Vyškrábla jsem z rohu hardisku 10 let starou detektivní povídku

Babeta Malinová a magické vraždy. Ještě tam leží Babeta Malinová a případ na hřbitově a Babeta malinová a bezruká oběť. Tak uvidím, co s tím. Tu první sem dám nablind.

Babeta Malinová a magické vraždy

 Odkaz v PDF v originálním formátu

Pyramidální začátek

„Co se dá dělat jinýho v tak plesnivym a zamračenym počasí, než jít na kafe.“ – prohlásila Babeta a vklouzla s mokrým deštníkem do kavárny. Zářijové počasí, které ještě nedávno nabízelo sluníčko plnými hrstmi, se teď proměnilo v modročerné moře. Babeta si prohrábla vlasy a usmála se na kamarádku, která už tam na ni čekala.

„Dám si Vídeň a hrozen vína. Hrozen, ne dvojku.“ – objednala rozhodně. Číšník jen nadzdvihl obočí a odešel.

Kamarádská setkání jako je tohle byla občasným zpestřením jejího vcelku všedního života. Seděla u okna, koutkem oka sledovala ruch ulice, vzpomínala na školní léta a upíjela kávu, doprovázeje monolog její společnice chroupáním zelených hroznů. Přestalo pršet, lidé na ulici se zase vyloupli zpod deštníků. Babeta přemýšlela, co si bude muset zase koupit oblečení, když teď bude podzim. Ten modrý kabát, co nosí už dva roky, vypadá ošuntěle. A taky už nebude vadit, že není vůbec opálená, což je dobře. Na dovolené letos nikde nebyla, i když se k moři chystala, ale nějak to nevyšlo.

„A co děláš ty?“ – přerušila Babetinu nostalgii kamarádka.

Má začít vyprávět, že práce v Národním muzeu je sice pěkná, ale nic moc zábava ani peníze, že stále ještě nenašla toho pravého, protože vlastně ani žádného pravého nehledá, že docela změnila životní hodnoty. Že jí sice bylo už třicet, ale cítí se na dvacet a někdy na devadesát, že je zkrátka vše při starém a nic se od té doby, co se viděli naposled, nezměnilo?

„Mám novou ledničku. Ta poslední mi vytekla až pod postel.“ A rozesmála se na celé kolo, protože se cítila trapně a dětinsky zároveň. Smích měla jako obranu proti sobě.

Zazvonil mobil. „Ahoj Martine – jak se… ne… jo, mám. To je vinit. Jako obviňovat. Jo, můžu…Tak to je kousek. Budu tam. Pa.“ – a Babeta zaklapla mobil a omluvila se kamarádce, že má něco moc moc důležitého. Že si určitě zavolají, ale že teď už vážně musí. Nechala na stole ležet stovku, zamávala kamarádce prsty ruky a odešla z kavárny kvapně, jakoby to bylo nepodařené rande.

O hodinu dřív se na Libeňském ostrově v zahrádkářské kolonii vytvořil hlouček přihlížejících u jedné ze zahrad. Bylo tam i hodně policejních aut a policejní pásky už překřížili ulici. Bylo jasné, že se tam stalo něco hrozného a lákavého zároveň.

„Myslíte doktore, že můžete určit už teď hodinu smrti?“ – zeptal se tedy před hodinou ještě za silného deště poručík Červený od kriminálky. „Podle velikosti parazitů a toho smradu...dlouho. Blíž vám to řeknu, až se tím vším probereme u nás. Pár dní.“ – prohlásil lékař, zakrývaje si nos kapesníkem. Mrtvola muže, kterou našli na podlaze chatky jedné ze zahrad, se opravdu už rozkládala. Byl to sedmdesátník, měl dokonce bačkory na nohou a také měl v ruce kus papíru s podivným symbolem.

Poručík Červený se s ostatními přesunuli pod přístřešek, kam nepršelo. „Teda to je věc – důchodce v bačkorách, evidentně neoholenej, neumytej, s kusem papíru v ruce a nějakou čmáranicí na podlaze.“ A podíval se proti světlu do igelitového obalu, kde byl ukrytý útržek se symbolem. Prozkoumal také tělo, které leželo naznak uprostřed chatky, s mnoha pohmožděninami na krku a krvavou ranou na hlavě. Vedle ležela lopatka na přikládání do kamen. Patrně vražedný nástroj. Na zemi bylo něco napsáno.

„Martine, ta tvoje ségra, co že to vlastně je? Není ona historička nebo tak něco? Zavoláš jí a zeptáš se na ten nápis? Ať se to trochu hne.“ Poručík se obrátil s prosbou na vysokého fotografa ve své skupině. S tou tajemnou a podivnou vraždou v Libni určitě pomůže někdo, kdo se vyzná v historii a kultuře vůbec. Martinova sestra Babeta.

( celý text zde https://uloz.to/!QUFBShbItDd2/babeta-malinova-a-magicke-vrazdy-pdf)