Babeta Malinová a případ na židovském hřbitově

Detektivní povídka na sobotní odpoledne. Nadporučík Červený a bystrá historička se pustí do objasnění záhady na jednom židovském hřbitově...

Babeta Malinová a případ na židovském hřbitově

Odkaz v PDF v originálním formátu

        Za přízemními okny Západočeského muzea v Plzni se komíhaly dvě postavy. Bylo sobotní dopoledne, parčík u muzea byl liduprázdný, jen v barokní kašně na dvorku muzea se ráchalo několik vrabců nebo dokonce racků.

"Jsi hodná, že sis na mě udělala čas, Betynko. Dlouho jsme se neviděli, co." – oslovil Babetu asi šedesátiletý muž s prošedivělými vousy a položil na stůl dvě kávy. Dr. Jáchym Jánský pracoval v muzeu jako religionista a historik a byl vlastně kolega Babety. Potkávali se na vykopávkách i seminářích a sblížili se. Dr. Jánský pozval Babetu právě kvůli srovnávací analýze z vykopávek.

"Bohužel to vyšlo tak špatně, že na to asi teď nebude čas. Dnes ráno jsem dostal zprávu, že mě potřebuje policie k nějakému případu. Teď, v sobotu. Ani do pondělí to nemůže počkat."

"Co se stalo?"

"Nevím, prý někoho zavraždili někde u Klatov. A já pro něj dělal posudek na dům, co býval synagogou. A co má být zase synagoga. Je to nějaké zamotané. Týká se to židovské obce." váhavě rozebíral svůj problém dr. Jánský.

"Aha, no snad tě s tím nebudou trápit dlouho, viď."

A vzpomněla si, jak tehdy asistovala jednomu poručíkovi s vyšetřením vražd. Přešla k oknu a utřela si nos kapesníkem.

"No to znám, taky jsem jednou byla u takovýho případu. Byla to docela sranda. Když odmyslíš mrtvoly, krev a nešťastný životy, samozřejmě. Určitě tě nebudou otravovat zbytečně dlouho. Policajti taky nemají čas nazbyt. Potřebujou všechno co nejrychlejš uzavřít a vyšetřit. Neboj."

Vlastně by jí ani ve snu nenapadlo, že taková událost může postihnout ještě někoho jiného. Aby pomáhala objasnit vraždu. Ona, historik.

"No ale zpátky k tobě, jak se máš ty? Tam v naší matičce Praze?" zeptal se doktor upřímně.

"No, tovíš…některý věci jsou pořád stejný a zbytek se furt mění. A v tom je to pořád stejný." - usmála se s nehranou melancholií a pohlédla z okna. Ptáci si na hraně kašny třepotáním vysoušeli peří. Baroko se nezapře. "Výhled máš lepší."

Zazvonil mobil.

     Dr. Jánský se dozvěděl, že nějaký nadporučík z kriminálky by s ním velice rád mluvil a že bude nejlepší, když setrvá v kanceláři, že se tam dostane do půl hodiny, protože je právě na policejním ředitelství v Plzni a bude to mít při cestě. Na to dr. Jánský nejistě odvětil, že zůstane tedy v muzeu a že ho bude čekat. Babeta chtěla odejít, ale dr. Jánský ji chtěl mít vedle sebe, a tak zůstala. Do kanceláře zanedlouho vpluli tři policisté, ale jakmile překročil práh ten nejvyšší z nich, zarazil se.

"Teda vás bych tu nečekal, doktorko." – nedokázal zakrýt radostné překvapení nadporučík Červený. A promnul si knír.

"A já vás, poručíku." – podala mu ruku Babeta.

"Vy se znáte? – podivil se dr. Jánský.

"Z Prahy od jednoho případu, už je to – kolik – půl roku? To byl pěkný kousek." – pochválil spolupráci s Babetou a mezitím se ostatní policisté rozprostřeli po kanceláři.

"To je fakticky náhoda. Daří se vám?" – zeptala se Babeta.

"Ujde to. V poslední době to jde opravdu moc pěkně. Lítáme po všech čertech. Naší vrchnosti už nestačí, že se staráme o celou Prahu, teď už jezdíme po celý republice. Za chvíli budeme mít v merku i pašeráky v Užhorodě. Jako za starejch dobrejch i zlejch časů..."

"Však vy to zvládnete." – na to útěšně Babeta.

"Je toho poslední dobou nějak moc. Jako třeba teď ta vražda v Chlístově." – postěžoval si nadporučík a pohlédl zúženýma očima na dr. Jánského.

"Vy jste doktor Jánský, nepletu-li se. Nemáme moc času, a tak bych byl rád, kdybyste s námi spolupracoval. Tady kolega s vámi teď udělá takový předběžný informativní hovor. Vypovídejte podle pravdy, pokud možno. A my doktorko, my se raději přesuneme na chodbu." – a pobídl Babetu, aby s ním odešla na chodbu.

"Teda vás mi seslalo samo nebe, doktorko. Víte, co řešíme?" – spráskl ruce nadporučík, když se posadili na sedačku na chodbě.

"Vraždu v Chlístově?"

"Takže už to víte, hm hm. No u vás se to dá předpokládat, že budete v obraze. Možná budete za chvíli v lepším obraze než já." a rozesmál se.

"To určitě ne." – kontrovala Babeta a na sedačce v rohu chodby hodila nohu přes nohu.

"No, víte doktorko, to lejstro o mlčenlivosti, co jste tenkrát podepsala, platilo jen na ten jeden případ a každopádně můžete podepsat nový, což bych uvítal, ale stejně vám to teď řeknu. Ten mrtvý, inženýr Kolbaba, byl zavražděn podivným způsobem a za podivných okolností. A má to co dělat s židovským hřbitovem."

"V praze?"

"Kdepak. To neuhádnete. V takovým zapadákově. Chlístov se to jmenuje. Vesnice v pošumaví. Klatovský to tam ohledávali, ale pak to spadlo na kraj v Plzni a nakonec to máme my. K velký radosti. Stopa totiž vede do Prahy. No, stopa. Spíš oběť. Kolbaba byl z Prahy. A vůbec celá ta zpropadená věc..." pokračoval bezuzdně.

"A on byl Žid?"

"Nebyl, ale stejně je to potíž. Nahoře se bojí všelijakých antisemitských vyjádření a je nejvyšší zájem to celé vyřešit rychle a hlavně diskrétně. Víte přeci, o čem mluvím." – tlumeně prohodil a rozhlédl se po chodbě.

"Ani ne."

"No, to byste musela vidět, doktorko. Na vlastní oči." A vstal a začal přecházet po chodbě sem a tam. "Každopádně je ta věc zapeklitá a nitky vedou do Prahy. Židovská obec už se k tomu dost razantně vyjádřila a šéfům se nelíbí, že nám to utíká pod rukama. Proto jsme taky tady. My bysme nevyšetřovali vraždu někde u Klatov, to by měl v referátu kraj, ale tahle vražda je vlastně vražda pražská, protože oběť a vlastně celá ta věc vede do Prahy."

"A už jste na něco přišel?"

"No – ehm."

Babeta sledovala nadporučíka, jak zvedá obočí a špulí rty a nevěděla, co na to říct. Chodba na chvilku utichla.

"Máte čas, doktorko?" – řekl najednou a Babeta vytušila, kam nadporučík míří.

"Jak vám budu platná? Přijela jsem do Plzně za kamarádem a kvůli svý práci. Neměla jsem v úmyslu se vám motat do tý vaší."

"Úmysl jste neměla, ale platná určitě budete. A vlastně jde o vykopávku, i když v trochu jiným stylu." – lanařil dál nadporučík po svém způsobu.

"Vraha určitě dopadnete i beze mě." zavrtěla hlavou Babeta.

"To je možný, ale to necháte svůj detektivní mozek ležet ladem?"

"Kdepak." Babeta dál odmítala.

"Vy nechcete pomoci svému příteli?" a dloubl prstem směrem ke kanceláři dr.Jánského.

