Babeta Malinová a druhý poklad

Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Mladá archeoložka pátrá u Českých Budějovic po záhadném pokladu...nebo je to jinak?

Babeta Malinová a druhý poklad

Odkaz v originálním formátu - pdf 

* * *

“Škrábejte to pravidelně, podle provázku. Jinak to bude vypadat, jakože tu řádili prasata.” zahalekal na dvojici nahrbených studentů archeolog Petr. A pak, protože si uvědomil přísný tón, lehce nepatřičný, jemně dodal: “...jako byste měli ty nejjemnější prasečí rypáčky v celým českým království.” a usmál se na ně. Motyčky naskočily do svého rytmu jako gramofonové jehly. Dopolední slunce ještě ani nezkrátilo stíny a už bylo při síle. Kapičky potu brigádníků sytily zemi. Už aby byl večer. To je také nápad! Teď, v plném srpnu, odkrývat něco, co v zemi leží tisíce let. Království za trochu stínu! Některé vykopané čtverce, hromádky tříděného materiálu, dokonce i nálezy v pytlících na stole, na to všechno už slunce tasilo své fotonové pařáty. Dokonce i na limonádu u Babety na stole. Kde je vlastně Bety, pomyslil teď Petr a rozhlédl se. Nikde ji neviděl. Jen hlavičky archeologické omladiny se pohupovaly sem a tam jako bárky v přístavišti podle toho, jak škrábali hlínu. Stromy, lemující jednu stranu naleziště, šustily ratolestmi. Jihočeské lipky. Obešel celý areál, dokonce nakoukl do auta za sedadlo, jestli se tam Babeta neschovala, občas měla takové nápady. A vždycky měla radost, když jí našel. Pětileté děcko. Někdy. A většinou, když se to nejméně hodí. Teď třeba potřebuje probrat jeden nález, drží ho v ruce, už se mu potí dlaň, jak svírá igelitový pytlík. A ona nikde. Vítr zadul. Uhrábl si patku tmavých vlasů. Modré oči se zaleskly ve slunci. Nikde není. Zezadu mu na rameno sáhla Kačka. Asi třicetiletá etnoložka z Jihočeského muzea, stále ještě svobodná, s lehce špinavými vlasy svázanými dozadu gumičkou. Náhlý pramínek potu na hrudníku jí zmizel v pěkném údolí.

“Co blbneš...” lekl se. Kačka se usmála. Natáhla k němu rozevřenou dlaň.

“Máš ještě ty papírový kapesníky?” zeptala se ho nevinně.

Beze slova jí je podal. Semknul rty na znamení, že kvůli kapesníkům ho přece nemusí takhle lekat.

“Nevidělas Betynu? Nemůžu jí najít.” a sledoval dál plné okolí.

“Šla támhle. Tam vona chodí.” a hodila hlavou směrem k lesu, asi dvěstě metrů opodál.

“A co tam dělá?”

“No co asi...” teď pro změnu Kačka semkla rty na znamení, jak může být chlap jeho věku tak nechápavý. Otočila se na místě a vrátila se ke svému stolku, kde označovala pytlíky evidenčními značkami. Tam byla ve stínu. Ještě než tam stihla dojít, zatroubila nosem jako jelen. Senná rýma je prevít.

Petr plácl rukou o stehno a vrátil se do auta, aby se napil. Zhltnul půl své čutory. Tuhle čutorku má od dětství, když ještě s turistickým oddílem jezdil do přírody. To bylo ovšem ještě za totáče. Kryptoskauti. Střepinu v igelitu položil na sedadlo dodávky.

“Stejně je to teplý, sakryš...” utrousil a zbytek si vylil na hlavu. Protáhl se, ovanul kloboukem. Rozepnul další knoflík na košili a promnul dlaní hrudník. Opálené tělo na odiv. Vzduch je bazén horké vody. Znovu se rozhlédl po pracovišti. Teď ke Kačce přišel kolegáček Karel. Co jí asi chce? No co asi, jako obvykle. Pálí za ní jako čert. A v tom vedru? To je s podivem. Asi se mu fakticky líbí. Petr sleduje dvojici jako v němém filmu. Jsou dost daleko, aby je slyšel. Snad je ani nikdo neslyší. Kačka sedí na židli za stolem, propiskou vrtí mezi prsty, moc se neusmívá. Karel se nad ní žoviálně naklání, jakoby jí chtěl proplout tím jejím údolím. Asi by nejradši skočil po hlavě do peřejí a kochal se oblinami po levé i pravé straně. Snažil by se pak někde přirazit ke břehu a promnout mezi dlaněmi hebká zákoutí jejího těla. Karel je nadrženec. Ale dost vzdělaný a chytrý na to, aby se ovládl. Alespoň do té doby, než to nebude přes čáru. Jenže s Kačkou to patrně ještě dlouho přes čáru bude. A kdoví, jestli vůbec kdy proběhne cílovou páskou. Lehké politování. Muži tohle mají těžší, to je jasné. A Kinderstube mu v tom rozhodně nepomůže. Na tohle se hodí spíš “ostrej start na míč”. Karel jí určitě vypráví něco moc vtipného, protože se tomu sám směje. Ona ale reaguje mdle. Víc aktivity vkládá do máchání propiskou než do toho, aby se mu zalíbila. Nakonec pohladí její svázaný copánek vlasů. Snad i nechtěně, z nervozity. Ona vytasí další kapesníček a znovu zatroubí jako jelen. Scénka je zřejmě u konce. Ratolesti lip se ozvou třepotavým šelestem.

Je vedro.

Petr se ovane znovu kloboukem. Otočí se směrem k lesu.

Na horizontu temně zelené smrčiny se vyloupne pískově světlá postava. Úsměvně ji sleduje, jak se houpavým krokem přibližuje. Bílé zuby jí zasvítí pod slamákem. Dojde až k němu. On se nepohne. Jen se na ní usmívá. Ruce v bok. Babeta nerada chodí do té mobilní kadibudky, to už by přece mohl vědět. Les lepší plastu.

“Máš ještě ty papírový kapesníky?” zeptá se ho. On se ani nepohne. Dá jí ruce v pas a rozesměje se tak, že zuby namíří do mraků.

* * *

            V odpoledních hodinách se tým archeologů dopracoval skrývky i v koutu vytyčeného území. Všichni ještě vzpomínají na dobrý oběd v chladném zákoutí místního hostince a na studenou kofolu. Ta by teď bodla. Od oběda uběhlo pár hodin a jsme opět na začátku saharského maratonu, kdy je vidět, že se kdekdo snaží skrýt pod stan nebo aspoň na chvíli spočinout pod slunečníkem u auta, kde je stolek s ovocem. Práce ale musí být hotova v termínu. Hlína sebrána, nálezy označeny a zaevidovány. Nad dělníčky se naklání Petr s Babetou a na něco zírají. Není to běžné, co tam vidí. Jakoby se místo očekávaných keramických úlomků v zemi zablyštilo něco kovového. Snad bronzový náramek? Nebo pár železných hřebů? Ty by se takhle neleskly. Petr sleze dolů do metrové čtvercové díry a zblízka si nález ometený košťátkem prohlíží. Má na zádech mokrého motýla. To nikdo neřeší. Mají ho všichni.

“Myslíš, že je to bronz?” - zeptá se Babeta.

