Babeta Malinová a vyšehradská bestie

Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Nadporučík Červený a bystrá historička spolu řeší případ bestiálního maniaka na Vyšehradě...

Babeta Malinová a vyšehradská bestie

PDF soubor v originálním formátu

       Říjnové slunce zesláblo a začalo se schovávat za horizont. Lidé v ulicích Prahy se schoulili do kabátů a proti větru a padajícímu listí zvedli límce. Krásné léto je pryč. Svěží zelená barva platanů na nábřeží zesinala a zpoza ní vytrčely šedivé stíny domů. U Podolské vodárny se líně rozfoukávaly hromádky prvního napadaného listí. Babeta jede tramvají podél řeky. Tak jezdí vždy, protože se vyhýbá metru a tlačenici, ze které málokdy vyjde bez pošramocení. Raději v klidu a s hezkým výhledem na oba břehy Vltavy, na zakotvené loďky v podolské zátoce, na Vyšehradskou skálu a dál na mosty, kterých snad nikdy nebude dost. Tramvaj se kolébá pravidelným rytmem a brousí koleje, občas to zaskřípe a drcne. Babeta je přesto duchem už v práci, protože si teď právě uvědomila, že má stále něco rozdělaného, nikdy nemá nic hotového a sotva něco dokončí, už je v půlce jiné práce. Je to kolotoč. Teď, jak se kolébá a houpe v tramvaji, si to znovu naplno uvědomí. Sedí na kolotoči, den za dnem, z práce do práce, domů a z domova a nebýt občasného vyrušení ze stereotypu, snad by ani nežila. A kolik je těch dosud nesplněných přání a plánů! Ach, panebože. Vzdychne, až se zamlží okénko. Třeba chce skočit s padákem nebo se podívat znovu na ta místa, která zažila v dětství. Pro někoho jiného by to byla banalita, ale jak jen je to nedosažitelné. Skoro nedosažitelné. V tom rytmu všednosti.

Tramvaj uhání podél břehu a blíží se k vyšehradské skále. Vpředu se objevují modrá světla, majáky. Blikají tam světla, asi policie, patrně nehoda. Babeta vzdychne podruhé. Tak se ani dneska nakonec nedostane do té každodenní všednosti včas.

Zastavují a lidé můžou vidět, že se vpředu opravdu něco děje. Ale není to dole na zemi, ale někde nahoře. Na silnici stojí autojeřáb a žebřík s kabinou má vysunutý vysoko směrem k Vyšehradu. Není tam ani pořádně vidět, okénka se zamlžují a je to docela vysoko, sahá někam nad skálu. Všude pobíhají policisté a hasiči.

„To je zas nějakej cvok – sebevrah.“ ukončí jakékoli pochyby jeden z cestujících.

„To tady zkejsnem.“ a už se paní v baloňáku žene dopředu k řidiči, aby jí pustil, než si uvědomí, že je ve druhém voze tramvaje a řidiče se jen tak nedovolá.

       Celá akce trvá několik minut, pak autojeřáb sjede dolů a vedle stojící policejní auto vycouvá zpátky, něco tam nakládají, něco bílého, ano, skutečně je to lidské tělo! Tak přeci jenom sebevrah. Ale proč nedopadl až na zem, to zůstal někde nahoře viset? No ano, vždyť jsou tam ty reflektory a také ty záchrané sítě proti padajícímu kamení, tam se asi zachytil. Tělo skutečně balí do černého igelitu a nakládají do auta. Scéna je ukončena. Auta odjíždějí. Policie uvolňuje cestu. Modrá světla ještě blikají. Tramvaj se pohne a záhy vklouzne do tunelu a tou kratičkou tmou jakoby se uzavřela jedná drobná událost velkého města. Odpoledne znovu začne pršet a stejně tak i druhý den ráno.

* * *

„Zdravím Vás, Bety...“ uslyší druhý den dopoledne Babeta z telefonu hlas známého od policie, nadporučíka Červeného. Toho starého známého, který byl už párkrát natolik chytrý, aby využil jejích schopností a hlavně znalostí.

„Copak se děje, Marku?“ odvětila nejistě, protože se přeci jen nějakou dobu neviděli.

„Nebudete tomu věřit, ale mám pro vás prímovou prácičku. Bude se vám to líbit.“ pokračoval ve svém tradičním stylu lákaní do případu. A i tentokrát byl úspěšný. Jak jen by mohla odolat a nevypadnout zase na chvíli z té všednosti.

„Tak ve tři na Slavíně. Z práce vás omluvím, kdyby něco.“ a zavěsil. A Babeta už jenom pro sebe a do čtyř zdí své kanceláře pronesla: „Slavín? Zase hřbitov? To to zase pěkně začíná.“

         Zvonkohra baziliky Petra a Pavla právě rozezněla svou píseň Adeste fideles, když Babeta v tmavomodrém kabátku kráčela po areálu Vyšehradu. Pohlížela na všechny ty budovy cestou k nejslavnějšímu hřbitovu v zemi. Ano, děkanství, nové probošství, rotunda Sv. Martina, Čertovy kameny...to všechno zná a o všem díky své profesi by mohla leccos povyprávět. Hned se ale v duchu zařekla, že se dnes určitě nebude vytahovat znalostmi, které ani nikoho nezajímají, a že nechá mluvit spíš ty druhé, protože jedině tak se dá něco nového dozvědět. Kvůli tomu tady vlastně je. Proto jí nadporučík pozval, aby mu pomohla. A doufá, že mu skutečně pomůže. I když zatím vůbec neví jak.

„Nebojte doktorko, já vám to všechno vysvětlím, rychle to pochopíte.“ přivítal jí za minutu s nataženou rukou v kožené rukavici, kterou sejmul. Pak jí ukázal směrem ke hřbitovu, kde leží elita národa.

„To, že tady leží elita národa, to vám nemusím ani říkat, že jo. Ale pro nás je důležitější jedna hrobka, co asi stojí za tou vraždou.“ a posmrknul v tom sychravém odpoledni.

„Vražda? Tady? Na Slavíně?“ divila se Babeta a očima přejela náhrobky se spoustou slavných jmen.

„No, ne tak docela tady, to budeme muset jít kousek vedle, tamtím směrem.“ a ukázal směrem na jih, kde nad řekou ční cihlové fortifikace. Scenérie Slavína byla dokonalá. Jako stvořená pro detektivní zápletku, pomyslela si Babeta. Kaluže mezi hroby, sychravé mramory, v pozadí hlouček zvědavých turistů, natažené modrobílé pásky kolem areálu a policisté v popršených uniformách postávali všude kolem a chodili se střídavě nenápadně ohřívat do policejního auta a pro kafe.

„Neříkejte mi Marku, že ta mrtvola včera, co spadla ze skály, je ten váš novej případ?“ uhodila Babeta. Nadporučík se rozesmál.

„Co se divím, samozřejmě že ste zase v obraze, doktorko. A možná budete za chvíli v lepším obraze, než já, co.“ a znovu se rozesmál. Policista opodál se otočil kvůli tomu smíchu, ale rychle se zase otočil zpátky a sledoval nápadně dvojvěží baziliky. Míchat se mezi důstojníky se nevyplácí.

„No ale abychom to tady rozjeli po našem.“ plácl dlaněmi o sebe a začal vysvětlovat.

„Mrtvá dívka, o které mluvíte je jakási Klára Buriánková. 28 let, vdaná, vedoucí ve vinárně tady dole na Výtoni a tak všechno, ale co je nejdůležitější, že její rodina, ta rodina Buriánků, tady mají hrobku.“

„Na Slavíně.“ pokývala hlavou jeho společnice.

