Trabantem do Jugošky

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už dost přituhlo, takže trošku odlehčíme... (12)

Na dovolené se dějí věci. Když mě byly dva roky, jela celá naše rodina s trabantem do Jugošky. Hrdinný to vůz.

Vlastně to byl takový pomalý a unavený brouček, co měl na zádech velkou třešni, což byl náš stan, kotlíky, sedačky, ošacení, konzervy, nafukovací krokodýl atd.

Projížděli jsme Dinarskou pahorkatinou, tu s větší šancí na vyjetí kopce, tu s menší. Často se však taky stalo, že jsme kopec nevyjeli vůbec. Prostě jsme se uprostřed zastavili a na jedničku to rvali dál a dál, ale trabantík to bral zpátky a zpátky - couvali jsme prostě z vršku dolů.

Takže otec po chvíli radši zacouval v protisměru do dolíku a dole znova nabral rychlost doufaje, že tentokrát to vyjde. Častokrát se taky stalo, že před námi uvízl ještě unavenější vůz a to pak náš rozjetý trabantík musel brzdit a pak to zase rvát na jedničku a nakonec zacouvat zpátky do dolíku a všechno začít znovu.

Proto jsme pak nakonec nejeli ani tak nejkratší cestou, ale rodiče s baterkou v ruce sledovali spíš vrstevnice a počítali, kudy asi by to bylo nejvíc po rovině. Párkrát jsme skončili v bramborách.

Pamatuji si, jak jsem ležela za zadním okénkem a sledovala bratra, matku a jugoslávského zelináře, jak tlačí a tlačí a ani mě nenapadlo vystoupit a pomoci jim. Asi bych vypadala legračně, v punčocháčích a se svým kolouškem v náručí.