“Vypadá to tak. Ale tady Římani nebyli, takže to bude něco germánskýho nejspíš. A v týhle hloubce. No uvidíme.” a pokynul studentce, aby mu dala smetáček a rýtko. Zaklekl a umně pracoval. Klobouk si posunul nad čelo, aby lépe viděl. Odkryl další kousek, větší část odpadla sama. Vyvalilo se několik mincí. Byly zašmudlané od hlíny, spíš hnědé než zlaté a kdyby s nimi chtěl teď někdo zaplatit, asi by se mu vysmáli. Ale mince to rozhodně byly.

“Poklad!” vydechla jedna ze studentek.

Petr s Babetou se usmáli. Ale museli v duchu oba uznat, že s takovým nálezem ani oni dva nepočítali. A rozhodně to není všední zážitek archeologa. Petr ometal další kousky. Ona to průběžně fotila a zakreslovala. Celá dispozice nalezeného pokladu se zjevovala stále jasněji. Ano, bylo to něco mimořádného. Museli však jednat rychle. Nemohou tu odhalený poklad nechat celé dny. A taky aby to někdo hlídat, než se to celé vyjme. K tomu asi bude potřeba místní policie. Promnul si bradu. To bude starostí! Ale radostných.

V průběhu dalších hodin už se nad čtvercem nahloučilo celé osazenstvo a dokonce přijeli další kolegové z Budějovic. Do večera bylo jasno. Asi v metrové hloubce se na ně zlatavě zubilo něco, co si někdy na počátku prvního tisíciletí někdo šikovně schoval a už nevyzvedl. Nález byl dál od všeho ostatního, co dosud našli. Asi to skutečně byla skrýš.

“To sou věci, co...” Babeta mrkla na Kačku, která mezi zvědavci zaujímala přední místo.

“Se proslavíte.” odvětila a napila se studené limonády.

“No hlavně, aby to klaplo. Pořád ještě to může bejt všelicos.”

“Mám na to čuch.” a hlasitě polkla.

“Bylo to štěstí. Ale to už k tomu patří. Já sem sotva po škole začala a už tohle.” a kroutila nevěřícně hlavou.

“Petr je z toho úplně vodvařenej, co.” Kačka sledovala Petra, jak vysvětluje dalším lidem situaci, pobíhá sem a tam. Je ve svém živlu.

“A co ty, Kačko?”

“Co myslíš?”

“Ty bydlíš v Budějicích, viď. To máš vlastní byt nebo ještě s rodičema?” zajímala se Babeta.

“No, bydlím s našima, máme domek v Rudolfově. Docela obyčejnej."

"To je skoro tady přes kopec, ne?"

"No. Taťka je pořád dole v garáži a montuje svoje embéčko.”

“Embéčko?” podivila se.

“Je na to děsně pyšnej. Že jako jedinej v ulici má furt tohle starý auto.”

“No jednou...to máš jako s těma mincema. Teď mají větší cenu než vůbec kdy mohly mít tenkrát.” dodala a snažila se Kačku trochu rozveselit.

“Hm. Čas letí.” dodala melancholicky.

Skupinka kolem Petra se počala rozcházet. Vše domluveno. Než se mince vyjmou a vypořádají se všechny náležitosti, zůstane tu policejní ochrana. To by mělo být maximálně do druhého dne. Pak stejně budou v noci naleziště hlídat. Musí se to udělat rychle, ale zároveň nic neopomenout. Petr plácl rukama o sebe. Vypadá šťastně. Je celý zaprášený. Mezi hosty z města vypadá spíš jako sedlák, co se právě vrátil z pole.

“Už musím letět, pa.” podívala se Kačka na hodinky a zjistila, že už jim dávno padla. Dnešní den je sice mimořádný tím nálezem, ale to neznamená, že tu budou přespávat. Kvapně se rozloučila s Babetou, popadla svůj batůžek, sedla na kolo a byla pryč.

Petr došel k Babetě. Zubil se na celé kolo.

“Máš toho plnou hlavu, viď.” řekla mu hledíc do očí. On vzdychl. Nebo se spíš nadechl. Rozmáchl ruce do vzduchu, jakoby se protahoval. Kocour na římse. Pak se na ní zadíval. Všiml si, že má zaprášené řasy. Dlaní jí přejel po tváři.

“Tebe mám plnou hlavu, poď.” a nabídl jí ruku. Pak se vrátili k autu, vše poklidili a vyrazili na dobrou večeři. Je to potřeba oslavit. O tom není pochyb.

* * *

           Uběhlo pár dní a tábořiště se pomalu vrátilo do všedních kolejí. Brigádníci dál odkrývali vyznačené čtverce, vedoucí výzkumu Petr spolu s dalšími pracovali na svých úkolech. Mimořádnost nálezu germánských mincí všem vlila do žil energii, že i v tom horku byli ochotni přebíjet mozoly. A že jich už měli. Nepoštěstí se leckomu najít poklad, to za trochu námahy stojí. Toho rána se šla Babeta trochu protáhnout dolů k remízku, který byl opodál naleziště. Potřebovala na chvíli pohlédnout do kraje, do stromů, trávy a mraků, když předtím dvě hodiny zírala do papírů. Pomyslela si, jak je to směšné, že sice sedí venku v přírodě, ale kouká celé hodiny buď do země nebo do lejster. Teď tady na malé mýtince hledí na oblohu. Beránci plují modří. Ujde ještě z kopce pár kroků směrem k remízku. Tráva je tu trochu pošlapaná. Hm, asi sem někdo z brigádníků chodí na záchod. Ale cítit to tu není. Poslední dny nepršelo. Udělala ještě dva tři kroky a v té chvíli zahučela do díry až po kolena. Ani se nestačila chytit větviček keře opodál.

“Co to himl!?” lekla se, sedí teď na okraji díry a pokouší se dostat ven. Uf. Oprašuje si boty. To je divná díra. Pozoruje čerstvě vykopanou díru mezi keříky, má tak půl metru na každé straně, je čtverhranná a hluboká necelý metr. Skutečně vypadá,že tu není dlouho. To už lehce zkušené oko archeoložky pozná. Je to divné. Vrátí se do tábora a zpraví o tom Petra. Když se pak oba vrací k díře, přidá se k nim ještě ze zvědavosti kolegáček Karel. Teď všichni tři stojí nad dírou, která je tak čtyřicet metrů od jejich pracoviště, ale lehce ukrytá ve křoví.

“A vidělas to tu dřív?” ptal se Petr.

“Sem tady ještě pořádně nešla. Dyť je to tu zarostlý a ani sme neměli indicie, že by tady něco mělo bejt.”

“Vypadá to čerstvě.” znalecky Karel.

“Takže nikdo z nás tu nekopal.” ujistili se všichni.

“A co brigádníci?” pátravě Karel a odháněl přitom vosu.

“Zeptáme se.” rozhodně Petr.

"No ale jestli to tu někdo kopal, že ho nikdo neviděl. Ani noční hlídka?" podivil se Karel.

"Půl noci prochrápou. A tam nahoře, sem nevidí a ani nechodí. Proč taky."

“Podívejte, tam dole!” ukázala náhle na dno díry.

“Co?” a Karel si klekl a zblízka ho zkoumal, div že neměl lupu.

“Vidíte, jak je to dole plochý, jakoby tam byla zakopaná nějaká bednička, truhlička. Ten spodek je docela rovnej.” a ukazovala prstem na dno díry. Dokonce na jednom místě byla viditelná ostrá hrana.

“Pravdu díž, děvče.” Karel obstarožně, avšak uznale.

