Klubíčko na pláži

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (24)

Rujána. Na pláži Baltického moře sedí plátěné boudičky proti větru. Bílé písčité duny hrázdí křoviska na pevnině, z mokrého písku si děti na pláži budují hrady, někdo leží přikryt ručníkem a nedaleko si mladí manželé staví větrolam. Do studeného moře se odváží jen ti nejotrlejší. Moje matka sedí v boudičce a plete svetr. Vlněná nit jí k drátům vede z tašky, odkud se občas vyklube klubíčko, jen aby se podívalo, kde to vlastně je a pak se raději zpátky schová do tašky. Je hodně větrno. Já si hraju opodál, stavíme s bratrem hrad. Otec sleduje moře a hledí do dálky, pak pohlédne na maják, přemýšlí a nakonec ulehne na deku za větrolamem. Matka nám nabízí omyté třešně, které schraňuje v boudičce před pískem. Jsme na dovolené v nejsevernějším místě, kam můžeme.

Rok předtím jsme byli v nejjižnějším místě, kam jsme mohli, u Jadranu. I tam matka pletla svetr v závětří nějakého stromu a nabízela nám omyté třešně, i tam jsme si stavěli hrady. Ne z písku, ale z kamínků. I tam otec hleděl do dáli na proplouvající parníky, jakoby chtěl dohlédnout až do Itálie, do míst, kde vždy bloudil jen prstem po mapě a kam se nikdy nepodívá.

Vítr zesílil.

Matce se převrhla taška s klubíčky a jedno vyběhlo do písku. Než ho stačila chytit, vítr ho nabral a tak se rozeběhlo po pláži. Matka na mě zavolala: "Chytni to klubíčko!" Rozeběhla jsem se za ním. Nožky se mi bořily do písku, klubíčko pelášilo k moři a šups - do vody. Vlna okamžitě nasákla a klubko se mi ztratilo ve vlnách, až ho bratr vylovil. Poslední den dovolené jsme opodál v dunách vyhrabali jamku a zasadili do ní jablko, co jsme si přivezli z domova. Třeba se sem ještě někdy vrátíme, třeba tu vyroste jabloň.

* * *

Po dvaceti letech stojím opět na břehu Baltického moře. Byla jsem mimo domov docela dlouho a byl to důsledek mé tvrdohlavosti a některých rozhodnutí. Byla jsem pryč několik let. Sama. Stojím tedy na břehu Baltu a vítr mi vane do obličeje. Vlasy mě tančí před očima a já vzpomínám na dobu, kdy mě byly tři nebo čtyři a chytala jsem na pláži klubíčko. Na dobu, kdy matka pletla svetry a otec hleděl do dálky, jakoby chtěl zahlédnout protější břeh. Kdybychom se nyní protli v čase, otec i já, mohly by se naše pohledy setkat. Stojím na tom protějším břehu, ve Švédsku, svobodná a ve svobodném světě a těším se po dlouhých letech domů na matku i bratra, omyté třešně a pletené svetry.