Postihlo mě šílenství po přečtení té knihy

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (21)

V dětství jsem byla velkým čtenářem. Udělala jsem si dokonce jako první ze třídy průkazku do městské knihovny a pravidelně jsem odtud odcházela obtěžkána. Knížky všeho druhu mě sytily, obkreslovala jsem si z nich obrázky a prožívala příběhy dobrodruhů, Robinsonů, dětí z Bullerbynu a jiných a jiných pěkně doma na válendě. Kniha, která mě však zasáhla nejvíce, se jmenovala "Kluci, holky a stodůlky" od Evy Bernardinové.

Měla tvrdou vazbu a dva díly, já ji četla v pokojíku, ve vaně, v autobuse, ve škole, já jí četla prostě pořád. Postihlo mě z ní šílenství. Prožívala jsem příběh malé Aničky a já byla Aničkou. Napodobovala jsem její marodění, když jsem sama marodila, napodobovala jsem její hraní před zrcadlem na hlasatelku a její pád v opilosti pod stůl. Hrála jsem si podle ní, česala jsem se podle ní. Tak jako ona i já jsem měla staršího bratra. Znala jsem tu knihu zpaměti, snad ještě dnes z ní dokážu citovat celé odstavce. Ale moment, kdy jsem se z knihy nadobro pomátla, přišel zanedlouho.

Ve druhém díle se jejich rodiče rozhodli, že Aničce a jejímu staršímu bratrovi přepaží dětský pokoj v podkroví vejpůl a bude mít každý svůj. Knižka mi dokonce nabídla i obrázek, kde byla cihlová příčka mezi panenkami a auty jasně vidět. A já dostala nápad. Udělám to v našem pokojíku.

Cihly ani maltu jsem ale doma nenašla, a tak mi nezbývalo, než přestavit nábytek a přeříznout koberec. Celé odpoledne jsem sama doma tahala skříně, piáno, stoly, hračky, postele. A nakonec zbyl ten koberec. Šla jsem do kuchyně pro nůž. Venku se již smrákalo, lidé na ulici spěchali s nákupy domů, vraceli se z práce. A právě v té chvíli, kdy jsem se vracela do své poloviny pokojíku s panenkami, abych tam dokončila své veledílo, se vrátila z práce i mamina. Klíče v zámku zachrastily. Já se schovala do peřin. Matka, když to viděla, jen spráskla ruce. Takové dílo!

Pak ale i s mým bratrem usoudili, že to přeci jen není tak špatné, že tady je víc místa a tuhle zase více světla. A pochválili mě. Ukrytého nože pod peřinou si naštěstí nikdo nevšiml.