“To fakt vypadá, že tam na dně byla truhla plná zlaťáků a někdo nám to tady v noci vyfouk přímo pod nosem.” Petr shrnul dispozici.

“Sakryš!” Karel praštil pěstí do dlaně.

“Co se děje?”

“No že tu byli ty cajti, ne? A jestli je to díra stará pár dní,to je teda slušná náhoda. Ten zloděj musel mít kliku jak vod stodoly.”

“Voni tu byli, ale jen tu jednu noc. Než sme to tam nahoře vyjmuli. Ale tady někdo něco vyjmul bez našeho souhlasu a taky pěkně rychle.” shrnul Petr celou věc, nad kterou teď všichni stáli jak opaření. “Musíme to tu prohledat a zajistit.” dodal a odebral se zpět do tábora. Ostatní ho následovali. Díra osiřela jako otevřená hrobka, co už svoje tajemství vydala, jen u toho nikdo z nich nebyl. Malér na krku.

“A nemoh to bejt ten detektorář?” zeptal se najednou Karel ještě cestou do tábora.

“Jakej detektorář? Tys tu někoho viděl?” udeřil na něj Petr.

“No, myslím že jo. V hospodě včera seděl takovej chlápek s velkým báglem a byl mi povědomej.”

“V hospodě?” mhouřil oči Petr.

Babeta špicovala uši.

“Jak sme šli na oběd a ty sis dal řízek...” pokračoval Karel.

“Počkej, řízek sem teď netahej, co ten chlap?” vyzvídal dál.

“No já si ho pamatuju z jednoho místa u Borovan, tam brousil a pak se zdejchnul, ale...”

“Ale?”

“No, ale já si pamatuju, že to byl spíš takovej ten historickej nadšenec a že tenkrát nic neukrad. Jestli je to teda von.” mnul si bradu.

“Hm. To nám ještě scházelo. Nadšenec.” suše na to vedoucí.

“Poslední dobou máme s těma detektorářema jenom starosti. Víte, kolik nálezů nám vůbec neohlásej a kdoví, kde to všechno skončí.”

“V Německu, kde jinde.” znalecky na to Karel.

“Třeba ve čtyřiadevadesátým? To si pamatuju, jo, vloni to bylo, pamatuješ Kodl, jak sme našli ty díry v tom keltským u Mlázova?”

“Jojo. To bylo provrtaný jako termitiště.”

“S tím se musí něco udělat.” a chodil sem a tam jako šakal, co vytušil kořist, kterou už má skoro v zubech. Jenže neví, jak na ní, aby mu neutekla.

“No tak pudeme do tý hospody na oběd, stejně už je skoro čas oběda a prohlídneme si ho a dyžtak se ho zeptáme...” snažně vstoupila do hovoru.

“A na co se ho chceš ptát, Bety? Dobrý den, my sme archeologové a dem se vás zeptat, jestli ste nám náhodou něco nevyndal ze země a ještě nestih vohlásit? Kdepak, to se musí jináč.” Petr chytil slinu.

“Ale jak? Copak k němu pudeš domů a uděláš domovní prohlídku? Nebo mu aspoň sebereš baterku, aby v noci nemoh do lesa? Nebo ten detektor nebo lopatku?” vtipkoval Karel, rozesmál se až se zakuckal a nakonec jen mávl rukou.

“Asi s tím nic neuděláme. A navíc mu to ani nedokážeme, i kdyby něco vzal. To bysme ho museli přímo tady chytit a stejně i potom...” taky mávla rukou Babeta.

“A je vůbec jistý, že tam něco bylo?” pochybovačně nakonec Karel.

“A ty bys kopal do země, kdybys nemusel?” na to ona.

“Jak to myslíš?”

“No si představ, že máš detektor kovů. Něco najdeš. A pak kopeš. Nebudeš přece kopat naplano, když tě to nic nenapípá, ne?” vysvětlila rozumně.

“Chytrá holka.”

“Já už asi vím, jak to uděláme. A i když to nevyjde, bude to aspoň pěkná sranda.” a upravil si vlasy z čela. A když se ostatní dozvěděli, co má na mysli, připadalo jim to skutečně zajímavé a poradili se, jak to tedy konkrétně provedou. A když nic jiného, alespoň si zpestří zdejší pobyt. Léčka bude nastražena.

            Krajina v poledním slunci téměř ztratila stíny. Vše bylo rozpáleno. Vosy nalétávaly na limonády a začasté hrozilo, že někdo z nich odejde domů s oteklými rty nebo nedejbože s jazykem. Petr oznámil, že je polední pauza. Všichni brigádníci teď doufají, že bude vyhlášena aspoň na dvě hodiny, než to horko trochu poleví. Někteří by se možná rádi vykoupali v rybníku poblíž. Vedoucí dal pauzu do tří. Snad i proto, aby stihli zařídit připravovanou léčku. Babeta zašla za Kačkou, jestli s nimi nepůjde taky na oběd do místní hospody. Ale ta stejně jako všechny předešlé dny půjde na oběd domů, má to přeci jen kousek a máma by se zlobila. Musí letět.

* * *

            V hospodě bylo poloprázdno, většina zdejších štamgastů nejspíš ani nesebrala sílu v tom horku sem dojít, i když čepované pivko by tak jako tak bylo cennou útěchou. U stolů seděla jen dvojice turistů, a vedle nálevního pultu dva místní důchodci se spadlou pěnou. Hostinský právě plácačkou zabil mouchu a shodil ji z výčepního pultu na zem. Ta se ještě chvilku na starém linu mrskala. A pak u dalšího stolu seděl ještě jeden člověk, kterého Karel poznal už mezi dveřmi. Je to on. Nespletl se. Kývl na ostatní. Ten asi čtyřicetiletý muž seděl u okna, vedle sebe batoh, ze kterého čouhalo něco delšího, co nešlo poznat. Bylo to omotané svetrem. Pil pivo a jedl guláš. Zdejší specialita. Skupinka archeologů obsadila jeden z vedlejších stolů. Guláš si dali i oni.

Chvíli se bavili nezávazně o tom, co právě na tábořišti probíhá, a jestli jim vydrží počasí, že nejhorší by bylo, kdyby teď zapršelo. Ale nevypadá to. Spíš naopak. Vedra zdá se vydrží.

"Já tě řeknu Bety, že ten poklad, co sme našli, že to bude evropskej objev!" z ponenáhlu Petr hlasitěji než předtím.

"Ještěže sme to vyzvedli tak rychle, viď." odvětila a polkla sousto s knedlíkem.

Hostinský přičepoval do dvou piv novou pěnu. Zašumělo to.

"Já sem kdysi slyšel od starýho Morávka, že jednou našli taky takovej nález římskej a v tý hloubce jednoho metru že to bylo. Ale pak toho Morávka napadlo se podívat ještě hloubš a si představte, že tam byl o dost větší nález. Prostě to vypadalo tak, že navrchu si ten úložce schoval jen část, pro případ, že by mu to někdo vyfouk, ale tu hlavní část, větší, že schoval pod to. V mnohem větší hloubce."

"Jako takovej poklad pod pokladem, jo." dodával znalecky Karel a objednal ještě jednu kofolu.

"To je hustý." přidala se Babeta.

"No, musíme to prozkoumat i pod tím. Třeba v tý hloubce ještě něco bude. To člověk nikdy neví." stražil léčku Petr a polkl další kousek masa. Po očku nenápadně sledoval muže s batohem, jestli poslouchá. Zdálo se, že ano. Natáhl se totiž na židli, aby byl trochu blíže k nim.