„Přesně tak. Bývali kdysi nóbl hogo fogo famílie, pořídili si hrobku, no snad ještě za Rakouska či co. A ta hrobka, tadlecta...“ a ukázal na vcelku honosnou mramorovou stavbu s nápisem Rodina Buriánkova: „je asi předmětem toho sporu. V tý rodině. Na to sme přišli dneska ráno. Řek nám to její manžel. Nějakej Kovář. To víte, to jsou miliony v takovým kameni. A na takovým místě. Prostě se v tý rodině hádali, jeden bratr s druhým, protože otec tý zamordovaný holky tu hrobku podědil ale nechtěl jí prodat a ten druhej brácha to chtěl, jenže nedostal nic. Tak nějak to je, ještě se v tom docela neorientuju.“ podrbal se na hlavě nadporučík a zjistil, že zase začalo trochu krápat a že má mokrou ruku.

„Pojďte radši někam do sucha.“ a pokynul Babetě, ať se odeberou do galerie při zdi hřbitova. Tam už se schovávalo několik policistů.

         Když byli pod střechou, nadporučík jen utrousil, že v tomhle zpropadeným počasí jsou otisky k ničemu, když všechno umeje ten slejvák. A pršelo i včera. Teplá káva, co jim přinesli, přišla oběma vhod.

„Vyprávíte mi to dost zmateně, aspoň zatím.“ začala Babeta a mhouřila oči nad kávou a současně vykukovala ven do deště, na hrobky, nad kterými jako nad horkou pánví prskaly kapičky vody všemi směry.

„Já vím, já vím, sem moc hrrr, žejo. Ale vy to pochopíte. Ste totiž geniální, doktorko.“ snažil se být galantní a vtipný zároveň.

„Takže ta Klára Buriánková spadla dolů z Vyšehradu? Kvůli nějaký hrobce? Je to tak?“ snažila se porozumět Babeta.

„Byla schozena. Dokonce to máme natočený. Sjeli jsme si všechny kamerový záznamy, co tady v okolí jsou. Není tam toho ale moc vidět, byla už tma, a ta kvalita těch kamer, no darmo mluvit. Ale vidíme, že jí nějaká tmavá postava, nejspíš mužská, schazuje dolů z toho srázu. Musel mít docela páru. Ta holka sice vážila padesát kilo, ale zkuste si půlmetrákovej pytel cementu shodit do míchačky. Ehm, no...shodil jí přímo tam, jak je ta vyhlídka.“ a znovu píchnul prstem tím směrem.

„A to tam nikdo nebyl, to bylo tak pozdě? Co tu dělala ta Buriánková tak pozdě v noci?“

„No, stalo se to v půl devátý a pršelo, nikdo tu nebyl. Navíc je zima, kdo by sem v tu dobu lez. Teda kromě vraha, očividně.“ a znovu potáhl nosem nadporučík. „Zpropadená věc, tohleto počasí. Ničí nám to stopy.“ a všichni policisté kolem pokývali hlavami a zamručeli.

„No, upřímně Marku, tady je takovej pohyb lidu po těch hradbách, že byste tu stejně asi nic nenašli. Ani kdyby bylo sluníčko.“ zaspekulovala Babeta.

„No jo,asi jo...na tý zdi jsou pendrek stopy. Máme jen tu kameru, jak ta chudák holka letí dolů a kutálí se po tom srázu. Skončila tam dole, jak jsou ty sítě. Pak se na to podíváte, až budete u nás.“

„No...jela sem ráno tramvají tam dole, zrovna jí...tím jeřábem...“ dodala zachmuřeně a upila kávy.

„Třeba Vás něco napadne, doktorko. Co vlastně míníte tady o tom místu. Zdá se vám to věrohodný, to s tím hrobem? Jestli teda mám bejt upřímnej, tak mě to přijde dost přitažený za vlasy a já teda hlavně podezřívám toho jejího manžela, protože jestli tam byla nějaká milenka nebo milenec, tak máme motiv jasnej.“

„No ale co tady ta holka dělala v tu dobu?“ pokračovala v otázkách Babeta.

„Šla z práce. Zespoda z tý vinárny. V osm prej odešla a tudy si zkracovala cestu domů, bydlela totiž nahoře, jak je Slavoj Vyšehrad. No chudák, nedošla. Cestou jí někdo přepad, zamordoval a shodil z tý skály. Jako Šemíka.“

„Marku...“ Babeta zakroutila hlavou a semknula rty. Tahle poznámka byla skutečně trochu přes čáru.

        Déšť zase na chvíli ustal. Ke skupince policistů a těm dvěma se od cesty blížil další policista s nějakým mužem důchodového věku. Ten měl na sobě klobouk a béžový svrchník. Nadporučík se otočil a rozpřáhl ruce, až si vybryndal kávu na ruku.

„Á...výborně. Pojďte sem, pane Hýbl.“ a pozdravil příchozího muže. Pak Babetě vysvětlil: „To je pan Hýbl, správce tady toho hřbitova, Slavína, žejo. Dohlížíte na pořádek a tak. Tohle je moje kolegyně, dělá na tom případu se mnou. Paní Malinová je doktorka a možná se vás bude něco ptát.“ Babeta se jen uculila a dál stála v pozadí policejní skupinky. Mezitím, co se nadporučík snažil utřít ruku od kávy, dál povídal.

„Vy nám moc pomůžete, ale nejdřív... nemůžeme jít tady někam do tepla?“ zeptal se správce a ten pokýval hlavou. Nakonec se ti tři odebrali do správcovského domku opodál. Na Slavíně osiřely policejní pásky a několik uniformovaných policistů. Z jasanů sjížděly kapky vody do ustálených kaluží a bořily zrcadlené obrazy novogotických ornamentů baziliky.

        Když se ti tři usadili kolem stolu v suché a teplé místnosti, vcelku chudě vybavené snad jen pro ty nejnutnější účely údržbáře Slavínu, nadporučík potáhl nosem a pokračoval ve vyšetřování.

„No, tak vy, pane Hýbl, byste mohl potvrdit, jak to bylo s tou hrobkou. Ti Buriánkové se nějak hádali, je to tak?“

„No...ten spor je ale dlouholetej. Původně ta hrobka patřila starýmu Buriánkovi, ale když umřel, tak se vypořádalo to dědictví a nějak to dopadlo špatně pro tu jednu stranu. Ten jeden z těch bratrů to cítil jako křivdu, protože starej Buriánek v tý hrobce neviděl žádnou cenu, zatímco ty mladý, žejo, ví, že taková hrobka na Slavíně, to jsou dneska pěkný prachy. Za to byste si postavil barák. A třeba s mramorovou koupelnou.“ dodal nakonec chlapík v klobouku, který nesundal.

„Takže ti dva bratři se hádali, jeden to chtěl prodat ale neměl k tomu vlastnický práva a druhý měl dceru...“

„Já si myslím pane inspektore...“ skočil mu do řeči Hýbl, „že v tom bude ta hrobka. Proč by jí mordovali tady nahoře. To je pomsta.“ a uhodil pěstí do stolu. Slovo pomsta se opřelo do zdí a jakoby tam zůstalo vyškrábáno do omítky. Nadporučík se podíval na Babetu, té se ta varianta taky moc nezamlouvala. Vypadalo to až moc archaicky.

„A vy jste tady byl v tu dobu? Myslím, v pondělí mezi osmou a devátou večer? Nevšiml jste si něčeho podezřelého?“ pokračoval v otázkách nadporučík.