"Co? Jak pomoct? Proč?"

"Proč? Třeba proto, že váš doktůrek dělal odborný posudek na jednu vykopávku v domě, který patřil oběti. Ten posudek se našel v tom domku. Ležel v šupleti." – pokýval hlavou a tvářil se tajemně. "Kdoví, jestli váš doktůrek do toho není nějak namočený..." a šlehl očima po Babetě.

"Co? Jak by mohl, to určitě ne." a Babeta se zmateně podívala směrem ke dveřím kanceláře. Vstala, udělal pár kroků sem a tam. Přemýšlela. Pak se zadívala s nepostřehnutelně letmým úsměvem na Červeného.

"Chcete se tam podívat hned?" zakončil nadporučík muzejní exposé.

* * *

       Malá vesnice Chlístov ležela kousek od Klatov. Malebné údolíčko, kterým odnepaměti protékal potok a kolem nějž se během let naskládaly chalupy. Zajímavostí místa byl také starý židovský hřbitov ležící v lese, kousek za vesnicí. Židovská obec tu v minulosti musela být, protože se zde dokonce postavila malá synagoga a také hřbitov dokládal, že v okolí muselo být židovských rodin více. To místo v sobě mělo cosi mystického.

Na návsi zastavilo auto. Nadporučík vystoupil, rozhlížel se po návsi a Babeta se vedle auta protáhla jako kočka. Vzduch je tu tedy svěží, pomyslela si a nasála vůni vanoucí z lesů.

"Nikde nikdo. Je to tu jak po vymření." – podotkl nadporučík. "Támhleta krajní chalupa to je." – a ukázal na poslední domek, docela na konci vesnice. Vypadal obyčejně. Kdo by jenom mohl tušit, že právě takové místo bude spojené s vraždou.

"Ta vesnice vypadá docela normálně." – řekla Babeta a zívla.

"Vypadá. Jakoby se tu nikdy nic nestalo."

"Kde se to stalo? A co vlastně?"

"To je právě to. To uvidíte. Kvůli tomu je to právě taková záhada. Pojďte." A vydali se směrem k domku.

     Policejní páska na dveřích a zavřené okenice působily stísněně. Když nadporučík strhl pečeť, ocitli se v temné komoře. Otevřel jednu okenici, aby vpustil dovnitř světlo. Babeta pak uviděla docela vkusně zařízenou světnici s trámovým stropem a vyřezávaným nábytkem. Něco mezi chatou a starou selskou jizbou. To, kvůli čemu přišli, ale bylo ve sklepě domu. Sešli dolů po strmých schodech.

"Jak vidíte, sklípek je to útulný a ideální na brambory, kompoty, a tak. Horší je to, že právě na tomhle místě stála ta synagoga a právě kvůli tomuhle místu byl ten Kolbaba nejspíš zavražděný." - osvětloval nadporučík.

"Tady stála synagoga? To je divný." rozhlížela se.

"Zbourali jí někdy po válce, a pak tu postavili tenhle domek. Částečně na jejích základech. Ale tady ve sklepě se zachoval tenhle kámen." – a ukázal na vykopaný kámen uprostřed sklepa, který byl asi tak půl metru pod podlahou a na které byly vytesány nějaké hebrejské znaky a mapka. Kámen byl veliký jako náhrobní kámen pro malé dítě. Působilo to strašidelně a Babetě také přejel mráz po zádech. Táhlo tady ze stěn.

"A jak to všechno víte? To o tý synagoze a tak."

"Je to v posudku od toho vašeho doktora Jánského. Byl tu, prozkoumal to tu a doporučil ten výkop. A když našli ten kámen – kdoví, co se dělo pak. Třeba něco našli…" – přemýšlel nahlas nadporučík.

"Pod kamenem?"

"Pod kamenem. Za kamenem, nikdo nesmí stát..." vzdychl a pokračoval. "Před válkou tady bylo pár židovských rodin. Měly údajně kontakty na bohaté židovské rodiny v Praze a v Plzni. A ty, jak postupně utíkaly před Hitlerem, údajně část svého bohatství ukryly. Všude možně a právě taky tady."

"Pod kamenem."

"Asi."

"A našli jste něco?"

"Pod kamenem nic není. Ale jestli tam něco bylo...no. Proto je podezřelý i váš přítel doktor."

"Nevěříte mu?"

"Já nevěřím nikomu. Vám jo, doktorko. Proto vás chci mít vedle sebe."

"A co ten Kolbaba, on nebyl Žid. Tak jak se dostal k tomuhle domu?"

"Dobrá otázka, doktorko. To zjistíme. Každopádně je to teď víkendová chalupa. Toho Kolbabu tu ale celá vesnice znala. Normální fotřík od rodiny, prý poctivec. Rozvedenej, ta ženská se dvěma dětma bydlí v Klatovech. Sem jezdili jako na chalupu. Klasika. Pak se rozvedli, Kolbaba si našel práci v Praze a přestěhoval se tam."

"A tady ho teda našli." – Babeta ukázala na díru v zemi.

"To je právě to. Tělo se našlo docela někde jinde."

* * *

      Dvojice přejela autem k lesu po vymleté štěrkové cestě s kameny. Nikoho po celou dobu nepotkali, i když se za některými okny mihly zvědavé tváře. Atmosféra mordu se vznášela nad vesnicí a dusila ji. Babeta i nadporučík se po kodrcající cestě dostali až do lesa, kde vlevo od cesty se najednou mezi stromy vynořila rozpadlá zídka hřbitova. Vystoupili.

Pára z jehličnanů se vznášela nad hroby a povalené náhrobky v lese vypadaly jako zkamenělé houby. Jediné, co rušilo atmosféru, byly modrobílé policejní pásky natažené mezi stromy. Dvojice pomalu přešla hřbitov a nakonec se zastavila u zídky na opačné straně. Byla tam jáma.

"Tak tady to je. Tady ho našli." – a ukázal na dno. "Koukněte." A podal Babetě fotku nálezu. Uviděla muže, ležícího v divně skrčené poloze, právě na tom místě, tváří k zemi. Na temeni krvavý slepenec vlasů a jehličí.

"Co si o tom myslíte, doktorko?"

"No, víte, že takový věci nemám ráda."

"Uznávám, že to je trochu drsnější vykopávka, než jste zvyklá, ale zase to má – větší smysl. Když mi pomůžete."

"Větší smysl? Tak vy si taky myslíte, že hrabat se v hlíně kvůli keramice nebo kostem je blbost?"

"Tak jsem to nemyslel."

"Ale myslel."

"Vážně doktorko. Přeci se tu nebudeme hádat o vaše kosti."

"Když my něco najdeme, tak to má sakra velkej význam pro historii a vůbec pro všechny. Třeba ten váš ústav by se bez toho těžko obešel!"

"Vážně, doktorko – omlouvám se. Nemyslel jsem to tak."

"Fakt jsem myslela, že jste jinej."

Chvíli bylo ticho. Stáli tam nad vykopaným hrobem jako při funusu a nemluvili.

"Dobře, omlouvám se, jestli se vás to nějak dotklo. Respektuju vaší práci ale hlavně vás. Asi bych si vás nechtěl povolat k případu, kdybych vás nebral, ne?"

"OK, promiňte, že jsem tak vyjela. Ale tohle mě vždycky namíchne."

"No naježila jste se pěkně."

"To asi ten – hrob tady." Utřela si zvlhlý nos. Nadporučík úmyslně udělal pár kroků sem a tam, aby větve pod nohama zapraskaly a ukončily tu jejich emocionální scénku.

"Nález ohlásili těžaři, co tu kácí stromy opodál. Našli ho relativně brzo, hned v úterý dopoledne. Když měli svačinu." vyprávěl a přitom Babetě podával další fotografie z místa činu. Těžební technika v opodál a termosky lesáků dodávaly výjevu s mrtvolou sinalý nádech.