"Takže ty myslíš, že kdybysme odkryli další vrstvu pod těma mincema, třeba ještě metr, že tam bude možná ještě víc mincí, jo?" chtěla si to ujasnit, ale bylo vidět, že to dělá hlavně proto, aby si to ujasnil ten neznámý detektorář.

"Morávek tu zkušenost měl. A vyplatila se mu." zakončil Petr a dopil svoji kofolu.

"To budou děcka frfňat."

"Jen ať frfňají, aspoň se něčemu přiučí." shrnul Petr a protáhl se jako kocour s rukama nad hlavou. "Najedla ses?"

Spokojeně přikývla. Pak Petr zamával na hostinského, že bude platit.

Dvě mouchy přistály na vyjedených talířích. Nikdo je neodháněl, nebyl důvod. Zakouřené záclony v oknech ovanul teplý dech léta. Venku před hospodou zastavila Tatra. Skupinka se zvedla k odchodu, aby uvolnila místo dalším, co přišli na guláš. Ve dveřích se akorát minuli s řidičem a jeho závozníkem. Muž s batohem zůstal u svého stolu.

* * *

           Odpoledne bylo na tábořišti všechno při starém, jakoby se ani nic zvláštního nedělo. Petr si na pár hodin vzal auto, aby odjel do města. Babeta prováděla prvotní průzkum odkrytých kostí, ale stejně musí počkat až na antropologickou analýzu, zatím to nechala přikryté, kdyby začalo pršet, ani neodebrala žádné vzorky. Jen to zakreslila a vyfotila. Protáhla se v kříži a napila limonády. Horko trochu polevilo, ale téměř neznatelně. Pak sledovala, jak si k opodál sedící Kačce přisedl Karel. Poslední dobou je jeho nejvyšší zájem, aby ji dobyl. Jakoby každý den na tábořiště přicházel s cílem tento den prolomit hradby k té nedobytné pevnosti a nezajímalo ho nic jiného. Z dříve velmi agilního vědce se stával melancholickým troubou prahnoucím po jednom vysněném srdci, které má v srdci asi docela jiné srdce. Jinak to ani vidět nelze. Karel nebyl sice vyložený krasavec, ale pořád to byl muž s perspektivou, sice zrzek, ale chytrý jako liška. Tak ho alespoň poznala. A Kačka se k němu chová víc než odmítavě. I teď. On kolem ní krouží a div, že nežongluje s nalezenými pařáty kostí, avšak zaujetí se nekoná.

"A půjdeme spolu večer na procházku?" žadoní a přitom si sedne do dřepu těsně ke Kačce. Kačka jen zatroubí jako jelen.

"Já mám na kazetě ty nový cimrmany, ten Záskok, to je ti děsná bžunda. To musíš slyšet." čechrá peří kohouta.

"No, to bych si poslechla, někdy."

"No tak vidíš, a proč ne dneska?"

"Já musím domů, víš."

"To musíš pořád."

"No a?" uraženě Kačka.

"No já jen, že...myslel sem, že tě to...chtěl sem tě prostě rozveselit, no." vstal, asi ho už bolela kolena.

"A proč?"

"Proč...proč..." Karel plácl rukama do stehen. Oprášené živobytí. Tuhle otázku skutečně nečekal. Proč. Proč by chtěl někdo někoho rozveselit? Divná otázka.

"Líbíš se mi, no."

"Hm. Hele, já musím ještě tohle dodělat a nechci tady v tom horku bejt přesčas." suše mu odvětila.

"Jasně. To nemůžeš. Musíš domů." stejně suše on. Pak se otočil a vrátil se na svoje místo na druhé straně tábořiště. Babeta na své židli pod stanem jen zdvihla obočí a usrkla limonády. Také tomu moc nerozumí. Kačka se chová divně. Ale na to má asi každý člověk právo.

Přijelo auto. S rozpálenou kapotou a zaprášenými boky od suchopáru polních cest přistálo na kraji tábořiště. Petr s kloboukem zamířil rovnou k Babetě. Políbil jí, snad toužil po něčem vlhkém, osvěžujícím a její rty mu přišly k tomu nejvhodnější.

"Všechno mám vymyšlený, dneska v noci ho chytíme." zašeptal jí do ucha. Pak jí ještě nabádal, aby to nikomu neříkala.

"Ani Karlovi?"

"Ani Karlovi." ujistil jí. "Nepudem se vykoupat?" pohodil pak hlavou směrem k blízkému rybníku.

Slova o chladné vodě v rybníce se rozezněly parným vzduchem jako tříštivé kostky ledu. To by bodlo.

"Končíme! Poklidit, přikrejt, vyčurat, vyčistit zuby a spát, mládeži! A zítra v osm tady." zahalekal na skupinu badatelů a brigádníků jedním houfem. Cítil se vždy tak trochu jako generál. Babetě to imponovalo, to nemohla popřít. Diluviální touha žen po vůdčích osobnostech se z pravěku prožrala až do dnešních dnů. Už sice muži nepotřebují ulovit mamuta, ale triviální podněty k uspokojení ženského lůna a duše stále platí. S tím ani archeoložka z Prahy nic neudělá.

* * *

            Vlnky nepravidelně zdobí hladinu jihočeského rybníka. Žně naproti už jsou v plném proudu, na poli za rybníkem se válejí kotouče slámy a do pozdních hodin na vzdálenějších polích zpívají kombajny svoji hymnu plechové kavalerie. Dvě nahá těla jako tečky na hladině rozráží houfy šídel a vodoměrek. Babeta s Petrem plují vedle sebe, občas na sebe pohlédnou, pak se po chvíli otočí a plují zase ke břehu. Nikde nikdo. Mezi prsty cítí bahenní dno. Ještěže nemusí vidět, co na dně všechno žije. Teď jí připadalo, že jí kolem nohy projel nějaký tvor. Snad kapr. Vyběhne divoce na břeh. Neboj, chlácholí ji Petr, to byla jen malá rybka. Lehnou si vedle sebe na deku. Hledí do šarlatového nebe. Kapičky chladné vody jim stékají po bocích a z vlasů. Otočí se teď na bok a sleduje ji. Mokré vlasy jí slynou z čela. Proti hladině vidí jemné chloupky na nose. Je krásná. Vždy mu připadala krásná, ale dnes je snad ještě krásnější. Připadal si jako Paris, který unesl tu nejkrásnější ženu světa. Na rozdíl od mýtického hrdiny ale nemusel svou Babetu unášet. Co vlastně udělal pro to, aby získal její srdce? Získal ho tak snadno. A přesto se cítil vítězem. Jeho Helena nebyla snadnou kořistí, ale nemusel pro to nikoho zabíjet, nezačla pro ni žádná válka. Dnes to jde tak snadno. Ale čím to je? Přemýšlel o sobě, zatímco hleděl na ni. Jakoby to vytušila. Otočila se na něho.

"Na co myslíš?" pohlédla mu do očí.

"Že si tě nezasloužím."

"Jakto?"

"Jsi tak úžasná. Jaká náhoda to musela být, aby tě přivedla sem, ke mě?"

"Hm, náhoda." usmála se a vzpomněla toho, jak jí vedoucí v archeologickém ústavu přemlouval k tomu, aby jela sem do Budějovic jako konzultant, že to bude dobrá zkušenost do začátku. Jakoby to bylo všechno připraveno, naplánováno. To slunce, voda, léto, Petr.

