Zběsilý poznávací zájezd do Londýna 1990

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (23)

Poznávací zájezd zažil snad každý, ale ty nejdivočejší a nejzajímavější proběhly brzo po revoluci. Ten náš zájezd do Londýna a přilehlého okolí se uskutečnil v roce 1990.

Už na autobusovém nádraží nastal zmatek s počtem míst, protože se od matky z práce dostavily i kolegyně, které měly jiný termín a do autobusu se jim už nepodařilo vejít. A také rodina Myšpalíků, která byla pověstná tím, že chodila všude pozdě, způsobila hned na začátku časový skluz. Cesta probíhala vklidu i přesto, že syn Myšpalíků nade mnou většinu cesty stál a mlčky loudil čokoládu. Později jsem tento způsob loudění viděla jen u psů.

V Calais jsme na hodinu ucpali celní a pasovou kontrolu a v Doverském přístavu jsme se zase nemohli dopočítat a náš průvodce se pak celý zájezd nemohl zbavit podezření, že někdo zůstal na pevnině ve Francii. S naším průvodcem byla vůbec velká legrace. Samozřejmě neuměl moc anglicky a v Anglii byl stejně jako my poprvé. Co chvíli jsme bloudili, parkovali na špatném místě, postupně jsme se mu ztráceli v ulicích Londýna a večer jsme asi tři hodiny objížděli předměstí a hledali ten správný hotel.

Když jsme měli jet druhý den na hrad Windsor, už ráno jsme se dostali do časového skluzu, protože rodina Myšpalíků si cestou na snídani zabouchla klíče na pokoji a ke hradu jsme tímto dorazili deset minut před zavřením. Voskové figury v Museu Madame Tussauds jsme sice viděli, ale protože i tam jsme se dostali díky zmatkům do časového skluzu, další bod programu - Muzeum Sherlocka Holmese - náš průvodce jednoduše zrušil. To několik lidí naštvalo a tak se od ostatních trhli a šli si pověstný dům v Baker street alespoň zvenku vyfotit. Průvodce o nás v této chvíli ztratil definitivně přehled a smířil se s myšlenkou, že do Čech se s ním vrátí jen hrstka.

V Oxfordu se zase málem ztratila moje matka, když neopatrně vklouzla do jednoho z krámků a pak do druhého a třetího, aby nakonec podlehla svému "šmejdění po kšeftech" natolik, že se jí náš zájezdový štrůdl nadobro vzdálil. Tehdy to byla ona, kterou náš průvodce opakovaně vyvolával a která dorazila k autobusu docela poslední, ale zato s novou kabelkou. Pravou anglickou z Oxfordu, Made in Czechoslovakia.

Když jsme se pak vraceli domů, někde v Greenwich se naše karosa zasekla v zatáčce a tak jsme způsobili dopravní kolaps s asistencí asi deseti policistů. Náš průvodce celou situaci překvapivě zvládl, obratně navigoval řidiči a domlouval se s policisty. Asi se v něm vzedmula síla a naděje, že se nás už brzo zbaví, že to nebude trvat věčně a že přestane být pasteveckým psem našeho stáda. Samozřejmě jsme domů do Čech dorazili v časovém skluzu. Myšpalík z nás za celou cestu vyloudil čtyři čokolády, tři sušenky a asi deset bonbonů a já poznala, co to je vytrvalost a odpudivý charakter. Moje matka poznala, že zatímco nám bude dohánění vyspělého západu trvat desítky let, naše kabelky už tam dávno jsou a náš průvodce poznal, že poznávací zájezdy nejsou tím, po čem prahnul a raději půjde k dopravní policii. Zájezd byl tedy po všech stránkách úspěšný.