"Kolbaba tu podle doktora ležel od pondělního podvečera. Měl prasklou lebku za týlem. Buď ho někdo praštil kamenem, nebo kladivem, sekerou, to si doktor není jistý."

"Ale proč se ho pak snažil položit do hrobu?" na to Babeta.

Poručík si sedl na pařez a Babeta se otočila od jámy, udělala několik kroků a dívala se do lesa. Zhluboka dýchala. Po chvilce se otočila na Červeného.

"Ta díra už je tu dlouho. Asi jí jenom využil. Tím to ale nekončí." informoval dál nadporučík a přešel zídku a vydal se směrem do nitra hřbitova. Tam, na jednom místě a několika náhrobcích, bylo hodně roztečených svíček a na zemi byla z kamenů seskládaná židovská hvězda. Celé to místo vypadalo jako z nějakého slabomyslného hororu. Navíc, v tuto chvíli oblepené modrou páskou. Dvojice stála nad tím výjevem beze slov.

"I kdyby se tady stalo cokoli, v tom chroští lesa se toho moc nenajde. Každopádně, Kolbabovo auto, co bylo zaparkovaný u domku, tam zůstalo stát až do našeho příjezdu. Ten chlap sem normálně přijel z Prahy sám, autem, nikdo ho neviděl a auto stálo tam a tělo tady. A taková spoušť. Vysvětlíte mi to?"

"Ty svíčky už jsou tady dýl a ta hvězda? Jsme přeci na židovském hřbitově. To moh udělat kdokoli. I děti. Z legrace." opáčila Babeta. „Navíc, samotný Židi nedávají na hroby svíčky, ale kamínky.“

Vítr se opřel do vysokých smrků a borovic, les ožil. Jakoby na hřbitov náhle pronikl duch lesa, duch života. Voní to tady neskutečně. To asi jak dřevorubci drolí kůru ze stromů. Babeta si teď uvědomila, že to je docela hezký výlet do přírody. A i když stojí kousek od místa zločinu, pookřála.

"Asi vám v ničem nepomůžu. Jeli jsme sem docela zbytečně." nakonec prohlásila.

"Já od vás ani tak nechci poradit s tou vraždou, jako spíš s historií. Co si o tom myslíte?"

"O té synagoze?"

"Hm. Nemůžete něco zjistit?"

"O judaismus jsem se nikdy moc nezajímala. Ale jestli chcete a taky kvůli Jáchymovi – pomůžu vám, když budu moct." – řekla mírně a napila se z malé petky.

Pomalu se přes hřbitov vraceli k autu. Les sytil vláčný šum smrků a občas zakukala kukačka. Oba kráčeli pomalu a tiše mezi hroby.

"Víte poručíku, že tu jsme dneska proti židovským konvencím? Je totiž sobota – šábes a v tenhle den se na hřbitov nechodí." – utrousila Babeta trochu ze svých znalostí a nadporučíka to ujistilo, že udělal dobře, když jí do případu vtáhl. Má někoho po ruce, komu může věřit a kdo je nestranný.

"A co ten divnej hrob? Proč myslíte, že ho pachatel nechal právě tady. Myslíte, že to je nějaká msta?" – nastřelil otázku.

"Nevím. Je to možný. Když měl chalupu, co stojí na místě synagogy a zakopali ho na židovským hřbitově."

"Nebylo to na hřbitově, ale za ním. Za zdí z druhé strany. Technicky už to není půda hřbitova." upřesnil Červený.

"To je fakt."

"Ale to by mnohem víc podporovalo domněnku, že jde o nějakou mstu, protože proč by si Židé pohřbívali svého nepřítele na vlastním hřbitově? To nedává smysl." – analyzoval situaci.

"Koho podezříváte?" otočila se Babeta.

"Kdekoho. Vyšetřování je teprve v začátcích. Kluci už oběhli svědky a vyslechli pár lidí. Převzali jsme to od kraje, ty v tom moc neudělali."

Smrky nad nimi zašuměly a temnými tóny podtrhly tísnivou náladu toho místa. V dáli se ozvala motorová pila. Dřevaři se zase pustili do díla. Dvojice vykročila směrem zpět na lesní cestu.

"Víte co je divný, poručíku?" zarazila se Babeta u branky hřbitova.

"Co?"

"Ty náhrobky mají písmena na špatnou stranu."

"Špatnou stranu?"

"No snad všechny židovský hřbitovy u nás mají nápisy k východu, protože odtud očekávají příchod Mesiáše. A taky je tím směrem Jerusalem. Ale tady je to opačně. Aspoň podle sluníčka. Na západ."

Nadporučík se otočil ke kamenům a zamručel.

"Divnej hřbitov, jdu k autu." ukončila lesní špacír Babeta.

* * *

      Zastavili u domku na kraji vesnice a chvíli mlčky seděli v autě. Nadporučík mhouřil oči a pozoroval okolí, Babeta se dívala na louku, nad kterou kroužilo káně.

"Tady stálo jeho auto. Klíčky měl v kapse, a jediný, co se asi zdá se ztratilo, byl foťák. Tady v autě totiž na zadním sedadle bylo pouzdro od foťáku. Docela drahýho." vysvětloval dál nadporučík.

"On byl fotograf?"

"Jen amatérský. Jako my všichni. No, ten foťák se nenašel. To je další záhada. V jeho počítači v pražským bytě se našlo plno fotek, i takových divných. Asi rád fotil strašidelný místa a tak. Proto šel asi na ten hřbitov. Kdo ví. A do toho všeho ta židovská věc. Zpropadený záhady."

"Hm."

"Jakoby jich nebylo i tak dost."

"Ho asi někdo ukrad. Tam v lese, myslím."

"No, uvidíme."

"To by byl gól, kdyby Kolbaba svýho vraha vyfotil, co." - vypadla náhle Babeta.

"No, jestli ho vyfotil, tak je nám to beztak pendrek platný, páč ho nemáme." odfoukl si policista.

"Máte hlad, doktorko?" – přerušil nakonec ticho.

"Docela jo. Ale spíš mám žízeň." A ukázala na prázdnou petku.

"Zajdem na kafe?"

"Teda poručíku, říkáte to, jako byste mě chtěl pozvat na rande." A usmála se.

"Já nerad." A uculil se.

"Teda vy jste pěknej myšpulín." a plácla ho do ruky.

"V hospodě se můžeme něco dozvědět." odvětil.

Vystoupili z auta a vyrazili směrem na náves.

"A můžu vás o něco poprosit, doktorko? Neříkejte mi poručíku. Jsem Marek." a zadíval se směle na Babetu.

"Aha." vyjevila se. "Tak dobře, Marku. Já jsem Babeta." a podala mu ruku. On ji přijal, potřásl a pak dál pokračovali toulkou vesnicí. Siluety dvou městských postav se vedle nenápadného vesnického potoka rýsovaly téměř nepatřičně.

        V hospodě bylo jen pár štamgastů, kouřili a mastili ferbla nad pivem. Obláčky kouře se vpíjely do záclon a z ohavných lustrů visely cáry potrhaných pavučin. Babeta si objednala džus, nadporučík kafe a sedli si k volnému stolu. Chvíli bylo ticho. Z televize bylo slyšet fotbalové utkání.

"Vy jste tady kvůli tomu mordu?" – utrousil pak jeden od sousedního stolu.

"A vy?" – vrátil otázku nadporučík.

"Já? Co já? Já tu sedim furt. Co je ti do toho, vole?" Na to tlouštík s tetováním výhružně.

Červený směrem k Babetě prohodil, že je to vidět, že tu sedí furt, ale pak se otočil na pivaře a ukázal mu odznak.

"Chci vědět, co o tom víte."

Tlouštík si zase sedl.

"No my tady nic nevíme, že jo chlapi. Akorát co se povídá."

"A co se povídá?"

"No povídá se, žejo, že Kolbabu někdo sejmul v lese. Tady Míša byl přímo u toho. Už ho vyslýchali. Už tady byli taky před váma a ptali se lidí a hovno zjistili." mávl rukou. Pak upil piva, říhnul a hlučně položil půllitr. Nadporučík se opřel o opěradlo židle a mlčky sledoval pivaře.