Naklonila se nad něj, lokty měla zabořené do písku, dýchala mu do tváře, on promnul její vlhké vlasy v dlani. Položila se na něho a bochánky prsou se mu rozlily po hrudníku. Slunce položilo svoje nejdelší stíny do rákosí opodál a jejich těla splynuly na magickou chvíli v jedno. Na deset chvil, snad na hodinu.

Na druhé straně rybníka se objevila postava se psem. Lidé z blízké vesnice a možná i Rudolfova sem jistě chodí na procházky. Dva milenci na straně rákosí však stále ještě nejsou rušeni. Přesto se oblékli, ochladilo se. Zůstali ještě chvíli sedět na břehu a pozorovali hladinu. Cvrčci i žabky spustily své namlouvačné písně.

"Já myslím na to samý. Že si tě ani nezasloužím." náhle Babeta do podvečerního klábosení přírody.

"Jakto?"

"To sem tě neříkala viď, že se mi už od puberty strašně líbil Alain Delon?"

"Fakt?"

"No, byla jsem z něj úplně nemocná skoro. To jednou vypadalo, že se za ním odstěhuju do Francie. Matka mě měla za blázna. Viděla sem všechny filmy, chodila sem do půjčovny a v televizi taky. Můj pokojík vypadal jako jeho mauzoleum. Všude fotky. A vidíš, tady, teď, sem s tebou. A tvoje oči jsou ještě průzračnější a tvoje mysl je ještě zábavnější. Je to jako sen." pohladila ho po čele a upravila mu vlasy.

Usmál se. Pochopil vyznání.

"Některý nejhlubší city a prožitky stojí na tom, že se nám prostě něco líbí. Jak je to jednoduchý." dodala filosoficky.

Ochladilo se.

Slunce zapadlo.

"Poď, deme se připravit." pokynul jí, vstali a vydali se směrem k tábořišti.

* * *

          Už se setmělo, když Petr s Babetou leželi v úkrytu na dohled od tábořiště a jámy, do které ráno zahučela. V pozdním odpoledni připravil past na detektoráře. Zakopal do jámy ještě jeden poklad, který přivezl z města. Mnohem hlouběji, než byl ten původní. Atrapy raně středověkých mincí teď dlí pod nánosem hlíny a čekají, až si je ten dotyčný pachatel vyzvedne. Jestli je to on a předpoklad se splní. Zatím je všude klid, dokonce i cvrčci už šli spát. Svítí hvězdy, je docela vidět po krajině. Na čekané se do nich dostává vlhko ze země. Měli si vzít pod sebe nějakou celtu. Uběhlo pár hodin. Babeta si lehla Petrovi na ruku, že slyšela tikot jeho hodinek. Rytmus jí uklidňoval a chlácholil. Skoro by usnula. V dáli zahoukala sova. Nikdy sovu v divoké přírodě neviděla, jen v ZOO a tam nechodí ráda. Sýček zahoukal znovu, pak bylo ticho. Znovu si lehla. Pozorovala hvězdy.

"To je dobře Bety, že nekouříš." náhle zašeptal do ticha.

"Jakto?" zpozorněla.

"No, že bys nás teď tím dýmem prozradila." a štípl ji lehce do ramene. Smáli se polohlasně.

"Ale snědla sem po obědě kilo švestek." dodala a rozesmála se svým humorem. Pobavila ho.

            V tom ale kousek od nich něco zapraskalo. Bylo to tu. Někdo tam jde. Petr jí dal ruku na pusu, aby se nesmála a neprozradila je. Šelest kroků se přibližoval. Lucerna táborového hlídače se nehýbala. Ten to není. Už zahlédli stín, byl to muž s batohem. Plížil se nocí do svého už vyloupeného lupu. Léčka se zdařila. Muž pracoval obratně, složil si lopatku a začal kopat. Hlína tiše dopadala vedle na hromádku. Po chvíli bylo dokonáno. Muž si klekl a začal vyndávat za polohlasných zvuků překvapení a úžasu, že se mu to povedlo. Skutečně objevil druhý poklad, větší a cennější. Strkal si mince do batohu. Ani jednu tu nenechá, to by musel být blázen. Takový poklad!

Petr s Babetou jeho počínání tiše pozorovali a když byl u konce, složil lopatku a vydal se stejně tiše pryč, chtěla vstát a dopadnout ho. Ale ji zadržel.

"Počkej, budeme ho sledovat. Dovede nás ke svý skrýši."

"To je napínavý..." vydechla jako kdyby vedle ní stál Sherlock Holmes a sledovali samotného lupiče korunovačních klenotů. A možná, že to, k čemu je skutečně dovede, bude mít podobnou hodnotu. Kdoví.

            Hvězdy se mihotaly v nočním oparu. Šli krajinou tito tři. Nevěděl o nich a oni zase nevěděli, kam jde on. Nakonec došli na kraj blízké chatové osady. U jedné chatky s okenicemi se muž s pokladem zastavil, odemkl a zmizel v temnu dřevěnice. Po chvíli se uvnitř rozlilo žluté světlo z chabé žárovky. Bylo vidět muškáty na parapetu. Zatáhl žaluzie. Petr s Babetou se připlížili k chatce a přemýšleli co dál. Okny nebylo vidět dovnitř. Mohou vstoupit? Co mu řeknou? Jak na něho udeří? Nebude se bránit násilím? Neměli by zavolat policii? Jaký vlastně mají důkaz, že muž je pachatelem loupeže, když ani neví, co a jestli vůbec něco zmizelo? Kromě cetek nastražených Petrem. Nakonec neohroženě zabušil na dveře chatky. Babeta s sebou cukla. Teď anebo nikdy. Uvnitř se ozvaly šátravé zvuky, muž patrně poklad kvapně ukrývá. Petr neváhá, opírá se pořádně do dveří a několikerým nárazem se vlamuje dovnitř. Uprostřed pokoje sedí na zemi detektorář, na podlaze má modrou deku, uvnitř které ukrývá svůj nález. Babeta vběhne na pomoc záhy. Muž se ale nijak agresivně nebrání, jen se vztekle postaví a do ruky bere pohrabáč od kamen. Strážce hradu v plné hotovosti.

"Co tu chcete?" vzkřikne.

"Co tu máš ty, se tě ptám já." ostře na něj Petr.

"Co je ti do toho, šašoure."

"Máš tam mince, viď. Ty ale patří nám. Ukrads je!"

"Do toho je ti pendrek."

"Nechal ses nachytat. Nech toho radši nebo špatně dopadneš."

"Ty dopadneš hůř hned teď!" a máchne pohrabáčem před Petrem.

"Cos ukrad z tý díry tě nepatří."

"Nic sem neukrad!"

"Ale ukrad, protože na tom sou tvoje otisky. A právě teď sem míří policie, která si to už s tebou vyřeší." dodává Petr dominantně a skutečně bylo náhle slyšel policejní houkačku, která se přiblížila až k chatce. Uběhlo jen tak deset vteřin a Babeta vidí z rohu místnosti, jak do chatky vstupují dva policisté, zajišťují detektoráře i nález a odvádějí ho následně pryč. Petr si zamne ruce. Léčka se vydařila. Archeologie bude bohatší zase o jeden objev. Ten neznámý zloděj ještě stihne směrem k Babetě prohodit polohlasem -

"Máte v táboře krysu." a už byl s rukama za zády pryč.

