Smrt na vodě

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (20)

S vodou mám spojeno mnoho nebezpečenství a dokonce příběh končící smrtí. Byla jsem blízko smrti u cirkulárky, ve studni nebo když mě střelili do oka, ale ve vodě se mi smrtka úspěšně vyhnula. Zato ostatní kolem mě to odskákali.

První byl kamarád, který skočil jednou v létě do rybníka a už nevyplaval. Byl přehřátý po opalování na břehu a chtěl se ochladit. Chytla ho mrtvice, křeč a utopil se. Bylo to neskutečné, tiché, rychlé. Když jsem pak ve škole při zdravovědě slyšela o podobných varovných případech, věděla jsem, že to není výmysl. Stalo se to dvacet metrů ode mě. Jako lusknutí prsty.

O pár let později se mi stala podobně děsivá věc, která by mohla být stejně tak "městskou legendou", ale já ji opravdu zažila. Spolužák si v kalné vodě rybníka vypíchl oko. Při potápění. O drát z nějakého starého plotu nebo trakaře. Bylo mu nejvýše třináct a černé brýle bylo to poslední, o co tehdy stál.

Další krvavá vodní historka se stala na jedné trampské výpravě. Byl to snad říjen, teplo už nebylo, ale ještě dost na to, aby si jedna kamarádka zula boty a romanticky se brouzdala naboso písčinou rybníka. lýtka ji omývala voda a my ostatní jsme ji sledovali a trochu záviděli. Chybělo jen pár vteřin a do vody by za ní vlezlo mnoho dalších. Naštěstí pro nás však dívka začala najednou strašlivě křičet. Voda kolem ní se zbarvila do ruda, něco se jí tam dole stalo. Dívka se zřítila do trávy, nohy měla celé od krve, pořezané. Z rybníka pak kluci vylovili střepy ze sklenic, šikovně ukryté na dně v písku.

Strašlivá věc se stala také mému fajn kamarádovi, který na táboře přenášel velký hrnec s vařicí vodou na umytí nádobí. Uklouzl po vlhké trávě, upadl a vodu zvrhl na sebe. Pohled to byl strašlivý. Sanitka ho velmi rychle odvezla do nemocnice a naštěstí se podařilo ho zachránit. Má však dodnes patrné následky, i když ve své povaze se nezměnil v ničem.

Je skoro strašidelné, že já byla vždy někde nablízku. Jako bych pohromy s vodou všeho druhu přitahovala. Jako bych mohla za to, že babičku, která mě jako dítě koupala na Rujáně, popálila medúza a pak se málem utopila ve vlnách. Jako bych mohla za to, že jsme na rybníce u Klatov převrátili a utopili veslici. Jako bych mohla za to, že malému spolužákovi při kurzech plavání někdo korkovou destičkou vyrazil všechny přední zuby.

I dnes se mi dějí ve vodě zajímavé věci. Jedna z posledních se stala nedávno, když jsme při rodinné procházce zkusili, jestli naše sedmiměsíční yorkshírka, která do té doby nikdy nebyla ve vodě, umí plavat. Drkli jsme ji do Vltavy a čekali, co se stane...

...a plavala. Předvedla nám krásnou čubičku. Dodnes přemýšlím, jestli to byl skutečně instinkt a volání přírody anebo pouhý strach z toho, že jsem nablízku... :-)