„Já byl dole u Karla.“ nevinně Hýbl.

„U Karla? Jakýho Karla?“

„No u Karla. Čtvrtýho žejo. Jakýho jinýho. Tam čepujou výbornou plzeň.“ a mlaskl.

„Takže vy ste byl v hospodě dole na Výtoni?“ chtěl se ujistit Červený.

„No jo, já teda vobčas zajdu k Šemíkovi, tam dělaj báječný řízky, ale je to drahý na zdejšího člověka. Ale kvůli těm řízkům vobčas...“ a znovu mlaskl a posunul si klobouk víc dozadu.

„Aha...ehm, Šemík. No.“ nadporučík se podíval výmluvně na Babetu, že ve hře je zase ten zpropadený Šemík. Ta se na něj jen potutelně uculila.

„No, takže jste nic neviděl, neslyšel...a když jste přišel sem nahoru, to bylo kolik hodin asi?“ pokračoval Červený.

„No já chodím spát v deset. Každej den. Ta zpropadená zvonkohra je už konečně zticha a to já už obvykle chrápu. Já tady přespávám, mám to dovolený. Jinak mám byt na Vinohradech. To sem dřív bydlel u Volšan, to sem to měl taky kousek do práce.“

„V deset. Jo, a nikoho jste tu nepotkal. Nějakého muže, na cestě od brány sem nebo tady nahoře na Slavíně?“

„Ne. Vono chc...teda pršelo, jako dneska. To si pamatuju, protože se mi udělala díra v botách a ty sem musel pak sušit a nakonec sem ty křusky stejně vyhodil. Támhle sou, ještě s něma zatopím.“ a jal se natahovat pro staré boty, které opravdu ležely vedle kamen. „To víte, tady to není žádnej luxus, to je všechno starý zdivo, památkově chráněný.“ a vztyčil prst do výšky, jako na znamení, že si uvědomuje významnost svého pracoviště.

„No to nemusíte, ty boty...“ mávl rukou nadporučík a vstal ze židle. “A nikdo další tady na Vyšehradě nepřespává?“

„Tam vzadu je děkanství. Ale většina to v šest večer zabalí a fertig. Akorát tu bydlí Landa s rodinou. Ale to je taky tam vzadu. Ten farář tam taky přespává a další lidi vod něj žejo. Ale já se vo ně nestarám, to je jiná část. Co je za šutrákama, to mě nezajímá.“

„Šutrákama?“

„Ty sloupy čertovo, žejo. Tam já už dál nechodím. Vono tady stejně furt někdo chodí. Dyť je to celý votevřený. Brány se nezavíraj...kdyby to chtěl někdo dneska dobít, tak mu stačí přiject tramvají a s plzní v ruce to tu zabrat.“ a rozchechtal se.

„No, právě.“ pokýval hlavou a vzdychl nadporučík.

„A vás zaměstnává spolek Svatobor, je to tak.“ vstoupila do diskuze Babeta.

„Máte recht. Svatobor to tu má na starosti, ale patří to Správě hřbitovů. To víte, já dělám pro Správu hřbitovů, ale Svatobor na to celý taky dohlíží. Ono se s těma hrobama moc nehejbá, tovíte, už sme plný.“ A znovu se rozchechtal. „Dřív sem dělal na Olšanech, tam byla jiná facha. Tohle mám jakože k důchodu.“ upřesnil Hýbl. Poručík se udivil tomu, jak Babeta ví o Svatoboru. Ale pak si hned uvědomil, že je přeci historik a takové vědomosti jsou asi v tom oboru samozřejmostí.

„Ale choděj tady přeci měšťáci, ne? Dyť mají nahoře dokonce služebnu. Copak ty nic nevěděj?“ zvědavě muž v klobouku a zhoupl se na židli.

„Ukažte mi dokumenty k tý hrobce, pane Hýbl. Co tady máte.“

„No já nemám nic než jenom soupis těch hrobů a čísla, vlastnický věci mají na Správě hřbitovů přece.“ a dloubl prstem do zdi, patrně směrem k Olšanským hřbitovům.

„Tam si pochopitelně taky zajdeme.“ řekl lehce naštvaně nadporučík, protože si uvědomil, že tady v tom domku asi skutečně tak významné dokumenty nebudou. Svůj omyl se rychle snažil zamluvit a tak se jal utírat politou ruku od kávy ještě o trochu důkladněji. Pak dokončil výslech.

„No, pane Hýbl, nevzdalujte se odsud, možná vás budeme ještě potřebovat.“

„Kam bych chodil, ještě musím vomést hroby. Teď to bude padat furt, to zatracený listí.“ utrousil za zvuku skřípající židle Hýbl a také vstal. Pak pohlédl oknem ven na dvorek. „Á vidím, že přišel Lojzík, to je vnouček, byli sme domluvený. Vy teda už nic ode mě nechcete vědět?“ zeptal se ještě vcelku úslužně. Nadporučík jen zakroutil hlavou.

         Když Babeta s nadporučíkem vyšli z domku, nadýchli se čerstvého vzduchu a poznali, že už neprší. Dokonce vysvítá tu a tam sluníčko. Venku před domkem stál policista a vedle něj asi dvacetiletý mladík. Policista mu pak pokynul, když viděl, že oba vyšetřovatelé vyšli, že už může vstoupit. Babeta se zadívala do vzrostlých jasanů. To bude listí, co spadne na ty naše velikány, pomyslela si. A někdo, kdo se s nimi těžko může měřit, jim bude metat od toho listí hroby. Tak už to na světě chodí. Raději udělala pár kroků, aby se protáhla. Dokonce už jí nebylo ani zima.

„Co teď?“ zeptala se pak svého detektivního kolegy.

„Podíváme se na to místo.“ a píchl prstem směrem k fortifikaci.

* * *

         Druhý den ve čtvrtek si Babeta v klidu domova ještě v deset dopoledne připravovala přednášku o únětické kultuře, ťukala do svého noťásku, popíjela černý čaj a přikusovala oříškové sušenky a hroznové víno, aby za půl hodiny už seděla v autě s nadporučíkem Červeným a uháněla směr Vyšehrad, kde kousek od Slavoje tam někde u stadionu bydlela ta zavražděná Buriánková. Nepršelo, ale tu a tam ještě byly louže. Civilní policejní auto občas vyšplouchlo vodu z kaluže na chodník. Lidé se otáčeli a leckdo zahrozil i pěstí. Panorama vyšehradských hotelů a Paláce kultury se záhy vylouplo nad ulicí.

„Včera sem byl na tý Správě hřbitovů. Potvrdili mi, že se o tu hrobku v tý rodině dohadovali. Vlastnický práva jsou na toho otce tý zavražděný. Hrobka má velkou cenu. No kdyby nic, tak jeden motiv bysme měli. I když teda dost přitaženej za vlasy. To si taky myslíte, žejo Bety.“ a naklonil se na Babetu.

„Asi jo. Že by ten její strýc jí z pomsty shodil z Vyšehradu? To se mi fakticky nezdá.“ odvětila.