Policejní auto se po travnaté cestě otočilo a záhy zmizelo v šeru smrků. Babeta jen vydechla. Fíííí. To teda bylo! Vrátila se do chatky.

"Kam ale moh schovat ten původní poklad?" zkoumavě se pídila po místnosti. Nebylo tam nic mimořádného, jen stůl s ubrusem, kredenc s nádobím, v rohu krb a kamna s pláty. Vedle nich koš na dřevo, chatka byla poklizena. Na zdi plátěný kalendář s květy máků. Letošní rok.

"To najdeme. Pořádně to tu prohledají, asi někde pod podlahou nebo na půdě." rozhlížel se a oprášil si oblečení.

"Čí to je asi chatka?"

"No asi jeho, ne?" odvětil a ukázal ven kamsi za policejním autem.

"Když myslíš." - usmála se a vyšla ven ze dveří. Všimla si, že se Petrovi podařilo dveře vylomit aniž by odpálil petlici. Ta zůstala přišroubovaná. Asi bylo zamčeno jen tak napůl.

* * *

           Druhý den na nalezišti Babeta pozorovala všechny zúčastněné. Brigádníci odkrývali jako jindy, Kačka seděla u svého etnografického stolku, Petr vše dozoroval, Karel se motal jako nudle v bandě sem a tam, občas se zastavil u Kaččina stolku, pak zase vrávoravou chůzí přešel nad čtverec a dohlížel na odkryv. Ten má výdrž. Ráno trochu sprchlo, ale ne moc. Blátivější prostředí ale nikomu nevadilo, alespoň není takový pařák už od úsvitu. Pravidelné škrábání ve čtvercích odkryté půdy znělo jako klapot mlýna. Nikdo se nezdál podezřelý. Nikdo nenesl znamení krysy. Nakonec se přitočila k Petrovi, že s ním chce mluvit, o samotě. Osaměli u auta na kraji tábořiště.

"Včera mi ten člověk řek, že je v táboře krysa." vyklopila mu hned na první dobrou.

"Co?" podivil se a rozhlédl po lidech na nalezišti.

"No řek - máte v táboře krysu." zopakovala repliku.

"To je blbec." ušklíbl se Petr. A pak dodal: "To jako myslíš, že mu někdo dal tip na to, že sme tu něco našli. Karel říkal, že se motal už kolem několik nalezišť dřív."

"No asi. Myslíš, že je to Karel? Ta krysa?"

"Tomu věřim, proč by to dělal. Navíc nás sám upozornil na něj přeci v tý hospodě. A navíc, je do historie blázen."

"No právě. A možná je ještě větší blázen do Kačky."

"To asi bude." úsměvně. Taky si toho všiml, že Karel tráví půl pracovní doby na nalezišti kroužením nad Kaččinými půvaby. Ta ovšem o svých půvabech pochybuje a Karel jí přitahuje asi jako otravný komár.

"A proč ti to říkal?" zeptal se jí.

"To vidím, ne? Krouží kolem ní jako sup."

"Já myslím tamtoho, toho detektoráře." a pohodil hlavou.

"No řek mi to, no."

"A nepřeslechla ses? Třeba ti řek, že máme v táboře Ríšu."

"Ríšu? Cože?"

"No tamhle, Ríša Eichler, je místní a chce studovat archeologii." a máchl rukou na jednoho z brigádníků.

"Nesmysl." odkázala tuto verzi do propadliště dějin.

"A co ta Katka? Dycky tak rychle zmizí." nabídl svou verzi Petr.

"Símtě. Jezdí na oběd domů, no co je na tom?" vyvrátila to.

"Kdoví, kam jezdí." podezřívavě on.

"A jak to vlastně dopadlo s tou chatkou? Už to našli?"

"No...zatím nic nevím, Bety. Až to bude, tak ti to řeknu, jo." a políbil jí a byl na odchodu.

"Hm." odfrkla zklamaně, že na nic nemůže přijít. Už už chytla detektivní slinu, ale rázem bylo po pátrání. Ještě jednou se rozhlédla po všech. Pak se zadívala na Petra. Nakláněl se nad jedním výkopem. Slunce stín mu prohloubil vrásku mezi očima. Vypadal pohrouženě.

* * *

"Sem ráda, že seš tady." řekla jemně Kačka ten den odpoledne, když byly v jejím pokoji v Rudolfově. Podávala Babetě dvojku vína.

"Já většinou nepiju, mám radši hrozny. Ale máš to tu pěkný. Já sem taky měla takovej pokojík doma, teda u mámy. Na zdi plakáty, v rohu stůl, na kterým sem si psala úkoly. Přesně jako to máš ty."

"Myslíš, že sem zastydlá viď. Že mi je třicet a mám pokojík jako nějaká patnáctka." posmutněla Kačka a usrkla víno.

"Vůbec ne. Já ti to vlastně trochu závidím, já žiju v Praze teď sama, víš. Sice mám byt pro sebe, ale někdy bych to vyměnila za ten svůj dětskej pokoj. Ale čas nejde vrátit. Asi by to nebylo dobrý. Vracet se. Navíc máma z něj teď udělala skladiště krámů..." a mávla rukou na znamení, že už o tom nechce víc mluvit.

Kačka drbala pejska, který ležel vedle ní na posteli.

"A japak se menuje tahle obludka tady?" zašvitořila Babeta jako na dítě v kočárku.

"To je Bruníček. Čistokrevnej kavalír kříženej s border kolií. Asi."

"Ty si fešák." drbala ho mezi povislýma ušima.

"Je už starej. A nemocnej. Mám ho dvanáct let." smutně Kačka. "Už skoro nikam nechodíme. Jen na zahradu a trochu před dům."

"Bruníku?" švitořila se psem.

Klid v jeho tváři zračil moudrost mlčenlivých starců.

"Tak proto vždycky letíš domů."

"No. Nechci aby tady byl dlouho sám. Dřív sme chodili na dlouhý procházky, tady do lesa a kolem rybníků, tam to měl hrozně rád. Honil tam kachny jako blázen, viď. Jednou dokonce takovou kačenu chyt, už jí měl v zubech, ale naštěstí jí pustil. Byl to divoch."

"Bruník. To je..."

"Giordano Bruno. Byl tak statečnej."

"Aha."

"Vždycky ho odevšad vyhnali, stejně jako tady Bruníka. Našla sem ho na ulici."

"Aha..." pokývala chápavě hlavou. "A to ses měl potom, tady s paničkou, viď. Si tě našel jako tu nejmilejší Kačenku." Ještě jednou ho podrbala laškovně nad ocáskem.

          Venku si začaly děti hrát s míčem. Nepravidelné zvuky kopačáku se rozezněly ulicí. Babeta v pískové sukni a vytahaném triku vstala od těch dvou a odešla k oknu. Výhled z prvního patra domku do maloměstské ulice měl něco do sebe. Slunce rýsovalo slunečnicové květy dole u branky. Předzahrádka byla pěstěná Kaččinou maminkou. V garáži skutečně bylo zaparkované embéčko. Vyleštěná perla sedmdesátých let.

"A kdybys nechtěla přespávat v tom muzeu, klidně bys mohla přespávat tady u nás, kdybys chtěla." nabídla Kačka ubytování.

"Vždyť je to jen pár dní. Nechci vás otravovat."

"No právě. Měla bys teplý večeře i obědy. Naši by tě rádi poznali."