"Podívejte chlapi, když mě teď řeknete co víte a bude to něco aspoň trošku kloudnýho, tak nebudete muset na výslech do Klatov. Nebo nedejbože do Prahy. Což bych vám nepřál pak slyšet ty kecy po celý vsi. Mít oplejtačky s náma, to není vo co stát."

"No jo, ale co chcete vědět? My fakticky nic nevíme." – ozval se druhý z pivařů, chlapík se zrzavým strništěm.

"V papírech sem nikde nenašel, jestli tady v pondělí Kolbabu někdo viděl. Opravdu si na nic nevzpomínáte? Nebyl tu s někým? Museli jste přeci vidět to auto."

"Tady furt někdo lomcá, žejo..." tlouštík oponoval a chtěl svá tvrzení nechat potvrdit od kumpánů.

"Ty jsi Michal Nováček?" – obrátil se nadporučík na mladého pivaře, kterého tlusťoch oslovil jako Míšu. Měl na sobě usmolenou vestu, mastné vlasy a špinavé ruce. Bylo vidět, že pracuje manuálně a že o sebe příliš nedbá. Přikývl.

"Byl jsi podle výpovědi přímo na hřbitově s dalšíma, když jste ho našli. Nevzpomeneš si ještě na něco, co jsi předtím neřek? Nějakou drobnost. Třeba jestli jsi tady pana Kolbabu předtím neviděl. Děláš přeci na pile a chodíte venku po lese, neviděl jsi něco?"

"Nic."

"Ani to pondělí nebo předtím?"

"Ne."

"Jak jsi tu dlouho?"

"Je tu vod minulýho léta, pane major. Nejdřív tu byl brigádně a nakonec zůstal. Je to slušnej kluk, viď." – vstoupil do hovoru zrzek a poškrábal kluka parťácky na hlavě.

"Kdo všechno tady pracuje na pile?"

"Pár chlapů z vesnice." – řekl tlouštík.

"Vy taky?"

"Jo."

"A nic jste neviděl?"

"Ne."

"Já si pamatuju, že tady byl." – ozval se náhle hospodský za pípou.

"Tady v hospodě?" – otočil se na něho nadporučík.

"Jo."

"Kdy přesně?"

"Muselo to bejt před Lojzou, ten mi vozí dodávkou z města zásoby, cigarety, sušenky a tak. A ten jezdí ve čtvrtek. Takže to bylo ve středu. Kolbaba tu byl s nějakým chlápkem. Kupoval si cigarety."

"Jak vypadal?"

"Nevim."

"Proč jste to už neřek našim kolegům z Plzně?"

"Neptali se."

"Nepamatujete si přesně, jak ten člověk vypadal. Nebo aspoň přibližně?"

"Nevim. Jak říkám, bylo to už minulej tejden. Nemůžu si všechno pamatovat."

Od stolu na hostinského zavolal jeden z pivařů.

"Ale Pepane, si řikal, že to musel bejt nějakej doktor, protože měl brejle a kvádro. Pamatuješ?"

"No jo, to jsem asi říkal. Ale tady se furt něco mele."

"A jak byl vysoký, věk, barva vlasů?"

"Nevim. Ale klofák teda měl pořádnej." A rozesmál se.

"No jo, tos taky říkal. Že má klofák." – potvrdil pivař.

"Budete muset sepsat protokol. Do těch Klatov asi budete muset tak jako tak. Kvůli portrétu." – řekl nakonec nadporučík.

"Teda Pepane, to sis pěkně nasral do holínek, s tím kecáním." – zhodnotil celou situaci tlusťoch s tetováním a všichni se rozesmáli.

      Venku před hospodou se nadporučík s Babetou zastavili. Už se začalo smrákat, jejich stíny se opřely o zeď hospody.

"Ta pila, doktorko – je odtamtud dobře vidět na cestu k lesu a ke hřbitovu. Co když tam někdo něco viděl a teď mlčí?"

"Co ten kluk? Nevypadal moc chytře. Třeba něco viděl a někdo hodně potřebuje, aby nemluvil. Vypadal, že se něčeho bojí. Nemůže mít ten foťák on?"

"A co ten tajemný muž s klofákem? Co si o tom myslíte?"

"Nevím. Bylo by to trošku divný, kdyby šel s Kolbabou do hospody, a pak by ho zabil. To by nebyl ani tak chladnokrevnej, jako spíš pitomej."

"Řeknu ještě, ať to tu pořádně všude prohledají. Každou stodolu a každý kousek lesa. A taky proklepnem tu pilu. A toho kluka."

* * *

       Ráno se Babeta povalovala na posteli a jedním okem sledovala dveře na terasu, za kterými se mihotalo prádlo na věšáku. Včera v té hospodě tak načichla kouřem, že ještě večer dala prát. Začalo jí do očí svítit sluníčko. Je vidět, že už je jaro, protože cítí hřejivou sílu jeho paprsků. Jaro, konec dlouhých rukávů, kolec zmrzlých prstů, konec kabátů a historek kolegyně Hanušové o tom, jak s manželem a dětmi dovádějí na horách. Sníh je asi ta nejvíc odporná věc na světě. Hned po ledu, studené vodě a studeném větru. Teď ještě chvíli může ležet v posteli a nohy mít pěkně v teple pod peřinou. Zazvonil mobil.

"Promluvil jsem si s jeho bývalou ženou, ale nic kloudnýho mě to nedalo." – vysvětlil nadporučík hned poté, co se uvelebil u Babety na terase.

"Ale máte tady skvělej výhled, doktorko." pochválil výhled z terasy babetina bytu a usrkl kávu.

"Podezřelá není?"

"Jako jeho bývalá žena už nemá žádné dědické nároky, to snad jenom ty její dvě děti. Dva kluci, dvanáct a sedmnáct. Všichni mají alibi. Ona byla v pondělí normálně v práci, pak domácnost, dítě se vrátilo ze školy a ten starší je nemocnej už od čtvrtka. Viděl jsem, jak leží v posteli s chřipkou. Teď to řádí všude. Na gymnáziu v Klatovech je omluvenej, dobrej prospěch. No, fotřík se maturity synka nedočká. Jako ten můj. Infarkt v pětačtyřiceti, věřila byste tomu doktorko?" - vyprávěl nadporučík skoro rozšafně. Babeta vzpomněla toho svého fotříka, který od nich odešel, když jí bylo šest let. Foukla do svého hrnku. Červený poračoval.

"Kolbaba za něma dokonce v neděli byl, zaplatil měsíční alimenty a podívat se na děti, a pak měl dovolenou. To jsme zase zjistili v jeho zaměstnání v Praze. No tu dovolenou si vybral pěkně. Vlastně jí ani nedovybral.“ vzdychl a dodal s černým humorem.

"A co ta židovská stopa?" usměrnila ho Babeta.

"No! To je právě to. Zjistili jsme, že pozemek pod tou původní synagogou, se po válce rozdělil na dvě parcely. Jedna patřila Kolbabovým, otec našeho mrtvýho Kolbaby tam postavil ten domek a tam se taky našel ten kámen. A ta druhá parcela patří jistýmu Václavu Pešlovi, no říkejme mu prostě Venca. Takovej vesnickej trouba, dost hrubián."

"Aha." - sledovala výklad Babeta a sama upila kávu.

"No a tenhleten Venca, chtěl prodat ten svůj díl tý židovský obci, aby si tam mohli obnovit tu synagogu. Dost by na tom vydělal, samozřejmě. Jenže náš Kolbaba byl proti. Sice si zjistil, co by to koštovalo, dokonce si před půl rokem objednal ten průzkum u vašeho doktůrka Jánskýho a našli ten kámen, ale jinak nic. Prodat to nechtěl. To potvrdila i Kolbabova žena, že měl k tomu místu prostě vztah."

