Šavlička

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už dost přituhlo, ale bude to ještě mnohem horší... (11)

Stalo se to náhle a nečekaně. Snad v mých 10 letech. Jeli jsme s babičkou a dědou z pole z brambor. Trabantem. Vzadu za okýnkem se kymácela fenka jezevčíka Ťapka. Těšila jsme se domů na večeři. Opečené škubánky. Dlouho všechno vypadalo normálně, dokonce se děda při řízení ani moc nenakláněl, jak to obvykle dělal, když se chtěl do vozu vejít i s kloboukem na hlavě. Fenka mi funěla za zády, bylo celkem horko. A pak se to semlelo.

Ucítila jsem něco ve vzduchu a na zádech. Jakoby se tu někdo pozvracel?

Ťapka! 

Hodila šavličku rovnou dolů na sedadlo a na mě. V tu ránu jsem chtěla taky vrhnout. Babička si toho všimla, hbitě stáhla okénko a já s posledním dechem vystrčila hlavu ven z auta. Vedle mě na sedadle se válela rozžvýkaná a vyzvracená myš. Ještěže jsme byli už blízko domu.

Když jsem pak koukala z okna kuchyně a viděla potácejícího se dědu na dvoře, jak se pokouší uklidit po svém psu auto a jak u toho omdlívá a jak záhy vrhá do záhonu růží, a pak babičku, jak to radši sama bere do ruky, byla jsem ráda, že mi do nosu stoupá jen a jen vůně opečených škubánků.