„Další novinka je, že ta neštastná holka nebyla v tu dobu už živá. Byla uškrcená, nějakým kovovým předmětem, v ústavu si myslí, že to mohl být nějaký řetěz nebo tlustej drát.“

„Uškrcená?“

„A skoro nahá.“ dodal nadporučík. A podával Babetě fotografie těla, detaily krku, otlačenin od škrtidla a pošramocené tělo pádem z té Vyšehradské skály. „To jste ostatně viděla i vy, když jí sundávali že jo.“

„No jo, měla na sobě jenom spodní prádlo.“ zavzpomínala na cestu tramvají s podivným rozuzlením. „A byla znásilněná?“

„Ne. Ani stopy spermatu, cizí dna, nic. Byl to pravák, to podle tady toho zářezu na krku, že měl v pravé ruce větší sílu a ten řetěz držel výš a taky to tady víc utáhl. Je toho dost málo. Ono jak pršelo...ta holka měla za nehtama špínu a nehty ulámaný, ale cizí dna tam taky nenašli.“ a mávl znovu rukou nadporučík.

„Chudák holka. Ještě se její smrt propírá v médiích, kvůli tomu místu.“

„Ten její manžel má alibi. Ale co jsme zjistili u sousedů, ta holka asi nebyla takový neviňátko. V tom mladým věku už měla milence. Nějakýho Kroce. To víte, sousedský drby. Taky v tý vinárně to dosvědčují. Snad jedinej, kdo to nevěděl, byl pochopitelně on. A jestli se to náhodou dozvěděl, máme tu další motiv.“

„O dost silnější.“

„Už jsme tu.“

          Vystoupali do druhého patra secesního pražského činžáku a zazvonili na zvonek jednoho z bytů. Na štítku bylo „Kovář-Buriánková“. Otevřel asi třicetiletý, celkem zkroušený muž a pokynul jim, ať vstoupí. Po chvíli se usadili v obýváku na sedačce. Doma to měli uklizené. Ničeho nápadného si tam Babeta nemohla všimnout. Muži se jen trochu třásly ruce. Ale rozrušení z nastalé situace bylo pochopitelné.

„Takže vy stále obviňujete strýce Buriánka z vraždy vaší ženy?“ začal zostra nadporučík.

„Kdo jinej. Ten parchant furt lez do naší rodiny. Říkal, že ta hrobka má cenu tří milionů a že chce polovic.“ rozzlobeně avšak s příměsí smutku odpovídal Kovář.

„A tenhle spor se táhl už dlouho.“

„Půl roku nejmíň. Ale že tohodle bude schopnej...“ zakroutil hlavou a pak si mnul jednou rukou zápěstí na té druhé. „Von seděl, víte. Za nějaký čachry s bytama.“

„To samozřejmě víme, ale hospodářská kriminalita naštěstí většinou nemá...“ odvětil nadporučík, ale Kovář mu do toho vstoupil.

„Prosímvás. Je to gauner. Už dřív taky po nás chtěl, ať prodáme tenhle byt, že na tom vyděláme. A jedinej, kdo by vydělal, by byl von.“

„Mě by spíš zajímalo, co vám říká jméno Jan Kroc?“

„Co? Kdo to je? Toho neznám.“ ošíval se a ještě víc si mnul zápěstí.

„Vy jste se poškrábal na ruce?“

„To je od kočky. Furt škrábe.“

„A kde jí máte?“

„Ta je u mojí mámy. Máma je do koček blázen.“

„Tak co to jméno? Jan Kroc? Nic vám to neříká? A co tahle fotografie?“ pokračoval nadporučík a ukázal mu fotku jakéhosi Kroce, údajného milence jeho ženy. Kovář fotografii vrátil.

„Ne.“

„Je totiž důvodné podezřený, že vaše paní měla milence. O tom nevíte?“

„Co? To je nesmysl. Klára že by...“ s téměř hraným překvapením si opět začal škrábat zápěstí. „Nesmysl.“

„A to je kotě?“ zeptala se Babeta náhle, když se naklonila nad stůl, aby se podívala na fotografii toho milence.

„Co? Ne, normální kočka. Dospělá asi. Já se v kočkách nevyznám.“ odpověděl nejistě Kovář. Nadporučík se taky s údivem zadíval na Babetu, protože nechápal tuhle otázku. V tom zazvonil zvonek u dveří.

         Když Kovář šel se svolením otevřít, sotva se otevřely dveře, vřítil se dovnitř bytu hromotluk, asi padesátiletý a ihned začal Kovářovi nadávat a hrozil mu, že ho zbije. Jen tak tak ho nadporučík ubránil a nenadálého hosta trochu zpacifikoval. Babeta tu akci sledovala z obýváku, nakonec se celá ta chlapská skupinka vylila z předsíně až tam. Babeta pak držela zezadu nadporučíka, aby neupadl a nadporučík držel toho hrubce, aby nezbil Kováře. Spílání pokračovalo.

„Tak ty hajzle o mě všude roztrubuješ, že sem jí zabil? Co si to dovoluješ, ty svině!“ a už se chtěl po něm znovu ohnat. Kovář se krčil ke zdi.

„Já jí měl nejradši, možná víc než ty, ty hajzle. Do naší rodiny se laskavě neser nebo to odsereš i ty!“ pokračoval ve výhružkách strýc Buriánek.

„Počkejte! Nechte toho, člověče. Tady je policie a vy tu rušíte vyšetřování.“ vstoupil do toho nadporučík a vytahoval průkaz, který mu ale mezitím upadl na zem, jak se strýc Buriánek snažil tlouct Kováře. Nakonec se strýc trochu uklidnil.

„V žádným případě tomu hajzlovi nedovolte todle říkat. Rozumíte. Nebo tě dám k soudu, ty...“ a zadržel chuť na další nadávku.

„Je dobře, že vás tu máme, pane Buriánku.“ uklidňoval situaci nadporučík. „Potřebujeme od vás také důležité svědectví.“

„Jaký svědectví?“

„No, říkáte, že jste ji měl rád. Kdy jste jí viděl naposled.“

„Naposled?“ snažil se uklidnit dech a narovnat oděv.

„Tumáte, napijte se tady vody.“ nabídla Babeta smířlivě sklenici vody, která byla původně určená pro ni a pošoupla ji po stole. Buriánek se napil.

„No, kdy jsem ji viděl naposled...to si nepamatuju. My se normálně vídáme celá rodina...“ soukal ze sebe odpověď.

„Naposled jí viděl vrah.“ utrousil polohlasně Kovář.

„A to mám bejt jako já, ty svině? Tak to v žádným případě. To si spíš vemte do merku tady toho...“ a šťouchl dlaní do Kováře, že ten se svalil z gauče na zem.

„Tak dost!“ zařval nadporučík a vstal. „Takhle se nikam nedostaneme. My teď odejdeme, s vámi pane Buriánku a rozhodně se nepokoušejte mařit naše vyšetřování.“ nadporučík pokynul i Babetě, aby vypadli z toho bytu, že tady už stejně nic nezmůžou. Vdovec Kovář za všemi třemi zavřel dveře. Na schodech jim strýc Buriánek ještě oznámil, že on si myslí, že v tom má prsty stejně nějakej šílenec a že policie je plná lemplů, která stejně na nic nepřijde. Leda tak slušnýho člověka terorizovat. A zabouchl dveře od svého auta a odjel. Na ulici zůstal zpocený nadporučík a vcelku vyděšená Babeta. Oba si upravovali oděv, jakoby právě vylezli z koridy s běsnícím býkem.

„Pořád ste chtěla vzrůšo, Bety a tady ho máte.“ pobaveně se snažil uzavřít exposé nadporučík.

„Uf. Tobogán na koupališti by se mi líbil víc, Marku.“

„Škoda jenom že sme v ničem moc nepostoupili.“ zklamaně na to on.

„Jakto? Přišli jsme na to, že strýc Buriánek to být nemohl.“

„Cože!?“

„No. Podle toho, co víme.“

„A co víme?“ vylekaně nadporučík.