"Takže smrtí Kolbaby by se vyřešil ten prodej." dodala Babeta.

"Přesně tak. Jenže kdyby to udělal někdo z židovský obce, proč by ho pak nechal na tom hřbitově?"

"Za ním. Byl za zdí."

"Nojo, ale ti židi přeci nejsou padlí na hlavu."

"To nejsou.“

"A ta díra tam je fakt dlouho. Roky.“

"No, takže hrob se nekoná.“

"Ale koná, doktorko, právě že koná. Patolog upřesnil, že Kolbaba musel po tý ráně do hlavy být ještě aspoň deset minut naživu. Asi se tam sám doplazil.“

"A vrah už byl tou dobou pryč.“ dodala Babeta a pohlédla na panorama pankráckých mrakodrapů.

"No jo, doktorko, ale to by vlastně znamenalo, že ten vrah by to ani nemusel vědět, že Kolbabu hned nezabil. Jenom si to asi myslel, jestli se po ráně nehýbal.“ dumal nadporučík.

Babeta dopila svoji kávu, přehodila nohu přes nohu a zahleděla se ještě hlouběji do oparu jižní Prahy. Sklouzly jí domácí šaty a odhalily její koleno. Nadporučík si toho pochopitelně všiml a pousmál se zpoza hrnku. V pokoji uvnitř bytu odbyly starožitné hodiny.

"Nebo vůbec nemusel vědět, že Kolbaba zemře a že z něj bude vrah.“ skoro monotónně a tiše dodala Babeta a nadporučíka jakoby by pleskla mokrým hadrem přes obličej.

* * *

"Nebojte doktorko, nezdržím vás dlouho, a pak vás klidně odvezu až k vám domů. Jste přeci náš konzultant.“ žoviálně nadhazoval nadporučík před Babetou, když spolu druhý den odpoledne šli po Josefově směr Maiselova ulice, aby si tam promluvili s tajemníkem Federace židovských obcí.

"A když jsem konečně zase na chvíli v Praze, abych tu celou židovskou věc definitivně rozlousknul, s vaší pomocí samozřejmě, tak mě nemůžete dát košem. Máme popis toho muže s klofákem. Musí to být někdo odsud. Od nich.“ a píchl prstem směrem ke Staronové synagoze.

      Turisté v té oblasti jako brody na řece rušili plynulý tok jejich chůze, každou chvíli tu byla šlajsna v podobě hloučku cvakajících fotografů, po zemi se místy povalovaly zbytky nedojedených rouliček, jakoby jen vítr o ně měl ještě trochu zájem. Odpadkové koše přetékaly jako rozvodněné jezy, uliční řeka byla zlatonosným potokem avšak prosta ryb. Vše bylo v pohybu, zato budova synagogy a vedlejší židovská radnice stály v jarním větru nehnutě, jakoby snad s nimi ani staletí nemohly pohnout.

      Na místě je přivítal vrátný v neprůstřelné kabině a museli projít detektorem, nadporučíkova zbraň zůstala dole ve schránce. Jakoby na takové případy byli připraveni. Babetu to nepřekvapilo, protože podobná opatření podstupovala v Židovském muzeu. Vysoký stupeň zabezpečení byl i tam. Nadporučík frněl a když vystoupali do patra ke dveřím kanceláře, přivítal je usměvavý muž menšího vzrůstu. A klofák rozhodně neměl.

"Vím, proč přicházíte. Byl jsem informován, ale vůbec nevím, jak vám můžu pomoci.“ - tajemník Kraus začal stručně nad talířem s nakrájenými hruškami. Pak jim podal ruku a pokynul ke stěně s obrazem, na kterém bylo zátiší s lebkou a fíky, pod ním byly kožené klubovky a vykládaný stolek. Babeta i nadporučík si sedli do křesel. Devítiramenný svícen za nimi od okna vrhal tak dlouhý stín, že protínal skoro celou místnost až na práh dveří. Tajemník si zapálil cigaretu. Babeta si úhledně stáhla kopretinovou sukni ke kolenům.

"Tak to aspoň vezmeme rychle. Jak jistě víte, Ing. Kolbaba byl nalezen mrtvý v katastru obce Chlístov, kde vaše obec intervenuje pro znovuvystavení synagogy.“ - nadporučík začal.

"Ano, je to v rámci našeho programu revitalizace židovských památek, na tom není nic divného. Všechno je transparentní, každý si to může zjistit. Nic před světem neskrýváme, ani před policií České republiky.“ a školeně se usmál.

"No, rozumím tomu tak, že někdo tady od vás kontaktoval Ing. Kolbabu? Kdo to byl? Potřebovali bychom s ním mluvit?“ pokračoval nadporučík.

"Samozřejmě. To má v referátu náš akademik, Dr. Pöhl. Klidně vám ho můžu zavolat, je tady na patře.“ - a telefonem se dohovořil, aby záhy do místnosti vstoupil postarší menší muž s knírem. Ani on ale nevypadal na někoho, o kom se dá říct, že má klofák. Babeta si toho hned všimla a kopla nadporučíka do boty. Ten pochopil.

"Tady pan doktor je bývalý vědecký pracovník z historického ústavu, že ano a nyní spolupracuje s námi na obnově našich památek. Když celý život předtím dělal na těch, takříkajíc, vašich.“ a tajemník Kraus se opět strojeně usmál. Musí to asi cvičit doma před zrcadlem, pomyslela si Babeta.

"Byl jste někdy v Chlístově?“ zpříma nadporučík na malého muže.

"Nikolivě.“ odvětil tiše.

"Ale víte, že se tam má obnovovat synagoga.“

"Byl jsem zpraven židovskou obcí v Plzni, ale žádné podklady mě zatím, zatím...nebyly...“

"Nadporučík zamhouřil oči. Bylo vidět, že mu tady něco neštimuje.

"Podívejte, nadporučíku...“ přerušil ticho tajemník. „Vy jen potřebujete vědět, že naše obec nemá žádný zájem na tom, aby vaše problémy jakkoli zasáhly do těch našich. A to je z mé strany velká upřímnost směrem k vám, že vás vůbec o nějakých, našich problémech informuji. Ale kdo dneska nemá problémy, že. Důležité je prostě jen vědět, že obnova památek je program s celosvětovým dohledem a s patronátem fondu obětí holocaustu, takže je třeba přistupovat ke všemu ohleduplně a pečlivě. Proto jsme si tady vybrali doktora Pöhla, který platí jak za odborníka, tak za velmi pečlivého úředníka.“ dokončil tajemník svůj výklad, jak to on vidí. A přestože to s nadporučíkem mnoho nepohlo, ten pochopil, že tady asi mnoho nezmůže. Dopátrat se člověka s klofákem nebude jen tak a že židovská obec rozhodně nebude vynášet na světlo boží víc, než musí. Přímé důkazy samozřejmě chybí.

"Takže nikdo jiný tady od vás tam v Chlístově nebyl?“

"O nikom nevím.“ - tajemník na to a Pöhl také kroutil hlavou.

"A váš kolega z Plzně...“ chtěl pokračovat nadporučík, ale tajemník mu do toho skočil.

"Myslíte Plzeňského rabína, to není můj kolega, ale řekněme, kolega našeho vrchního rabína pochopitelně.“ dodal.

"No jo, tak rabín v Plzni, ten o celé věci taky nevěděl. V Plzni se ho tam ptali. Přehrál to na vás do Prahy.“ - rozhořčeně nadporučík a olízl hrot propisky, aby jí rozepsal.

"Proč by neměl?“ - tajemník opáčil.

"Ten Chlístov přeci spadá pod Plzeň, ne? Není vám to divné?“

"Ale vždyť to všechno bylo v začátcích, jak jsem pochopil.“ a vstal a přešel zpět ke svému stolu. Proti oknu se stal jen temnou siluetou. „Vždyť ani tady doktor Pöhl o tom mnoho nevěděl. Ano, byl zájem tam synagogu obnovit, ale nic konkrétního se ještě nedohodlo. A s tou vraždou to nemá nic společného. To je nejdůležitější. Tak to pojme tisk.“ a plácl dlaní o hranu stolu. Tajemník prostě hrál hru na schovávanou, kde myš vleze kocourovi pod ocas a ten se může zbláznit, protože sice myšku cítí, ale nedokáže jí chytit. Nadporučík ještě zkusil znovu na Pöhla, jestli z něho nedostane něco kloudnějšího.

