foyer do něho napustili barvu téměř jantarovou. Udeřil další gong a dozněl do ticha.

"Nemáte žízeň, poďme aspoň na panáka. Nebo víte co, poďme úplně pryč." a už jí bral za ruku. Ta se mu vysmekla.

Pak na sebe chvíli koukali. Ona se ještě jednou rozhlédla po předsálí a ostatních svících a vázičkách. Pak se usmála a váhala. Náhle mlčky vystartovala poklusem směrem dolů ze schodů do šatny. Držela si šaty nad koleny, aby mohla pelášit. On jí následoval v rychlém sledu. Vyběhli ven jakoby tam něco ukradli. Uvaděčka se za nimi ještě podezřívavě dívala. Opustili malé divadlo a záhy zmizeli v útrobách divadla mnohem většího, kde se dějí věci opravdovější, krásnější ale také děsivější. Kde není možné něco zopakovat, kde skutky nelze odestát. Noční město rozevřelo svou láskyplnou i tajemnou náruč matky měst.

* * *