„Přeci jste si musel všimnout, že ten Buriánek se chtěl bít levačkou, sklenici s vodou bral do ruky taky levačkou. Kapesník držel v levý ruce, obličej si utíral taky tak. Je to levák. A vy jste mi nad těma fotkama říkal, že vrah je pravák.“ vysvětlila Babeta.

„Uf, máte postřeh. No stejně si ho pořádně prověříme. Vidíte a zase mám pravdu, že je dobře, sem vás do toho případu pozval.“ rozesmál se Červený.

Telefon mu zazvonil v kapse.

“Vida, tak kluci objevili novýho svědka. Je to nějaký námořník z podolskýho přístavu. A že prý viděl všechno.” a mlaskl s příslibem, že se případ konečně posune o pořádný kus dopředu. Nastoupili s Babetou do auta a rozjeli se za tím novým údajně báječným svědkem. Na ulici se vysoušely kaluže a zbývalo po nich jen napadané listí a odpadky. Škraloupy městské špíny bude muset umýt jen další déšť. Škraloupy vztahů, závistí, lásek a zlob se však nesmyjí třeba nikdy. A na hrobech budou s košťaty tančit pracovníci hřbitovů a všechno nakonec pomine v té hřbitovní nehybnosti. Říjen je měsíc umrlců s košťaty.

* * *

         Loďky se pohupovaly v mírných vlnkách, některé už byly zazimované a dokonce vytažené na břeh, zakryté plachtami, jiné se ještě ráchaly ve Vltavské zátoce. Nad zrcadlem hladiny se vzpínaly mohutné zdi vyšehradského opevnění. Jak monumentální odsud, uvědomila si Babeta. A rovněž jí napadlo, že se nikdy nekoupala ve Vltavě, nikdy nejela na loďce, nikdy nebyla v této budově yacht klubu, kde se snad točila ta slavná scéna z filmu Vrchní prchni, nikdy nestála na tomhle místě, přestože tam, po nábřeží uháněla téměř denně. Takových nikdy je! Ale spěch všednosti jí zabraňuje tak jako jindy vychutnat radost ze skutečného bytí. A tou je paradoxně tato chvíle tady. Na molu podolského přístavu. Opodál stojí nadporučík a dohaduje si něco s jiným policistou. Pak se objevuje chlapík, asi šedesátník, opálený a v plné kondici, s námořnickou čepicí a ruským trikem s modrobílými pruhy. To asi bude námořník, pomyslela si zase pro sebe Babeta a samu sebe tím pobavila. Kdo jiný by to mohl být.

“Říkejte mi Tony.” prohlásil námořník. “Já sem jezdil šíf z Hamburku, fakticky, ale už sem starej a stejně mě to táhne k vodě. Tak tady pomáhám klukům.” a ukázal na yachtařský klub. Tu temnou budovu, co vypadá jako zakotvený dřevěný parník.

“Jo, dobře Tony, můžete nám teda říct, co jste viděl?” pobídl nadporučík námořníka.

“Jasňačka komisaři. Bylo to takhle navečír.” a vytáhl fajfku z kapsy a jal se jí ládovat. “Bylo už tma. Tady nikdo v noci nebejvá, jenom hlídač, já tu občas přespávám, mě uklidňuje ta voda. Mám radši vodu pod nohama než pevnou zem. Ještě občas se mi vrací ta zemská nemoc.”

“Zemská co?”

“No komisaři, když ste dlouho na moři a pak slezete ze šífu, tak se vám motaj nožky a dělá se blivno. Protože se to nehoupe.”

“Jo takhle. No a dál?”

“Sedím tady na Monice...” a fajfkou ukázal na jednu z lodí...“ a najednou vidím chlapa, celýho v černým, jak stojí na tý hradbě a háže dolů nějakou ženskou. Celou bílou. Hrome, říkám si, co tohle sakra je? No a bylo to, však víte. Todle. Proto ste tady.”

“A nic víc jste neviděl?”

“A co jako?”

“No, toho chlapa. Nedržel něco v ruce nebo nešel pak někam?”

“Kam by chodil? Zmizel z těch hradeb a ta ženská sklouzla pak dolů až na to pletivo. To se nevidí furt. Jako Šemík tam letěla. To sem si pomyslel v tu chvíli. Jako Šemík.” a pobafal na fajfce. Nadporučík s Babetou se na sebe podívali. Zase je řeč o tom zpropadeném Šemíkovi.

“Ale proč jste nezavolal policii?” zeptala se Babeta.

“A jak. Já nemám tyhle mobily, žejo, co mají mladý. Barák byl už zavřenej. Já sem chtěl jít to oznámit támhle na břeh, jenže nejbližší telefon je kdoví kde.”

“No ale… to byla vaše povinnost, člověče.” na to nadporučík.

“Jó povinnost. Takovejch povinností sem na šífu měl a nikdy se nic neposralo. A to nám jednou hořela paluba. Plameny lítaly a pak přišla bouřka a co? Pf. Taky to do rána vydrželo. Komisaři, já byl docela nalitej a vprostřed toho večera sem na to prostě zapomněl. Usnul sem tady s Monikou a ráno sem si na to vzpomněl až když vidím ten šrumec tam pod skálou.”

“Ach jo, chlape.” kroutil hlavou Červený.

“Chtěl sem vám pomoct, no.” dodal zcela nevinně námořník a jeho svědectví rázem dostalo takový hrabalovský ráz.

“Tak hlavně že ste si vzpomněl na toho Šemíka.” naštvaně nadporučík a na místě se otočil a vyrazil zpátky k autu, které stálo za yachtklubem. Byl naštvaný ne snad proto, že to neohlásil, protože té nešťastné holce by už stejně nepomohl, když už byla mrtvá, ale protože je teď zdržuje. Taky ještě si to vyřídí s klukama. Takového svědka mu připravili! Za hlavu by se měli všichni chytit!

* * *

          Další den se ohledně případu nedělo skoro nic. Babeta byla v práci a pak odpoledne šla na sraz, který pravidelně dělají s kolegy z práce. Dají si dvě deci a jde se zase domů. Na takovém srazu se občas někdo s někým vyspí, dokonce už takhle vzniklo jedno manželství a jiné se zase za podobných okolností rozpadlo. Tohle odpoledne to na Babetu zkoušel jeden kolega. Dozvěděla se od jiné kolegyně, že je do ní zamilovaný, to ostatně sama Babeta vytušila, jenže to nebyl vůbec její typ. Ten chudák kolem ní kroužil, hlas se mu třásl, dlaně potily a vůbec vypadal, že co nevidět v její přítomnosti ztratí vědomí. Bylo to téměř k popukání zábavné. Ale na lásce není samozřejmě směšného nic. Babeta ho nechtěla ranit a tak dělala všechno tak nějak, aby z toho vyšli oba bez úhony. Když se mu nakonec povedlo jí polít sukni jedním z míchaných nápojů, které toho večera do sebe obrátil, aby podpořil svou mužnost, Babeta vycítila, že to je pravý okamžik, aby se důvodně vytratila. Doma pak ve vaně chroupala hrozny a se zavřenýma očima a mokrým ručníkem na obličeji myslela na někoho docela jiného.

“Teda řeknu vám Betynko, je to strašlivej šmodrchanec.”

Těmito slovy páteční dopoledne osvětlil svoje útrapy nadporučík Červený. “Nakreslil sem si mapku těch vztahů, kdo je kdo a stejně mi to moc nepomohlo.”