"A vy řešíte celou republiku? Přes ty, památky?“

"Ono toho není moc. Po revoluci toho bylo víc. Dneska to zastanu sám, v důchodu.“ klidně Pöhl a jako prvorepublikový úředníček si šmrdlal rukáv od saka.

Babeta se teď poprvé zapojila do debaty.

"Takže vy pracujete na projektech sám, pane doktore? To přeci nemůžete celé zvládnout, ne? Třeba s financováním? Kdo například hlídá financování těch projektů?“ zeptala se zdánlivě historika Pöhla, ale otočila se pak ostentativně na tajemníka a položila na něho modré oči.

"Ano, to je velmi dobrá otázka.“ dodal nadporučík horlivě.

"No, myslíte, kdo řeší granty a tak? - vyhýbavě tajemník.

"To myslí asi pana Mihuleho.“ - přispěchal téměř nadšeně historik Pöhl, jakoby teprv teď mohl být něčím užitečný.

Tajemník ale tou zprávou nadšen nebyl. Nakonec přitakal.

* * *

      Ztotožnění jakéhosi Mihuleho nebylo pro nadporučíka v příštích dnech žádný velký problém. Byl to ten muž s klofákem, o kterém v hospodě v Chlístově tak barvitě vyprávěli. O moc dál se ale s ním stejně nedostal. Potvrdil mu jen to, co už věděl. Byl za ním celkem třikrát, naposled v tu středu před vraždou. Nabídl mu slušnou cenu, měl sám finanční zájem na tom, aby to dopadlo. Ale ono to nedopadlo. Takže pro nadporučíka byl Mihule dalším podezřelým. Jen mu to kazilo neprůstřelné alibi, kde asi sto svědků dosvědčilo, že celé pondělí byl v Praze, v restauraci a pak ve své vile v Břevnově s návštěvou, takže nemohl mlátit Kolbabu do hlavy v lese u Chlístova. A že by si někoho najal, to je zatím stopa velmi chabá. Navíc nájemný vrah si bude chtít být jistý výsledkem a ne, aby se mu oběť plížila v lese ještě půl hodiny. Nadporučík toho měl plnou hlavu. Případ se nejasnil.

      Uběhlo pár dní a jarní příroda a s ní i město nevyhnutelně bujelo. Babeta pokračovala dál ve své výzkumné práci v muzeu a každý další den byl obyčejnější než ten předchozí. Pohárky, dočistit, očíslovat střepy, katalogizovat, nafotit, evidovat a jako třešnička na dortu, lepení. K tomu se tak často nedostala a tahle manuální práce jí obzvláště těšila. Vracela se domů spokojená a večer na své terase jímavě sledovala světla bytů a představovala si, co za osudy se tam dějí,jaká trápení nebo radosti a možná i vraždy? Ano, teď, v takovou poklidnou intimní chvíli, kterou má sama pro sebe, si vzpomene na vraždu v Chlístově. Panebože, jsem to ale trubka, pomyslí si. Vzpomene na práci policistů, na ten výslech v hospodě, něco jí na tom vzrušuje, ale pak to rychle zažene jinou myšlenkou, že by si mohla konečně pořídit toho pejska. Přemýšlela o tom dlouho, celé roky, ale ještě k tomu nezískala odvahu nebo odhodlání. Upila kávu a zakousla se do zelených hroznů. Štáva jí vystříkla až ven s pusy. Stejně by na ní chudinka čekal celé dny, než se ona vrátí z práce domů a trpěl by samotou. Ano, to je ten argument, kterým si to celé ty roky předtím vymlouvala.

"Snad by nemusel tak trpět, kdyby mě miloval.“ - řekla náhle do večerního hukotu města a sama se toho lekla. Pak se opatrně vyklonila na sousední terasu, jestli tam někdo není. Nebyl. Propánajána, ještě bude trpět samomluvou. To jí ještě chybělo. Vevnitř zazvonil zvonek.

Nadporučík se záhy uvelebil v sousedním křesle se svým hrnkem kávy. Odmítl hrozny, že prý dává přednost tekutému.

"Máme čtyři okruhy podezřelých. A na nich děláme.“ začal.

"A konkrétně?“

"Tak předně sou tu ty Židi, ta obec. Ten Mihule, jak jsme spolu zjistili, to je v tý jejich obci přes finance a klofák má teda slušnej. Je to von, jak o něm mluvili v hospodě. Dost pitomý jméno, musím říct, ale ten s tím má společnýho jenom to, že dojednával ten odkup. Prej nabízel Kolbabovi dvojnásobek, nikde to sice neříkal a nic nebylo sepsáno, ale nakonec ten Mihule byl docela naštvanej, protože se na tom pochopitelně sám chtěl napakovat. Ale Kolbaba nic. Nechal je tam strkal nos, teda spíš klofák, ale vždycky pak řekl, že to neprodá. Ale, na nikoho z jejich okolí nemáme nic. Neprůstřelný alibi. Ten Mihule všechno řekl na rovinu, že v Chlístově s Kolbabou naposled byl ve středu, máme dokonce záznamy z kamer na dálnici.“ nadporučík se napil a pohlédl znovu na hrozny a přemýšlel, jestli si přeci jenom nedá.

"To by bylo asi dost průhledný, co.“

"Je sladký?“

"Co?“

"To víno.“

"No docela jo, koštujte.“ a přisunula talíř.

"Rodina toho Kolbaby, tam jsme nic nenašli. Ta jeho bejvalka ani nevěděla, že se to má prodávat. A vztahy v rodině docela normální. Žádný hádky, normální rozvedená s dvěma dětma a Kolbaba poctivě platil, dokonce jim dával trochu víc, když měl. A v širší rodině nikdo jinej není. Kolbaba měl jenom je. A taky by se tam do toho zapadákova z Klatov ani neměli jak dostat, protože ta bejvalka nemá ani řidičák natož auto. A s ním nepřijeli, protože kamera na benzínový pumpě u Klatov sejmula Kolbabovo auto překvapivě dobře a byl tam sám. A benzín v nádrži odpovídal tomu, co koupil a projel. Byla skoro plná.“

       Potemnělo a hukot města se změnil do hlubších tonů. V dáli projela sanitka. Ptáci už nezpívali, jen tu a tam vyštěkl pes. V panoramatu Pankráce zářily tři věže jako zvednuté nohy fosforeskující chobotnice.

"No a pak tu máme okruh tý vesnice. Tak předně je tu Venca s tou sousední parcelou. Má alibi, byl v hospodě, po šichtě až do noci každej den, s tím nehneme. Motiv by měl, ale to je asi tak všechno. Foťák se u něj nenašel. Jo, mimochodem, nasadili jsme na ten foťák dohled v bazarech a nic. Nikde se nám zatím neobjevil. Ale měl ho sebou, protože u něj doma jsme ho nenašli. A ten Nováček, te kluk z pily, tak toho jsme skřípli skrz ten foťák, jestli ho náhodou nešlohnul on, udělali u něj prohlídku doma a nic. Na tý vsi to taky prostě na nikoho nevypadá.“ pokračoval nadporučík a vzdychl. „To skoro vypadá, že to udělal nějakej blázen, co šel kolem.“ a pohlédl s lehkým zoufalstvím do nebe.

"Já vám tu vaši práci fakt nezávidím...“ vzdychla Babeta a praskla si v puse další tři kuličky vína.

"Povídám vám to všechno proto, že abyste byla v obraze a mohla mi pomoct. A mlčet umíte, že jo, bez ohledu na to lejstro, co jste podepsala.“

"No, upřímně, nadporučíku...“ se šibalským úsměvem...