"No, Kačko, já teď přespávám u Petra, víš." vysvětlila a zahlédla na hostitelce zklamání. Asi netušila, že jsou spolu už tak daleko.

"Tobě se Karel nelíbí, viď." zeptala se náhle k docela jinému tématu Babeta.

"Co? No... moc ne."

"A kdo se tě líbí? Někdo u vás v ústavu?"

"Nevím... nikdo." Kačka hladila Bruníka jako desetiletá holka, co zapomněla domácí úkol.

"Někdo se tě musí líbit, ne?"

"Ty se máš. Máš Petra." vzdychla Kačka.

"Tobě se líbí Petr?" dál hleděla z okna, zády do pokoje.

"A komu by se nelíbil. Ale nemysli, já tě ho nepřeberu, dyť se na mě podívej." a vzdychla na gauči zoufalstvím puberťačky s akné.

"Ale ten Karel je fajn a je do tebe blázen, to poznám."

"Ale kvůli tomu nepřišlas, ne? Abys mě dohazovala nebo co?" se vzteklostí mláděte.

"To ne." otočila se od okna a pokračovala: "Potřebuju od tebe jednu věc. Chytli sme toho zloděje, co nám vykrad ten poklad tam dole pod nalezištěm. A Petr...no, prostě bych se s tebou chtěla domluvit, jestli bys mi s něčím nepomohla."

"A co by to mělo bejt?"

Bruník vleže vyštěkl. Asi ho podráždily ty děti dole v ulici.

Přidřepla si před Kačku, ruce jí položila na kolena a vysvětlila jí, co od ní potřebuje. Pokoj se proměnil ve spiklenecké doupě. Plakáty na zdech připomněly dávno téměř zapomenuté, jejich srdce však tepala živým dneškem.

* * *

          Na dveře Petrova bytu zvoní udýchaná postava. Crrrrr, crrrrr. Je už večer. Venku je čerstvá tma. Deset hodin. Postava vydechuje. Dveře se otevřou.

"Nemůžu se dovolat, někdo chodí po táboře!" vydechuje ztěžka Kačka, která evidentně nejméně poslední hodinu šlapala na kole.

"Co blbneš, Kačeno?" vyjeveně a skoro rozespale Petr.

"Někdo je v táboře. Chápeš. Chodí tam s nějakým detektorem nebo co. Volala mi to ta hlídka z tábora, nemohli se tě dovolat. Asi máš něco s telefonem." vydechuje Kačka dál mezi dveřmi.

"Cože? To není možný..." popadl bundu z věšáku v chodbě a klíčky od auta a už byli oba na chodbě.

Stříhal zatáčky i křižovatky jako renegát. Snad i některou projel na červenou. Byl už večer, město bylo téměř liduprázdné.

"A kde máš Bětku? Říkala mi, že u tebe teď bejvá."

"Jo to jo, ona říkala, že musí do muzea ještě, že příde pozdějš."

"By se nám šikla teď každá ruka."

"No, to jo. Hlavně by chtěla bejt u toho, žejo. Po něm pátráme..." mnul si bradu, a pak ostře zahnul na polní cestu vedoucí směrem k nalezišti.

           Dýchavičné auto dosáhlo okraje lesa. Kačka pokynula, aby radši vypnul motor tady, aby ho nevyplašili. Zbytek dojdou. Podala mu baterku. Vyšli do tmy noční krajiny, kterou poznávali. Přes den tu jsou celé hodiny a v noci je vše stejné, jen tmavé. Přesto každou chvíli zakopli o kámen nebo větev. Doklopýtali jako permoníci do tábora. Nikoho neviděli. Babeta tu nebyla. Ani hlídka. Bylo ticho. Jen poslouchali své ztěžklé dýchání. Zhasli baterku. Rozkoukali se. Neviděli nic. Jaktože tu nikdo nehlídá. Naleziště se musí hlídat, to je jasné. Zvlášť, když se tu nachází poklady! Ale tady vůbec nikdo není. Ticho jak v hrobě. Však v té chvíli, kdy to vypadalo, že jsou snad docela na jiném místě, než jim Babeta vzkázala, zaslechli šramot. Někdo se prodíral listovým a keři tam dole. Tak sto metrů vedle té jámy. Jakoby tam něco hledal. Nenápadně došli až k němu. Nebyla to jen jedna postava. Byly tam dvě temné postavy. V kapucích, snad proti komárům. Svítily baterkou před sebe a detektorem rejdily po zemi. Petr byl zmatený. Nevěděl, co si počít. Oni byli dva ale ti lumpové byli také dva. Navíc, mít po boku křehkou dívku, jakou byla Kačka, nebyla právě v téhle situaci žádná výhra. Přesto v něm zvítězila zvědavost. Přiblížil se až k jednomu z detektorářů a strhl mu rázně kapuci z hlavy. Ten se lekl, uskočil. Najednou proti sobě stály čtyři nehnuté postavy, které se osvětlovaly navzájem. Petr však osvěcoval tvář někomu, koho by tu opravdu nečekal. Byla to Babeta! S detektorem v ruce, překvapená při loupeživém činu. To snad není možné?!

"Betyno? Ty?" vydechl s vyděšenou zmateností do pruhu světla, co je spojoval. Ta jen cosi nesrozumitelného zablekotala. A ten druhý, to je...detektorář!

"Tak ty ses spikla s tímhle? To tady chcete najít zlatý rouno?! Nebo co?" až mu tekla nudle z nosu, jak byl z toho pryč. Nechápal celou tu situaci. Téměř se dostával do infarktové situace, sedl si na zem.

"Počkej Petře, uklidni se." chytla ho. "To bylo na tebe nahraný. Už je po všem." a smála se na něj.

"Jak nahraný? Ty tady normálně potají kradeš zlatý poklady." vydechl vedle pařezu.

"Uklidni se a přemejšlej. Já sem to prokoukla, tu tvojí hru. Podívej, je tu i Karel a další lidi." Se staženou kápí nevěřícně k tomu, že Petr skutečně na chvilku uvěřil, že by právě ona mohla načerno krást archeologické nálezy a spiknout se proti němu. Až když uviděl všechny, co byli dosud schováni po lese, aby ho definitivně překvapili touhle dvojitou lstí. Ona to celé naplánovala, když prokoukla tu jeho lest. Spikla se proti němu, to ano, ale jen aby mu to oplatila. Tu celou hru, kterou na ni vymyslel s tím pokladem. Kačka se smála na celé kolo a přidali se i ostatní. Nálada se rázem zvolnila. Petr byl téměř zlomený, tak vysokou hru nečekal. Na druhou stranu ho udivilo, jak je ta mladá archeoložka mazaná a chytrá. Ještě víc, než si dovedl představit. Les tu noc vydal snad své poslední tajemství.

          V místní hospodě seděla u stolu celá skupina. Petr se postupně vzpamatovával z překvapení, vedle něj seděla Babeta, pak Karel i Kačka a další z brigádníků. Detektorář jim spolu s hostinským přinesl čerstvá piva.

"Takže ty si celou tu dobu věděla, že je to habaďůra?" snažil se pochopit závěr své hry Petr.

"No celou dobu ne, jen mi pár věcí vrtalo hlavou. A pak mi to docvaklo."

"Jakejch věcí?"

"No třeba už ta díra. Taková pravidelná, čtverhranná. Kdybys byl detektorář a načerno vykrádal nálezy, dělal bys takhle pravidelnou díru, skoro tak čtvercovou, jakou děláme my podle provázků?" vysvětlovala a upila pivo.