Babeta seděla za svým stolem ve své kanceláři v muzeu a sledovala se zájmem nadporučíka, jak se propadá do svého tradičního zoufalství uprostřed případu. Jakoby to už párkrát viděla. Vy muži jste tak k popukání zábavní, když nevíte, kudy kam. Pomyslela si. Nahlas ale nic takového neřekla. Spíš naopak.

“Tak mi to ukažte, Marku.” Nadporučík přisunul židli a pleskl ušmoulaným papírem na stůl.

“Tady je ta Buriánková, ta holka nešťastná. Tohle je její manžel, ten Kovář, roztřesenec, tady je ten bejk její strýc Buriánek, její otec další Buriánek, tady dole to jsou ty milenci.”

“Milenci?”

“No jo, je jich tam jako máku. A každej má alibi a každej má motiv.”

“Panejo.” hvízdla Babeta. “To je čar.”

“No právě. Ta třeba tenhleten Jan Kroc. Milenec tý Buriánkový. O něm věděli snad všichni kromě toho jejího manžela. Jenže o tom, že Buriánková má za milence Kroce, věděla I Krocová. Jeho manželka. A krocová zase, pro změnu a aby to nebylo moc jednoduchý, se znala s tim Kovářem, protože spolu chodili do školy a kdoví kam ještě.”

“To je tahle čára.” chápavě Babeta.

“No právě. Čára za čárou, milenec k milence...” zoufal si nadporučík.

“A manžel k manžli.” dodala Babeta.

“No. Cože?” zarazil se.

“Manžle, to je z Karla Čapka. To je na dlouho.” zasmála se Babeta a snažila se svého policejního parťáka povzbudit.

“Však vy si v tom uděláte pořádek. To chce systém.”

“Systém, systém. K čemu je mi systém, když mi tady zamordujou holku na Vyšehradě a žádný okrskáři ani kamery vám s tím ale vůbec nepomůžou. Oni tam snad všichni tu noc chrápali na tý služebně.” vdychl nakonec a upil z jejího hrnku čaj. Babeta si toho všimla, ale nic neřekla.

“A do toho ten starej Buriánek, otec tý nešťastný holky, dostal z toho všeho infarkt a leží v nemocnici. To je jasný, podezření na svýho bratra, to se taky dozvěděl, to mu nepřidalo. A mrtvá holka, jediná dcera. Teď se jim ta hrobka bude hodit.” zakončil morbidně svoje vyprávění a pohlédl do modrých očí Babety. “Vy máte tak hezký oči.”

“Ale Marku, soustřeďte se na případ. Určitě vám něco uteklo, co je klíčový.” téměř mateřsky.

“No, vrah mi utek z Vyšehradu a žádná kamera ho ani nezachytila. V celým tom všivým městě.”

“No, to je divný. Skoro to vypadá, že tam zůstal do rána a že se ztratil mezi lidma potom.” na to Babeta.

“No, žejo. Taky jsme proklepli všechny co tam pracujou a nic. Od starýho Hýbla, toho jste viděla, až po faráře tý kapituly nebo jak se to jmenuje. Ten by z toho mordu teda vopravdu měl starou belu. Jedině že by to byl úchyl, co po nocích vraždí mladý holky.”

“No, na takovýho úchyla to skoro vypadá.”

“Ale ta holka je zatím jenom jedna. A doufám, že to tak zůstane.” a znovu upil čaj z jejího hrnku.

Zazvonil mu mobil.

Poté, co nadporučík chvíli poslouchal, mu klesla ruka vedle židle. Pak se zhluboka nadýchl a vzdechl.

“Tak je to tu.”

“Co?”

“Další holka.”

“Co?”

“Někde na Vinohradech. Ve sklepě domu. Šmarjájozef. Sériovej úchyl. To mi ještě chybělo.” zaskřehotal Červený a počal přecházet po kanceláři.

“No...ráda bych pomohla, jen nevím...” snažila se rozbít těžkou chvilku Babeta.

“Výborně.” vyskočil nadporučík ze židle, jako když ho píchne vosa. “Pojedete se mnou.” a chytil ji za ruku a odtáhl ke dveřím.

          Za čtvrt hodiny už oba stáli před řadovým činžákem na Vinohradech, přímo naproti Vinohradskému vodojemu. Té podivné ale velmi užitečné stavbě, co vypadá jako obří drn trávy. Když se pak protáhli pod policejní páskou a sešli po schodech do sklepení, uviděli něco velmi bizarního.

“Viděla ste někdy něco takovýho.” nadporučík vydechl studený vzduch směrem k Babetě. Ta jenom zakroutila hlavou a nebyla si vůbec jistá, jestli to někdy chtěla takhle naživo vidět. Asi jí ten výjev bude dlouho strašit pod víčky.

“Ta už tu bude dlouho, co.” utrousila znalecky.

“Přes týden.” od těla se zvedl brýlatý muž, kterému vedle nohy ležel doktorský kufřík. Byl to soudní patolog doktor Mikeš. Tak se i představil Babetě. “Vás jsem ještě neviděl.” a píchl prstem směrem k Babetině obličeji. Bylo to skoro až nepříjemné. Nadporučík se Babety zastal, protože tušil, že tohle gesto může působit na někoho, kdo doktora Mikeše nezná, poněkud strašidelně.

“Tady paní doktorka Malinová u případu asistuje jako odborný poradce, pane doktore. Je moc chytrá.” snažil se z toho vybruslit nadporučík.

“Tady sme chytrý všichni. Ale ten vrah moc chytrej nebyl.” odvětil bez zájmu patolog.

“Jak to myslíte?” zeptal se nadporučík.

“Copak nevidíte to sperma tady všude. A ten smrad. Ten tady nad ní onanoval nejmíň desetkrát.” a píchl prstem k obličeji té nešťastné holky tak blízko, že se jí skoro dotkl.

          Sklepní scenérie byla skutečně ohavná. Dívka, která byla ve spodním prádle a naboso, seděla na bedně od brambor, kolem těla měla obtočený tlustý dlouhý železný řetěz, od krku až po paty, ruce svěšené podél těla a vedle levé nohy měla na zemi postaveného trpaslíka. Obyčejného zahradního trpaslíka, který prodávali po revoluci Vietnamci na hranicích s Německem. A Němci je taky hojně kupovali. A tady ten trpaslík stál s výsměšným pohledem skřeta a červenou čepicí vedlé té hnijící holky, která tu byla spoutaná jako nějaká gotická socha řetězem nebo jako asklepiova hůl hadem. A taková krásná holka to musela být. Sotva dvacet let. Věk odhadl patolog.

“Ještěže je tady okýnko a dá se to odvětrat.” podotkl nadporučík.

“No díky tomu se na to taky přišlo. Sem dozadu nikdo z baráku nechodí, ale ten smrad...promiňte, pach tady odsud šel nahoru k paní Voráčkové. Ta bydlí v přízemí a ta se sem šla podívat. Chudák, málem to s ní kleplo.” vysvětlil místní policista, který byl už na místě předtím, než s Babetou přijeli.

“Takže jí našli teprve před chvílí, ale leží tady už týden. Hm, to je pěkné.”dumal nadporučík.

“Ale Marku, to by znamenalo, že tahle je starší než ta z Vyšehradu.” na to Babeta.

“Vypadá to tak.”

“A podle toho co říkal doktor, to sem za ní chodil opakovaně?” divila se a raději odstoupila do vedlejší místnosti, kde zápach nebyl tak veliký. Nadporučík jí doprovázel.