"říkejte mi Marku...“

"...nadporučíku Marku, já fakt nevim, jak vám můžu pomoct. Vy na to určitě přijdete.“ dokončila klidně a ponořila nos do hrnku. Babeta poprvé svému policejnímu parťákovi řekla správnou hodností, ale ani si toho nevšiml. Byl asi zvyklý na leccos a na hodnostích nelpěl.

"Máme to na krku už celý. Kraj se směje, město se směje, že se toho zbavili, jenom já budu asi brzo kousat cihly. Takovej pitomej mord.“ a zatnul zuby, vstal a chodil po terase. Nahlídnul zvědavě do květináčů, kam Babeta zasadila před týdnem slunečnice. Ještě nevyběhly a na hlíně nebylo nic ke koukání.

"Třeba to vražda není.“ pípla Babeta.

"Co?“ a nadporučík si chvatně sedl na křeslo a opřel si ruce o kolena a naklonil se k ní.

"Nemoh se tam jen tak prostě praštit o nějakej ten náhrobek? Sám? Byla jsem tam a bylo to tam dost nepřehledný. Plno kamenů, kořenů, tam nezakopnout, to je umění. A jestli fotil a nějak tam upad...“ - nabídla Babeta svou teorii.

"Nadporučík mlaskl, že s touhle teorií samozřejmě také hrají. Do ní mu ale nehraje ten foťák.

"Ale proč by se pak plazil na opačnou stranu od cesty do toho falešnýho hrobu a ne k vesnici?“ - namítl.

"Už jste se někdy tak hrozně praštil do hlavy, že jste z toho umřel? Kdoví, co se mu honilo ty poslední minuty hlavou.“ a praskla další dvě bobule.

"No upřímně, rád bych se toho takhle zbavil. Kdyby to prostě byla nešťastná náhoda, a pak jenom ta krádež foťáku, to už by si dodělali Klatovský, že jo. Jenže tak snadný to není. Navíc jsme tam nikde nenašli krev na těch kamenech.“ a opět vstal a chodil po terase. Ani si předtím nevšiml, že si mimoděk vzal také pár bobulí a teď ty pecičky z nich prsty odstřelil do květináčů. Babeta se rozesmála.

"Z toho nic nevyroste.“

"Cože? Aha. Promiňte, doktorko, já jsem prostě poslední dobou...“ omlouval se, ale věděl, že to Babeta bere s nadhledem.

"A jak se vede vám, doktorko?“ obrátil téma.

"Ehm, no...nechodím fotit po hřbitovech, tak asi přežiju.“ - s humorem odvětila.

"Město zahučelo temnými tóny v dáli projíždějících aut. Světel ubylo, plno lidí odešlo z kuchyně do obýváku, aby si dřepli před televizi. Sídliště se modře probarvilo.

* * *

       Příští týden se nedělo nic. Jakoby všechny dny měly stejnou vůni, stejný nádech, stejný rytmus, ráno do muzea, odpoledne z muzea, večery o samotě s knihou a hrozny. Babetě stereotyp do jisté míry vyhovoval, ale nesmělo ho být moc. Někdy jí až moc tlačil vzadu do lebky a potřebovala změnu. Asi jako když si oblíbí písničku a po dvoustém přehrání už jí nemůže vystát. Ale kdo by vydržel i těch dvěstě přehrání? Nebo když dlouho leží na pravém bůčku a pak celé její tělo jí dává urputný signál, aby se přetočila, aby se pohnula, že už to nemůže vydržet v té stejně strnulé poloze. Ale na druhou stranu není na světě od toho, aby byla neustále v nějakém kalupu. Potřebuje klid, klidnou práci si vybrala a tak ji dělá, klidné místo k bytí potřebuje, a tak ho má. Ve čtvrtém patře prvorepublikového činžáku, co stál tehdy na konci Prahy. Dnes, skoro centrum. Famózní výhled na věžáky Pankráce. Ten se neomrzí. Stereotyp si narušovala taky na internetu, ale to asi dnes každý. Občas strávila surfováním celé hodiny a jindy počítač ani nezapnula. Měla hledání z práce po krk.

Je pátek, byla domluvená s jednou kamarádkou, ale sešlo z toho. Babeta uvízla tedy doma u hrnku s horkým čajem, sušenkami a internetem. Jak se vlastně vyvíjí ten případ? Nepropadl se už nadporučík do naprostého zoufalství? Jen tak ji napadlo, jestli ten Kolbaba neměl facebook nebo nějakou stránku. Jestli fotil, mohl ty fotky někde zveřejňovat. Zadala do vyhledávače kolbaba a neuplynulo ani deset minut, aby ten večer nenastartoval události, které vedly k odhalení celého případu.

* * *

"Podívejte se na ty fotky, pořádně. Copak to nevidíte?“ nabídla Babeta druhý den nadporučíkovi Červenému vodítko k jeho případu.

Stála u něho v kanceláři, on byl sám dost překvapen, když za ním přišla a tušil, že musí jít opravdu o něco důležitého.

"Vidím jenom kolo, nějaký cyklistický vybavení...“ kroutil hlavou nechápavě nadporučík.

"Podívejte se, jak vypadá ta fotka.“ poňoukala dál Babeta.

"No, je barevná...“

"No a jaká ještě je?“

"No, nevím, dám se podat.“

"Je kvalitní.“

"Ehm, no a, jak to souvisí s případem?“

"Víte, čí ta fotka je? Nebo ne, počkejte, já vám něco ukážu.“ a vzala myš a přes pravé tlačítko rozevřela na fotce vlastnosti. Objevila se metadata o tom, jakým přístrojem byla fotka pořízena, jaké má rozlišení a další informace.

"No koukám, že to je nemlich stejný foťák, co se ztratil našemu Kolbabovi.“ - začal pomalu chápat nadporučík.

"No, vidíte, že vidíte.“ - na to Babeta.

"A čí to je fotka?“

"Ono není ani tak zajímavý čí to je fotka, ale spíš, co na ní je. Protože to možná vysvětluje víc než ta samotná fotka.“ tajemně a skoro jako Hercules Poirot pokračovala Babeta.

"Vy mě napínáte jako nějakej Hercules Poirot, doktorko. Vybalte to rovnou. Šupity šup.“ a tleskl dlaněmi.

      Babeta si sedla na židli přistavenou vedle stolu a z malé stříbrné tabatěrky vytáhla žvýkačku. Nadporučík už chtěl návštěvnici upozornit, že se tady v celé budově nekouří, ale když vytáhla místo cigarety placatou žvýkačku, usmál se vtipnému řešení. Babeta si toho všimla.

"Víte, já jsem tak trochu fetišistka. Neříkám vám to jako něco intimního, nemyslím to sexuálně, abyste si nemyslel kdoví co, ale mám ráda tyhle malý věci a vždycky jsem si říkala, že je škoda, že nekouřím, protože mě se tyhle věci děsně líbí. Jak ve starých filmech vždycky elegán vytáhne cigárko, poklepe s ním na tabatěrku a zapálí stříbrným zapalovačem.“ rozpovídala se za zvuku slin.

"No dobře, klidně si tu kuřte, ale hlavně proboha,už pokračujte s tím kolem.“ netrpělivě policista, který si sedl za stůl jako školáček, co čeká na zkoušení.

"Na tý fotce a vlastně i na jiných fotkách toho profilu, jsou kola, přehazovačky, helmy, fotil to nějakej fanda do kol a tohohle vybavení. A tenhle fanda na kola, taky jedno takový kolo má. Kolo, se kterým se dá hravě ujet z Klatov do Chlístova, téměř nepozorovaně, za slabejch dvacet minut. Takže i s vraždou to mohl sfouknout za slabou hodinku.“ - začala příběh Babeta.

"Sfouknout. Rozumím.“

"Nojo, proto nemůžete najít žádný kamery nebo vůbec někoho, kdo by našeho cyklistu viděl, protože tohle kolo jelo trochu jinudy. Turistickou trasou. Rychle, pěkně přírodou, stranou od lidí.“

"To dává smysl.“ - potvrdil nadporučík a zapnul diktafon.

