Tábořením do vězení

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (19)

Bylo to v končících osmdesátých letech, kdy skauting byl zakázaný, jméno Foglar bylo na indexu a všude po české krajině tábořily pionýrské oddíly, tu víc rudé tu méně. Ten náš byl spíš zelený, turistický, jemně nakrájený...

Náš vedoucí se šikovnou kličkou vyhnul pionýrismu, svůj oddíl zapsal jako turistický. Neměli jsme červené šátky, pionýrské sliby ani ideovou průpravku. Namísto toho jsme odlévali stopy zvěře, vázali uzly a tábořili se vším všudy. V klubovně jsme se po celý rok scházeli, jezdili jsme na brambory, sázeli stromky a vyvrcholením byl letní tábor. Hlavní slovo měla příroda. A svoboda. V mezích zákona i trošku za ním.

Tak například naše táborová hra byla na motivy knihy "Devadesátka pokračuje". Knihu měl vedoucí šikovně ukrytou pod postelí a přestože jsme z ní den za dnem plnili úkoly a prožívali dobrodružství z Foglarova příběhu, ideové kontrole, která na tábor jednoho dne z okresu přijela, zůstala utajena. Naší společnou ideou bylo tajemství, něco, co má být skryto, něco, co nevidí oči cizákovy a co nás naplňuje vzrušením. A tak jako Foglarovy příběhy, i ten náš byl napínavý a tajemný.

Dalším prvkem, který měl být utajen, byla ranní "lítačka". V podstatě šlo o to, že ráno vedoucí se svými psy pomocníky procházeli naše stany a vyhazovali na nádvoříčko tábora všechno špinavé, neustlané a v nepořádku. Byla to ohromná zábava pro všechny i když se při tom dávaly mínus body. Každé ráno tak táborem lítaly kartáčky na zuby, mokré ručníky, špinavé boty, neumyté ešusy apod. Některé ešusy se strefily i do stožáru s vlajkou. A právě když ideová kontrola z okresu dorazila, lítačka se pro jistotu nekonala, jen se bodovalo. Když pak byl oběd, soudružka si povšimla, že mnoho dětí má ešusy pokřivené, s boulemi a vůbec sešišatělé. "Jakto?" Všichni jsme drželi svorně basu a mlčeli a zároveň jsme se těšili až odjede, aby ešusy zase mohly lítat.

Vrcholem naší táborové aktivity byl oheň - "Velká pagoda". Byl asi 3 metry vysoký a zapaloval se rituálem 4 živlů s pochodněmi, při kterém se recitoval hymnus. Připomínalo to trochu mýtické pohanské rituály, ale vlastně to bylo docela nevinné. Ne tak pro soudružku. Nelíbila se jí ta obřadnost a to, že děti jsou nuceni nejen stavět si vlastní stany, kuchyni a jídelnu, že jsou nuceni si sami vařit, že jsou nuceni se mýt ve studené vodě, ale že jsou zde nuceni stavět tak vysoké pagody a ještě zpívat pochybné rituální písně. A když jsme pak večer zpívali u ohně a někdo si neopatrně objednal Danielu, což byl krycí název pro Krylovu píseň Morituri te salutant, soudružka už měla jasno.

Hrozilo uzavření tábora a zrušení oddílu. Pak se to nějak vyšetřovalo, ale brzo nato byla revoluce a všechny tyto věci se zlegalizovaly. Záhy začaly vznikat desítky skautských oddílů - jako houby po dešti. A i náš oddíl se měl stát skautským. Vedoucí Martin však odolal. Ten jeho - turistický, zůstal svobodný nadále. A dodnes je. Nedávno jsem narazila na internetové stránky oddílu. V úžasu jsem sledovala, že Martin vypadá po dvaceti letech pořád stejně, idea jeho oddílu zůstala také stejná, jen ty děti se mu změnily. Kolik dětí tenhle úžasný elektroinženýr dokázal vlastně obohatit, vychovat a změnit...