“Představte si Bety, že jí tady zamorduje a pak sem za ní chodí a dělá...no tydle věci. To se nebál, že ho tady někdo načapá? To musel mít klíče, aby se sem taky dostal.”

“Klíče mohl mít od ní.” dedukovala Babeta. “Jestli tady bydlela. Proč by jinak tady byla?”

“Máte recht Bety. Ona tady bydlí.” zadumaně nadporučík a pohlédl nahoru do stropu. “To zjistíme. To přezkoumáme, na to máme lidi.” a pleskl dlaněmi o sebe.

“Pojďte odsud, tady už stejně nic nevykoumáme.” a vyvedl svoji společnici za loket ven z toho ponurého místa.

* * *

         “Měla jste pravdu doktorko, ta nešťastnice ze sklepa tam opravdu bydlela. V tom baráku.” nadporučík Babetě vykládal do telefonu novinky z případu. Babeta seděla na své terase a chroupala salát, co si předtím připravila. Pozorovala klidnou scenérii pankráckých mrakodrapů a mraky nad nimi. Byla sobota a tak se snažila zrelaxovat po tom náročném týdnu. V jedné ruce držela mobil, ve druhé vidličku. Jíst ale přestala, protože tušila, že hovor nebude tak docela k jídlu. Nadporučík pokračoval.

“Nikdo jí tam ale neznal, to víte mladá holka, byla tam krátce, nebyla z Prahy. V Pardubicích její rodiče se z toho zhroutili. To děvče bylo docela samo v Praze. Proto jí nikdo ten týden nepostrádal. Studovala vysokou školu prvním rokem, si představte. Mohla z ní být taky doktorka jako vy. A to hovado s ní udělá tohle. Co to tam chroustá?” zakončil své vyprávění otázkou.

“No, já mám salát, Marku. Ste se mi dovolal doprostřed oběda.” vysvětlila a dochroupala poslední sousto.

“To máte z toho, že zvedáte telefon s plnou pusou. Že se nestydíte.” laškovně jí pokáral za porušení etikety.

“Já sem vám taky chtěla volat, protože mě něco napadlo. Včera ve vaně.”

“Ve vaně. To na mě myslíte ve vaně, Bety?”

“No jo, mám toho plnou hlavu. Upřímně Marku, opravdu mě něco napadlo. A možná vám to pomůže ve vyšetřování.”

“Fakticky? A můžete mi to říct do telefonu?” natěšeně.

“Spíš vám to musím ukázat. To musíte vidět.”

“Něco, co musím vidět? A můžu hned?”

         A za půl hodiny už byl nadporučík Červený u Babety doma a ta se mu snažila osvětlit, co jí v té vaně vytanulo na mysl. Nakláněli se spolu bok po boku nad stolem, na kterém byla rozevřená kniha. Dětská knížka s obrázky. Babeta rozevřela úvodní stranu a náhle se před ním objevila strašidelná kresba, která mu ale doopravdy něco zásadně připomínala.

“Děláte si ze mě legraci, Bety?” zavrávoral nad stolem.

“Vypadá to tak. Docela to vypadá úplně stejně.”

“To snad není možný.” a přejel si nervozně po neholené bradě. “Co je to za nesmysl?!” pokračoval a listoval knihou. Byly to Pohádky bratří Grimmů. Vcelku bohatě ilustrované. Důležité však bylo, že sklepní výjev na Vinohradech se téměř stoprocentně shodoval s tím, co bylo v téhle dětské knížce nakresleno. Dívka ve sklepě, evidentně proti své vůli držená, kolem těla obtočený řetěz a u nohou jí stojí trpaslík s křečovitým šklebem. Bylo to děsivě bizarní.

“Snad mi nechcete namluvit, že tady po Praze běhá magor, co vraždí podle pohádkový knížky?” a znovu se zhluboka nadechl.

“No tak je to aspoň něco. Snad to pomůže.” nabídla Babeta pomocnou ruku.

“No to mi opravdu pomůže. To sem moh rovnou jít do Bohnic, abych tam vybral toho největšího magora a to by byl von.”

        Pak bylo chvíli ticho. Nadporučík si dál listoval knížkou sem a tam, prohlížel si ten obrázek, opravdu to tak vypadalo, jako v tom sklepě. A ta dívka na Vyšehradě taky byla uškrcena řetězem. Všechno sedělo.

“Ten magor je fakt magor.” - nakonec sípl a posadil se do křesílka před terasou.

“No už lidi vraždili podle Bible nebo že jim to přikázal ďábel, ale že by někdo vraždil podle pohádkový knížky, to je asi vážně novinka.” shrnnula to celé Babeta a posadila se na opěrku toho křesílka, do kterého Červený sklouznul. Dotýkala se stehnem jeho předloktí. Všiml si toho.

“Bety, nechcete si to ještě radši celý rozmyslet.”

“Cože?” a odtáhla se od něj.

“Ne tohle, to je fajn...” a chytil ji za ruku a druhou jí do té ruky mateřsky plácl. “Já myslím to s tou knížkou. Panebože, proč zase já.” a vstal a nervozně začal přecházet po pokoji. Pak se znova díval na ten obrázek.

“No je to tak.” a definitivně připustil, že má Babeta znovu pravdu. Děsivou pravdu, že mu po městě pobíhá šílenec, co si čte pohádky, vraždí a onanuje při tom.

“A to se mrkni, co za obrázky tam dál jsou.” dodala a listovala mu knihou před očima znovu. Stáli vedle sebe jako na začátku. ”Třeba tady ten zajíc, co ho někdo holí břitvou.” a píchla prstem do ilustrace.

“Takže až najdeme mrtvýho zajíce, kterej má na sobě pěnu na holení, tak je jasný, že to je práce našeho magora. Supr.” s úšklebkem dodal. “Ti bratři Grimmové, to byli taky dobrý magoři.”

“Já bych se spíš zaměřila na tyhle dvě dívky.” a ukázala mu dvě malé dívky, nejspíš dvojčata, jak se drží za ruce, jsou někde opuštěné v lese a u nich stojí rozzuřený trpaslík a evidentně jim něčím hrozí. Vypadá to tak. Nadporučík jen vzdychl.

“Teď budeme muset informovat všechny malý dvojčata po celý Praze a širým okolí, že jim jde o krk s trpaslíkem. Supr.” a opět si sedl do křesílka.

“Ty to zvládneš, Marku.” a zase si sedla vedle něj na opěrku. Chytla ho za ruku. Čas se alespoň na chvilku v tom pokoji zastavil. Zvenku bylo slyšet nějakého ptáčka. Oba drželi.

“Já sem ženatej, kruci.” vzdychl snad potřicáté. A vstal. Ona zklamaně semknula rty a složila dlaně mezi stehna.

        Odpoledne v tom krásném bytečku na Pankráci už vyčerpalo veškerou energii. Hodiny na zdi pravidelným tikáním rozdělovaly jejich společný čas. Bílé mraky přešly, mrakodrapy zahvízdaly svou píseň lamačů větrů. Na říjen bylo náhle nevídaně teplo. Babeta se zhluboka nadýchla, protáhla se jako kočka, přejela si rukama po břiše od shora dolů a vystoupila na terasu. Pak se napila šťávy, sedla si do křesílka a počala dojídat svůj oběd. Salát s rajčaty.