"No jo, to sem kopal, ani sem si toho nevšim. Holt zvyk, no."

"A potom ta chatka, to byla jasný, že to patří tvejm rodičům, ty muškáty a nádobí, chatka nějakýho osamělýho lovce pokladů by vypadala docela jinak. Navíc ten kalendář s kytkama tě visí doma v předsíni." pokračovala Babeta.

"Třeba moje chata vypadá jako kutloch pro skunka." doplnil detektorář José. Celý stůl se rozchechtal.

"No jo, jsi hlavička." a pohladil jí po hlavě.

"Navíc, kdyby tady José s detektorem fakticky něco objevil, navíc tak cennýho, jak to vypadalo, myslíš, že by se tu dál potloukal po okolí s tím detektorem? To bylo jasný, že ste domluvený. By zdrhnul a rok by ho nikdo v lese neviděl. A pak taky to, s jakou rychlostí si to vymyslel. By si normálně nemohl vůbec předpokládat, že tam v tý hospodě bude a ty už si měl plán, jak ho nachytat."

"Ale musíš uznat, že to bylo zábavný, ne?" na obranu celé akce Petr. "Si říkala, že tě to baví, tyhle detektivky. A jaks vyřešila v Praze tu vraždu. Tak mě napadlo, že tě to dám k narozeninám, no."

          Pak skupina připila na Babetiny narozeniny. Takhle si je skutečně nepředstavovala. Ale v průběhu večera uznala, že vtip Petrovi ani jiným rozhodně nechybí. Jen teď bude mít trochu větší problém rozklíčovat, co je skutečné a co je jen hra. Není to vždy taková radost a život je složitější, než se jeví. A může pak někomu věřit, když je schopen takové hry? A vlastně lží?

           Mladí brigádníci si objednali další rundu borovičky. Nálada se rozvolnila. Zná to. Zná to ze své puberty a mládí. Není to tak dávno, kdy ochraptěla z hlučné diskotéky tak, že druhý den nemohla vůbec mluvit. Zná to, kdy se opila a usnula v takové poloze, že ani nevěděla vprostřed noci, kde je nahoře a kde dole. Každý si tím prošel. Zábava přerostla místy v opilecké žvásty. Hodně tomu pomohl José, který k lepšímu dával jednu hospodskou historku za druhou. Karel se snažil ohmatávat Kačku, ta se mu vysmýkla a sedla si na druhou stranu stolu, než nakonec chtěla odejít úplně. I Babeta měla v hlavě. Ale občas je dobré zresetovat mozek. A teď k tomu byla parádní příležitost. Pak, když si potřebovala odskočit, a když se vracela z toalety, pohlédla na sebe do zrcadla. Bylo na jedné straně prasklé. Zahlédla sebe dvojí podobou. Nějak zestárla, zdálo se jí. Najednou se jí chtělo brečet. Ani nevěděla proč. Její pobyt zde u Budějovic se chýlil ke konci. Něco našli, snad toho našli i víc, než hledali. A co našla ona? Petra? A to je přeci jen dobré. Je on tím mužem jejích snů? Asi ano. Potkala zajímavé lidi, to rozhodně. A co bude dál? Život? Je tohle ten život? Vysněný, správný. Z hospody sílila hudba harmonikáře a halas hostů. Hostinský teď něco zařval o fernetu. Skupinka se dobře baví. Promnula si u zrcadla obličej. Má tuhý ret, už má dost. Ví to. Parapet okýnka spolykal první kapky nočního deště.

* * *

            Nedělní mlhavé jitro se válí na rybníkem. Po hladině pluje veslice. Je zespodu oprýskaná, bez péče. Avšak netone. Petr vesluje a rozjasňuje se mu tvář při pohledu na dívku v přídi. Ta šplouchá dlaní ve vodě a brzdí rytmickou plavbu. Jsou téměř uprostřed rybníka. Zastavují. On nadechuje zhluboka svěží vzduch, Babeta se na něj otočí. jeho vlasy barevně kopírují lem hráze. Jen modré oči a bělma jakoby vystupovaly nad hladinu. Rozložila deku, sedli si na dno veslice a okraje měli za zády. Odšpuntoval víno. Přiťukli si. Romantický kýč kolébá hladinou dní.

"Zůstaneš tu se mnou?"

"Tady?"

"Víš jak to myslím." jemně Petr.

Upila víno. Mlha z hladiny se trochu zvedla. Po druhém břehu jde nějaký člověk. Asi rybář. Rybáři chodí časněji.

"Radši mám hrozny."

"V ústavu máme jedno volný místo, můžeš tu zůstat."

"A co s tím jedním volným místem v Praze?"

"Ty tu...nechceš...? Já tě miluju, Bety." a pohladil jí po tváři.

Mlčela.

"Jak tě vlastně napadlo to s tím pokladem, že je hloubš ještě jeden, větší?" zeptala se vyhýbavě namísto odpovědi.

"Bety, ty mě nemiluješ? Ale ráda mě máš, ne?" dožadoval se odpovědi.

"Nesmíš na mě tak pospíchat, víš. Já sem pomalá. Dyť mě znáš." chlácholivě mu vyšla vstříc.

"Nebudu." uspokojil se a upil víno. "To je po čertech dobrý víno, co." rozesmál se. Pak pokračoval. "No, ve Švejkovi je ta hláška, že uvnitř Zeměkoule je ještě jedna větší, tak mě to napadlo, že pod poklad bych si schoval ještě jeden větší, no." Pobavil ji.

           Na břehu rybníka se začalo ozývat rytmické škrábání lopatou. Jakoby tam někdo něco vykopával. Oba zpozorněli. Nikdo jiný tu nebyl. Jen ten rybář. Petr se chopil vesel a připluli trochu blíž. Nebyl to rybář, ale dívka s culíkem. Spatřili klečící Kačku, jak cosi zabaleného v dece ukládá do díry, kterou předtím vykopala. Asi deset metrů od břehu rybníka, v mlází blízkého lesíku.

"To je Bruno." řekla smutně Babeta.

"Jakej Bruno?"

"Kačka měla psa, Bruníka." dodala a sedla si na sedátko veslice, zády ke Kačce.

"Nech ji samotnou, otoč to."

Poslech a odvesloval zpět ke druhé straně rybníka. Tam zastavil. Kruhy pádel postupně zmizely. Hladina se stala opět zrcadlem.

"Bety."

"Copak?"

"Chtěl bych mít s tebou děti."

Podívala se na něho dlouze. Modř se protnula.

"V českých Budějovicích by chtěl žít každý." dodal reminiscenci na Cimrmany. Oba se rozesmáli. Zvlhly jí oči. Asi ano, asi ano. Bude tu žít, bude mít děti, bude mít svého Petra, co je hezčí než Delon a bude s ním mít děti. Bude to krásné. Bude šťastná. Ví to. Chce to. Zadívá se teď naposled na hladinu rybníka, jehož voda vtéká až do Vltavy, a pak každá ta kapka vody odsud proteče přes všechny přehrady co jich člověk postavil, a pak nakonec kolem Vyšehradu až k Národnímu divadlu a tam, kde ona je doma. Kde byla doteď doma. Kde má byteček v Široké ulici, celý život, kde má kořeny. Tam, odkud pochází a odkud sem přišla. Aby našla svůj největší poklad v životě.

* * *

*   *   *