"To kolo vyjelo z Klatov někdy v pondělí odpoledne, dorazilo k domku na konci Chlístova, tam se potkalo s Kolbabou a spolu s ním se vydalo na hřbitov. Kolbaba si tam chtěl dělat nějaké strašidelné fotky a tohle kolo, vlastně cyklista, ho doprovodil. Pak se něco stalo a to kolo a vlastně i cyklista, se vrátili zpátky do Klatov. Už s foťákem. A to je nejspíš ten foťák, co vyfotil tuhle fotku tohohle kola.“ - dokončila a mlaskla ostentativně žvýkačkou.

"No jo, ale kdo to je, ten cyklista?“ - stále nechápavě Červený.

"No přeci mladej Kolbaba. Vždyť se podívejte na ten profil.“ a myší rozklikla informace.

"Jste si jistá, doktorko?“ nejistě nadporučík. „Ten má přeci taky alibi, byl nemocný, celý dny doma s chřipkou, ze školy má omluvenku. A taky, proč by to dělal? Takovej kluk před maturitou...“ - oponoval zklamaně a užuž chtěl vypnout diktafon.

"Vy jste nikdy nebyl doma nemocnej dýl, než na kolik to bylo?“

"Nojo, ale přeci jenom, zdá se mi to trochu přitažený za vlasy.“

"Proč myslíte. Dává to smysl, ne?“

"Nojo, ale jako z nějakýho Poirota. Vražda na hřbitově. To by byl titulek. A co by měl za motiv? Nechcete si to ještě promyslet, doktorko? Tady jde o velkou hru. Tohle není jen tak. Co by za tim stálo, podle vás? Přehazovačka na kolo? Nebo helma?“ rozmlouval jí to nadporučík.

"No, já sice nevím, co za tim stálo, to už je konečně vaše práce, Marku, ale jenom jsem vám chtěla pomoct, no.“ zdůraznila to Marku. A záhy vcelku zklamaně odfrkla, vstala, na rameno zavěsila baťůžek a vykročila ke dveřím. „Nemůžu vědít všecko, tak ráčejí prominout, pane inšpektóre.“ dodala lehce výsměšně jako nějaká holka z Jedový chýše, plácla rozžvýkanou gumou na roh stolu a už byla ve futrech.

"Nezlobte se, Bety, já se na to podívám. Konečně, ta stopa s tou fotkou, to máte recht. Je to divný. Ale třeba měl stejný foťák, třeba ten Kolbaba mu ho sám koupil, stejnej jako měl on sám. Třeba v nějaký slevě nebo něco, znáte to, dva za cenu jednoho, hehe.“ snažil se zlehčit situaci nadporučík, ale moc to nezachránil. Babeta už stejně byla na odchodu a tak se prostě rozloučili. Policista pak jen vzdychl, když se jeho pohled vrátil na bílý lepenec, kterým mu ozdobila stůl.

* * *

      Dva dny nato seděl ten stejný policista ve čtvrtém patře na terase Babetina bytu, zářil štěstím, úsměv mu trhal tváře, polykal jednu bobuli za druhou a pěl chválu na svoji hostitelku. Ve vzduchu se třepotal hlas drozdů a holubů, z terasy byl dole vidět lidský mumraj a hemžení.

"A víte, proč to ten kluk pitomá udělal, Bety?“ - výskal nadporučík. Babeta jen zakroutila hlavou a těšila se na vysvětlení.

"On dlužil někde po internetu dvěstě tisíc! Představte si to! Takovej dluh udělal v tom hazardu. Byl v pěkným průs..švihu a doufal, že ho papínek z toho vytáhne. Že prodá ten domek a synáčkovi pomůže. Vyrazil v pondělí za ním, to věděl, že tam bude, protože jim to řekl v tu neděli s alimentama.“

"Jenže Kolbaba...“ - kontrovala v šortkách Babeta.

"Jenže Kolbaba byl muž starých mravů a tak synáčkovi řekl, že si s tím musí poradit sám. Že do průšvihu se dostal sám, tak si taky sám musí pomoct. Že domek neprodá. A synáček, tam na tom hřbitově se to stalo, se naštval, nalila se mu krev do hlavy, začal se s tátou přetahovat. Vyčetl mu, že na něj neměl čas a tyhlety rodinný věci, že od nich odešel a že to je jeho vina, že on teď dluží čtvrt mega. Popadl otce za ten foťák, co měl na šnůře na krku, ten zavrávoral a upadl hlavou na náhrobek. Ten foťák mu strhnul už předtím a upadl až pak, prý. No, kdo tomu věří ať tam běží. Ale i kdyby mu ten foťák vzal až potom, to už mu asi nedokážeme. Každopádně...“

"Každopádně to není vražda, ale...“, pokračovala improvizovaně Babeta.

"Přesně tak...ale jenom ublížení na zdraví s následkem smrti, tak to nejspíš dopadne u soudu. Vyšetřovatel to tak postavil. No, otěcko tedy v tom šeru hřbitova upadl na náhrobek, synátor naštvaně odešel s foťákem a ani netušil, to říká on, že otec za deset minut zemře. To se prý dozvěděl až v úterý. Hodně to s ním zatřáslo, samozřejmě. A tak ulehl znovu, s tou chřipkou. To víte, psychika. Takovej kluk, no. On mu ten foťák vzal prý proto, že když už neprodá ten domek, tak si aspoň vezme foťák a prodá ho. Ale nakonec to nestihl, protože se dozvěděl, že otec zemřel a dostal strach. Ale aby s ním pak fotil svoje kolo, na to ho užilo. Kluk pitomá. Konečně se mohl těšit na dědictví, že jo. A jeho dloužek z hazardu by se vyřešil.“ zakončil suše a upil citronové vody.

"Dole v ulici mumraj neustával, ale nahoře na terase už se toho hodně vyjasnilo. Jakoby se zdálo, že nic nezbývá k objasnění. Babeta i tentokrát policii hodně pomohla. To věděli oba.

"A co že se tam nenašla žádná krev?“ - ještě chtěla pro úplnost zjistit.

"No, ono je dost těch náhrobků otlučenejch a je tam taková lesní divočina, že pár kapek krve...“ mávl rukou nadporučík. „Navíc se mohl praštit tak nešikovně, že tam ani krev být nemusela. Nebo tam bylo právě v tom místě napadaný listí. Zkrátka, on nám to místo ten kluk pitomá při rekonstrukci ukázal a stejně jsme tam nic nenašli.“

       Vysvitlo sluníčko. V tyto dny už má docela sílu. Babeta nastavila tvář, jakoby se chtěla opalovat. Slunce ale záhy zalezlo za mrak.

"Víte, Marku, že ten Hercules Poirot, ke kterýmu jste mě nedávno přirovnal, měl vlastně zpropadenou smůlu. Všude, kde se objevil, tam se stala vražda. Na lodi, v hotelu, v letadle. On by měl být vlastně ten hlavní podezřelý. Já bych se bála v jeho přítomnosti třeba jenom nasednout do vlaku.“ pobavila sebe i hosta.

"No jo, je to tak.“ souhlasil a pár loky citronády si chtěl zpečetit tyto jímavě zábavné a krásné chvíle na terase s hezkou pomocnicí.

"Potřebná výbava by tu byla. Knír máte vy.“ zavtipkovala.

"Nebojte Bety, do jeho vražednýho kalibru máte ještě daleko.“ dodal v legraci nadporučík, upil citronádu, odvrátil se od své hostitelky, z pusy vylovil žvýkačku a potají ji za zády přilepil na parapet, hned vedle květináčů. A už jen tiše a s uspokojením pohlédl směrem na pankrácké mrakodrapy, aby v jejich letmém stínu snad zahlédl některá z dalších dobrodružství, které ho s touto modroočkou čekají.

* * *