* * *

         A pak se stala ta šílená náhoda. Toho dne, to příští pondělí, se obrátil celý případ v jedno veliké dobrodružství a hru na pána a oběť a vyústilo to v rozuzlení celého případu. Babeta šla po práci ze zvědavosti do té ulice, kde našli tu nebohou dívku ve sklepě. Doufala, že jí tam něco ještě napadne nebo že někde zahlédne někoho podezřelého, v tom pražském mumraji, kde si každý hledí svého a málokdo se zajímá o to, co dělá ten druhý. I kdyby to bylo sebešílenější. Ale to se taky přesně stalo. Štěstí přeje připraveným, se říká, a ono je to vskutku pravda. Štěstíčko Babetě ten den skutečně přálo. Ve chvíli kdy procházela ulicí směrem k domu té nešťastnice a po levé straně obdivovala tu divnou stavbu vodojemu, šel proti ní člověk. Když se potkali, nic se nestalo. Téměř se nic nestalo. Snad jen to, že si Babeta uvědomila, že už ho někde viděla. Takový obličej se nezapomíná. Ano, určitě ho zná. A dokonce jí ani paměť tentokrát nezradila. Vzpomněla si, kde ho viděla. Byl to on.

         Otočila se a sledovala ho. Nenápadně. Jako ohař, který sleduje postřelenou kachnu, aby jí nakonec lapil do své tlamy. Ten člověk zabočil za roh, minul několik dětí, co si hráli na chodníku, otočil se za nimi, ale pokračoval. Pak se náhle zastavil. Babeta se musela také zastavit. Ach, to bylo nápadné. Tohle už nikdy neudělá, až bude příště někoho sledovat. Musí jít dál, jakoby nic. Změnit směr nebo něco. Napadlo jí, že se bude hrabat v kabelce. Uf, prošlo to. Nevšiml si jí. Ten člověk se otočil, vyndal z kapsy klíče a vešel do domu. Babeta přiběhla ke dveřím, ale nestihla je. Zaklaply se. Ten člověk záhy zmizel ve stínu chodby. Zvonky, zvonky, zvonky, kdo tady bydlí. Ano, tady. Je to on! Tak to sedí. Babeta si oddychla. Asi na to přišla.

* * *

           “A nemáš strach Bety?” zeptal se jí nadporučík na úřadovně, když mu předtím odvyprávěla celou tu věc.

“Když tam budeš se mnou. A ještě pár dalších.” usmála se.

“No, neboj, nic se tě nestane. Konečně, je to tvůj nápad. I když musim uznat, že docela divnej. Ale na to už sem zvyklej, od tebe. Mohli bysme to prostě udělat po našem, ale co už. Tohle se mi líbí.” a taky se usmál.

“Když to vyjde, budeš slavnej.”

“Všechno sedí, tak to spustíme.” a pleskl dlaněmi o sebe.

           O hodinu později v jednom vinohradském činžáku ve třetím patře na chodbě se odehrál následující výjev. Jak se policie spolu s Babetou dostala do domu bylo jen otázkou několika chvil. Všichni zaujali svá místa. Bylo ticho. Dům jakoby přestal dýchat starými zdmi. Jen tu a tam se z partají ozvaly zvuky nádobí nebo zahalekání dětí.

Babeta zazvonila.

          Po chvíli se otevřely dveře bytu a objevil se asi dvacetiletý mladík v trenýrkách a tričku. V jeho obličeji se zračil nepříliš inteligentní údiv nad tím, co na chodbě před svým bytem zahlédl. Na zemi stál trpaslík s rozšklebenou tváří a před ním na zemi byla fotografie z knihy s tou svázanou dívkou ze sklepa. Mladík oněměl. V tom se na chodbě ozval skřehotavý hlas. Byla to Babeta skrytá v mezipatře, která si zahrála na trola.

“TOHLE SE NEDĚLÁ! TOHLE SE NEDĚLÁ!” začala.

“BYL JSI ZLÝ A JÁ SI TĚ TEĎ ODVEDU.” ani nestihla dokončit větu a mladík se chytil za hlavu, upadl na zem, svíjel se v křeči na zemi, křičel, že už to neudělá, brečel a vůbec měl emocionální záchvat na nenadálý stres. Byl vinen. Jeho reakce byla dostatečným přiznáním. Vnuk správce Hýbla byl tou bestií. Babeta v tom člověku, kterého potkala na ulici, poznala Lojzíka, který tehdy na Vyšehradě přišel navštívit svého dědu. Jak hrůzostrašně a skoro divadelně to začalo tím pádem z vyšehradských skal, tak stejně děsivě a strašidelně a divadelně to skončilo tady na chodbě před bytem k uzoufání děsuplného pachatele.

* * *

         Babeta stála u okna kanceláře nadporučíka a sledovala hemžení na ulici a projíždějící auta. Bylo po všem. Další případ je za nimi. Jí už teď jenom čeká ta zpropadená přednáška o Únětické kultuře. Ach, jak hrozně nerada mluví před lidmi. Ale je to součástí její práce. Stejně jako součástí policistovy práce je občas vyslechnout někoho zvenku a dát mu za pravdu.

“Teda ještě tě musím znova poděkovat, Bety.” radoval se nadporučík. “Bez tebe bysme na něj snad ani nepřišli.”

“Ale přišli. Ale třeba pozdějc, no.”

“A vodskákaly by to ty dvojčata. Tys jim zachránila život.”

“Nebo tomu zajícovi.” zasmála se.

          Nadporučík vstal od svého stolu a postavil se vedle Babety k oknu. Nikdo jiný v kanceláři nebyl. Chvilku bylo ticho. Stáli vedle sebe nehnutě, slyšeli navzájem, jak dýchají. Pak se Babeta otočila čelem k němu a pohlédla mu do očí. On se jí také zadíval do očí, ale neotočil se. Ruce měl v kapsách.

“Máš krásný oči.” prohodil jemně.

“Si ženatej.”

          Vteřina ticha. A ještě jedna. Mnohem delší. Pak se políbili. Trvalo to chvilku. Dech splynul v jeden. Nakonec se nadporučík odtáhl, držel jí za ramena. Vydechl. Vrátil se čelem k oknu a sledoval projíždějící auta. Ona si otřela zvlhlé rty a pak obešla stůl a sedla si za něj.

“Ehm, dělal na Olšanech hrobníka. Tu knížku jsme u něj našli. Ty pohádky. Byl to debílek. IQ tykve. Neuměl pořádně ani číst, ale obrázky, to jo.” vyrušil se z té vzrušené a intimní chvíle.

“Tu nešťastnou holku sledoval z práce domů, zatáhnul jí do toho sklepa...no. A proč shodil tu Buriánkovou z Vyšehradu, to bylo prej kvůli tomu, že jí sice zabil, omotal řetězem, ale nakonec se mu u toho nepostavil. Asi ho nerajcovala nebo mu chyběl ten trpaslík, čert ví. Naštval se a zbavil se těla. Debil.”

A po chvíli, co sledoval projíždějící auta dodal: “A to sperma taky sedí.”

“No, tak to je dobře, že sperma sedí.” dodala s ironií sobě vlastní Babeta zpoza jeho stolu.

         Pořádně se nadechla, popadla hrnek s kafem, co tam měl na stole a na ex mu ho vypila. Pak vstala, sejmula kabelku pověšenou na židli a beze slova odešla. Chodbou pomalu dozníval klapot podpatků, ale nadporučík se ještě dlouho smál u okna, jak mu Babeta znovu dokázala, že je ženou s velkým ž. Že má smysl pro humor, že je bystrá, krásná a vůbec asi ta nejúžasnější žena, kterou kdy potkal a potká. Má ale jeden drobný nedostatek. A to, že si začíná s ženatými muži.

* * *